Zpráva ze semináře o říši ZOANAL

Luboš Žižňavský



        Dostalo se mi té cti, abych veřejnost seznámil s některými zajímavostmi, týkajících se prapůvodního osídlení severního Ertaru.
        Seminář o říši Zoanal se uskutečnil od 7. do 10. února letošního roku v prostorách Skhovy university v Black Hole City. Skupina profesora Tudoma, z této university, provádí výzkumy v blíže neurčené oblasti dunariských pralesů, kde byly objeveny, dámy a pánové, podržte se, zbytky nástrojů, shodných s nálezy tanaiské kultury, jenže asi o 1000 let mladší! Tanaiové na území Ertaru, jen pomyslete…
        Jak se tyto nástroje ocitly tisíce kilometrů od svého původního, takříkajíc, domova? Kdo je sem přinesl? Jestli to byli Tanaiové, kde se tu vzali? A kam pak zmizeli? Takové a spousta dalších otázek vnucuje, kam se člověk podívá.
        Rozbor funkce a složení nástrojů se probírá v jiné přednášce. Jakés-takés vysvětlení k dějinám podává mimo jiné tato hypotéza:
        Tanaiové, sužovaní zhoršujícími se klimatickými i geologickými podmínkami, jakými byly cyklóny, častá zemětřesení, vulkanická erupce (viz zlom), odešli ze svých rodišť na klidnější místa. Odchod národa, čítajících odhadem desetitisíců hlav, nebyl nijak organizován a povětšině dopadl tak, že se smísil s okolními národy a jako etnografický kmen zanikl. Pouze jedné skupině se podařilo uchránit svou identitu díky zvolenému cíli. Usídlila se totiž v Dunarisu, jehož horské hřebeny tvoří přirozenou hráz proti migraci a asimilaci jiného obyvatelstva (Tulové, Grówové). Oslabený tanaiský národ ovšem neudržel původní vyspělou kulturu a časem degeneroval nebo nakonec opustil i tato místa a smísil se s postupujícími Erty.
        Daleko bohatší a lákavější vysvětlení podávají starověké báje. Zde bych nastínil jejich souhrn, neboť na semináři jich bylo předneseno několik, vždy z jiné doby, obohacených spoustou neuvěřitelných epizod. Vesměs všechny čerpají z letopisů historika Ibn Paupíya.
        Tanaiský národ žil v blahobytu a bezstarostném hýření. Pokud se jejich hry a žerty týkaly jen jeho samotného, božstvo zůstávalo netečné. Když ovšem Tanaiové začali je urážet a rouhali se, rozlítil se démon Galbrun a mocné živly seslal na bezbranný národ. Pozdě Tanaiové pochopili své chyby, leč napravit je nedovedli. A Galbrun sel zkázu, rozhodnut zničit celou civilizaci.
        Ve chvílích nejtěžších pomohl věrný přítel – tanaiský pes, jenž už se na utrpení nemohl dál dívat. Psí rada mezi sebou vybrala toho nejsilnějšího, aby se vydal za drakem Xitusem s prosbou o pomoc.
        Bez přestávky, bez potravy, běžel věrný sluha, štván představou, že pomoc přijde pozdě. Překonával toky, horské hřebeny, prodíral se pralesy, až zcela vyčerpán padl před Xitusovou jeskyní. Vznesl prosbu a vydechl naposled.
        Xitus se slitoval nad Tanai a vyslal ptáka Gerexe, aby lidu tanaiskému oznámil, že on, sám Xitus, přiletí na pomoc. Potom předvolal svého rádce, hada Ogu, aby zvolili nejvhodnější řešení.
        Jenže, co se nestalo. Cestou k tanaiské metropoli Baharagg napadl Gerexe orel Rozop. Uchopil Gerexe do spárů a už mu chtěl zlomit vaz, když oběť v poslední chvíli zvolala: „Jsem Xitusovým poslem, nezabíjej mě! Nesu zprávu lidem do Baharaggu.“ Jakmile Rozop zaslechl jméno nejvyššího vládce, polekal se, povolil sevření, začal se upřímně omlouvat a zobákem se snažil upravitGerexovi pošramocená křídla. Moc se mu to nedařilo a od té doby má Gerex, pták zvěstovatel, zvláštní vějířovitá křídla. Nakonec se Rozop stal Gerexovým ochráncem.
        Xitusovo poselství vlilo Tanaiům naději do žil a toužebně očekávali drakův příchod. Jednoho dne se dočkali. Nad horami, za hromového bití a v jasné záři, přilétal Xitus a řítil se ke Galbrunovu sídlu.
        Galbrun poznal nebezpečí a postavil se na odpor. Oba titáni se do sebe pustili vší silou. Přitom žhavá láva a popel padly na město a Baharaggští v hrůze prchali před záhubou. Xitus poznal, že pomalu není co ochraňovat a stáhl se do defenzívy. Galbrunovi přišlo přerušení souboje vhod a zaujal výhodnou pozici nad městem. A zatímco se Xitus radil s Ogem, Baharagg se ponořil do naprosté tmy a úděsných podmínek štiplavého dýmu a žíravého deště.
        Nyní zasáhl Gerex. Ve stínu Rozopa, aby ho démon nezahlédl, přilétl k vládci s důležitou zprávou. Bylo bezpodmínečně nutné účinně zasáhnout.
        Tak se i stalo a démon se dal na ústup. Drak ho pronásledoval, ale zloduch se nechtěl vzdát země, kterou měl pod kontrolou. Proměnil se v horu. Horu věčně zahalenou do temných mraků, bičovanou skučícími větry, neúprosnou a tajemnou, horu dosud nikým nepokořenou.
        Dobře věděl Oga, věděl to i Xitus, že kdyby Tanaiové zůstali v kraji, démon obživne a hrůzu bude šířit dál. Proto vládce přikázal svým zvědům, Tadovi a Ysem, odvést lid do země zaslíbené, kolébky všech bytostí, do říše Zoanal nazvané. Rozkládala se u velkého jezera, kde ryba Archea žila.
        Předsunutá hlídka chameleonů, opatrně vedla zbídačené Tanaie přes nehostinné kraje, obloukem kolem brlohů zlosynů, oklikou mimo zrádné močály, neustále vpřed do nové vlasti.
        Takto lze stručně shrnout báje a dovtípit se, kam Tanaiové přišli.Dnes už jezero neexistuje. V těch místech se nyní rozkládají Skhádarské bažiny a pramení zde Diana.
       
        Po organizační stránce byl seminář velice dobře připraven, ubytování a strava účastníků byla na vysoké úrovni, ale to samé nelze říci o některých příspěvcích. Často chyběly dokumentační materiály, obrazová příloha, ochota přednášejících vyslechnout jiný názor a přijmout kritiku. Dále byla značně omezena působnost zástupců sdělovacích prostředků, takže se veřejnost o tomto setkání dověděla docela málo.
        Budiž tento můj příspěvek alespoň malou náplastí na tuto velkou a krásnou záhadu, která přitahuje tolik zájemců a která obohacuje dějiny našeho Ertaru.
       
        Děkuji za pozornost.