Moje letošní měřicí služební cesta do Ertaru měla kromě pracovních povinností jeden jediný veliký cíl. Po loňské fascinaci sportem sportů – tribolem - se tentokrát ponořit do každotýdenních lítých klání a přiblížit těm, kteří tuto kolektivní hru znají jen z mé minulé reportáže, všední zákulisí. Jako hrot celého referátu pak bylo zamýšleno přinést nějaký skandál či aspoň skandálek, aby si erconské publikum, zejména někteří jeho členové, přišlo na své.
Plány vzaly stoosmdesátistupňový obrat hned po příjezdu na staveniště, kde jsme s kolegy z práce měli provádět radonový průzkum. Naši českým státem akreditovanou laboratoř, jejíž statut ertarské stavební úřady bez průtahů a připomínek letos na jaře schválily, si objednali mladí manželé z předměstí Etarey. Protože protokol o měření vyžaduje vyplnění několika základních údajů o pozemku a majitelích, začali jsem zakázku u kulatého jídelního stolu v provizorním přístěnku. S voňavým čajem, pizzou a domácím štrúdlem. Ale především s půvabnou mladou paní, na které jsme mohli oči nechat. Kromě nesporných vzhledových kvalit vládla roztomilým darem výřečnosti. Během necelých patnácti minut jsem se dostali i k jejímu zaměstnání. Názvem její funkce byli moji dva spolupracovníci šokováni, já však po jejím zaznění rázem zapomněl na tribol a hned jsem věděl, že je zaděláno na konferenční téma zcela jiného ražení. Představte si, Ellen Weaverová pracuje jako vedoucí divize rondelové dopravní linky Muzea dítěte. Pod záminkou nepřekonatelného záchvatu gentlemanství jsem vzápětí opustil naši pracovní skupinu s odůvodněním, že přece po tak skvělém pohoštění nemohu nechat paní domu odjet do práce městskou, byť etareánskou, hromadnou dopravou. Mého ulití z pracovního výkonu nelitovali ani tak moji kolegové jako bezelstná Ellen, neboť se celou tenkrátní směnu musela věnovat mé maličkosti a zodpovídat a přímo na místě odbornou prohlídkou uspokojovat mé diplomaticky nevtíravé otázky. Co jsem viděl, vám nejsem v tak krátkém čase, v jakém jsem zvyklí pojímat i ty nejobsáhlejší přednášky, věrohodně popsat. nicméně, v kostce vám přiblížím návštěvu nejúchvatnějšího muzea planety.
Důvodem pro vznik tohoto muzea byl samotný pojem dítě. V Ertaru není dítě hračka v rukou dospělých ani pouze důsledek jejich milostných hrátek, je to v celé šíři tohoto označení – instituce. Nebylo tedy otázkou, zda muzeum vznikne, ale kdy vznikne. Je-li v Ertaru pro něco důvod, pak se najdou i peníze. A je-li důvodem instituce dítěte, pak se nejde libovolně peněz. Rozpočet projektu, který na papíře vznikal v rozmezí let 1991-1993, zněl na neuvěřitelných 12 miliard grátis. Vzhledem ke kupní síle jednoho grátis jde o nepředstavitelně velkou sumu. Zlé jazyky dokonce jeden čas tvrdily, že autor a navrhovatel projektu k této částce došel tak, že mezi sebou vynásobil minimalistický a maximalistický odhad.
Sedíte dobře? Skoro jedna čtvrtina rozpočtu nebyla proinvestována. Velká řada firem považovala za čest provést objednané práce jen za úhradu přímých nákladů, některé dokonce zdarma. Skutečně sedíte pevně? Zejména tyto firmy se pak zasadily o to, aby bylo Muzeum dítěte zcela odkomercionalizováno, tzn. že např. nikde u muzea ani nikde uvnitř nenajdete jména hlavních i menších dodavatelů, kteří byli zároveň sponzory výše uvedeným způsobem. Nevyčerpaný díl rozpočtu zůstal na účtu muzea pro krytí nákladů budoucího ostrého provozu...
Stavba trvala 14 měsíců, instalace technologií včetně dopravní 8 týdnů a tvorba expozice 11 dnů (její ideová příprava ovšem rok a půl). Muzeum bylo otevřeno na jaře letošního roku. Celá stavba se odehrávala za těch nejpřísnějších bezpečnostních opatření, jaká si nedovedou představit ani tvůrci amerických (pro náhodného ertarského čtenáře: Amerika je část jednoho ze světadílů planety Země) filmů. Důvodem však nebyl strach z teroristických útoků nebo neopodstatněných demonstrací ekologických hnutí, ale koncepce tajemna, důsledně prosazovaná od samého začátku a dodržovaná dodnes. Celé staveniště proto bylo zahaleno obrovskými plátěnými plachtami, které zabraňovaly komukoliv zvenčí spatřit cokoliv uvnitř. Autoři projektu prosadili názor, že návštěvníka muzea typu, jakým má Muzeum dítěte být, nesmí zatěžovat znalosti, jak se co šalovalo, montovalo, svářelo, štukovalo, betonovalo jak která vestavěná technologie funguje. Podstatný je pro návštěvníka pouze a jedině konečný efekt expozice. Ani po 220 dnech provozu muzea nemůže nikdo (kromě několika stovek stavebníků) říci, že by věděl, jak muzeum vypadá zvenku. Důvod je jednoduchý. Celá nemalá budova se skrývá pod mohutnou kupolí, která má tvar ideální polokoule. Povrch kupole je potažen antikorozní vrstvou stříbrné slitiny, jejíž složení vyvíjel institut pro ekologické materiály deset let. V pravidelných odstupech je po kupoli rozeseto 64 kruhových otvorů, kterými však díky složitému optickému triku není dovnitř kupole vidět. Kdo zaregistroval podobnost konstrukce muzejní „hrobky“ s legendární uprostřed severoertarských bažin, nechť ví, že jde o podobnost čistě úmyslnou. Všichni současní nenaturalizovaní obyvatelé Ertaru jsou potomky, tj. dětmi, těch, kteří ve slavných dobách dávno minulých tvořili historii Ertaru. Lepší symbolika proto nemohla být pro vzhled jejich muzea zvolena.
Tvrzení neuvěřitelné, ale pravdivé, zní: Prostor, v nichž se nachází stálá expozice muzea (upozornění: muzeum má právě jednu expozici!), se dosud nedotkla noha návštěvníkova. Tvrzení protichůdné, leč také pravdivé, zní: Do 7.11.1995 přišlo do Muzea dítěte více než čtvrt miliónu návštěvníků, což činí v průměru více jak tisíc denně. Jak si lze tento rozpor vysvětlit? Jednoduše. Navštívili-li jste někdy nějaké muzeum, dobře víte, že s přibývajícím časem prohlídky vzrůstá únava nohou a otupuje se pozornost. Toto se vám v ertarském Muzeu dítěte nestane, neboť prohlídku zde vykonáte vsedě ve speciálně pro tento účel vyvinutých superpohodlných pojízdných lóžích, jakýchsi výletních tramvají. Kromě snižování únavy návštěvníků má muzejní přeprava i další výhody. Úplně odpadá riziko zničení expozice neopatrnými či vandalskými návštěvníky a znečištění prostor muzea stejnými individui. Všem příchozím do muzea se dostane stran výkladu stejné péče: řídí ho a jeho jednotlivé fáze spouští počítač. Pro každou posádku je poskytován odděleně, což lze, neboť tramvaje jsou uzavřené nesmírně transparentní a homogenní skleněnou klenbou. Vnitřek tramvají je pochopitelně klimatizován. Neobyčejně technicky propracovaný podvozek tramvají umožňuje jízdu s otočkami na místě, pravoúhlé zatáčky apod., jedná se prostě o dokonalé využití prostoru.
Když jsem se dostal s Ellen do této etapy exkurze, musel jsem se zeptat: „Ale vždyť tenhle systém počítačem řízené a dopravou prováděné prohlídky má omezenou návštěvní kapacitu?!“ Moji námitko-otázku Ellen odkývala: „Je to pravda,“ řekla. „Jde o největší handicap našeho muzea. Ale protože prosazujeme kvalitu na úkor kvantity, musíme se s tím smířit. Ostatně, bojujeme s tímhle fenoménem dost statečně rozsahem otvírací doby.“ A to je pravda, přátelé. Muzeum dítěte je totiž otevřeno tehdy, vznikne-li potřeba. Zejména v mimokalendářních dnech a o pětidenních víkendech je návštěvní špička mezi devátou sekcí večerní a první sekcí ranní. Jedinou věc mi odmítla Ellen říci: kdy se koná údržba expozice. I vy se musíte smířit s tím, že toto tajemství zůstane zachováno. Faktem je, že v muzeu je i přesto, že nemáte šanci zahlédnout uklízecí četu, stále nesmírně čisto.
A je tu ještě jeden primát Muzea dítěte. Na chvíli předpokládejme (i když jde o velmi odvážný předpoklad), že dosud nikdo nenavštívil muzeum dvakrát. Všichni návštěvníci se proto zdrželi v budově naprosto stejnou dobu. , přesně jednu celou sekci, což je 144 minut. Právě tolik totiž trvá (trvala a stále bude trvat) jedna prohlídka. Ale i když opustíme výše uvedený předpoklad, pak stejně neexistuje nikdo, kdo by si expozici Muzea dítěte prohlížel jinak dlouho, než jsou celé násobky sekce. Podobným způsobem zamýšleli regulovat výjimečnost návštěvy i majitelé Jurského parku. Jenže jak dobře všichni víme, provoz této pravěké atrakce nebyl v důsledku nečekaných technickým potíží vůbec zahájen.
Tak tedy: když dostanete chuť, bez ohledu na denní či noční dobu, vyrazíte do muzea. Pokud nejste rodina, čítající více jak osm osob, vejdete se do jedné tramvaje. Zaplatíte symbolické vstupné – 1 grátis za osobu – bez ohledu na to, zda obsadíte celou tramvaj nebo třeba jen dvě sedadla. Vstupné je proto tak nízké, neboť jeho výše nesmí odrazovat od návštěvy. Zasednete do dopravního prostředku a vyrazíte.
Celá expozice muzea je rozdělena do několika oddílů. A hned vjezd do toho prvního vám umožní se aktivně podílet na prohlídce. Je totiž věnován početí dítěte. Pokud uznáte za vhodné (či chcete-li nevhodné), aby vaše dítě neabsolvovalo faktografický popis rozmnožovacího procesu, devítiměsíčního růstu plodu a samotného porodu, zvolíte na speciálním řídicím panelu variantu oddělení dětského modulu od vašeho vozidla. Paralelně jsou v prvním oddíle dvě trasy: ta dětská je pohádkovou variantou dospělácké. Mohu vám říci, že obě jsem vyzkoušel a obě stojí za to. Zejména v té pro dospělé získáte na věci, které vám v civilním životě připadají notoricky známé, jiný a velmi zajímavý pohled. Mohou za to i prudce nové vědecké metody, použité k získání unikátních dokumentárních záběrů.
Možnost rozdělení tramvaje vám nabídne palubní počítač ještě jednou, a to v posledním oddíle, který je věnován stinným stránkám života dítěte: kriminalitě, které se děti dopouští, a kriminalitě, které se na nich dopouští okolní svět. Vaše ratolesti se v paralelní větvi mohou dozvědět spoustu zajímavých postřehů ze života zvířecích mláďat. Paralelní prohlídky trvají samozřejmě stejně dlouho a tramvaj se po nich zase spojí do zdánlivě nedělitelného celku, zasunutím přepážky se děti opět setkají s rodiči. Označení „dětský modul“ je potřeba trochu vysvětlit. Jeho velikost je totiž proměnná, tzn. že pokud jedete v tramvaji se sedmi dětmi a pokud se rozhodnete je všechny poslat méně naturalistickými větvemi, pak se oddělí modul sedmimístný. Pokud chcete v takové situaci uchránit před vlivem s dětskou nevinností nemazlících se informací třeba jen dvě děcka, pak se od vaší přeplněné tramvaje oddělí modul pouze dvoumístný. Díky počítačovému řízení se nemůže stát, že by es váš modul spojil s jiným než s tím s vašimi dětmi. Velmi prozaická je odpověď i na otázku, kterou raději nastolím sám, než abych se jí dočkal z úst dotěrných posluchačů z vašich řad. Kdyby se rozhodly vaše děti jít do muzea samy, pak rozhodnutí o rozdělení za ně udělají hostesky muzea naprogramováním trasy při nastupování do tramvaje a to vždy v případě dětí mladších 15 let ve prospěch dětských větví.
Zbytek expozice je pro všechny generace společný. Ellen mě přemlouvala (musím říci, že se mně špatně odolávalo – má krásné modré oči), abych vám o muzeu prozradil cokoliv, co jsem se dozvěděl (stalo se), jen detailní popis expozice jsem měl obstrouhat. Mně by to však připadalo silně obscénní, kdybych vám alespoň nevyjmenoval témata ostatních oddílů. Po rozmnožovacím úseku přichází na řadu popis vzdělávacích procesů dětí, pak se stanete svědky vývoje a současného trendu hraček, bez varování vjedete do džungle dětské fantazie, po ní se setkáte s projevy dětské geniality v galerii slavných postav mladších 15 let, jeden oddíl je věnován dítěti i jako středobodu uměleckých děl všeho druhu v běhu tisíciletí. Je třeba zdůraznit, že na každé téma je pohlíženo z obecného hlediska, tj. je zde potlačen národnostní tuzemský princip a naopak silně prosazován pohled na daný problém v celoplanetárním měřítku.
Bylo již řečeno, že expozice – jedna jediná – je stálá. Neznamená to ale, že je neměnná. Vlastně to ani není možné, což vyplývá už jen z výčtu muzejních témat. I za svou dosud tak krátkou dobu existence změnila expozice, byť jen v některých oblastech, svou tvář a to z důvodu aktuálnosti. Obecně se dá říci, že s tímto trendem autoři projektu počítali a úvodní objem vystavovaných informací stanovili tak, aby se mohl v průběhu několika let bez omezení, avšak uvážlivě, zvětšovat, aniž by se muselo z expozice drasticky ukrajovat.
Co říci na závěr kromě určitě zbytečné výzvy, abyste neváhali ani jeden impuls a muzeum navštívili?! Za jednu ba ani dvě návštěvy nemáte šanci zaregistrovat všechny vizuální informace, které se na vás během projížďky muzeem ze všech stran vyhrnou. Celou dobu si připadáte jako při sledování filmového trháku, nabitého ultramoderními triky i v těch nejnesledovanějších částech obrazu. První návštěva proto znamená registraci především slovního (mimochodem, velmi vtipného) doprovodu a hlavní vizuální linie. Při dalších návštěvách se už můžete soustředit na detaily. Pokud to ovšem vaše nadšeně reagující děti (okřikovat je nemusíte, neboť nikoho svými projevy neruší) dovolí.
A úplně na konec mi dovolte ještě jednu poznámku, ne zcela podstatnou – avšak pro mne dost příjemně rozhodující. Během jízdy se můžete občerstvit z palubního minibaru (za velkoobchodní ceny!), konzumace vlastních donesených zásob není zakázána!
Z letiště vás k Muzeu dítěte dovede promyšlená soustava informačních tabulí barvy lila. Příjemnou zábavu!