PŘÍSPĚVKOVÁ MÉDIA
Karel Kocourek
Podívejme se na to historicky. Člověk již v pravěku pocítil potřebu zachovávat své myšlenky, sdělovat ostatním lidem svá poselství a informovat je o svých názorech. K tomu využíval nejprve obrazový záznam na kamenných stěnách jeskyní, později vrypy do hliněných tabulek, kreslené a psané symboly na papyru a papíru a nyní se vrací zpět k vrypům a kameni, protože co jiného je krystalická vrstva DVDýčka, propalovaná laserovým paprskem?
Možná se jedná o krok zpátky, možná o návrat ke kořenům. To není důležité. Důležité je, že tímto faktem trpí ertologie. Ptáte se jak? No přece nedostatkem ertefaktů!
Kde jsou krásné doby, kdy ke cti každého ertologa patřilo doprovodit svou přednášku tu úžasně zachovalou lebkou tanajského psa (kočky?), tu oněmi již zmíněnými psacími destičkami, jindy zase bankovkami v hodnotě mnoha Grátis, ušetřenými ze skromných diet při návštěvě Ertaru i za cenu hladovění. A to nemluvím o takových lahůdkách, jakými jsou kuknýše, Letenergova hůlka, dobývací katapulta či velkoplošné mapy!
Dnes prezentace stále většího procenta příspěvku probíhá jako posezení ve videokavárně, doplněné maximálně několika náčrtky, shlédnutými na obrazovce počítače. Jistě, s rozvojem výpočetní techniky i tyto příspěvky postupně nabývají na kvalitě, obzvlášť patrné je to u filmů z produkce Tara múví šot a časopisecké produkce redakce Světelných roků, ale mně ty hmotné doklady vyspělosti Ertů prostě chybí.
Apeluji proto na všechny ertology: „Vzpomeňte časů minulých a svými objevy zaplavte muzeum naše, nechť množící se šediny správce jeho z problémů s přeplněnými depozitáři a ne z vitrín, prázdnotou zejících, pocházejí!“