Magorská hudba - výzkum vývoje magorské hudby
Olga Čápová
Na minulém ERCONU mne nesmírně zaujala magorská hudba, kterou prezentoval vážený pan Súkeník. Její vnitřní náboj je vskutku obrovský. S laskavým svolením zástupce Ertaru v ČR jsem se pokusila najít původ magorské hudby a její vývoj. Výsledky se vám zde pokusím představit.
Překvapením bylo zjištění, že dávní Magorové zapisovali noty číselně podle pořadí v jakém se vyskytovaly v jimi vytvořené stupnici, včetně našich půltónů.
Proto jsem se pokusila pátrat ještě dále do minulosti. Jak se mi podařilo z pověstí zjistit, neznamenala kdysi dávno hudba pro Magory pouze vyjádření pocitů, ale byla i vyjádřením mohutnosti a bojeschopnosti magorských rodů.
Každá jednotlivá vesnice byla prakticky rodová, a pouze dospělí muži mohli provozovat hudbu tehdy ještě jenom zpěvem.
Zpěvem se začínaly všechny důležité události pro rod. Například setba ,sklizeň, kradení žen z jiných kmenů, ale také všechny bitvy. Stávalo se, že po zaslechnutí mohutných sborových zpěvů se celá napadená vesnice ihned vzdala, protože podle mohutnosti hlasů si odhadli velkou přesilu nepřítele.
Později začali používat píšťaly, které měly tu výhodu, že se jejich tón nesl dále a zároveň šetřil dech. Podle pověstí mohutnost pískání vedla k tomu, že se uskutečňovalo velmi málo bitev. Pravděpodobně to souvisí s tím, že každý muž ve vesnici měl píšťalu pouze s jedním tónem.
Jak je známo některé tóny a jejich kombinace působí na nervovou soustavu a vyvolávají různé pocity. Někdy příjemné a někdy velmi nepříjemné. V podstatě málokdy na toho kdo je vyluzuje.
Protože všichni pískali ze všech sil současně nepůsobily tyto tóny na hráče-útočníky, pouze na napadené.
Setkala-li se dvě vojska o téměř stejném počtu bojovníků-pištců, troubili tito tak dlouho, až vysílením padli. Ženy muže posbíraly, občerstvily a nechali je na místě, aby se vzpamatovali. Protože jsou ženy všude stejně prozíravé, občerstvovaly je hlavně silně omamným nápojem (nejčastěji 2x pálenými zkvašenými plody stromu schwestpec). Silně omámení muži většinou zapomněli proč šli bojovat, svorně si zapěli občas si i spletli cestu domů a skončili ve vesnici nepřátel. Než se vzpamatovali, byli již zabydleni jinde a z nepřátel se stali příbuzní. Tímto způsobem se obyvatelstvo v magorských oblastech natolik mísilo, že nedocházelo ani k degeneraci známé občas odjinud.
S ústupem nutnosti bojovat pro každou maličkost a pod jakoukoliv záminkou, došlo, ke změně účelu pištců. Začalo se jich stále více využívat pouze ke hře při slavnostních příležitostech, hlavně k náboženským obřadům a doprovodu mluveného slova.
Hlavně pro náboženské obřady bylo nutno zachovat některé skladby pro další provedení. V klášterech začali mniši skladby zapisovat číslem od nejnižšího po nejvyšší tón. Tyto zápisy svědčí o velikosti kláštera (každý mnich vlastnil jednu píšťalu s jedním tónem) tudíž číslo 1-5 v zápise znamenalo, že celé osazenstvo kláštera sestávalo z představeného a 5ti mnichů - pištců. Představený řídil a mniši pískali. Rozsah čísel 1-100 znamená již velký klášter 1 představený řídící a 100 mnichů-pištců. 1-300 byl snad největším klášterem. Větší neměly
význam, protože tóny nižší i vyšší stejně nikdo neslyšel. Tím byl dán i limit pro přijímání noviců do klášterů. S postupem rozrůstání malých ansáblů na velké, byly kladeny stále větší nároky na fyzickou kondici představených. Ti řídili orchestr zvedáním poměrně velkých dřevěných tabulí s čísly jednotlivých pištců. Jaký měl zaznít tón takové číslo představený zvedl. Aby viděli i vzdálení hráči patřičné číslo, byly tabule s číslem cca 70x50 cm velké. Uznáte zajisté, že při zvedání a pokládání takových cedulí 1 hodinu byla kondička nezbytná. Nevím zda měli ještě pomocníky ke zvedání tabulí, ovšem komplikované by bylo dorozumívání mezi představeným a pomocníky, které by nutně produkci rušilo. Představení si pravděpodobně uvědomili, že stářím, nebo zpohodlněním by o svá teplá místečka přišli, a začali pracovat mozkem, aby mohli ansábl řídit aniž by používali těžké tabule.
Přibližně v roce 850 vznikají první záznamy podobné našim. Ovšem Magorové zaznamenávali i půl tóny na samostatné linky.
Z této doby je pravděpodobně první známý záznam tohoto přechodného období. Vlastník si pod linky ještě poznamenal číselnou řadu. Je to kantáta melodicky připomínající naší písničku- Ovčáci čtveráci. V tomto záznamu se také poprvé projevuje snaha o rozlišení délky tónu. Zápis je odlišný od našeho: má 12 linek + l pomocnou. Obsahuje naší celou oktávu včetně půltónů.
Domnívám se že z tohoto výzkumu se dá usuzovat na původ zvláštního rytmu magorské hudby a její obrovský mentální náboj.
Další výzkumy snad objeví velmi zajímavé skladby z nejstarších dob. Teď když víme co máme hledat.
