ERCON 1994

Několik poznámek autora na úvod:
1) srovnej football, basketball, ... vs. tribol
2) autor si vyhrazuje právo odchýlit se během přednášky od této písemné formy svého referátu
3) tento referát je prvotní studií obrovského fenoménu, kterému je v zemi původu, v Ertaru, věnováno ročně několik desítek knih a tři týdenní periodika; z tohoto důvodu nemají následující informace vyčerpávající charakter
4) citlivější subjektivní zabarvení úvodní pasáže referátu volil autor úmyslně za účelem vystižení vztahu ertů k tribolu
5) autor předpokládá u posluchačů alespoň základní znalosti pravidel footballu (česky kopané)
Firma, v níž jsem zaměstnán, se stala vítězem několikastupňového konkursu na provedení radonového průzkumu oblasti 20 km severně od Black Hole City, ve které bude vybudována další ertarská termojaderná elektrárna. Vzhledem ke vztahu, který k Ertaru již delší dobu chovám, jsem se rozhodl prodloužit si třítýdenní služební cestu o dalších čtrnáct dní soukromé turistiky. Od samého začátku prací se ale začalo všechno hroutit. Z ničeho nic se příznivé pozdně letní počasí změnilo v nepříznivé klimatické podmínky, za nichž, jak je všeobecně známo, nelze objemovou aktivitu radonu v půdním vzduchu zjišťovat. Nebyl výhled na zlepšení, meteorologická předpověď, v Ertaru jedna z nejexaktnějších záležitostí, chmurné odhady domorodců plně potvrzovala. K obratu mělo dojít za 12-13 dní. Najednou měla naše měřicí skupina spoustu času. Nasnadě bylo zaměnit turistické a pracovní odbobí. Jenže ... jenže náš vedoucí přes mou veškerou snahu přesvědčit ho nevěřil po českých zkušenostech přesným předpovědím a přikázal nám po dobu zhoršeného počasí být v pohotovosti a neopustit město. V kinech zrovna nic moc neběželo (ty tři trháky jsem za dvě odpoledne stačil shlédnout), v éteru zrovna probíhala pro mne ohraná bitva dvou televizních společností, většina muzeí a kulturních středisek měla sanitární týden.
Při jednom bezcílném bloudění mrazem zaskočenými, pustými ulicemi padl mi do oka pestrobarevný plakát. Uvědomil jsem si, že není první, který vidím, že jich je po městě i na příjezdových komunikacích po celé trase od hranic vlastně strašná spousta. Označené za prachobyčejné billboardy jsem je přehlížel. Ó, jakou jsem dělal chybu. Přišel jsem nejméně o dvě důležitá utkání. Příštích deset dní jsem ale strávil v příjemně vytopených sportovních halách, z vytržení nad tím, co se děje na hracích plochách, mě dokázala dostat jen vrozená loajalita k firmě. Z turistiky se stal málem návykový sportovní pobyt. Nelituji, litujte vy, že jste nejeli se mnou.
Plakát zval na utkání v tribolu. Jacísi Netopýři hráli mistrovský zápas extraligy proti jakýmsi Zebrám. Vlastně jsem na ten match šel jen kvůli trojrozměrnému logu obou soupeřů na plakátě. Proboha, tahle nákladná holografická forma tisku musí stát strašné peníze, řekl jsem si. Ty marnotratníky musím vidět na vlastní oči. Nyní už vím, že se nejedná o marnotratnost, ale o podmínku účasti v extralize tribolu. Stejně jako dvourozměrná loga účastníků pozemské ligy fotbalové ...
Sportovní hala Vajtdóm připomínala sídlo amerického prezidenta jen názvem a kupolí uprostřed samonosné rozsáhlé střechy. Na první pohled čtvercový tvar haly neprozrazoval nic z toho, co skrývá ve svých útrobách. Teprve když jsem vešel jedním z 96 vstupů do hlediště, jsem seznal.
Seznáváte i vy, kdož se nyní díváte na tento schématický náčrt hrací plochy (pozn.č.6: absence náčrtu u této písemné formy referátu má za cíl zvýšit návštěvnost kongresové přednášky). Nepřipomíná nic z toho, na co jsme zvyklí. Zcela potírá zažitý obdélníkový tvar prakticky každého hřiště, staví na hlavu všechny zažité představy o ideálním sportovním odvětví.
Tribol vznikl koncem osmdesátých let našeho století jako reakce nespokojených konzumentů nejpopulárnější míčové hry planety Země (pozn.č.7: jedna z mála přejatých věcí směrem do Ertaru), footballu, na zkostnatělé a přežité pravidlo ofsajdu. Výrok průkopníka a ideového tvůrce tribolu, Martina de Buriana, "Kdo vystavuje protivníka do ofsajdu, není hoden toho, aby jím byl překonáván" je považován za startovací výstřel boomu nového sportu v Ertaru. Najdete jej proto v různých formách (světelný neón, vytesaný nápis do mramoru, obří, teplým vzduchem nadnášená písmena apod.) na každém stadiónu tribolu. Základním postulátem snah de Buriana o vytvoření nového sportovního odvětví tedy bylo zrušení ofsajdu. Senzacechtivé novinářské jazyky tvrdí, že druhý de Burianův postulát pochází z neurovnaných sourozeneckých poměrů v rodině. De Burian se měl podle nich údajně v období puberty hašteřit až prát se svými dvěma bratry ve smyslu přísloví "když se dva perou, třetí se směje".
Tribol hrají najednou tři mužstva. Pro každé z nich je jedna část trojklanu, jak se hřišti říká, domácí a dvě části útočné; to podle toho, ve které z nich se nachází branka, již mužstvo hájí. Hrací doba tribolu je 3x50 minut, proto se každé mužstvo dočká obrany postupně všech tří svatyň. 150 minut, zdůrazněme, že čisté hrací doby, do níž nejsou započítány doby trvání přerušení (auty, ošetřování, radost ze vstřeleného gólu aj.), se může někomu zdát mnoho. Avšak uvědomte si, že když spolu dvě mužstva bojují o míč, třetí může (ale nemusí a zpravidla také nechce) odpočívat. Zápasy v tribolu běžně trvají 4-5 hodin, nejsou výjimkou ani šestihodinové "maratóny". Především z tohoto důvodu je tribol chápán jako celodenní rodinný výlet do jiného světa.
V principu se tribol fotbalu poměrně dost podobá. Jde o to, dostat pomocí nejrůznějších částí těla (hra rukou je zakázána) co nejvícekrát hrací míč za záda soupeřových brankářů (a pochopitelně také za brankovou čáru). Každé mužstvo tvoří jeden brankář a dvanáct mužů v poli. Je historicky doloženo, že počet hráčů jednotlivých manšaftů se opírá o skutečnost, že 13 byla de Burianovým velmi, velmi šťastným číslem.
Aby byli hráči sami pro sebe (ale hlavně pro diváky, protože především pro ně se tribol hraje) dobře rozeznatelní, musí mít dresy v předepsaných barvách. Je jich šest: bílá, žlutá, červená, zelená, fialová a temně azurová. Barevné kombinace nejsou povolené, dresy smějí být pouze jednobarevné. Neexistuje žádný předpis, jenž by říkal, které mužstvo má mít jaký dres. Toto je ponecháno na dohodě zástupců klubů 150+13 minut před výkopem. K dohodě musí dojít nejpozději do času "t+(60+13)". Zatím se v oficiálních střetnutích stalo jen jednou jedinkrát, že k dohodě nedošlo. Všechna mužstva si tehdy s sebou na utkání lehkomyslně přivezla (pozn.č.8: nikdy není žádné mužstvo domácí) jen jednu sadu dresů, a to barvy temně azurové (pozn.č.9: de Burianova oblíbená barva). Tento zápas nebyl z disciplinárních důvodů nikdy opakován a ani jedno z mužstev za něj nedostalo bod.
Opět kvůli přehledu o situaci na hřišti je branka, příslušející tomu kterému mužstvu, barevně odlišena podle dresu. Umožňují to soustavy barevných minizářivek uvnitř průhledné konstukce branky.
Hraje se s jedním míčem. V počátcích byly snahy do hry zavést balóny dva, tři, dokonce i pět (pozn.č.10: se čtyřmi míči se oficiálně nikdy nehrálo). Padalo však příliš mnoho gólů, což mělo za následek devalvaci úrovně hry; nezřídka se stávalo, že se z úspěchu vstřelené branky radovala všechna tři mužstva najednou. Než došlo k omezení na 1 míč, prošel tento problém ještě dvěma fázemi jednostranného ohraničení. Tři míče ve hře byly v barvách dresů mužstev, přičemž:
1) modří se nesměli na útočných územích úmyslně dotknout modrého míče, červení červeného atd.,
2) do branky, bráněné modrými, nesměl být vsítěn gól modrým míčem, bráněné červenými červeným atd.
Nakonec zvítězil zdravý rozum. S jedním míčem se hraje už více než tři roky a všechno nasvědčuje tomu, že ke změně počtu (dolů či nahoru) již nedojde.
Dosud se odborníci, trenéři a dokonce i hráči dohadují o významu středového trojúhelníku. Utvořili se tři stejně mohutné tábory.
A) v trojúhelníku může hrát kterýkoliv z hráčů na hrací ploše jakoukoliv povolenou částí těla (dle této varianty se v současné době hraje extraliga)
B) v trojúhelníku se nesmí míče dotknout žádný hráč mužstva, jehož zásluhou (kopem, odrazem, autovým vhazováním) se sem míč dostal (dle této varianty se v současné době hraje 2. a 3. liga)
C) v trojúhelníku se může míče dotknout pouze hráči toho mužstva, jehož zásluhou (...) se sem míč dostal (dle této varianty se v současné době hrají všechny mládežnické soutěže) (pozn.č.11: varianty B) a C) ještě omezuje složité pravidlo o zamezení zdržování hry)
O situaci v budoucnosti se horečně jedná. Výsledek se velmi pravděpodobně bude blížit tomuto: vždy po roce se varianty A, B, C v jednotlivých soutěžích cyklicky prohodí. Zajímavostí je, že při rekreačních utkáních se mohou soupeři dohodnout na libovolné variantě. Pokud se dohodnout nejsou schopni, rozhodne právem veta hlavní rozhodčí. Ten je vždy jeden, na čarách mu asistuje X čárových. A to je pro dnešek soutěžní otázka: Kolik si myslíte, že hlavnímu sudímu pomáhá pomezních rozhodčích? Vítěz (z více správných odpovědí bude vítěz losován) obdrží zdarma X vstupenek na finále ertarsko-honeycarského poháru, tzv. E-H Cupu čili íejdž kapu.
Velmi důležitou otázkou je, o co se vlastně tribol hraje. Tak za prvé: Ne o peníze! Všichni hráči jsou amatéři, ušlou mzdu za tréninky a zápasy v jejich občanských zaměstnáních jim refunduje stát. Za druhé: nejcennější trofejí je první místo v dané soutěži, přičemž největší váhu má pochopitelně extraliga. Zvláštní ocenění se také v každé kategorii dostává mužstvu, které se umístilo na 13. místě (pozn.č.12: každá kategorie musí mít nejméně 16 účastníků), a to z nostalgických důvodů jako uctění památky předčasně tragicky zesnulého de Buriana. Každý zápas se pochopitelně hraje o body, přičemž bodovací systém je poměrně složitý. Nastíním zde pouze jeho některé nejdůležitější varianty. Za bezbrankovou remízu 0:0:0 se neudělují body, pouze pomocná znamení, aby bylo jasně vidět, kolik které mužstvo odehrálo zápasů. Za jakoukoliv jinou remízu je jeden bod pro každé mužstvo. Za výhru jednoho mužstva s nulou, tj. N:0:0 (N je přirozené číslo), se udílí 6 bodů, za jakoukoliv jinou výhru, tj. N:M:K (N je přirozené číslo, M nebo K jsou nenulová, M a K jsou nezáporná celá čísla) se dávají body 4.
Celý systém využívá mnoho pomocných znamení, kterými se hodnotí různé druhy výher (zvláštní výsadu zde opět mají výsledky, v nichž se vyskytne číslo 13). O pomocných znameních však někdy jindy.
Tribol je oprostěn od jakýchkoliv tržních a hospodářských mechanismů, hrát v co nejvyšší soutěži je pro hráče čest (pozn.č.13 - má také svůj význam: nemenší ctí je zaměstnávat slavné hráče), pro diváka je návštěva utkání tribolu tou nejlepší zábavou, jakou si může ve sportu dopřát. Divák nemusí jen nečinně přihlížet či vášnivě fandit, může se zúčastnit (a málokterý to neudělá) sázkových klání, kde jsou opět jedinou satisfakcí za úspěšnou sázku výhry v oblasti morální.
Už víte, proč je tribol největším sportovním fenoménem 20. století?

TRIBOL - fenomén sportovního nebe 20. století