ERCON 1991

" Pravda a právo!" zvolal král Bittor a zvedl se v třmenech. Zamával mečem nad hlavou a lesk ušlechtilé oceli se odrazil v očích jeho bojovníků. Heslo království zaznělo kolem mohutnou ozvěnou. Řady vojska se zavlnily a vyrazily do posledního útoku.
Ertové se rvali jako posedlí, ale přesila nepřátel byla příliš velká. Koně klopýtali o mrtvoly a jejich podkovy klouzaly po krví potřísněné zemi. Nikoho z věrných nepřekvapilo, že po několika desítkách vybojovaných metrů se postup zpomalil.
I sám král už umdléval. Šlechtici jeho družiny zachycovali rány jemu určené a střídali se po jeho boku, ale bitva ho úplně vyčerpala. Pohlédl stranou na trubače a kývl.
Po bojišti se rozlétla smutná melodie ústupu.
" Pravda a právo přece musí zvítězit," zahučel král Bittor, ale dobře věděl, že to není pravda.
Unaveně zavřel oči. Mapa bojiště se zachvěla v jeho rukou. Písař na ní pečllivě naznačil každý pahorek, každý strom.
Král zvedl neposlušná víčka a pohlédl únavou zčervenalýma očima na kresbou. Nepřítele znázorňovaly figurky vojáků na pravé straně plátna. Byli tam jezdci, pěšáci, kopiníci, lučišníci, týlové vozy. Jejich umělecky uvedené symboly lemovaly mapu ve třech sloupcích.
Síly království proti nim byly seřazeny do jednoho jediného sloupku na levém okraji kresby. Mapa byla kreslena podle starého ertského způsobu se severní stranou vpravo. Král neměl rád novoty.
"Zaůtočíme před polednem a budeme mít slunce v zádech," řekl si pro sebe, " to je velká výhoda, ale nestačí."
Položil mapu před trůn na zem a sáhl po poháru vína.
" Je jich moc," povzdechl a upil několik doušků. Nechtěl volat Kondora, ale zdálo se, že království je bez jeho pomoci ztraceno.
Šlechta i poddaní považovala dvorního kouzelníka za tajemného, krutého a nebezpešného muže.
Jeho kouzla krále zpočátku bavila. Pomáhala i trestala.
Vždy však v nich bylo něco temného, co nahánělo hrůzu. Bittor se začal kouzelníkovi vyhýbat a místo pobytu u dvora ho pověřoval úkoly ve vzdálených místech.
Král váhal, ale věděl už, jaké bude jeho rozhodnutí. Zaanechal úmyslně kouzelníka v mnoho mil vzdáleném místě, ale teď přišla chvíle, kdy se musel ponížit a povolat ho zpět. Ještě jednou se napil vína a pak zatáhl za šňůru zvonku.
"Vypravte spěšného posla do Tary..." začal, ale zarazil se v půli věty.
Místo pážete vkročil do stanu malý muž s přořídlímy vlasy, kouzelník Kodor.
" Volal jsi mne králi?" zeptal se tiše a upřel na panovníka pronikavý zrak.
Bittorovi přešel po zádech mráz.
"CHtěl jsem tě zavolat," přiznal. "Potřebujeme pomoct černé magie.
"A nešlo by .." začal zkoumavě král.
" Nešlo," odsekl kouzelník. " Proti tvému vojsku stojí třikrát větší armáda. Není důležité, že většina vojáků v ní jsou divocí nájezdníci a lupiči. Důležité je , že dovedou bojovat."
" To my dovedeme také..." přerušil ho Bittor.
" ano," připustil Kodor,"..ale oni mají menší stráty. Tak se jejich převaha den ode dne zvětšuje."
Nechápu, jak je to možné," posteskl si král.
" Jejich meče přinášejí oběti pohanskému bohu Waltanovi, bohu násilí a smrti. Proto je vítězství na jejich straně."
" Tedy černá magie..."
" Ano. Musíme proti nim bojovat stejnou zbraní, to je zákon rovnováhy."
" Musíš přinést oběť, ale nesmíš obětovat sebe. Království bez krále by bylo slabé a brzy by zase podlehlo nepříteli."
" Co tedy..."
" Musíš zaprodat svou duši a obětovat Waltanovi nebo jeho zástupci někoho ze svých blízkých někoho, koho máš rád."
Král si nalil plný pohár vína a vypil jej naráz.
" Mluv, co radíš?" Zachroptěl.
Máš krásnou neteř.." ušklíbl se odporným kozlím úsměvem kouzelník.
CHvíli bylo ticho. Oba muži se měřili navzájem pohledem. První sklopil oči Bittor
" když to musí být... pro blaho království...." řekl zvolna.
Kodor mávl rukou. Ve stanu se náhle setmělo a ozvalo se vzdálené zahřmění. Když utichlo lampy opět vzplály svým neklidným světlem a král uviděl uprostřed stanu dřevěnou modlu.
Socha zobrazovala odporného bůžka s rozklepanými ústy a vyvalenýma očima. Byla zhotovena ze stářím zčernalého dřeva a pomazána červenou barvou.
" Ano, je to čerstvá krev," odpověděl Kododr na nevyslovenou královu otázku. " Začneme?" zeptal se ještě.
Bittor kývl.
Kouzelník poklekl před modlou a sklonil hlavu.
" Já, Kododr mistr černé i bílé magie, hlásím se do tvých služeb, bože Waltane, pro dnešní i zítřejší den," řekl vážným a pevným hlasem. " Slibuji ti za pomoc při kouzlu černé svíce mnoho krve, mnoho životů, které vyhasnou v zítřejší bitvě. Přijmi tuto obět a dej mému kouzlu svou sílu."
Po těchto slovech kouzelník povstal a pokynul králi, aby poklekl před sochou.
" Opakuj po mně králi," řekl a začal šeptat panovníkovi do ucha slova nečisté přísahy.
" Já, Bittor z Tary a Blackholu, vévoda z Výšin a král ertarský takto přísaháma a slibuji," opakoval král rozechvělým hlasem. " Svou neteř Tuomu dávám se vším, co k ní patří, mistru černé a bílé magie Kodorovi. Mistr Kodor se dnes zaslíbil bohu Waltanovi. Oběť, kterou takto přináším, je znamením úcty k bohu, jehož služebníkem se stal.."
V té chvíli i Kododr poklekl.
"Dej, pane znamení, že přijímáš tu krev zítřejších mrtvých a pomůžeš připravit bitvu tak, aby se stala oslavou tvé síly, hodokvasem smrti a tancem utrpení."
S těmito slovy vytáhl kouzelník z kapsy svého koženého oděvu ozdobnou svíčku a dotkl se jí ruky ohavné modly.
Žlutavý voskový váleček pomalu začal tmavnout. Jeho barva se měnila na světle hnědou, pak tmavší, ještě tmavší, červenohnědou a nakonec černou. Byla to antracitová čerň, tak dokonalá a lesklá, že se zdálo jako by zářila nějakým vnitřním světlem. Přitahovala oči jako nejvzácnější klenot a současně vábila člověka k sobě jako bludička na blatech.
Král po ni mimoděk vztáhl ruku, ale kouzelník ho zadržel.
"To není věc pro obyčejné lidi, králi," řekl stroze. " Je to věc nakažená zlem, která je může předávat dál."
Vytáhl z kapsy další, naprosto stejnou svíčku a podal ji králi. Bittor ji uchopil a sledoval kouzelníka, který hbitě rozdělal oheň čarodějným gestem a zapálil černou svíci. Pak Kododr přiblížil plamen černé svíce ke knotu obyčejné.
Oheň se pomalu přehoupl a zapálil druhý plamínek. Kouzelník hned oddálil černou svíci a sfoukl její plamen.
Pečlivě ji zabalil do šátku a vsunul do druhé kapsy.
Král zatím očima rozšířenýma údivem pozoroval proměnu své svíce. Od jejího plamene klesal dolů jakýsi tmavý závoj, který zbarvoval vosk barvou smrti. Po malé chvíli držel Bittor v ruce druhou černou svíci.
" Tuhle sílu proměny má jen první svíce," podotkl kouzelník. " Ta může zapálit a přenést svou nečistou sílu na tolik svící, kolik jich stačím zapálit, než sama dohoří.."
"Ale jak nám to pomůže?" zeptal se král podezíravě.
"Sáhni si jak hřeje," poradil kouzelník.
Bittor opatrně přidržel ruku nad plamenem a hned ucukl.
" Pálí, řekl rozzlobeně, ale slova mu uvázla v hrdle, když na ruku pohlédl. Její dlaň byla pokryta tlustou vrstvou jinovatky, která začala pozvolna tát. Kousky ledu se odlouply od kůže a padaly na udusanou zem.
" Ano kkráli,"usmál se sebevědomě Kododr. "Málokdo si uvědomuje, že jako jsou paprsky tepla sálající z ohně, tak jsou i paprsky chladu, které vyzařují z ledu a sněhu. Každý, kdo přidržel dlaň u křivého zrcadla vykrouženého z ledu, ti to potvrdí. Ale studený oheň .... ten zatím dokáže zažehnat jen černé kouzlo."
" Ale jak nám to pomůže?" opakoval král.
"Podívej se kolem sebe, králi," pobídl ho Kodor. "Nevidíš nic? " CO mám vidět? Je tu tma. A teď?" zeptal se kouzelník a sfoukl svíčku v králově ruce. V té chvíli se vnitřek stanu rozsvítil. Drahé koberce na stěnách se rozzářily skvělými barvami a zlato na trůnu se zalesklo.
Bittor se překvapeně rozhlédl. Čelo se mu přemýšlivě nakrabatilo a pootvřel ústa , aby něco řekl.
Kouzelník ho však předešel.
" Zítra vpravé poledne zhasneme slunce!" zašeptal a v očích mu zaplál plamen šílenství.
Obě armády se řadily proti sobě už od rána. Před polednem byly šiky zformovány a houfy mužů, kterým nebylo souzeno dožít se večera, netrpělivě přešlapovaly v poledním vedru.
Kočovní nájezdníci známí svou krutostí a zběsilostí v boji tvořili jádro nepřátelské skupiny. Krotili své koně a chystali se , že zopakují úspěšný útok z minulého dne .
Když slunce vystoupilo na vrchol své dráhy zazněl na královské straně signál k útoku. Na ten povel se řada nepřátel rozvlnila jako obilí ve větru a válečníci vyrazili kupředu.
Na královské straně vzplály na pokyn polnice tisíce svící.
Nad bojištěm se setmělo a po pláni zavál mrazivý vítr.
Jezdci skloněni ke hřívám svých koní si změny na obloze nevšimli, jejich koně však znejistěli. Muži v sedlech jim zaťali do boků ostruhy, ale ani to nepomohlo. Teprve tehdy zvedli útočníci hlavy a ruce pevně držící křivé šavle se zachvěly.
Na obloze viselo černé slunce a z jeho tváře čišel mráz.
Koně se zastavily a od huby jim šla pára, která se srážela v námrazu na panccířích a řemení.
Mužové se rozhodli po svých druzích a všude na ně hleděly bledé tváře mrtvých. V propadlých očních důlcích zoufale bloudily oči bez lesku.
Koně zoufale tančili na ostrůvcích modravé trávy, kolem nichž se táhly hluboké černé brázdy bez dna.
Válečníci z horkých pouští se pod chladným dotekem neznáma zachvěli a na osudnou chvíli se zastavili. Vtom dopadly první šípy.
Slavní lukostřelci z Blackhoku napjali své luky z cizokrajného železného dřeva a jejich těžké střely vylétly na sever. Vznesly se do výšky, kde krátce zaváhaly a pak se vrhly dolů. Prorazily kožené štíty jezdců a zabodly se hluboko do masa.
Neporazitelní bojovníci na malých vytrvalých koních se dali na zmatený ústup. Smrt však mezi ně přilétala znovu a znovu. Rodila se někde v neproniknutelné tmě, která zahalila královské vojsko. Padala s tichým svistem z černého studeného nebe a vybírala si bohatou daň.
Bitva trvala až do noci.
Když dohořely svíce a nad bojištěm vyšlo znovu slunce , vyrazila mezi zdecimované řady protivníka královská jízda a za ní pěchota. Zvonění mečů a nářek zabíjených zmlkly až ráno.
"Je čas abys splnil svůj slib, králi," připomněl malý muž v koženém oděvu unavenému vítězi.
"Ano, slíbil jsem ti Tuomu... ale měj slitování..."
"Královský slib se musí plnit.."
Bittor bezmocně rozhodil rukama.
"Vím, že to byla tvá cena za vítězství, ale Tuoma je skoro ještě dítě..."
"Je jí sedumnáct" opravil krále kouzelník. "Ale to je jedno. I kdyby byla ještě dítětem, nezbavuje tě to slibu. Dobře tedy," podvolil se na oko král. "Pošlu pro ni posla a jakmile přijede..
"Tak dlouho čekat nebudeme," přerušil ho rázně kouzelník.
Mávl rukou.
Ve stanu se zablesklo a zahřmělo.
Sotva se vzpamatovaly královy oslněné oči, uviděl vedle Kodora svou krásnou neteř.
Dívka s věnečkem ještě orosených polních květin v rukou se zmateně rozhlédla.
"Co se to děje? Kde to jsem? vykřikla zděšeně.
" V královském stanu, maličká. Budeš se vdávat,"vysvětlil se zlomyslným úsměvem čaroděj.
"To snad ne ," zděsila se Tuoma při pohledu na ženicha.
"Strýčku pomoz mi!"
"Musí to tak být, dítě," povzdechl král. pak se zvedl z trůnu a požehnal dvojici znamením Hvězdy.
" Prohlašuji vás za manžele, řekl smutně.
Tuoma se rozplakala.
"Jestli na mne sáhne , zabiju se ," vzlykla.
"Tedy Kodore posliš..."
"Ne tak, králi," přerušil Bittora Kododr. " Vyženil jsem přece i panství... Myslím, že jsem teď pánem ze Starkova, ne?
"Tak proto!" vydechl král.
"Ano, hlavně proto," ušklíbl se cynicky kouzelník. "Ale nejen proto.."
S těmi slovy chytil prudce dívku kolem pasu a pevně ji k sobě přitiskl. Tuoma upustila květiny a začala se zuřivě bránit. Vzepřela se vší silou ale když pohlédla kouzelníkovi do tváře strnula. Z kozlího obličeje starého satyra se na ni usmívaly moudré a něžné oči.
Podlomila se jí kolena, srdce se na okamžik zastavilo a pak se rozběhlo jako o závod. Hlava se jí zatočila a do tváří vrazila čerstvá horká krev.
"S mistry obojí magie nejsou žádné žerty," zasmál se spokojeně kouzelník a obrátil se i s ní k odchodu.
" Počkej pane ze Starkova," zastavil ho ještě král. "Co teď bude s tou obětí Waltanovi? Nechceš přece..." nedopověděl, ale pohybem hlavy ukázal na Tuomu, která si chladila rozpálené tváře o kouzelníkův kožený kabátec.
"Ale kdepak.... Přísahal jsem Waltonovi poslušnost jen na dva dny a ty už uplynuly. Padlo mnoho mužů, takže svou odměnu dostal. Nejsem mu nic dlužen. Kromě toho v bitvě padlo tolik jeho přívrženců, že je teď slabý, skoro bezmocný.
Tohle je v pořádku."
"A co tvé kouzlo? Tisíce mrtvých, mráz v létě, tma v pravé poledne. Ty sám jsi mne učil, že v přírodě všude vládne rovnováha, že za všechno se musí platit. Co znamená tvé kouzlo těm, kdo přežili bitvu. Čeho se mám bát teď? Co nás čeká? "
"Co nás čeká po mrazech v létě?" opakoval Kodor s úsměvem. " Myslím, že mírnější zima."
Ještě jednou se usmál a pak prudce mávl rukou.
Zablesklo se a zahřmělo.
Kouzelník s dívkou zmizeli, jen na zemi zůstal malý polámaný a pošlapaný věneček z polního kvítí.
Praha 29.4.1991

LEGENDA O ČERNE SVÍCI