 |
Jana Benešová
Už léta se tu sjíždíme na ertologické semináře, přínášíme reportáže a významné zprávy z mnoha oborů lidského poznání a konání, předháníme se v pátrání po bombastických senzacích, přeme se o základních otázkách jako je ta, zda ta či ona výprava objevila tanajského psa či tanajskou kočku, snažíme se přinášet svědectví o objevech, které zásadně ovlivnily chápání či poznání minulosti, přítomnoti či budoucnosti Ertaru. Jistě je to všechno důležité, tak trošku však přitom zapomínáme na drobnosti, které sice nijak neoslní vědecký svět, jejich přínosem není ani žádná cena pro objevitele, ani místo v galerii slávy Ertarského národního muzea a dokonce ani žádný hlubší veděcký přínos.
Přesto existuje řada drobností, malých artefaktů, připomínajících, že život Ertů se neskládal jen z převratných událostí. A protože jsem věděla, že se letos opět objeví řada skutečně velkolepýcvh přednášek na témata víc než závažná, chtěla bych atmosféru tohoto kongresu poněkud odlechčit právě jednou takovou maličkostí. I když, označení maličkost je velmi relatviní, jak jistě brzy sami uznáte.
Před několika týdny došlo ke významné události, když Prahu na několik hodin neočekávaně navštívil prapravnuk známého ertarského spisovatele Mosena Mevuenina, pan Moris Mevuenin. Prohlédl si město při své cestě do Londýna, jak jsme si všimli nakoupil několik zajímavých a vskutku neobvyklých suvenýrů a navštívil stálou expozici ertologie v Praze kde se setkal s několika českými Ertology, aby jim předal malý, ale o to vzácnější a milejší dárek. Památku na slavného ertarského spisovatele minulého století Kafina Lyttona, kterou pan Moris Mevuenin získal od svého dědečka, kterému jak jistě víte v jeho spisovatelských začátcích Lytton velmi pomohl.
Chtěla bych vám sice nejprve říci něco o tom jak se oba spisovatelé setkali, zmínit se o tom jak k této památce Mosen Mevuenin přišel, ale je mi jasné, že to nevydržím a nejdříve se s vámi o svou radost podělím. Zde je! Tužka v ozdobném pouzdře, kterou slavný Kafin Lytton provedl v roce 1834 korektury prvního Mevueninova románu Naitingeil on temineite (vyšel o dva roky v roce 1836).
Jistě vidíte, že z tužky zbyl jen takový špaček. Je sice malý, ovšem o to vzácnější neboť na tuto délku vypsaný a ostrouhaný vlastní rukou Kafina Lyttona. Pan Mevuenin nám při velmi přátelském posezení vyprávěl nejen o historii této tužky, ale také o historii dědečkova prvního románu a já bych si dovolila se s vámi o jeho vyprávění podělit.
Bylo to v roce 1832, když Mosen Mevuenin, dosud nepříliš literárně plodný a úspěšný autor tuctu povídek, dokončil svůj první román, dnes by jsme jej možná mohli označit za milostný thriller, odehrávající se ve fiktivním světě Woši. Poté co jej bez úspěchu nabídl postupně všem velkým ertarským nakladatelstvím, setkal se na chodbě Etareiského nakladatelského domu Pabliken, navztekaný a zklamaný mladý muž s jedním ze svých vzorů, legendárním autorem fantaskních akčních románů s hlubokými myšlenkami. Když ovšem pan Mevuenin hovořil o setkání, pousmál se, což nám neušlo a vymámili jsme z něj, že ve skutečnosti to byla klasická srážka. Chodbou se rozlétly papíry obou mužů a dokonale se promíchaly. Takže pánové se navzájem omluvili, jakž tak si ty svoje papíry rozdělili a rozloučili se. Mosenův román zkončil na dne šuplíku a jeho autor se pustil do další práce na rutinních povídkách jimiž zásoboval řadu magazínů a živil tím rodinu. Týden nato se zazvonil telefon a překvapený Mosen propálil v koberci díru, jak mu vypadl doutník z ruky, když zjistil, kdo je na druhé straně aparátu. Byl to Kaffin Lytton. Do jeho papírů se totiž při "setkání" v Pablik, dostalo několik stránek Mosenova románu. Lyttona zaujaly natolik, že mladého autora vyhledal a nabídl mu, že mu s jeho románem pomůže. Mosen vyštrachal svůj romám a hned druhý den pelášil do Lyttonova sídla. A jak to dopadlo. Společně prošli celý román, Lytton svou pověstnou stříbrnou tužkou, zaškrtával, vysvětloval, přepisoval. Když se prokousali na poslední stránku. Vzal si Mosen svůj román a pustil se doma do úprav, které s Lyttonem probrali. Když byl po dvou měsících hotov, opět jej odnesl do Lyttonova sídla a znovu se pustili do šktrání, přepisování, krácení a doplňování. Jak nám pan Moris Mevuenin řekl, opakovalo se ot ještě třikrát než byl Lytton spokojen a Mosenův román si ponechal. Za několik dní jej odnesl svému příteli do nakladatelství Rajndek. O pár měsíců později se na pultech knižních obchodů objevil román mladého spisovatele Mosena Mevuenina Naitingeil on temineite. Jaké bylo autorovo překvapení, když u svého románu našel velmi pochvalný předmluv z pera samotného Kafina Lyttona. Slavný spisovatel se v něm nezastíral jak dlouho trvalo upravit prvotinu do výsledného tvaru, často se při té příležitosti zmiŇoval o své stříbrné tužce, která tomu padla za obět, ale současně odsoudil nezájem vydavatelů o mladé autory a vyjádřil své přesvědčení, že se Mosen Mevuenin stane jedním z nejlepších spisovatelů současnosti (rozuměj Mevueninovy současnosti). A tak se i stalo. A onu pověstnou stříbrnou tužku Lytton Mevueninovi daroval při slavnostní křtu knihy. Tak se ocitla v rodině Mevueninů a z rukou Mosena přešla až do rukou jeho pravnuka Morise. A ten ji, potěšen naším zájmem o Ertar, věnoval naší sekci Ertologické společnosti.
Já si teď dovolím tuto tužku slavnostně předat české sekci Ertologické společnosti. Já vím není to žádný velkolepý objev, ani nám neosvětlí dosud v tajemnu utonulé doby minulých století či tisícíletí, ovšem myslím si, že pro fanoušky ertarské literatury, a nejen pro ně bude lákavým ertarským artefaktem.
|