DŽOS - ERTova pyramida
Petr súkeník
Na jaře letošního roku se konala expedice na západní úbočí Toránských hor, do oblasti dávné ertské a předertské historie. Důvodem nebylo tentokrát pátrání po kořenech národa, ale pokusili jsme se nalézt hrob slavného eritreiského krále Faro Džos-Erta, prvního panovníka třetí dynastie králů po praotci Ertovi. S Džos-Ertem je spojováno konečné sjednocení říše a vznik silného centralizovaného královsko-demokratického státu. Královská demokracie představovala v ranné Eritrei pozůstatek staré občinové společnosti. Všechna moc ve státě patřila všemu svobodnému lidu a aby nevznikl zmatek a sváry, byl jeho jediným představitelem a mluvčím král. Ten mohl o čemkoliv demokraticky rozhodnout.
Džos-Ert je jedním z nejznámějších a nejobdivovanějších vládců staré eritrejské říše. Dokázal z ertů vytvořit kulturní národ na čelném místě tehdejší civilizace. Zájemce o bližší poznání okolností a dějin jeho vlády však v tuto chvíli odkážu na odbornou nebo populárně naučnou literaturu a budu se věnovat expedici prof. Hobita za posledním místem Džos-Ertova odpočinku.
Donedávna nebylo toto místo vůbec známo. Vlastně až do 18. května tohoto roku (našeho kalendáře), kdy prof. Hobit a jeho průvodci spatřili poprvé a vlastně zatím naposled v protrhané oponě mlh a mraků velkolepou Džos-Ertovu pyramidu.
Prof. Hobit neměl při plánech expedice vůbec jednoduchou situaci. O Džos-Ertovi bylo známo, že si přál být pohřben poblíž hrobu Praotce Erta. Kde však leží ten nikdo přesně neví. Pověst praví, že Praotec Ert byl po smrti odvezen a pohřben na místě, kde poprvé zavelel zavelel k pochodu do úrodných nížin středního Tarosu. Dále pověst říká, že to bylo v Mlžném pohoří Toránských hor.
A teď babo raď. Na světě je několik oblastí, o nichž lze s jistotou říci, že jsou prakticky neprozkoumané a tato patří mezi ně. Okolí je bažinaté a nepřístupné. Turistická střediska v kraji určitě nikdy nevyrostou, protože je neustále bičován větry a zahalen hustou neprostupnou mlhou. Navíc díky magnetickoprostorové anomálii zvané Ohňová hora vypovídají v okolí službu motory i veškeré elektronické krámy. Ne nadarmo byly po sérii katastrof nad oblastí zakázány i lety ve středních výškách.
Byla to však právě ona, kdo přivedl profesora na stopu. V jednom ze zlomků starých textů našel Hobit poznámku stavebního úředníka, kde se praví, že občas bylo lze vlevo v dáli za staveništěm spatřiti plamen Ohňové hory.
Nebudu se blíže šířit ani o přípravách prof. Hobita na cestu ani o průběhu cesty samé. Řeknu jen, že nebyla jednoduchá. Prakticky od úpatí hor bylo nutno postupovat pěšky. K tomu přičtěme problémy s domorodými nosiči z kmene Tutanáků, mlhu, vichr a bouře. Navíc prakticky od třetiny cesty se nebylo možno spolehnout na střelku kompasu a v poslední třetině cesty, jak se výprava blížila k Ohňové hoře, ani na gyrokompas. Zpočátku se vedení výpravy opíralo o místní průvodce, ale ani ti neznali cestu za prvním hřebenem hor. Zde pak pomohla tzv. hlomozítka s naslouchacím přístrojem, která se prozíravý prof. Hobit vzal v hojném počtu s sebou. Jejich zvuk se nesl do dáli a bylo možno je zaměřit podle terénu až na vzdálenost několika kilometrů a postupovat alespoň jakž takž ve vytčeném směru. Přitom viditelnost byla občas pouze několik desítek metrů.
Dne 14. Května narazila výprava na stopy dávné cesty a účastníci zaslechli táhlé houkání podobné, jaké jsme zvyklí slýchat, když meluzína kvílí v komíně. Došli pak k podivnému kamennému sloupu, jež v prudkém vichru vyluzoval tón jako varhanní píšťala. Tehdy si byl Hobit jist, že je na správné stopě. Později našli více takových sloupů. Hrál však už pouze jeden. Jak přiznal prof. Hobit, stál v úžasu nad dovedností starých ertů (neboť to nemohl být nikdo jiný), kteří dokázali vymyslet a postavit tyto dokonalé orientační majáky, obdobu dnešních moderních hlomozítek.
Na konci cesty pomohla výpravě náhoda. Po několika týdnech cesty v neproniknutelné mlze se v mracích udělala díra a mlha se jako zázrakem rozplynula. Náhle to vypadalo jako o slunečném letním dnu. Cestovatelé pohlédli snad jako první po mnoha staletích přes údolí na obdivuhodnou Džos-Ertovu pyramidu. Stáli na historických místech kde podle pověsti vylezl Praotec Ert na nějaký buližník, či co to bylo, shromáždil kolem sebe své věrné a pronesl k nim známou řeč, která se dostala přes ústní tradici až do dnešních čítanek ertarských a etariskarských žáků. Cituji: "Moji věrní, je čas vypadnout z této proklaté, větrné, sychravé země, kdež jsem si regma uhnal. Vím o zemi lepší, strdím, mlékem a medem překypující (až ho jednou ochutnáte, poznáte o čem mluvím). Lid je tam bohabojný, mírumilovný a pracovitý. Nebude tudíž těžké ho zotročit. Jděmež ! "
Co se však dělo dále, bylo úděsné. Prof. Hobit právě zavelel k sestupu, když tu náhle domorodí nosiči zahlédli v dáli v jasu se koupající ohňovou horu. Snad náhlý poryv vichřice způsobil, že na výpravu začala padat kamenná lavina. Zděšení domorodci odhodili vše co měli v rukou a s výkřiky, že se zlobí staří bohové, v panice prchali zpět. Z hor jich pak mnoho nenašlo cestu zpět. Tyto události způsobily, že výprava nebyla tak úspěšná, jak by bývala byla mohla být. Ačkoli zůstalo pouhé torzo expedice, chtěl se profesor pokusit dojít až k pyramidě. Bohužel cesta byla prakticky neschůdná a navíc se vrátila mlha. Možno-li, ještě hustší, než kdy dříve. Úkolu se ujal pan Stoune Kamenič, snad nejslavnější a nejvýznamnější horolezec celého Tarosu. Ověšen cepíny, skobami, lany a dalším nezbytným náčiním, vstoupil sebejistě na stezku. Šlápl si ale na rozvázanou tkaničku, klopýtl a zřítil se do rozsedliny. Spojeným úsilím jeho kolegů se jej podařilo opět vytáhnout na mlhu boží. K hanbě Kameniče je zde třeba podotknout, že přes důrazné žádosti ostatních členů týmu odmítal nadále se pokoušet o další hledání přístupu k pyramidě. Odkazoval se neustále na zdravotní obtíže, ačkoliv měl pouze zlomenou klíční kost, lehký otřes mozku, výron levého kotníku, naražená dvě žebra a zlomeninu malíčku na pravé ruce. Tedy nic, čím by se měl takový zkušený profesionál nechat odradit. Bylo nutno se vydat na zpáteční cestu, která byla ještě horší, než cesta tam.
Prchající nosiči totiž poškodili některá z hlomozítek a tak výprava zabloudila. V lavině přišla o většinu věcí a prakticky všechny vzácné nálezy. Zůstal jen mechanický fotoaparát, z něhož se podařilo zachránit pouze několik snímků. Odměnou (velké vědecké hodnoty) byl ale pohled na Ohňovou horu. Když se k ní výprava při hledání cesty přiblížila a opět se jako u pyramidy na několik málo minut či jen sekund vyčasilo. Můžete díky tomu spatřit první a vlastně jediný pohled na tuto přírodní anomálii z boku a z takové blízkosti. Ohňová hora patří k nejzajímavějším, ale také nejzáhadnějším místům planety a v ničem si nezadá s Kopulí na druhé straně planety. Ačkoliv je chladná, vypadá jako řeřavý uhlík. V jejím, dosti širokém okolí vypovídají službu elektronické a vůbec na elektrické energii založené přístroje. Zdá se, že ani všechny fyzikální zákony zde neplatí, jak by měly. Zájemce odkazuji na příslušnou literaturu, neboť by bylo možno si o teoriích Ohňové hory vyprávět dlouhé hodiny a pravděpodobně se nepřiblížit skutečné pravdě ani o píď. To je věc dalších a dalších výzkumů.
A na závěr bych rád upozornil, že prof. Hobita částečný neúspěch neodradil a připravuje další výpravu, tentokrát mnohem větší, která má za cíl dojít k pyramidě a prozkoumat ji, pokusit se najít i hrob Praotce Erta, jež je pravděpodobně kdesi v blízkosti a začít s výzkumem Ohňové hory.
