Šůr, Inn a jejich teta Anče
Standa Čermák
Legendy mají různé osudy.
Legendy mají různé příčiny vzniku.
Legendy mají různé hodnoty pravděpodobnostní úrovně.
Legendy mají neznámé autory.
Legendy mají rádi ertologové.
I já jsem na jednu takovou legendu narazil, když jsem v archívních materiálech pátral po nějakém ertology dosud nedotčeném tématu. Přiznávám zcela otevřeně, že tentokrát jsem šel při svých snahách takříkajíc tématicky najisto, veden znalostí programu areálu, v němž se nyní nacházíme, právě v době konání letošního Erconu.
Základní události příběhu, který vám za chvíli převyprávím moderním jazykem konce druhého tisíciletí, se skutečně staly. [Přerušit tok přednášky a vysvětlit, proč došlo k překmitu do moderní češtiny, na dvou příkladech: rostlinná výroba vs. terrawrk a živočišná výroba vs. faunabríd]. Existují dokonce přesné záznamy o jeho začátku a mezikonci (viz dále) – přesně na den. Ukažte mi (a já nepochybuji, že byste to, vážení ertologové, určitě dokázali), tak tedy ukažte mi nějakou další legendu, takto přesně zasazenou do časové osy minulosti. Na druhou stranu této mince musím vyrazit čistočistou pravdu v tom smyslu, že některé nepodstatné detaily legendy jsem nasbíral z nepříliš věrohodných pramenů a doplnil je z téměř jistě nepravdivých materiálů. nicméně, tato určitá nesolidnost předloženého převyprávění z něj vlastně dělá to, čím je – legendu.
Píše se rok 980.
Za necelých dvacet let se učenci na všech úrovních budou dohadovat, zda 2. tisíciletí začne už 1.1.1000 nebo až 1.1.1001. Tyto nebetyčně malicherné starosti jsou ovšem už nyní cizí manželce ne příliš významného knížete Froma, vévodkyni Abovii. Abovie leží pod baldachýnem svého lože, vnímá bolest v oblasti břicha a modlí se ku zdraví svého vladaře (mimochodem, byl to král Raxis), aby brzy porodila. Známá úleva po narození dítěte však nepřichází. Právě narozený chlapec je totiž jen první ze dvou. Další stahy, křeče a popraskané žilky v očích mladičké šlechtičny. Křik druhého kluka konečně zastavuje trápení rodičky. Unavená žena usíná vyčerpáním. Končí léto, začíná životní cesta prvních dvojčat otcovy větve svobodného rodu z Gromu, Šůra a Inna.
O tři roky později padl v bitvě na Severních výšinách kníže From. Sloužil do roztrhání těla královské větvi Bittů (zažil celkem tři panovníky – Misgora, Ronise a Raxise), a tak také dopadl. Nepřátelé se chovali jak utržení z řetězu, nestačilo jim protivníka jen zabít. Vdova Abovie neměla co pohřbít. Symbolický obřad tříletí klučinové prospali v bezpečí náruče své
tety. Jmenovala se Anče, byla o tři minuty starší než Abovie. Její otec nikdy nikomu – ani matce – nevysvětlil, kde přišel na tak zvláštní jméno, znějící jako příbuzné těm z východních
zemí. Nutno říci, že Anče neměla se svým jménem nikdy žádné problémy. Pouze ti, co se setkali s „Anče“ v psané formě, si občas nedokázali poradit s výslovností.
Anče by si kvůli svým synovcům nechala useknout obě ruce. Když však zemřel jejich otec, položila by bez váhání za ně i svůj život. Tajně totiž svobodného pána, knížete Froma, milovala. Láska k němu nebyla ovšem silnější než k jednovaječné sestře, a tak nikdy nemohlo dojít k rodinné trojúhelníkové tragédii.
Krutý Fromův bitevní osud ještě více dívčí dvojčata sblížil, klukům bylo rázem co závidět: byli jedinými dvojčaty dosavadní historie Ertaru, která měla od smrti jejich otce dvě krásné, stejně oddané, stejně milující, stejně starostlivé matky, také dvojčata.
Neodpustím si novodobý vstup do plynulého toku legendy. To proto, abych zdůraznil, že tato výjimečnost ve vztazích rodičů a dětí nebyla dosud vyrovnána, natož pak překonána. Málem se to povedlo podobně postiženým bratrům Ausovi a Fonovi ve 14. století. Tyto dvojčata přivedla na svět tři roky před smrtí jejich taťky zemanka Mita, mající sestru Wiederu, mladší o dvě minuty. Jenže byla to sestra nevlastní: Mitu a Wiederu porodily vedle sebe, těsně po sobě, ruku v ruce dvě různé matky, které přivedl do jiného stavu pravý dědeček Ause a Fona. Jeden z bulvárních historiků poloviny 20. století dokonce přišel se senzačním tvrzením, jímž se snažil chlapcova dědu obvinit z úmyslu trumfnout Anče s Abovií. Mita a Wiedera měly být podle tohoto nepodloženého osočení oplodněny obě naráz stejnou dávkou spermatu. Prý šílený „samec“ tak učinil v souladu se závěry sezení u vědmy, která předpověděla jemu jedinou dceru a této jeho jediné dceři troje dvojčata. Ale to jsme příliš odbočili z trajektorie legendy, která dala světu jeden dnes velmi moderní finančnický termín.
Šůr a Inn vyrůstali v relativním dostatku všeho, co k životu lidé na zlomu prvního tisíciletí v druhé potřebovali. Nebyli bohatí, byli jen zabezpečení (tak bychom úroveň jejich majetku pojmenovali dnes). Harmonicky se také vyvíjel jejich duševní život. Jinoši nezneužívali ani svého hezkého vzhledu, ani velké podoby jeden na druhého, ani převahy urozeného původu nad obyčejnými rolníky.
Život plynul. Dětské radovánky plynule přešly v dennodenní starosti o zajištění prostředků k důstojnému přežití.
Když bylo Šůrovi a Innovi dvacet let, tři měsíce a osm dní, zemřela jim na těžkou, tehdy neléčitelnou spálu matka Abovie. Srdce Anče se chvělo smutkem nad ztrátou sourozence a zároveň dmulo radostí a pýchou, že bude konečně jediným rodičem dvou tak překrásných a chytrých synů. Zdesateronásobila svůj vztah k nim, ale stále ho držela v poloze těsně před překmitem do nenasytné a škodlivé mateřské závislosti. Jemně tahala za nitky osudu, nepostřehnutelně „přivázané“ ke končetinám a nervovým zakončením svých potomků.
Protože Abovia zemřela poměrně mladá a náhle, neměla připravenou poslední vůli. Kromě sestry a dvou synů již nežil žádný z jejích příbuzných1), nenastal tudíž problém s dědictvím. Teta Anče se navíc svého podílu ihned zřekla, nebylo nutno ho vůbec stanovovat a skromně dostatečný majetek bylo možno rozdělit na dvě poloviny. Ty nemohly být ideální, neboť majetek tvořily kromě rodinného hradního sídla2) včetně inventáře a nevelké hotovosti v platině dvě sousedící vesnice nestejné rozlohy a nestejného počtu poddaných obyvatel3).
Bráchové se zachovali rozumně a v tradici svého rodu. Tetu Anče zanechali na Nexxtu (tehdy se obranný hrad jmenoval Lasst) a o vesnice mezi sebou losovali. Nejprve sice oba navrhli situaci dědictví řešit tak, že by celé připadlo jen jednomu z nich a to vždy tomu druhému než navrhovateli. Jejich dohadování typu „nech si to ty, já žádný majetek nepotřebuji“ nevedlo nikam, hrozila nejistota obyvatelům vesnic, a tak zasáhla teta. Rozlomila suchou větev ze stromu, který From zasadil v den narození svých synů, na dvě
nestejné části a pustila je po vodě k po proudu stojícím mladíkům, každý na jiném břehu. K Innovi připlavala menší část větvičky, získal menší vesnici. Dnes již neexistuje, jmenovala se Innov. Naproti tomu Šůrice jsou stále na mapě Ertaru, ale průměrný věk jejich obyvatel závratně roste, mladí se stěhují do velkoměst v zemi.
Ukáznění a morálně srovnaní mladíci se po losu už nesnažili vyměnit s bratrem svůj podíl za menší.
Šůr i Inn byli dobří malí vládci i hospodáři. Zatímco Šůr se věnoval více rostlinné výrobě, Innovy zájmy se soustředily spíše na výrobu živočišnou. Anče jejich počínání sledovala s do nebe rostoucí pýchou, byla připravena kdykoliv přispěchat s radou na pomoc. A synovci, jimž z příbuzenského označení zcela zmizela přípona –ovec, nabízenou pomoc vždy s radostí a bez vypočítavosti přijali.
Schylovalo se pochopitelně ke krizi. A ta přišla.
Rok 1004 byl extrémně suchý a léto horké. Následující rok nepřinesl příliš velkou změnu v množství spadlé vláhy a došlo k neúrodě. Žně 1005 se prakticky nekonaly, Šůrova vesnice se řítila do humanitární katastrofy. Inn s velkým stádem dobytka měl co prodávat a tudíž za co kupovat. Nezištně svému bratrovi pomohl tak, že se po zajištění pomoci tetě Anče s ním rozdělil napůl. Ne bratrsky. Prostě napůl.
A život plynul dál, jakoby se nechumelilo.
Zato v zimě roku 1005 hodně moc sněžilo, na jaře roku 1006 pršelo a v létě stejného roku slunce svítilo. Nadúroda byla nabíledni. Šůr měl po problémech.
Jen kousek od jeho vesnice , jen co by mělké údolí kamenem přehodil a zbytek pěšky došel, zažíval Inn krušné měsíce. Prasečí mor, záhadná kravská horečka a ovčí úplavice mu zkosily prakticky všechen dobytek. Blížila se zima, zásoby na ni prakticky žádné. Opakovala se však situace z minulého roku. Šůr prodal, co vypěstoval, a postaral se o bratra i jeho „svěřence“.
Anče měla na začátku roku 1007 o čem přemýšlet. Na Lasst docházely neveselé zprávy o více či méně rozsáhlých konfliktech mezi vojsky jednotlivých sousedních knížectví, hrabství i vojvodství. Nikdo nebyl schopen poprat se s nepřízní osudu tak kavalírsky, jako Ančiny synové. Nemůže ale trvat dlouho, honilo se nešťastné ženě hlavou, než klíčící skoroválečná vřava dosáhne až k nim. Musím na ni ty své dva naivní potomky připravit. Ne, lépěji. Musím ji před jejich branami zastavit. Určitě existuje cesta, jak je ochránit, aniž by muselo být naverbováno a nákladně vyzbrojeno vojsko.
A pak na to kápla.
Přesně 25. května 1007 (šestek to byl!) pozvala Šůra a Inna na slavnostní oběd. Po dobré krmi4) celé odpoledne naslouchali velmi překvapení mladí muži své nefalšované tetomámě. Vystrašila je nejprve naturalisticky zveličeným nebezpečím vojenských konfliktů se sousedy blízkými i vzdálenými. Poté jim přednesla a na čtyřech velkých tabulích5) graficky přiblížila svůj plán. Ve stručnosti zněl takto:
Vloni a předloni jste měli na jedné straně smůlu a straně druhé zase štěstí. Měli jste jeden druhého. Měli jste někoho, kdo se mohl o vás postarat, když jste se ocitli v nouzi. Oba jste se zachovali k sobě nezištně. Bohužel, dnešní svět není nezištný, vztahy mezi lidmi deformuje touha po bohatství, které zajišťuje možnost pohodlí a blahobytu. Zištnost přerůstá v nenávist, doprovázenou násilím. Vaše vychování vám neumožňuje účinnou obranu proti tomuto vývoji. Musíte se proto bránit tak, jak umíte. Poctivě. Třeba se vám podaří ustanovit trvale platné mravní standardy. To však neznamená, že nemůžete využít principy, které proti nám všem krutý osud staví.
Začněte poskytovat jistotu relativně snadného přežití svým sousedům, jejich sousedům, sousedům sousedů těchto sousedů v sousedních sousedstvích. Nabídněte jim, že
se o ně v případě jejich nouze postaráte. Na oplátku chtějte od nich jako platbu předem to, čeho mají zrovna přebytek. Od kováře podkovy, od zbrojíře nože a kosy, od zlatníka třeba právě nemoderní šperky, od ševce kožené boty pro děti na zimu, od uhlíře topivo. Podmínkou vaší pomoci v případě pro ně nepříznivé situace ale bude to, že jejich naturální platby, splatné vždy jednou ročně, nebudou vratné. Bude-li se jim dařit dobře, propadnou. Budete si jejich prostřednictvím posilovat pozici, abyste unesli přírodní katastrofou, neúrodou nebo požárem vynucený zásah v rámci plnění svých závazků vůči těm, kteří vám dopředu zaplatili.
Ještě ten večer6) vznikl i název služby či živnosti, chcete-li, kterou by měl Šůr a Inn poskytovat. Jeho původní podoba, kterou všichni tři dohromady vymysleli, se dnes již nepoužívá, jen její trochu upravená mutace.
Innšůranč se změnil na dnešní inšůrens během pár století. Už někdy kolem roku 1450 se objevují zmínky o mezinárodním spojení několika místních inšůrenzních živnostníků. Svou alianci nazvali Slávojd, což byla zpitvořená složenina ze jmen dvou nejstarších členů, Lojda a Slávoje.
Do jakého stavu se inšůrenství vypracovalo od té doby do dneška si povíme příště, protože zachytit hlavní principiální odchylky od našeho systému pojišťovnictví zabere určitě nejméně takový čas, jaký je vyhrazen pro samostatnou přednášku.
Těším se proto s vámi všemi zase za rok nad tématem pojištění v Ertaru na shledanou.
Vysvětlivky k odkazům:
1) Názorný příklad toho, jak malilinkaté náhodičky utvářejí historii.
2) Dnes má sídelní sídlo knížete Froma podobu zachované, udržované a turisticky zajímavé zříceniny. Pod současným názvem Nexxt ho naleznete 100 km jižním směrem od Quasaru, 2 km na východ od městečka Viš.
3) O vzájemných vztazích mezi šlechtickým rodem knížete Froma a jemu poddaných celých generací svědčí skutečnost, že podle dosažitelných písemných pramenů nebyl nikdy žádný poddaný ztrestán na hrdle a nikdo z nich ani žádný hrdelní zločin nespáchal.
4) Bohužel, jídelníček se nedochoval.
5) Tabulích v dnešním slova smyslu, tehdy by spíše řekli režných plátnech, napnutých na obrovské rámy, zasazené v malířských stojanech.
6) Je docela dobře možné, že k dohodě došlo až pár hodin po půlnoci či těsně nad ránem.