Standa Čermák
Když se někomu podaří natočit úspěšný film, rázem se stane terčem pozornosti. On sám, jeho život, minulost, přitomnost, dělají se odvážné dedukce o budoucnosti. Když někdo točí úspěšné filmy jako na bežícím pásu, stává se terčem pozornosti přibližně desetkrát více než sorta tvůrců výše zmíněných.
Lucase Storka se hned tak někomu zinterwiowovat nepodaří nepodaří. Bydlí odděleně od civilizace a když už musí na veřejnost tak jedině inkognito, využívajíc služeb nejlepších maskérů svého štábu.
Nechci se vytahovat, ale já to štěstí hovořit se Storkem měl. Nesnáším takové novináře, kteří se za každou cenu snaží získat nějakou prodavatelnou senzaci. Orientoval jsem se proto čistě na režisérovu filmovou tvorbu. Chvíli nám trvalo, než jsme našli společnou řeč (kdo jste viděl alespoň jeden Storkův film, uvěříte, že přizpůsobovat jsem se musel já, protože Stork má zvláštní vidění světa z něhož nehodlá ustupovat).
Obsah našeho rozhovoru by vydal na celou filosoficko-filmovou knihu (1. už ji připravují, 2. považte seděl jsem u Storka 4 hodiny, 3. spuštěné jsem měl tři magnetofony, kdyby některý vynechal). Účelem této mé poznámky tedy není slovo od slova reprodukovat rozhovor, ani se jej dotýkat zběžně. Zmíním se pouze o jedné jediné, zato velice, velice! zajímavé věci.
Z titulků filmů trilogie Poslední král (viz SR 100 a 100+1 pozn. red.) i z mé recenze na tuto trilogii vyplývá, že o režii celého projektu se starali dva lidé: Lucas Stork a Miles Up. Všechny záběry tedy vznikaly pod vedením těchto. Alespoň tohle si celá veřejnost ještě teď myslí. Je na mně, abych záležitost uvedl na pravou míru.
Natáčecí práce prvního dílu byly poměrně úspěšně drženy v tajnosti. Přesto se určité informace ven ze štábu dostaly. Když byla práce asi tak v polovině, obdržel Stork prazvláštní zásilku. Balíček obsahoval cívku s 35-mm filmovým materiálem. Vyvolaným. Přibalena byla výzva, aby si film co nejdříve pustil. Vzkaz nebyl podepsán, zásilka neobsahovala žádný identifikační záchytný bod. Prostě anonym jak má být.
Stork si asi deset minut trvající záběry promítnul. Nebyly nijak otitulkovány, prostě se po bílém zaváděcím pásu ihned objevil obraz. Ale považte jaký! Před očima užaslého Storka (musel to být krásný a ojedinělý pohled na muže, který je naopak zvyklý udivovat jiné) se objevili perfektně a bezchybně natočené pasáže scénaře, které ještě nebyly realizovány! Nemohlo tedy jít o kopie již exponovaného materiálu. Šlo však o přesné ztvárnění několika zatím jen na papíře zachycených záběrů! Samozřejmě, že Vám nyní prozradím jakých. Dominovala v nich monumentalita chrámu Devíti, v němž Ten-který-ví oživoval Taora v závěru prvního dílu filmu. Zlomyslnost jejich autora se projevila hned v několika směrech. Předně nafilmováno to bylo opravdu skvostně, nejen podle scénáře, ale i s vystižením zamýšlené atmosféry celého díla a se zachováním notné dávky tajemna. Autor zřejmně chtěl Storkovi dokázat, že na světě žijí ještě jiní filmařští experti, a že on nemá patent na dokonalost. Stork, jak mi skoro přísahal, ani na okamžik nezaváhal a rozhodl se záběry použít. Jenže v tom byla právě další dávka zlomyslnosti. Zaslaný natočený materiál neobsahoval všechny scénáristou vytvořené obrazy a scény z chrámu Devíti. Tudíž chtěl-li Stork zásilku použít musel neoddiskutovatelně dotáčet, aby pasáže z chrámu Devíti dávaly nějaký smysl. A tu je další známka toho, jak si vtipálek se Storkem zažertoval. Natočil nejen záběry z interiéru bez jednajících postav, ale též celky a polocelky s radou Devíti, neodpustil si ani několik detailů.
Stork se nikdy nepokoušel autora anonymního filmového torza vypátrat. Nesnažil se ani odhalit skulinku, kterou mohl ven uniknout scénář. Asistence anonymního autora při natáčení byla zcela evidentní. Stork se prostě rozhodl zvednout vhozenou rukavici a souboj vyhrát v rámci předložených pravidel.
Výsledek? Storkovi se vyplatilo (bohatě vyplatilo) postavit navlas stejně kulisy, namaskovat herce do odpovídajících podob a dotočit zaslaný materiál do požadované délky a obsahu. Čímž odpověděl anonymnímu zasílateli jedině možným způsobem.
Tohle všechno mi Stork prozradil. Jen mi neřekl, a odmítl velice vehementně o tom diskutovat, o jaké záběry se konkrétně jedná. Snažil jsem se na to přijít sám. Pouštěl jsem si záběr prvního dílu více než mockrát, ale všechna snaha vyšla vniveč. Lucas Stork dokázal, že je mužem na svém místě. Můžete si pochopitelně i vy vyzkoušet, zda na nějaké podchytitelné rozdíly nepřijdete. Můžete je dokonce v současné době srovnat i se záběry z třetího dílu trilogie, které točil (ale pozor! údajně i podle slov samotného Storka) režisér znovu v prostředí rady Devíti. Pokud na něco přijdete, dejte mi vědět. A já vám pak smluvím schůzku s nejzáhadnějím režisérem našeho věku - s Lucasem Storkem!