Standa Čermák
Především: tento film musel přijít. Rozjetá série filmů od těch s velkými F, I, L i M (Storkova trilogie "Poslední král", ale zejména "Válečníci přicházejí z hvězd" stejného režiséra) až po ty s malými f ("Sheilla") nemohla skončit tak záhy: dodejme, že ani "Brána světla" zcela jistě není posledním pohledem do pohnuté a bohaté historie kontinentu, na němž se nalézá Ertar.
Tentokrát se předlohou staly dochované útržky bájí nomádů z pouště Natrah: scénárista Peter Brake je však pozměnil tak významně, že se popisované události docela klidně mohly kdysi dávno odehrát.
V jedné z mnohých podnětných debat jsem se od autora převyprávění scénáře, Starknesta, který však v té době ještě "Bránu světla" neměl možnost shlédnout, vyslechl zajínavý názor:
"Stork - to je realista: Barbera bych vša naopak označil za tajemnistu."
Leč - já s tímto svébytným názorem nesouhlasím. Asi proto, že jsem Barberův film viděl. Sice na "černé" projekci a bez posledních 15ti minut, neboť promítač musel promítání z bezpečnostních důvodů, týkajících se vlastní osoby, předčasně ukončit, avšak v těch prvních 107 minut mi umožnilo utvořit si o tomto díle názor, řekl bych sjednocený.
V pronikavém světle "Brány světla" se Storkova trilogie opravdu jeví realisticky. Promiňte mi ten výraz, ale dokonce až polopaticky realisticky. Stork nás nenechá nic domyslet, vše proštřednictvím kamery předloží před naše zraky rozvedeno do nejmenších detailů. Přiznávám, že kdo "Bránu světla" neviděl, může mu její děj (o formě zpracování nemůže být v tomto případě uvažováno) připadat tajemný. Jenže na plátně vyzní příběh muže jménem Roan jako realisticky tajemný, realisticky zobrazené tajemno. Důkazů tohoto tvrzení je mnoho. Uveďme jako příklad úzkou spolupráci tvůrců speciálních efektů s Ústavem fyziky světla v Quasaru. Odborníci na všemožné čarovné triky a efekty se totiž obávali, aby se při světelných koncertech, které scénář předepisuje bohatou měrou, nedopouštěli nesmyslných jevů a úkazů. A tak se světelné a laserové paprsky, vycházející z temnoty, přítmí, soumraku, úsvitu či mlhy a ztrácející se ve tmě nebo za obzorem, řídí obecně platnými fyzikálními zákony lomu, odrazu, obyhu i transparence elektromagnetického světelného záření v daném prostředí. Mimořádně živá byla taktéž spolupráce s Centrem pro genetické změny, které plnilo funkci odborného poradce v případě "desingu" skřetů hada Ogana. Cílem této recenze není úplný výčet prvků realismu "Brány světla", ponechme raději na úsudku vnímavého diváka, s čím se vyrovná a co přijme jako nepravděpodobné a - tajemné.
Velice dobrým tahem se ukázalo přizvání herce Miroslava Moravce z Československa, aby propůjčil svůj hlas vypravěči příběhu. Moravec se vyrovnal s jazykovou bariérou skvěle: zároveň dokázal být tajemný i realistický, melodický i kakofónní, smutný i veselý, klidný i rozzuřený. Všechny tyto polohy (a mnoho jiných) střídají jeho hlasivky při.... a nyní nemohu najít to správné a výstižné slovo.... při přednesu úvodní pasáže báje o souboji Požírače s Rozsévačem. Nutně získáte dojem, že obraz byl dotáčen k nahranému mluvenému slovu. Ale opak je pravdou ....
Filmová - ale i hudební ! - veřejnost má zcela jistě v dobré paměti ódy a chvalozpěvy, které byly napsány, řečeny a odvysílány na hudbu M. Lindalase ke Storkově trilogii "Poslední král". Dokonce v historii Ertaru první udělená diamantová kompaktní deska (prodej deseti miliónů kusů za jeden rok) nesla právě tento titul. Příznivci filmové hudby v klasickém slova smyslu budou však tentokrát zklamáni. Hudba totiž ve filmu není! O to více budou spokojeni lovci všelijakých všedních zvuků, neboť jimi je doprovod k obrazu doslova přesycen. Režisér Barber poskytl jejich tvůrci, Theodenovi McClui, volné pole působnosti. Sám se v obraze prakticky vystříhal metafor a nejasných náznaků, a tak dal možnost realizovat se v této oblasti vyjadřování McCluiovi. Zvukové efekty dokazují bohatou fantazii svého duchovního otce. Napadlo vás někdy, zda je šíření světla doprovázeno nějakými zvuky? Ne? Pak budete příjemně překvapení. Skutečně - příjemně. Kvílení brzd, kýchnutí, doprovod větrů od vánku až po uragán aj. - všechny zvuky elektronicky zpracované k nepoznání.
Pokud neoznačíme výsledek činnosti Theodena McCluie a jeho početného týmu jako metaforicky zaměřený, pak se již ale nevyhneme spojení s filozofickým podtextem. Co jiného totiž může znamenat, když se v okamžicích prolévání krve a řádění smrti ozve z reproduktorů dětský pláč?! Ano, může signalizovat hoře a smutek - ale také zrod nového života! A k tomuto boji protikladů se vzápětí přidá kohoutí zakokrhání, ohlašující nový den. Zdánlivých nesourodostí obrazu a zvuku není mnoho: prostě alespoň tolik, aby tento tvůrčí záměr fonologa McCluie nevyzněl jako nepozornost či neschopnost, a zase ne tak moc, aby z originality a nápadu nevzešly nuda a jednotvárnost.
"Slabinou" "Brány světla" jsou herecké výkony. Ne, nejsou špatné. Ale pouze průměrné. A divák (a nakonec i odborná kritika) je zvyklý v podobných monu-
mentálních dílech vídat špičkové. Ze všeho nejvíce se čekalo od Ricka "Sphora" Anderse v roli horala ze vsi pod horami Černého sněhu. Anders se sice skvělým způsobem sžil s postavou primitivní bytosti, avšak jeho psychologický vývoj od strachu z bohů a hada Ogana k osobní statečnosti, hraničící s hazardem, vyzněl nepřesvědčivě a ploše. Upozorňuji, že ne vinou scénáře nebo režiséra. Ostatně režisér Barber řekl:
"Andres má v tomto případě smůlu, že je královsky placenou filmovou hvězdou. Debutant by za takové ztvárnění postavy určitě dostal nějakou cenu na významném filmovém festivalu ...."
A vidíte, Peter O Neil (Roan) svou druhou filmovou rolí (první byl štěk v tolikrát diskutované "Sheille") vlastně debutoval - a vychvalován za průměrný výkon není. "Kritice se ničím nezavděčíte," stěžoval si s hořkostí v hlase O Niel po kuloárních kritikách, v nichž mu bylo vyčítáno, že nedokázal přesvědčit, jak "bázlivě miluje Světlo".
Velká ženská role v "Bráně světla" chybí. Neodolám a podělím se s vámi o jeden prvotřídní drb. Plavovlasá hvězda Janice Pulkertová údajně žalovala scénáristu Petera Brakea, když ten po sáhodlouhých diskuzích s producentem a režisérem vyškrtl roli Roanovy družky, která měla v příběhu mít i jiné, důležitější poslání. Vzhledem k tomu, že role byla šitá na míry Janice Pulkertové, cítila se herečka významnou změnou scénáře osobně a finančně poškozena. Žaloba obsahovala 13 bodů a bylo do ní prý zapracováno i několik předchozích hříchů. Tvrdí se, že po prvních uzavřených projekcích Pulkertová stáhla žalobu zpět, ti škodolibější přidávají, že z vděčnosti, že nebyla zatažena do herecky ne zcela vydařeného projektu. Inu, není pravdy trochu na každém šprochu?
Scénárista Brake a režisér Barber prohlašují, že mají nápadů a dějových linií na nejméně pět pokračování osudu Roana a jeho národa. Zároveň však ujišťují, že nemusí vznikat obavy z nekonečného filmového seriálu. Nevznikne podle nich ani "Brána světla 2", neboť zmíněné nápady použijí pro jiné, s "Bránou světla" nesouvisející příběhy a filmy. A to je, přiznejme si, při současné záplavě dvojek, trojek, ...až sedmiček strašně dobře.