Na loňském 12. ERCONU podala jeho nejmladší účastnice Lucka Čápová návrh na záchrannou expedici do Tanajské pouště za jednorožci, kteří zde údajně dosud v malém množství přežívají. Tvrdé podmínky Querské náhorní plošiny v pouštním komplexu Tanais spolu s přirozenými nepřáteli však trvale decimují stavy tohoto bájného tvora a je otázkou, zda zde vůbec ještě jednorožci žijí. Dle zprávy slečny Čápové byly nalezeny pozůstatky jednoho z nich, roztrhaného zřejmě divokým potomkem Tanaiské kočky. Na základě těchto údajů jsem se rozhodl zjistit o celé věci více ještě před vlastním zahájením záchranné výpravy do severního cípu Wasbreedingu.
Podnikl jsem dlouhé pátrání, které mělo za cíl ověřit a doplnit poznatky slečny Čápové. Bohužel však ani rozhovory s předními vědci Skha-Darské university, ani úmorné pátrání v archívech a knihovnách všech možných ertarských institucí nepřineslo očekávané výsledky. Několik nadějných stop se ukázalo být pouze klamem, zdánlivě dobře podložená pozorování tajemného tvora se při podrobnějším zkoumání změnila v omyly či záměrné mystifikace, případně se vysvětlila záměnou běžně se vyskytujících živočichů za mytologického jednorožce. Samozřejmě, že toto hledání přineslo i zajímavé poznatky, například prokázalo existenci nevelkého stáda výhradně bílých koní, které s sebou z dosud neobjasněných důvodů přivedli Grówové při svém velkém pochodu ze severotaroských pouští na jih kontinentu. Jak je patrné ze skalních maleb ve městě Fill, byli tehdejšími nájezdníky koně jen velmi zřídka užíváni k jízdě či tahu, až na jedinou výjimku jsou v ostatních případech zobrazeni jako tahouni spíše bezrozí jeleni či podobná zvířata, výrazně subtilnější tělesné stavby než tehdejší zástupci rodu Equus. Zbytky tohoto stáda, které po rozprášení útočících Grówů na řece Quarc zůstalo na území dnešního Ertaru, lze vidět v dosud zachovaných původních lesích v okolí vesniček Gianton a Milkfuting severně od Pinie.
Ani tento zajímavý objev mi však nepomohl ve snaze o získání informací o jednorožcích a proto jsem pátral dále. Dlouho bohužel bezvýsledně. Teprve před několika týdny se mi podařilo, spíše šťastnou náhodou než poctivou vědeckou prací (jak musím bohužel přiznat) vnést do problematiky jednorožců aspoň záblesk světla. Pomoci se mi totiž dostalo z míst, odkud jsem ji v žádném případě nečekal. Ve svém zoufalství jsem se obrátil na jednoho z nejslavnějších odborníků na mythologické živočichy na Tarosu, na MgDr Kereka L´Rela.
S plným vědomím, že vědec jeho významu je jistě velmi zaneprázdněn a místo údajného výskytu jednorožců je tisíce kilometrů vzdáleno od sféry jeho zájmu - podhůří divokých Toránských hor na jihu kontinentu - jsem ho písemně požádal o radu, kde hledat další zdroje informací. K mému nemalému překvapení mi během několika dní poskytl krátký telepatický brífing, ve kterém mě odkázal na svůj soukromý archív. Doslova mi zapatnul:
“Milý příteli, samozřejmě, že vám pomohu. Jsem bohužel nyní mimo město, ale obraťte se na Qwit,1) ať vám v mém archívu vyhledá deníky z cesty povodím El Beja, to bude pro vás to pravé. Přeju vám hodně zdaru!”
Samozřejmě jsem jeho nabídku s radostí přijal a tak vám nyní mohu předložit skutečně unikátní poznatky o životě dalšího z mnoha tajemných živočichů Tarosu - bájného jednorožce.
Ale nechme už promluvit autentické deníky dr. L´Rela.
* * *
Po prostudování těchto, místy až příliš kusých zápisků, jsem samozřejmě požádal MgrM M´Jouovou o další údaje, ale byl jsem zklamán jejím strohým odmítnutím:
“Podívejte se, vážený pane,” řekla, “já sama jsem se této cesty nezúčastnila, navíc jistě chápete, že nemám právě nejlepší vzpomínky na dobu, kdy se Kerek potuloval po Tarosu ve společnosti té nymfičky, takže po mě nic dalšího nechtějte vědět. Nevím a ani vědět nechci!”
Nakonec jsem však paní magistru přesvědčil o důležitosti dalších informací aspoň natolik, že mi laskavě zapůjčila několik artefaktů, které si dr. L´Rel z výpravy přivezl. Díky tomu vám mohu nyní předložit některé z autentických svitků doktorova deníku, jejichž překlad jsem zde uvedl, spolu s fotografiemi biotopu, kde jednorožci nalezli útočiště. Po dlouhém přemlouvání se mi podařilo získat i pannu, která Kereku L´Relovi umožnila přesně v duchu pověsti, podle níž jednorožci svou náklonnost a důvěru věnují jedině neposkvrněné panně, poodhalit tajemství tohoto dnes již téměř vyhynulého zvířete.
Pevně doufám, že jdouce v jeho stopách, získáme do příštího roku další a přesnější poznatky o tom, jak žijí a co vlastně jsou záhadní jednorožci.