ERTOVÉ A TULOVÉ
Karel Kocourek
Studené, mlhavé ráno. V šeru nadcházejícího dne se nejasně rýsují svahy okolních kopců, porostlé dlouhou, polehlou trávou, mdlé podzimní slunce ještě ani nevyšlo nad obzor, zatažený těžkou pokrývkou dešťových mraků, rozdírajících svá vodou napitá břicha o špičaté vrcholky vysokých smrků. Podél rozbahněné linie cesty, vyšlapané do jalového jílu desítkami unavených nohou, trčí olámané větve keřů a smutné pahýly stromů, které posloužily jako palivo pro noční hlídkové ohně. V dáli, za neobdělanými poli a zčernalými úhory se rýsují jako spálené kostry zbytky usedlostí, opuštěné a pobořené. Vzadu, poblíž malého hájku ošlehaných holých bříz a topolů zůstalo tábořiště, obklopené hromadami odpadků s vypálenými skvrnami ohnišť a vyšlapanou trávou mezi obrysy stromů.
Už za tmy přišel rozkaz k pochodu. Hrabě N´wrick naštěstí rozhodl počkat do rána, nevydávat se na cestu nepřátelskou, studenou krajinou v noci. Již před rozbřeskem však zazněly polnice a během pár desítek minut byla armáda na cestě.
I když - jakápak armáda! Spíše jen zbytky kdysi hrdého vojska bojovných ertských kmenů, které se vydaly na tažení do nových domovů. Jenže cesta byla dlouhá, léto krátké a místní obyvatelé bojovní. Z mohutné síly, která se jako příval rozlila od úpatí Toránských hor, zůstalo nakonec jen torzo, pouhých pár stovek unavených, hladovějících a promrzlých vojáků. Pryč byly chvíle, kdy před nimi v panice prchali usedlí, mírumilovní obyvatelé úrodných nížin západního Etariskaru a zanechávali za sebou opuštěné, dobře zásobené sýpky a sklepy. Jen ve vzpomínkách se mohli opájet snadnými vítězstvími nad chudými rybáři na pobřeží Sargasového zálivu, kteří ani neznali zbraně vyjma svých sítí a harpun, ale měli krásné dcery a manželky. Dnes proti nim jako zlý sen stáli Tulové, obyvatelé podhůří Duranu, kteří bojovali na svých opevněných kopcích a skalách do posledního šípu a pak raději sami svá sídla spálili s veškerými zásobami i úrodou na polích, aby nepadla do rukou postupujících ertských vojsk. A ani potom se nevzdávali. Co chvíli ze zalesněných svahů a skalnatých ostrohů přilétl ozubený šíp, neomylně zasahující jako tichá smrt, či se ze zarostlé rokliny vyřítila skupina jezdců, která dříve než se velitelům nájezdných vojsk podařilo zformovat aspoň minimální obranu, opět zmizela v horách, zanechávajíc po sobě mrtvé a umírající Erty.
Nakonec se zastavili, téměř na dohled od královského hradu, vystavěného vysoko ve skalách, na téměř nedobytném kamenném masívu. Velitelé se rozhodli pro obléhání, ale s blížící se zimou začínalo být jasné, že obránci, schovaní v teple a bezpečí svých kamenných zdí, vydrží rozhodně déle, než útočníci, vystavení nepřízni počasí, nenadálým přepadům a posléze i hladu ve spálené a zpustošené krajině.
Proto se teď plahočili blátivou cestou, promrzlí a hladoví, poslouchali řvaní a nadávky velitelů v sedlech koní, ze kterých stoupala pára, a dýchali si na promrzlé prsty, svírající ratiště kopí, držadla štítů či opratě povozů.
„Hééj, stát !!“
Výkřik se jako vlna převalil nad sehnutými hlavami knechtů. Jedna z dobývacích katapult sjela z cesty do příkopu, plného navátého listí a bahna a frkající spřežení se ji marně snažilo vytáhnout.
„Zaberte, vy líné mrchy ! Héj ! A vy tam, pomozte !“
Kerek se sehnul k zabláceným loukotím kola a zapřel se ramenem:
„Hej hou, hej hou, hej hou !“, rozhoupali spolu s baronem S´Torkem lafetu.
Těžce oddychující dvojspřeží zabralo, poslušno práskání bičem a proklínání podsaditého trpaslíka, který jej vedl, a mohutný samostříl se se škubnutím zvolna pohnul vpřed.
„Díky, hoši !“ zavolal za nimi ještě Barb Orak, který kráčel s opratěmi v uzlovitých rukou podél koní.
Zpocený baron L´Rel jen mávl rukou a otřel si čelo, nedbaje, že si bláto z dlaní rozmazal po půlce obličeje.
„Zkurvenej život, zkurvená válka, zkurvená mašina,“ zamumlal skrz zuby.
Křik, sténání, řev povelů, dusivý zápach kouře, praskání plamenů, svist šípů a nárazy kamenů, metaných proti hradbám. Křik, sténání a děsivě tichá těla těch, kdo už sténat ani křičet nemohou. Křik, sténání a krev. Všude. Na uschlém listí, na čepelích a rukojetích mečů a kopí, na posekaných okrajích štítů, na zprohýbané zbroji. Ve slepených vlasech, oněmělých ústech, na uťatých pažích, dosud svírajících zbraň, na vyhřezlých vnitřnostech zvířat i lidí. Všude krev, sténání, křik.
Pevné hradby královského sídla Tulů dosud odolávaly všem, stále zoufalejším pokusům o průlom. Naopak, ve chvílích, kdy se obléhací stroje, katapulty, metače, beranidla či žebříky a lešení stáhly, vyřítila se již podvakrát z náhle uvolněné brány těžká královská jízda a rozsévala smrt v prořídlých řadách útočníků. Marně křičeli velitelé své povely, pozdě se snažili vojáci prolomit již opět pevně zavřená křídla masivní brány hradu. Jízdní oddíly obránců sklidili svou strašlivou žeň a než se kdokoliv z útočníků vzpamatoval, zmizeli opět v bezpečí hradeb.
Baron L´Rel uštvaným pohledem přelétl bojiště. Kolem něho se v krvavém neladu válely mrtvoly jeho spolubojovníků, zbylí, většinou zranění Ertové se krčili za řídce rostoucími stromy a keři ve snaze uniknout smrtonosné pozornosti hradních lučištníků. Něco se muselo stát. Z oddílu, kterému s Borem S´Torkem velel, zbývala sotva polovina vyčerpaných kopijníků, jejichž bojový zápal už dávno uhasily výpady nepřítele a neustávající sprška šípů a kamení, přilétající z hradeb. Takhle se dlouho neudrží.
Koutkem oka zahlédl barona S´Torka, jak se k němu opatrně plíží, krytý skupinkou nízkých smrčků:
„Pro Taora, Kereku, musíme něco podniknout! Buď zaútočíme, nebo se stáhneme. Tady nás za chvíli vybijí jak koroptve na honu!“
„Máš pravdu, a to na tom nejsme ještě nejhůř,“ ukázal L´Rel stranou jejich postavení pod jižní křídlo hradeb, kde na okraji malého hájku bývala střelecká skupina katapult a balist. Vzhledem k neutuchající pozornosti obránců hradu připomínala nyní spíše doutnající sklad palivového dříví, kombinovaný s nuceným výsekem. Bor sledoval jeho posuněk a náhle zpozorněl:
„Tam, podívej!“
Zpoza keřů na druhé straně palouku se vynořila vousatá brada, následovaná přimhouřenýma, hnědýma očima, zapadlýma pod hustým obočím. Trpaslík, kterému
tyto rysy patřily, se opatrně rozhlédl a přikrčený se rozběhl směrem k nim. Díky své postavě by hravě unikl pozornosti hradních střelců, nebýt dvojspřeží nízkých, ale statných koníků, táhnoucích střední katapultu, které vlekl za sebou. Okamžitě se na něho sesypala sprška střel, ale rozběhnutému skřetovi se krátké nožky s velkými chodidly jen kmitaly a šípy lučištníků i kameny prakovníků marně hledaly cíl. Už byl skoro v bezpečí za pásem keřů, když tu náruční kůň náhle poklesl na přední nohy a vzápětí se svalil na zem, strhávaje i svého divoce kopajícího druha. Podsaditý vozka se dokutálel, vybraně proklínaje Tuly až do devátého kolena, do bezpečí keřů:
„Psí krev jejich mateří, z čubky zparchantělý děvky, ať je všechny fena zadáví!“ ulevil si naposledy Barb Orak, neboť právě on a nikdo jiný se zvedal oběma šlechticům od nohou.
„A to se podívejme, pan trpaslík a dokonce i se svým samostřílem,“ podal mu Kerek ruku a pomohl na nohy.
„Jo, ale naneštěstí bez zápřahu,“ mávl Barb zpět do pole, kde si šípy z hradeb našly i druhého koně.
„To by možná tak nevadilo,“ vmísil se baron S´Tork, „podívejte se tamhle!“
To ´tamhle´ byla pevná mříž, která narušovala celistvost kamenné hradby kousek vpravo od mohutné bašty, střežící hradní bránu. Zpod mříže vytékal lenivý pramínek špinavé a páchnoucí vody, dávající tušit, k čemu tahle díra do opevnění slouží.
„Podívejte se, jak je ta mříž prorezavělá a svah je v těch místech taky pěkně sesutý, podmáčený. Kdyby se nám podařilo se dostat přímo pod věž, nemůžou nás z ní ani z hradeb zasáhnout, střílny jsou obrácené k bráně,“ rozvíjel svou myšlenku Bor.
„A co nám to bude platné, chceš ve třech vylomit bránu?“ Kerek se netvářil nijak nadšeně.
„To v žádném případě nemám v úmyslu,“ zavrtěl Bor hlavou, „ale kdyby se nám podařilo tu mříž otevřít . . .“
„A proč vlastně ne,“ přerušil ho trpaslík, „vždyť to zase není takový problém!“
„Co prosím? Vylomit bránu není takový problém?“ poněkud se vyjevil Kerek.. „Vždyť se právě o to už pěkných pár hodin a pěkných pár mrtvol snaží celá naše armáda a nic!“
„Jistě, ale snaží se o to zvenku!“
„A nepřehlédl snad pan trpaslík, že to je právě ta strana brány, na které se všichni nacházíme?“
„Zatím!“
Kerek ztratil řeč. Vždyť ten pidimužík má pravdu! Tohle je asi nejlepší šance, jakou kdy měli.
Bor už byl v přemýšlení před ním:
„No dobrá, řekněme, že se nám podaří dostat se tím kanálem dovnitř, ale co pak? Myslíš, že nás nechají jen tak dojít po nádvoří k bráně a odklopit závory?“
„To jistě ne, tak hloupí nejsou ani Tulové, ať hyena pojebe jejich mať! Ale máme mojí katapultu! Řekl bych, že tím tunelem právě tak projde a jakmile s ní budeme uvnitř, to by bylo, abychom jim ty závory nepocuchali!“
Den pokročil k odpolednímu smrákání, ze zamračené oblohy se chystaly spustit co chvíli ledové provazce deště.
Naši tři hrdinové ale nevnímali ani ostrý, řezavý vítr, ani hrozbu studeného lijáku. Lopotili se právě u paty hradeb s prorezavělou mříží kanálu a snad už po sté
proklínali své rozhodnutí. Zprvu to vypadalo jako hračka, ale první potíže nastaly už u hraběte N´Wricka. Když ho přišli informovat o svém záměru, vztekle se na ně rozkřikl:
„Zbláznili jste se? Potřebuji tady každého muže i trpaslíka a každý stroj! V žádném případě vás na tuhle sebevražednou akci nepustím! Vždyť nemáte ani tu nejmenší šanci!“
Nakonec ho přesvědčili. Možná, že ani ne oni, ale další neúspěšný pokus ztéci severní hradby pomocí dobývacích žebříků a věží, který Tulové znovu utopili v ohni a krvi. Dokonce jim dal na pomoc pět kopijníků své osobní stráže, aby jim pomohli dostat katapultu po svahu k ústí kanálu, zatímco zbylí ertští lučištníci zaměstnávali obránce ve věži. Dovnitř už ale museli sami.
„Tak, ještě jednou, všichni společně! Zaber trochu, Bore! Opři se o tu mříž, Oraku!“
Ostrým šepotem pronášené pokyny ale cestu neotevřely. To se podařilo teprve společnému úsilí všech tří poté, co použili střelu z katapulty jako páčidlo. Mříž se trochu pohnula, pak se skřípotem povolila i s několika kameny, vylomenými z okraje černého tunelu.
„Opatrně vpřed! A pozor, klouže to!“ dirigoval S´Tork další postup.
Opřeli se do stroje a vydali se opatrně temnou, páchnoucí chodbou s vlhkým, kluzkým dnem, pokrytým vrstvou splašků. Po chvíli se před nimi začalo jasnit. Blížili se k další podobné mříži, která uzavírala, jak doufali, vstup na nádvoří a výhled k hlavní bráně hradu. Bor opatrně vykoukl skrz železné pruty:
„Sláva, je to ono!“
Přímo proti ústí kanálu, za neširokým prostranstvím prvního pásu opevnění, stála mohutná konstrukce brány, vyztužená ještě několika vzepřenými kmeny mladých stromků.
„Zvládne to ta tvá katapulta?“ zapochyboval Kerek.
„Neboj se, barone, ta zvládne i jiné věci! Jen mi ji pomozte natočit takhle stranou, ať zasáhneme závěsy hlavní závory na téhle straně,“ odpověděl mu se zafuněním trpaslík, opíraje se do lafety.
Natažený obří samostříl už téměř mířil správným směrem, když se to stalo. Výkřik, zaklení, skřípající mříž se rozletěla a do tunelu se hrnuli Tulové!
„Rychle, střílejte!“ vykřikl Kerek a vrhl se proti divoce rozšklebeným tvářím nepřátel. V nízké chodbě měli málo místa, takže se mu je podařilo na chvíli zastavit. Rozdal pár úderů mečem, několik jich vykryl, ale to už se na něho sesypali jako vosy. Koutkem oka stačil zahlédnout, jak Bor odskočil od pevně usazené katapulty, jak Barb Orak napřahuje bojovou sekeru nad spouštěcí lano . . . A pak příšerná bolest v levém boku, šklebící se obličej tulského zbrojnoše, skřípění meče na jeho vlastních žebrech, záplava nasládlé krve v ústech . . . a tma.
Probudil se vlastním přiškrceným výkřikem, celý zpocený - ve své čisté, bílé posteli v kolejní části Skha-Darské University.
„Takže to byl jen bláznivý sen, vždyť od dobytí hradu na plošině Parnas už uběhlo dobře tři tisíce let,“ řekl si, přistupujíc k oknu.
„Ale kde se tu vzal ten dobývací stroj?!“
