Tanaiská kočka popáté
aneb
Paleopříspěvek ke genetickému amatérství

Slávek ŠVACHOUČEK


        Když se před pěti lety Dr.Súkeník v referátu o svém výzkumu skalního města Fill zmínil o Taniském psu, netušil, co vyvolá.Tehdy prvně vzplanula vysoce odborná diskuse o tom zdali se nejedná o kočku. V posledních letech pak řada odborníků více či méně nezvratně dokázala, že tomu tak skutečně bylo. Cílem našeho příspěvku však není rozdmýchávat staré spory. Chceme poskytnout bližší pohled na novodobou historii Tanaiské kočky. Tanai Betl Ket, nebo-li Tanaiská bojová kočka (Felix Hadrubalus Felix) je přítulné zvíře odvozené genetickými manipulacemi z původní kočkovité šelmy Felix-Externis(kočka venkovská). Váží dva až pět kilogramů a s jejím chovem nejsou problémy. Žere téměř všechno, i když dává zjevně přednost masu a rybám. Je přítulná a věrná. Svého pána rozezná hlavně podle hlasu. Dobrý imitátor ji snadno zmate a moderní CD hifi soupravy mohou u mládá, nemocných nebo starých kusů způsobit až nervové zhroucení. Naproti tomu je možné pomocí ( ovšem vysoce kvalitních) zvukových nahrávek kočce usnadnit přestěhování do jiného prostředí nebo přivykání jinému majiteli. Když jsme se v názvu referátu zmínili o genetickém amatérství , nešlo o omyl. Pro genetické inženýrství je typické sledování , výběr a pěstování mutací podle vědeckých zásad. Zde vše probíhá trochu jinak. Postupné vyšlechtění Felix Hadrubalus se provádělo nejspíš intuitivním výběrem a křížením vhodných jedinců. Podle některých detailů jeskynních kreseb a sporadických kosterních nálezů lze usoudit, že kolem roku 13 000 př.n.l. ještě Tanaiská kočka neměkla rohy. Na malbách se objevují jen stylizované hmatové vousy. Zdá se, že první jedince pro chov získali Tanainové nebo jiný lid, žijící přibližně na stejném území tím, že vybraný kus uhodili dvakrát kamenem do hlavy . Ubohému zvířeti naskočily dvě výrazné boule. Jedinci, kteří neuhynuli a zůstali i po zákroku věrni svému pánovi, se stali základem chovu. Tím se také vysvětluje , proč je Tanaiská bojová kočka tak odolné, i když blbé zvíře. Říká se o ní , že má devět životů, což je v některých případech, jak si uvedeme dále, neocenitelné. Její výcvik je však obtížný.
        Postupné šlechtění křížením exemplářů s největšími výčnělky na lebce směřovalo v první etapě především k získání zvířete s vyvinutými rohy. Cílem bylo zřejmě nejdříve vytvoření dokonalejšího nástroje na činění kůže, tedy zajištění držadel.Současně se díky příslovečné věrnosti zvířete kombinované s vrozenou zákeřností a agresivitou podařilo získat kočku obranáře. Dějiny popisují dostatek příkladů ukazujících, jak překvapivý a účinný je naprosto neslyšný útok domácího zvířete.Není tedy třeba dlouho popisovat , jak se cítí zloděj , když se mu náhle do nohy zaryjí ostré parůžky. Profesionálové vědí, že ani vysoké oplechované boty nejsou dokonalou ochranou. Dobře vycvičená kočka - obranář vám vyskočí až do ksichtu!
        Druhá etapa souvisela s neblahým ekonomickým vývojem pravěké společnosti, především s vyčerpáním povrchových pazourkových nalezišť a následnou krizí pravěké zbrojní výroby. Důsledkem pravěké inflace bylo, že lidé nemohli dovolit vydržovat metrákové zvíře. Potíže se získáváním potravy pro kočky byly stále větší. K celkovému neutěšenému obrazu života tehdejší doby patřilo i znečištění prostředí. Pravěká tanaiská sídliště byla, jak jistě znalci potvrdí, lemována až pětikilometrovými pásmy ohlodaných kostí. na nichž se domácí kočky podílely více než z poloviny.(Pásma patřící sousedním městům a vesnicím se někdy spojovala a vznikala až takzvaná soukostí.Pozn. překl.)
        V této fázi genetického amatérství se tedy pravěcí Tanainé zaměřili na snížení váhy zvířete. Velkou pomoc jejich záměrů znamenala již výše zmíněná odolnost koček, které přežívaly i mnohadenní hladovění a pak se vděčně vrhaly ba předloženou náhradní potravu, o kterou by jinak nezavadily ani omylem. Dnes bychom řekli, že Tanainé už poměrně cílevědomě vyvíjeli ekonomickou variantu. Kolem roku 0 n.l. pak jsou genetické mutace dovedeny k dokonalosti.
        V moderních dějinách tedy známe z archeologických nálezů a vyobrazení jen současnou variantu malou a ve většině případů vlivem dlouhodobého podávání nevhodnou stravou bezrohou. Pro zájemce o chov obranáře Tanaiské bojové kočky rohaté bych chtěl na závěr připojit radu odborníka- chovatele:
        Stravou bohatou na proteiny a vápník lze během nejvýše tří generací koček postupně odstranit degenerativní změny a získat opět exempláře s výraznými hlavovými výrůstky vhodné pro další chov i pro takzvaný paličkový zákrok. Kočka by měla dostávat třikrát denně syrové maso a zapíjet ho čerstvě nadojeným mlékem.V období březosti se doporučuje do mléka přidávat lžičku naškrábané omítky. Myslím, že dosažené výsledky leckoho překvapí a otevřou mu zcela nový pohled na některé historické souvislosti.