WEDINBRITY DEJS (SVATEBNÍ OBŘADY)

       K životu Ertů, ostatně tak jako k životu všech národů, neodmyslitelně patří také rodiný život. Ať už jde o pro nás klasickou rodinu párovou (nejrozšířenější např. v Ertaru, Etariskaru a velké části středního a jižního Tarosu, Borroughu, Erwenu, Dukeranu, etc), rodinu volného kruhu (nejrozšířenější např. v Raoranu, Terulanu, Pandoraku, Dubaii, Pernaanu, etc), rodinu dablmaderskou (nejrozšířenější např. v Carry, Tulanu, Growenlandu a části zemí Gaensbourroughu) či dablfaderskou (nejrozšířenější např. v Rheinalu či na Kandarenách), rodiny smluvní (nejrozšířenější např. v některých státech Jižní Rheie, na Borillách, ve Wandaru, etc.), či rodiny všech ostatních, exotičtějších typů. A na počátku každé rodiny jsou svatební obřady a s nimi spojené svatební zvyky. Ty se více či méně liší národ od národu, často kraj od kraje. V centru naší pozornosti však leží Ertar a tedy i svatební obřady a s nimi spojené svatební zvyky Ertů. A protože i v Ertaru lze uzavřít většinu z výše jmenovaných manželsých svazků (párový, dablmader, dablfader, volný kruh, smluvní a vyjímečně se objeví i jiné typy), soustřeďme se na wedinbrity dej párového manželství (které je nám tady asi nejpřístupnější).
        Na rozdíl, například od našich svatebních obřadů či Rheinalských, mají ty ertarské jen málo společného s náboženstvím (i když samozřejmě některé drobné spojitosti tu také jsou). Klasický Ertarský Wedindrity Dej se skládá z několika tradičních zvyklostí. První je takzvaný Ortor Tamor, jakési symbolické, jak bych to řekl, vyprovázení či propouštění dětí do samostatného života, kdy současně přechází manželský svazek rodičů do nového stadia (manželství jako takovému se budemě věnovat na některém z příštích seminářů). Prostého, ale slavnostního obřadu Ortor Tamor se účastní obě rodiny. Je to chvíle, od níž mohou mladí lidé nosit hatlav, přívěsek se symbolem lásky. Když se potom rozhodnou pro wedin (vlastní manželství), žijí spolu nejprve ve volném svazku tzv. Haared, u nás by někteří řekli víceméně nadivoko, i když i tento svazek už sebou nese určitá práva a povinnosti. Během této doby je například nepřípustné, aby žena přišla do jiného stavu. Tato zkušební doba by měla vyjasnit zda se k sobě ti dva hodí, zda jejich wedin vydrží a trvá od jednoho do pěti let (zkušenosti ukazují, že čím větší je odpovědnost s níž dvojice k wedin přistupje, tém delší je jejich haared). Po uplynutí haared nastává čas pro vlastní obřad, tzv. Wedin Tamor. Mladý pár si zvolí Garuktama, což je jakýsi garant svazku, a oficálně jej osloví. Samozřejmě, že člověk požádaný o garuktam (garanci) může odmítnout, je to však možnost spíš teoretická, neboť o tato volba bývá promyšlená a předem projednaná a pak, garuktamem si pár pokaždé volí svého nejlepšího přítele (většinou to nebývá nikdo z rodiny) a bývá to jedna z poct, jeden z nejpádnějších důkazů úcty a přátelství k jeho osobě. Pokud přijme, stává se jakýmsi ochráncem svazku a rodiny, na něhož se rodina může vždy obrátit s prosbou o pomoc či o radu. Tento garant po oficiálním přijetí dostává od státu kratkodobé pravomoce k právnímu aktu svatby a jakési ratifikaci svatební smlouvy, která se tak stává právním dokladem se vším všudy. Právní úkon, kdy mladí písemně potvrdí vznik wedin a podepíší svatební smlouvu (podobně jako u nás), následuje symbolický uzavření svazku, kdy mladí pře svým garuktamem vysloví posvátné věty manželství, spojí plameny svého života a vymění si poloviny svých hatlav, což je přívěsek v národních barvách, on má modrý, ona žlutý, oba na černém řetízku, který lze rozpůlit a spojit s polovinou přívěsku partnera, takže oba pak mají dvoubarevný, modrožlutý. Tento symbolický akt by asi nejvíce odpovídal tomu našemu "anoano" s výměnou prstýnků. Nekoná se však v žádné obřadní síni, ale na místě, které je dvojici blízké. Nejčastěji se prostý obřad koná v přírodě, často na místě, které má pro oba nějaký důležitý význam, třeba tam, kde se poprvé potkali (opět podotýkám, že ačkoliv jsou to místa občas neobvyklá, vždy je dbáno, aby zůstala zachována důstojnost obřadu). Při obřadu bývá dvojice oblečena v libovolném oblečení, většinou podle právě panující módy (i když občas se objeví velmi originální občas až kuriózní oblečení), jedinou podmínkou jsou národní barvy (modrá a žlutá, černé doplňky). Například v minulých letech, kdy byl v Ertaru módním stylem tzv. minimalismus, to byly nejčastěji šaty jednoduchého střihu, prosté ale slušivé.
       Tomuto obřadu předchází ještě jeden ertarský zvyk, pocházející z daleké minulosti. A tím je hostina Belizem Tamor s přípravou slavnostního pokrmu Sim belizem. Na tento oběd jsou pozvání kromě garuktama také ostatní, jež haaretů (tak se dvojice nazývá od chvíle kdy vstoupí do haaredu až do uzavření wedin) považují za své nejlepší přátele. Tento oběd připravují budoucí manželé a kdysi byl důkazem jejich zralosti a připravenosti k životu. Jeho recept pochází už ze starověku a zůstává zachován, přestože některé prvky byly nahrazeny novými. Skládá se z vody jako nejdůležitějšího prvku života, ertepleů, ertských jablek, jako daru země a dlouhých tenkých lístů stromu kebič, jako daru lesů. Další důležitou součásti Sim belizem jsou maso ze sosibasy, která patřila mezi nejobtížněji ulovitelné zvíře v ertských lesích a muž, který ji musel ulovit vlastní šikovností a obratností, tak dokazoval svou zdatnost lovce a schopnost postarat se o rodinu. Bílou barvu pokrmu dodává výtažek z drobných plodů wipikrimu, jichž je pro takový Sim belizem třeba nasbírat skutečně velké množství a příprava výtažku také nebyla zrovna jednoduchá. Jeho výrobou měla dokázat svou dovednot a připravenost zase žena. Poslední součástí pokrmu je jedenáctero posvátného koření, které přinášejí pozvaní hosté jako důkaz přátelství a slib, že se na ně manželé mohou kdykoli spolehnout. Dnes je samozřejmě všechno trochu jinak, a tak sosibasu i výtažek z wipikrimu lze koupit v každém obchodě s potravinami a jedenáctero koření už není třeba pracně shánět, prodávájí se dokonce i Sim belizemové směsi, kde je koření namícháno v patřičných poměrech.
        Na závěr tohoto stručné seznámení s nejtradičnějšími svatebními zvyky, bych se rád zmínil ještě o jednom. V dávných dobách, když se lidé brali, obdarovávali se na důkaz lásky dárky, které měly symbolizovat jejich city. A tak tesali nebo nechávali tesat sochy svých patrnerů, malovali nebo nechávali malovat jejich obrazy, opěvovali je nebo nechali opěvovat v básních anebo skládali či nechali skládat oslavné skladby u mistrů muzikusů či potulných bardů. A tento zvyk přetrval dodnes, přestože se v posledním století soustředil především na hudební vyjádření citů. Oba navštíví některou z agentur, které se tímto zabývají a jejím prostřednictvím si buď vyberou některou z existujících skladeb, u níž cítí, že právě ona je tím pravým vyjádřením jejich citů, nebo, pokud jsou majetnější, nechají si tuto hudbu přímo složit některým ze známých skladatelů. Anebo, pokud si troufnou, skomponují skladbu sami a nechají ji zahrát některým z profesionálních hudebníků, skupin či orchestrů. Agentura se pak postará o její záznam na některý z nosičů, dnes nejčastěji DC, obdoba našeho CD, a o jeho výrobu u některé ze specializovaných hudebních společností. Vyrábí se opět podle toho kolik chtějí mladí obětovat gratis, či na kolik mají. Někteří si nechávají udělat jeden či dva kousky, někteří malé serie pro všechny přátele a samozřejmě v případě těch nejvýznamnějších se vydávají velké serie, které dostanou i do běžného prodeje. Tyto wedin nahrávky si pak věnují při Belizem Tamor, kde je také poprvé slyší. Tyto svatební desky patří mimo jiné mezi nejvyhledávanější sběratelský artikl ertů (mají stejnou popularitu jako u nás známky). A ty nejvzácnější kousky dnes dosahují ceny milionů grátis. (i když takových samozřejmě nění moc).