BYKOKO

Pavel Beneš a Vláďa Widtman

        Jistě jste v loňském roce zaznamenali zvýšené procento přednáček věnovaných ertarskému sportu. Zazněla přednáška o Tribolu, jednom z nejúspěšnějších kolektivních sportů, krátce jsme byli seznámeni s experimentálním pojetím sportovních disciplín jako je lukostřelba, košíková nebo volejbal, provozovaných v některých ertarských lokalitách. Kupodivu jsme tu při všem tom sportování stále seděli na židlích. To jsou paradoxy, řekl by klasik, v našem případě státník. Aby byl tento rozpor srovnán se zemí, rozhodl jsem se připravit pro letošní seminář ukázky dvou skutečně sportovních disciplín. Zatímco Pleesky jsem byl nucen odložit na příští rok, neboť pro organizační posuny termínu konání semináře, jsme proměškali pleesky sezonu a je na ni příliš zima a pro halové závody nemáme podmínky, pak bykoko je možno přesunout i do haly. Takže prosím vás kdo již byl informován potřebě obsatrat si několik vršků, tot se odkládá na příští rok, nebyl prosím o krátkou pozornost. (ukázat vršky) A teď již k bykoku. Patří mezi čtyři nejoblíbenější ertarské sporty. První zmínku jste mohli najít v časopise Sedmička, kde vyšla krátka nepříliš fundovaná a navíc opožděná repo z fináloného utkání o mistrovský titul. Kdo si pamatuje, stal se v roce 1990 mistrem Mar tinowski, který ve finále porazil po témeř dvouhodinové bitvě o pouhých šest bodů Jeeri Kopera. Nám se po složitém jednání s ertarským ligovým výborem a společností Bykoert, která je provozovatelem Bykoka v Ertaru, výrobcem terčů i ereuek a správcem témeř 32% bykokových komplexů, podařilo zaregistrovat jako daklího oficálního externího účastníka ertarské ligy, nás jak tu sedíme, pod prozatímním názvem "Slepoňi". Než se dohodneme o definitivním názvu, pod nímž se postupně pokusíme proniknout mezi bykovou elitu, než vám předložím pravidla bykoka a než odhážeme první mistrovský turnaj družstva, poprosím Vládu, aby vám umožnil nahlédnout do dějin tohoto nesmírně oblíbeného sportu. Legenda praví, že Bykoko vzniklo už dávno, pradávno a vůbec se ještě nejmenovalo bykoko. Tehdy první praertové slezli ze stromů a začali se živit (ne nebylo to prací) ale lovem a ještě dokonce ani ani nežili na území dne šího Ertaru.

       K lovu tehdy požívali priminitivní oštěpy a pověst praví, že během jednoho lovu na zbury, táhnoucí krajem ke svým obyklým zimovištím, ocitl se náčelník jednoho z kmenů v ohrožení života, když se na něj vyřítil velký býk. Bylo to již na konci lovu, náčelník u sebe neměl už žádný oštěp a uznejte, že utkat se s rozběsněným zburem tváří v tlamu byl holý nesmysl. Do beznadějné situace náhle zasáhl lovec Rychlý šíp. Přestože sám žádný oštěp neměl, vytrhl z vaku, který nesl přes rameno, kostěný hrot ze zlomeného oštěpu, který chtěl ve své chýši nasadit na nový oštěp. Nemeškal, potežkal torzo oštěpu, hodil a zasáhl býka přímo do oka. Vděčný náčelník mručel díky a odměnil Rychlého šípa pytlem farských oříšků (což byla tehdy velmi oblíbená leč vzácná pochutina). Rychlý šíp měl podnikatelského ducha, přejmenoval se na Rychlou šipku a chtěl si u náčelníka vyhradit práv na výrobu nové, přiznejmě si že mnohem lacinější zbraně. Náčelník však pověřil výbrobou kohosi jiného a najal si (dá-li se to tak říci) Rychlou šipku, aby mu byl vždy po boku a řešil všechny náčelníkovy nesnáze dobře mířenou šipkou. Tedy jakýsi první bodyguard. Tuto funkci převzal po Šipkovi jeho syn a pak i jeho syn. Přestože časem upadlo jejich vrhačské mistrovství do zapomění, vytlačeno klasickým lukem, dokonce i tato prehystorická historka je spíše legendou než vědecky doloženou pravdou, Bykoko, tehdy samozřejmě ještě bez názvu, přežívalo jako jedna z mnoha loveckých zbraní. Přesto se šipka, v ertštině ereuka, na výsluní vrátila a ačkoli v hitparádě středověkých zbraní nikdy nedosáhla čela žebříčku, držela si po několik staletí vysoký kredit. Zpět na částečné výsluní je přivedl Bykoko, mistr zbrojíř krále Nerese a později jeho syn Bykoden, který se stal důstojníkem šipkové gardy krále Vitoba. Nejstarší dochovaný důkaz o vojenském využití šipek, pochází z hrobu válečníka poblíž Ertexu, objeveného v roce 1967 při průzkumu místa na němž podle starých kronik stával hrad Kruzer. Byl nalezen klasický hrob bojovníka se třemi lebkami uloženými v nohách hrobu.

       Pokud znáte tradice pohřbívání z poloviny prvního tisíciletí, vítě, že lebky patřily nepřátelům, které bojovník zabil během svého posledního boje a do hrobu byly uloženy proto, aby mu sloužili. Archeology překvapila nejen poměrně chudá výzbroj bojovníka (zbytky krátkého mečíku), ale také dvě z lebek. Archeologové na nich totiž objevili malý otvor, spíš dírku, jejíž původ si nedovedli vysvětlit. Nebyla to stopa žádné známé bodné zbraně. Jeden otvor byl nalezen ve spánkové oblasti, druhá v očním důlku. Při podrobněhjší prohlídce objevili vědci v lebce malý zbytek kovové jehlice. Další mnohem delší (o délce 8 až 10 cm) objevili vědci uloženy po válečníkove pravici, tatímco po levici objevili střepy hliněné lahvičky. Podle dalších nálezů, starých kronik a jiných historických pramenů, byl válečník určen jako vrhač šipek. První písemný záznam pochází z roku 524, z iluminovaného rukopisu tzv. Kodexu Ertarica, zachycujícího dobu Otonů. Na obrázku č.1 vidíte zvětšeninu miniatury z tohoto rukopisu, uloženého v národní knihovně v Erthysu. Profesor Suk původně určil tento obrázek jako "král s ozbrojenci nesoucími ryby", nutno jej však omluvit, neboť byl silně krátkozraký (profesor). A nejen on, protože teprve historik Fort z vojenského historického ústavu správně určil, že se jedná o krále doprovázeného jeho gardou vyzbrojenou dřevěnými pružinovými vrhači, kterým nezasvěcení protivníci posměšně říkali dřevěné mečíky. Ovšem ne ti, kteří se s nimi setkali v boji, jak svým osobitým humorem často dodává doktor Fort. Všimněte si, že i král Vitob měl už tenkrát na přívěšku emblém se znakem ertarské hvězdy. U gardy pak vidíte dva různé typy odění, jde samozřejmě o dva důstojníky a dále řadové členy gardy. Jak vidíte na obrázku, vynutilo si použití šipek, které pronikaly kroužkovou zbrojí, vývoj nového typu brnění. Klasickou "drátěnou košili" nahradila u movitějších válečníků zbroj, kde byly ocelové kroužky nahrazeny umě sestavenými šupinami z vzácně se vyskytujícího možského ještěra rodu ingalfmentis. Tvary šipek dosáhly během let témeř dokonalosti a se lišily podle konstrukce a použití. Nejčastěji se vyskytujícími typy byly za a) šikpa ruční, která se házela rukou, za b) šipka gardová, která se házela rukou nebo vystřelovala z pruživových vrhačů, za c) střela pro pallington (viz dále) a za d) střela určená pro střelbu za roh (také viz dále). Jejich vyobrazení vidíte na druhém obrázku společně s typickou polohou bojovníka vyzbrojeného pružinovým vrhačem. Spodní část pružiny má opřenu o patu, horní částí druhé nohy je opřena o pružinu tak, aby nevyletělala, proto ji také drží jednou rukou. Druhou rukou napíná tahem za konec šipky. Na příslušný cíl míří a to poměrně přesně, malým průzorem v pružině. Uvědome-li si jeho pohodlný posed, stačilo vedle sebe sahat do zásobníku a střílet jednu šipku za druhou. Tedy proklatě nebezpečná záležitost. Tento způsob střelby v sebě, kdy nohy svírají pružinový vrhač, byl jen jedním z mnoha možných způsobů použití pružinového vrhače. Na obrázku vidíte ještě přepravní brašnu na šipky a skleněnou nebo hlinenou nádobku na jed. V tomto místě by bylo dobré zdůraznit jednoduchou konstrukci zbraně a její účinnost. Vrhací šipky, jak již bylo archeologicky doloženeno, měly délku 8 až 10 centimetrů, a uvážímeli, že trénovaní jedinci házeli i bez tohoto vrhače umě vyváženou šipkou až 60 metrů, byla s pomocí vrhačů vzdálenost protažena až na 180 metrů. Za vlády Vitoba byly šipkové jednotky obávanou součástí pravidelné královské armády. Od jednoduchého použití smrtících šipek přejděme ke složitější technice. Palington, byl něčím na způsob středověké katuše, obsluhovaný jedním až dva muži. Jednalo se o válečný stroj, založený na klasickém dřevěném pružinovbém vrhači. Tvořilo jej rameno o délce 2 až 2 1/2 metru, které bylo napínáno pomocí kladkostroje. Na třetím obrázku vidite tradiční palington využívající kladkostroje ze třemi kladkami, umožnující tedy napnutí stroje jednou sedminou síly potřebné k napnutí. Ve dvou mužích šel snadno napnout do požadované polohy, pak byl zajištěn jednoduchým principem dvou kolíků. V horní části je uložen spoušťový mechanismus, jednoduchá zahnutá páka, která se jednoduchým zatáhnutí vyhákla z oka a uvolnila tak rameno, které prudce vymrštilo. Náraz na pevnou desku obloženou plstí vymrštil do desky uloženou sadu šipek. V základním uložení bylo šipek 20 do jediného stroje však šly upevnit tři "kastáty" (?) nad sebou. Současně se tak dalo vrhat dvacet, čtyřicet až sedesát šipek. Další vlastností palingtonu je možnost vržení šipek v různém dostřelu pro daný úhel záměru. Zjednodušeně řečeno, tento stroj dokázal vykrýt pole o určité ploše vzdálenosti a azimutu, který byl způsoben nepřesností výroby. Další výhodou bylo, že jeden jediný bojovník dokázal ovládat několik takto připravených strojů. Umíte si jistě představit tu paseku, jakou mezi protivníky způsobilo, když jeden jediný muž dokázal odpálit současně třeba 10 takových strojů, nastavených na různý dostřel. Palightony jako ničivé válečné stroje se proslavily především v za vlády krále Foldora v bitvě u Hatty v roce 627.

       Další válečný stroj, který s sloužil k metání šipek, byl vrhač pro střelbu za roh. Podíváme-li se na obrázek vidíme zařízení velice podobné kuši. Napínání fungovalo podobným způsobem jako u klasické kuše. To znamená pomocí západky rohatky a navijáku se silným převodem a páky. Takovým způsobem se pomocí drábku natáhla tětiva tak, že zapadla za spouštový mechanismus, ten pak pomocí odlehčení a upevnění na kolíček, byl připraven vystřělit. Na první pohled je zcela zřejmé, že tato zbraň byla podstatně jednodušší na ovládání, v tom, že velice snadno se měnil směrové nastavení a současně bylo jednoduché a přesné i azimutální nastavení. Tato zbraň dokázala při použití klasické střely, to znamená střely typu palington, spolehlivě trefit muže na vzdálenost 300 metrů. I když účinnost dosahovala až 500 metrů a ve vyjímečných případech měla dostřel až 600 metrů. Toto zařízení však bylo sestrojeno také pro speciální střelu, určenou pro střelbu za roh. Tato střela je zobrazena na dalším obrázku. Byla velice podobná klasické vrhací šipce s tím, že ve spodní části měla olůvko, udržující střelu v určité poloze. Šipkomet byl upraven tak, že měl hlubokou střední rýhu, do níž se založila kormidelní část šipky. Její zahnutí určovalo zakřivení, pod kterým byla šipka schopna letět. Horní dvě křidélka sloužila buď na dovážení torzního momentu způsobeného křidýlkem nebo pouze na usměrnění letu. Aby byla střela vyvážana, nasouval se na zadní část kostěný prstenec, který šipka pochopitelně strávcela při výstřelu. Byla to zbraň obzvláště záludná, jak tvrdí doktor Fort, už z toho důvodu, že sám vynálezce při prvních pokusech dopadl velice špatně, protože šipka se mu zabodla do zad(ku). Tady na nákrese vidíte jak fungovala. Jsa ukryt za překážkou, mohla obsluha štřílet za opačný roh a zcela bezpečně zasahovat nic netušícího nepřítele a způsobovat tak zmatek v jeho řadách. Na závěr krátké exkurze do historie vrhacích šipek, dodejme, že použití šipkometů, palingtonů a vůbec šipek jako smrtící zbraně bylo zcela logicky vytlačeno z výzbroje vynálezem palných zbraní za vlády krále Raxise a jejich vývojem. Šipky však ve zcela jiné kategorii použití přežily do dnešní doby. Jako oblíbená sportovní disciplína. A to to na mě, abych vám ji přiblížil. První mistrovský turnaj moderního bykoka, jenž dostalo jméno podle svého středověkého popularizátora, se konalo v roce 1836 a prvním vítězem v jeho historii se stal Gut Limn. Není bez zajímavosti, že se tehdy házelo na poloviční vzdálenost než dnes a tehdější rekord na 500 byl 25 hodů. Turnaje bykoka se odehrávají na speciálních komplexech jenž mají z leteckého pohledu tvar obrovského členitého oka, tedy podobu soutěžního terče. Na obrázku vidíte půdorys bykodómu v Taře, a většina podobných se liší jen drobnými rozdíly v architektuře a velikolsti. Hráči vstupují do hry takzavaným nominačním kolem v obou krajích "oka" a pokud se jim daří, postupují směrem ke středu. Každý z boxů má vlastní malé tribuny, centrální finálový dvorec pak velkou tribunu. Každá se sekcí je navíc vybavena televizními kamerami a obvod bykodómu tvoří desítky velkých projekčních sálů v nichž můžete sledovat souboje na velkých plátnech. Také velký dvorec je vybaven gigantickým obrazovkami, které přenášejí to nejdůležítější. A teď již k samotné hře. Samotná liga má několik stupňů. Je to liga mistrů (háže se na 10 metrů), liga základní (háže se na 7 metrů) a pak liga pro začínající hráče, lidově přezdívaná "Slepecká" (háže se na 5 mětrů). Liga se dělí na soutěž jednotlivců a družstev, které probíhají nezávisle na sobě. Každá ze soutěží probíhá ve dvou řadách, v otevřeném mistrovství a mistrovství halovém. Otevřený turnaj probíhá od dubna do září, od října do března se pak bykko stěhuje do hal. První tři měsíce probíhájí základní vyřazovací kola, v dalších dvou pak malé finále, poslední měsíc velké finále. Pokud jde o soutěž jednotlivců. Každý týden probíhají turnaje kde každý z hráčů háže 10 serií po šesti šipkách. Výsledky se sčítají a v malém finále se pak vyřazovací metodou střetne první padesátka. Každý duel v malém finále má pět sérií po šesti šipkách, pokud v páté sérii vítěz nevyhraje o deset a více bodů, hra pokračuje do splnění podmínky. Z vyřazovacího boje vzejdou dva finalisté, kteří se střetnou v finálovém boji o pohár. Háží série šesti šipek, tak dlouho dokud jeden z nich nezíská ve vítězném rozhozu převadu alepoň pěti bodů (minimálně se háže na stav 3:2). U družstev je systém obdobný, pouze s tím rozdílem, že do malého finále postupuje deset družstev. Každé družstvo má deset členů. O popularitě bykoka svědčí mimo jiné i skutečnost, že sledovanost finálového souboje v televizi pravidelně kolísá mezi 97% a 98%. Pořadatelé vydávají přesné rozpisy turnajových klání, takže pokud navštívíte turnaj a fandíte určitým šipkařům, nemusíte v bykodómech trávit celé dny. Můžete přijít přímo na čas svého oblíbence, pravdou však je, že většina diváků přichází už na zahájení a tráví na turnajích opravdu celé dny. Vedle klasické soutěže jsou i turnaje gafové, kdy je cílem závodníků dosáhnout stanového počtu bodů (300, 500, 1000, 5000) co nejmenším počtem hodů.

       Ale o tom a podrobnější historii bykoka jako sportovního odvětví zase až někdy příště, ať se také dostaneme ke skutečnému sportu. Na závěr mi ještě dovolte nastínit průběh prvního ročníku turnaje. Vzhledem k nedostatku času totiž vychází z takzvané žákovské varianty. Háže se lehkými plastovými šipkami na vzdálenost 4 metrů. Patron turnaje vylosuje dvojice, které se utkají o postup do malého finálne (bude se házet 5 serií po šesti šipkách). V malém finále se utkají 4 hráči opět ve dvojicích (opět 5 sérií po šesti šipkách, přičemž vítěz musí ve vítězném rozhodu dosáhnout rozdílu dvaceti bodů a více). Ve finále se pak střetnou vítězové v souboji na minimálně pět serií po šesti šipkách. Vítězi tentokrát stačí dosáhnout rozdílu 10 bodů.