HISTORICKÉ OBRAZY
Pro základní školy a Světelné roky sepsal a upravil

Stanislav Švachouček


       
       Předmluva:
        Od mládí snil jsem o naplnění života svého sepsáním pravdivých dějin národa ertarského. Dílo mé mělo být sepsáno duchem vzletným a veskrze národním, přinésti pak mělo nejen věrný obraz vzestupu kultury národní, ale i přispět k fondu děl vědeckých, historií se zabývajících.
        Takto jsem své dílo od prvočátků pojal a takto jsem počal podklady připravovati. Než práce tato postupuje pro svůj rozsah pomalu a uvítal jsem proto možnost pro vzdělání žactva školního a lidu jiného se vzděláním historických ještě nedokončeným několik hlavních částí z připravovaného díla přístupně upraviti. Považuji je za předběžná takřka studia k dílu hlavnímu, avšak pro svou historickou závažnost jsou nejdůležitější přípravou k dílu budoucímu a tvoří páteř věrného vylíčení dějin národa ertarského.
        Přál bych si, aby "Historické obrazy" posloužily milovanému národu ertarskému k poznání sebe sama a jiným národům ke sbližení s ním. Neostýchám se vyznati, že tento první historický spis svůj daleko raději vidím jako dílo brožované pro velký náklad všem přístupné, než jako v kůži vázaný foliant jen několika znalci obdivovaný.
        Autor

       
       Úvod:
        Ertar je krásná země. Prostírá se na západním pobřeží střední části kontinentu Táros v podobě téměř pravidelného obdélníku protáhlého směrem k severu. Obklíčena jest na severu pohořím Dunaris, z něhož vybíhají vrchy pásma Alkaratan a zasahují asi do třetiny území. Na jihu spadá krajina k moři, ke břehům Sargasového zálivu.
        V západní části odděluje čtvrtinu země řeka Diana, která je hlavním tokem a osou všeho historického dění Ertaru. Druhým ohniskem dějinného kvasu je kraj kolem řeky Rio Quark, dříve nazývané Yokwa. Současné dějiny už tuto řeku umisťují za hranice státu na celém jejím horním a středním toku, v dávných dobách tomu však bylo jinak.
        Je tedy země tato na severu a jihu přírodou samou ohraničena a hradbami přirozenými chráněna. Rozličná pohoří a odhoří zpovlovna se k jihu níží. Krajina je rozmanitá a hory homolovité, báňovité, tu osaměle, tu v kupách, na ni shližejí.
        V tomto pásmu mezi západními pohraničními horami a řekou Quark na východě odehrála se řada tragedií i frašek, které vzniknouti daly dnešnímu státu.
        Dějiny ve vyšším a pravém smyslu toho slova jen tam vznikají, kde národ duchem procitlý s jinými národy ducha odlišného, ba i sám se sebou o bytí zápasí. Jen tam, kde ušlechtilejší část člověka vládne nad částkou pouze zvířecí, kde život lidský touhou po idejích nabývá významu vyššího a duch v kalu tupé všednosti netone: jen tam se mohou díti skutkové, které připomínati potomstvu i milo i hodno jest.
        Dějiny národa ertarského nejsou poučnější a zajímavější než dějiny jiných národů, pot a krev otců, staleté stromy a omšelé kameny, kterých dnes ruka synova se dotýká stejně jako druhdy ruce předků k srdci zápas ten přibližují.
        A dlouhý zápas i vzájemné pronikání živlů dlužno je i dnes pro poučení a vzdělání své jmenovitě spatřiti.

       
       1.Úsvit dějin
       Kteří a jací národové v zemi od počátků bydlili, jest věc určiti netoliko těžká, alebrž nemožná. Historie národa začínati nemůže v dobách, kdy mračna čpavku po skalách žhavých se proháněla. Před národem Ertů mnoho plemen rozličných se jistě v místech těch vystřídalo, protože podle pověstí praotcové naší odjinud sem pochodem dlouhým zamířili.
        O příčině i způsobu tohoto stěhování mnoho písní národních se zachovalo. Jisto je, že Ertové pravěcí se na pochod vydali vedeni mořem po levici a tažným ptactvem nad hlavou. Zbrojnou rukou klestili si cestu do vlastí nových. Putování jejich však nelehké bylo a dlilo se nejednu noc, nejedno období deštů.
        Když jednou houfec mnohatisícový zastavil se a nemohl dál, vystoupili čtyři bratři kupředu, jimž dnes jména praotců dáváme. Byli to Eton, Beton, Seton a Keton.
        "Odpočiňte si",řekl první.
        "My půjdeme dál a cestu prozkoumáme", řekl druhý.
        "Pak se vrátíme a zvěst o cestě bezpečné věrně podáme", řekl třetí.
        Čtvrtý pak mlčky meč pozvedl, kupředu ukázal a vykročil.
        Šli den a noc a noc a den.
        Třetího dne přišli na palouk, kde se hladem a chůzí znaveni zastavili. Ulehli do voňavé trávy a usnuli. Když se probudili, u nohou každého z nich ležela miska s medem.
        Bratři poklekli a dík vzdali Hvězdě. Pak se posilnili a vydali se na zpáteční cestu. Druhého rána našli u svých nohou divoké prase klackem zabité a až k nim neznámou rukou přivlečené. Dar Hvězdy přinesli s sebou k houfci čekajícímu a všichni se shodli, že místo to je blahoslavené a Hvězdou k životu jejich i synů a vnuků určené.
        Ertové pak zde stálá sídla založili, les vypálili a pole obdělali. Vyhnali všechny kmeny původní a sémě civilizace v kraji původně pustém zaseli.

       
       2. Doba knížat
       Léta plynula a Ertům vládla knížata z rodu Etonů povstálá. Žiliť bratři praotcové ve století druhém. Třetí stoleti zoveme pak dobou knížat, anžto synové jejich, vnuci a jejich potomci lidu cestu ukazovali. Osobní povahy a poměry jejich jsou nám téměř veskrze neznámi: ano i počet a jména jejich jsou ještě sporné. Dle kronik doby pozdější snad tehdy žili a zemi spravovali Sveton, Elton, Queston, Carlton a Ukururribu.
        Poslední z nich se stal prvním králem, protože uprostřed velkých nebezpečenství neohroženě a směle, moudře a chytře, mečem i řečí nejen uhájil, ale i znamenitě rozšířil a upevnil, strašnou učiniv všem sousedům a protivníkům svým zemi svou.
        Pevnost s rodnými sruby etonů pak otci Carltonovi přenechal a nové sídlo z kamene na kopci nad stříbropěnnou a zlatonosnou řekou Dánia vyzdvihl a Tonorg nazval.
        Světlo Hvězdy moudře ozařovalo hrad i osadu zlatokopů za řekou. Jednoho dne však mezi modravou září Hvězdy několik žlutých záblesků nové víry se objevilo. Vousatí a špinaví věrozvěstové poštívat začali lid dělný proti panovníku jejich, až povstání vypuklo a dav na hrad vytáhl.
        Moudrý Ukurribu, jak mu lid s láskou krátce říkal, opustil se svou družinou hrad a vyslechl přání jejich. Muži sobě zmenšení daní a odvodů panovnických ždáli a rozedranými ženštinami a dětmi špinavými ponoukáni i na zlepšení podmínek pomýšleli. Zbrojný houfec zlatokopů s kněžími nepravé víry Slunce hrad zezadu obešel a dovnitř vtrhl. Když jednání s králem se protahovalo, kněz králi pohrozil a ničehož nezískav skutečně kroniku Etonů do platenů vrhl.
        Tehdy se král zachmuřil.
        "Lid, který knih si neváží a moudrých slov v nich zapsaných, zkrácení daní si nezasluhuje," řekl. "A vy kněží víry nepravé, bratří proti sobe popudivše, do krvavých půtek jste je zavedli. Čin ten jen krví svou omluviti můžete."
        Tak řekl a houfec zbrojný svůj proti hradu obrátil a sídlo své popelem položil. Tak doba králů, bitev a požárů se začala.

       
       3.Doba králů
        Moudře vládl král Ukururribu, syn jeho Bukurro však dítětem ještě v peřince zemřel. Bratřenec jeho Attor tedy na trůn zasedl a meč i žezlo ertarské do ruky uchopil. Kdo i odkud byla manželka jeho, též kolik dítek po sobě zůstavil, neví se.
        Na stolec královský pak zasedl syn jeho Rean, pak vnuk Torran a pak se nit dědičná opět přervala, anžto v době Torranově velký mor vypukl a rodinu jeho i s dětmi uchvátil.
        Teprve po letech, když prudkost nemoci té již oblomena, objevují se opět v kronikách zmínky o panovnících země.
        Tak vládli Albre, Groja, Otta, Neres, Vitob a Tharol a čtvrté a páté století stalo se dobou vzdělanosti a slavných vítězství nad všemi, kdo na sílu a bohatství ertarskéh státu po kusiti se chtěl.
        Posledním té doby byl pak Foldor, zvaný Železný blesk. Bažilť po statcích bratří svých a půtky i války vyhledával. Zemi svou mečem sjednotil, na severu však na krále Lesla narazil.Sídlo své však u víry brzkého vítězství do Blackholu prohraničního přenesl a hrad tamní zvelebiti kázal.
        Odtud výpady zbrojné k sousedu severnímu podnikal a když zbrojná síla převelká zpět jej hnala, vždy o hradby Blackholu jak voda mořská se roztříštila. Dobyv a popeliv města, zabrav poklady s sebou, přec nerad král Foldor ustupoval.
        Proto zavolal jednou své bratry a takto jim kázal:
        "Velíte houfcům mým zbrojným, však krále sousedního porazit nesvedete. Vezměte tedy tyto dvě dýky s břitem otráveným a jděte sami do hloubi jeho země. Lesla vyhledejte a bez něj se nevracejte."
        Takto promluvil a nečestné zbraně jim do rukou vtiskl. Bratři hlavy sklonili a v noci jako zloději či lapkové hrad Blackhol opustili.
        Chytrý Foldor čekal, že buď se nepřítele nebo bratří nepohodlných snadno zbaví. Čas však plynul a zprávy nepřicházely. Král tehdy Mionu, ženu bratra Ettfora pak k sobě pozval a na zprávy o muži se jí ptal. Zmlkl ale zasažen její krásou a bezectně a tajně ji proti vůli její za ženu pojal.
        Zprávy o smrti krále Lesla nepřicházely, však zpráva o činu Foldorově od úst k ústům zemi obletěla.
        Roku 638 král Foldor všem Ertům kázal vstáti k vojně pohroziv každému, kdo by se zdráhati chtěl. Království Ertar a knížectví Wasbreeding mělo v jednu říši spojeno býti. Z krvavé lázně měla vystoupit država mocná a neporazitelná.
        Mladý panovník obmýšlel věci velké, jméno Železného blesku náleželo mu právem mnohonásobným.
        Řečí v té příležitosti ke shromážděnému národu mluvené rozjitřil dávné nepřátelství k sousedům. Zaplakal na důkaz pravdy nad všemi mrtvými předky, však větší poctu vzdal těm, kdo v boji padli. Brány hradní pak zavřeny a vojsko se k boji zítřejšímu hotoviti začalo.
        V noci vypukla bouře a blesky a hromové nebem otřásaly. S půlnoci pak někdo na bránu hradu zabušil a stráž tři postavy promoklé k panovníkovi přivedla.
        "Vracíme se s králem Leslem," řekli bratři a pak kápi svého druha odhrnuli.
        Foldor se radostí velkou puzen z křesla vymrštil a k nim přispěchal. Zajatcovi ruce však jej jak kleště uchopily a Ettfor dýkou otrávenou široce se rozmáchl.
        Třikrát bodl a bratra svého a vladaře před králem Leslem na kolena srazil. Pak bratři poklekli a umírajícího z obou stran podpírajíce za celou zemi poddanost a věrnost králi cizímu odpřísahli.
        Tak bratři slib svůj splnili a zemi do otroctví poníženého na třista let dlouhých uvrhli.
        Král Lesl pak horším od Foldora brzy se ukázal.
        K zemi ertarské nějakých citů nemaje, drancoval ji a týral, aby peníze pro své knížectví a jeho výboje válečné získal. Titulem královským pohrdl, přestože pro velikost říše své dříve i potom králem byl zván. Syn jeho teprve, Olwer, korunu Ertů na hlavu posadil a lid i kraj začal jako hospodář spravovati.
        Než pravým králem ertarským nebyl a sedmé, osmé i deváté století dobou cizí vlády se zove.

       
       4. Doba cizí vlády
        Byly to podivné časy. Hlad nebyl, ale nebyl ani dostatek. Tulánština vládla na úřadech a hořkla v ústech lidu, který platil daně cizím vládcům-
        Panovníci užívali titul krále Ertů, ale zemi většinou řídili správci. Touha po vlastním vladaři doutnala pod povrchem až do roku 922.
        Po třechstech letech nadvlády různá sedání, turnaje a kolby vešly ve známost a oblibu. Rozkvetlo rytířství, krasouma a básnictví, však písemné památky z doby té v jazyce cizím většinou psány.
        Z desátého století pak pověst krásná se zachovala, tím krásnější, že jádro historicky věrně skrývá.
        Panna Jinka, dcera rytíře Fritara, milovala rytíře Egona. Bylť Egon krásný, udatný, milování hodný,kučeravých vlasů a postavy sporé, leč v bojích tužené. Jsa dědicem a pánem dvou tvrzí, mohl nadíti se, že oslyšen nebude.
        Leč osud mu do cesty silného soka postavil. Bylť jím markrabě Tazlo, královský výběrčí daní. Ten Egona obvinil, že vzpouru osnuje proti panovníkovi.
        Panna Jinka vyvoleného svého v černém brnění se znakem vlka na štítě nedočkavě z okna věže vyhlížela. V lese před tvrzí však markrabě Tazlo s houfcem zbrojným na rytíře Egona napadl. Krev vystříkla proudem a útočníci pobiti. Rytíř Egon pak na znamení vítězství sobě na brnění zlacený krunýř markrabětě připnul.
        Když z lesa vyjeli a panna Jinka zlato na hrudi blýskat uviděla, erb s veverkou a jinými zvířaty podivnými a vojíny s rukama mokrýma krví, nejinak myslela, než že miláčka jejího zabili.Černého rytíře čekala a před Egonem ve zlatě dolů se z věže vrhla.
        Plakal statečný Egon nad její mrtvol a uložil byl vojínům krvavým křtem zdivočelým třídenní půst a pokání, než tělo její do hrobu položit se smělo.
        Jen nejvěrnější však zůstali. Zbytek jeho houfce zprávu o bitce po celé zemi roznesl. Šlechta i prostý lid chopili se zbraní a v bitvě veliké na poli Broswanském s vojskem královským se střetli. Na bojišti na 5 000 mrtvol zůstalo a nová doba královská se započala.

       
       5. Nová doba královská
        Doba královská znovu se zrodila v krvi. Král Misgor stal se obnovitelem moci a slávy ertarské. V nejhlubším srdci až k slzám pohnut projížděl říši zpustlou a zohavenou a veškeren důraz moci a hnevu svého odbojným vévodům cizím zakoušeti dal.
        Syn jeho, Ronis, přídomek Dobrý získal, neb ženu z prostého lidu za manželku pojal. Krásou její jat, chopil se jí, když v hávu svatebním do kostelních dveří vstupovala. Muže jejího zaslíbeného mečem vejpůl přeťav, prorazil si cestu, i s krásnou kořistí na rychlého koně se posadiv, odchvátal s ní. Někteří jeho lovčí opozdivše se padli v oběť vzteku obyvatelstva i okrvavěli šeredně. On pak, zavítav s něvestou k otci, vůli jeho poslední ještě v hodine smrti jeho splnil a otcovské požehnání s posledním dechem panovníka přijal. Žena jeho, Jaromka, pak jej k životu zbožnému vedla, k potlačování vášní bujných a životu v chladném Hvězdy svitu. Dvé synů jemu dala a světským i svatým písmem je i sebe vzdělávala.
        Starší z nich, Raxis, pak nájezdníkům ze severu čelo stavil.Jeho živlem byla válka, než ne rež krutá, leč boj chladný, ničivý a neúprosný. Když se přesvšdčil o nevěrnosti Riserraků, dal jich půl povraždit. Bratra svého, Fistraxe statečného, velmi miloval a ten pak voj na Severní výšiny vedl. Skřetové nepřátelští první se útokem až příliš obořili. Potkali se však s odporem srdnatým, zvláště od Fistraxe samého, jenž příklad hrdinství dával. V umělém brnění svém šiky nepřátelské podvakráte rozraziv,probil se vždy nazpět. Při třetím pokusu však kůň jeho křivou šavlí zasažen jsa padl, hrdina tu na místě umlácen jest od přemnožství rozkacených nepřátel. Přece však nepodařilo se Ertům vytisknouti nepřátele z vyhodného jejich postavení na svahu pohraničním. Teprve když jich již do sedmiset bylo padlo, nový houfec pod vedením krále Raxise obnovil boj s prospěchem. Obešed nepřátele stranou odzadu na ně dorazil.
        Vítezstcí bylo draze koupeno, leč přesto pokusili se kočovníci království severní rozvrátivše až k moři škoditi.
        Král Raxis pak kapli na bojišti postaviti kázal a odtud vždy nový výpad vedl. Válku však teprve jeho syn Bittor ukončil a děkovnou mši u kaple Hvězdě v roce 1032 sloužil.

       
       6. Královna královské doby
        Léta války s anolskými nájezdníky připravila říši o nejlepší muže. Král Norran vládl slavně a dlouho. Však syn jeho Tekarr vytáhnuv s 1 500 jezdci a 6 000 pěšími na pomoc králi Hilwarovi na sever v bitvě vítězné z Anoly život ztratil. Tehdy dcera jeho Biderra jako žena jediná na trůn usedla. První hned práva a svobody státu svého a sousedů svých sepsati dala a posly rozeslala, aby listy s pečetěmi královskými nazpět přinesli. Když tyto v truhlice dubové rukou pevnou uložila, teprve na muže okem pohlédla. Šlechtic cizí, jménem Jocht, tak zakladatelem rodu nového se stal a ač nikdy nekorunován, do historie zapsán jako král ertarský.
        Jen jednou za dlouhého života společného Biderra muži svou moc připomněl a podruhé pésmem nesmazatelným a zlatým její jméno v kronikách.
        Pověst o dvou synech královny a Jochta praví. Muž statečný a moudry obával se o osud synů svých, neb ve vlasti jeho rozkoly lité mezi sourozenci královskými. V zemi kněží Slunce vychován, v chladnou kázeň a rozumnost pod tváří Hvězdy rozumem věřil, však srdcem nemohl. Ženě své pak, když královská dvojčata se narodila, jedno sobě ponechat a druhé prostým lidem dát a zapomenout kázal. Královna prý, když k prostému košíku s jedním hošíkem se skláněla, tajně prsten drahocený v koš upustila.
        Když pak ve věku dvaceti jar syn královský v herberku s lidem svým zbrojným truňk mocný popíjel, s trhanem jakýms prudce se srazil. Meče blýskly se a kralevic mrtev k zemi klesl. Lotr ke stětí odsouzen. Královna s Jochtem u špalku seděla a na katův šlech čekala. Tu na slunci prsten drahocenný na ruce lumpově blýskl. Královna vstala a hlasem dušeným na původ prstenu se ptala. Muž krátce mlčel a když vážnost prstenu prohlášena královně pyšně odpovědel.
        "Prsten můj není, starší jsem než tvůj syn. Však tělo mé i duše už jinému světu patří." Tak řekl a pak mlčel až Jocht povstal a znamení katu dal.
        Druhý den královna do sněmu vešla poslušenství pánů i Jochta žádaje. Pak trest smrti zrušila a vládu muži předala. Když Jocht s mečem v ruce na hranicích ve věku požehnaném zemřel, posel i ji ve stanu mrtvou s puklým srdcem našel.

       
       7.Půtky o trůn a zvelebení říše
        Velký počet panovníků na trůnu se vystřídal. Někteří uměli vítěziti, jiní víteziti neuměli, však vítěztví jiných užívali a nového boje za potřebí nebylo.
        Král Kuhorr posly s psaními k sousedům blízkým jeho, Letenerg v horách pohraničních dal nadělati mnoho zásek a osadil lidmi brannými.Další král, Terron, univerzity podproval a učence cizí do země zval, jeho synovec Orsin, král po něm nastoupivší, raději do pevností a měst poklady a zbraně svážel
        Tak střídala se moudrost a vášeň ku prospěchu a síle říše.
        Však roku 1406 král Mattar v bitvě na tak řečeném Malém poli naposled vydechl a země se až do hloubi zachvěla. Protože syna nezanechal, vévoda Prigan se žezla i meče ujal. Stavové dobře volili.
        Prigan rok co rok do boje proti sousedům táhl a kousek po kousku zemi rozšiřoval. Mečem svým pak úctu vlasti své na svech stranách světa zjednal i moře prý mečem zkrotil. Kroniky mluví o šesti bitvách za sedm let, však v boji zuřivý v míru panovníkem mírným, spravedlivým a svím lidem milovaným Prigan byl a při obraně jeho také padl.
        Syn jeho otce nepoznal a žezlo pod jménem Barrlot přijal. Sňatky a pletichami v díle otcově pokračovala jeho přínos u stolů hodovních a pod nebesy aksamitovými ztrojnásobil. Potomci jeho pak mezi sebou se nepohodli a říši mocnou rozdrobili. Sobě navzájem nepráli a země opět krvácela. Všichni však u jednoho, Mirrila Moudrého, útočiště v nouzi nacházeli a z vděčnosti tu statake, tu tvrz upisovali.
        Když chvíle nadešla, Mirril smyčku zatáhl a majetek od hor k horám si přivlastnil. Bratrům a bratrancům za hranicí dobrým sousedem zůstal, však v jejich sváry neustupoval. Tak říše opět sjednocena a hranicemi přirozenými chráněna
        Potomci jeho a vnuci, Weiorr, Elirrim, Metber a další už nikdy Hvězdy svit z očí nespustili a zemi svou moudře posilovali, umění, vědy, řemesla a právo ctili a chránili.

       
       8. Vznik nového státu
        Aulerr vládl dlouho a spravedlivě. Pánovité chování syna jeho však bylo příčinou, že i přátelé mnozí odvrátili se od něho. Tak král Rostton jméno své zhanobil a i na jméno Aulerra stín vrhl. O ruku nejmladší dcery Rumely souseda Hewera požádal a když odmítnut byl do kláštera vtrhl a mocí zbrojnou pannu unesl. Poblíž hranic však na houfy zbrojné narazil a že Hewer práv svých hájiti nepominul, vydati dívku se zdráhaje v boji nerovném podlehl.
        Stanové tehdy nového krále sobě bez ohledu na krev královskou, leč pouze pro výhodu vlastní zvolili. Jméno jeho bylo Brunonis a bylť šlechtic ten profesorem tří universit a politikem přezdatným.
        Prvním činem jeho byla revize všech zákonů a povolení různá pro řemesla i venkov. Však šlechta, která na trůn jej zvedla, strach před pohledem ostrým nového králepocítila.
        Co přesně přihodilo se, pokryto jest pro nás úplnou nepamětí. Ale již v noci kázal král královnu a děti vzbuditi a nehledě na jejich vzpouzení posaditi na připravený na připravený vůz i v čiré noci a kruté zimě odvézti co nejrychleji na hrad Blackhol, kde posádka jeho strýce dlela. Sám pak bledý a bez meče i strážců k sobě pány nejvyšší povolal a po tři dny rokování velké v sále královském se dělo.
        Služebnictvo věrné krále milovalo a při pohledu na jeho bledou tvář do síně jen čirou vodu nosilo, dokud páno všickni zbraně své neodložili a králi barva do tváří se nevrátila. Teprve pak víno podáno a na čtvrtý den vyhlášen zákon o parlamentu a o republice šlechtické, která všechna práva a svobody královské zachovala uvnitř i vně, ba nové přidala.
        Tak čtvrtý den až navěky slavným se stal a od té doby kapitoly nových dějin psáti dlužno.

       
       Doslov
        Vypravováním dějin nejstarších ocitli jsme se na prahu 18.stoleti, kdy národ Ertů činem příkladným vlast svou do popředí všech děju politických postavil a republika jeho zajistila mu čestnou památku v historii vzdělělanosti lidské.
        Z Ertaru vyšla tak silná pobídka všemu lidstvu rozumnému, za kterouž kdekdo se počal ohlížeti. Zásluha ta se uznává všeobecně a záležitosti ty pak později často přetřásány a duchy světlejšími lé=e zpracovány.
        Dějiny staré vyvíjeli se pod převahou působení panovničího, však přesto příkladným způsobem. Mnohdy netoliko král, ale i jeho přední protivníci, vášněmi zmítáni, však opět k rozumu ve znamení Hvězdy se vraceli. Dějiny národa pak počátek svůj nejen od králů braly, ti jen osobami hlavními byli, však z lidu prostého i zvrstev národa vyšších, z lůna země prýštily. Tak měnila se postupně tvárnost dějin, až všichni pochopili a otěže vlády zprvu nesměle, pak odvážněji, lidu svěřili.
        Dějiny staré ukazují nám, že rozum a povinnost však vždy lid i král i kronikář cenili a proto nelze zhrdat životy otců, nebo pro nás byly žity.