Jak jsme v Ertaru nepozorovaly jen pouliční toalety
Lucka Čermáková
Společně s Katkou, mou sestrou, jak si jistě pamatujete, jsme se vám snažily v našich cestopisných příspěvcích popsat naše zážitky z dovolené v Ertaru. Původně jsme tím zamýšlely odvést pozornost od prvotního cíle naší cesty, pozůstatek naší snahy jste měli možnost vyslechnout i na letošním Erconu. Nevěděly jsme totiž, jak dlouho nám bude výzkum ve zvolené oblasti trvat. Naštěstí výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat, a tak vám můžeme odhalit po pouze dvouletém zkoumání pravý účel naší předloňské cesty po ertarských městech, vesnicích, historických památkách a taktéž po nezajímavých částech tohoto ergejského vyspělého státu.
Hned zkraje mého vědeckého referátu vás musím upozornit, že žádného převratného výsledku jsme já a Katka nedosáhly. Máme sice určité závěry (a vy se je velmi brzy dozvíte a také je uvidíte), mohu dokonce říci, že definitivní závěry, nicméně nemůžeme je považovat za úplně průkazné. Na druhé straně si taktéž troufám říci, že naše výzkumné kroky, úkony a etapy byly natolik pečlivé, promyšlené a vyčerpávající, že nebylo možné dosáhnout lepších výsledků. Jinými slovy řečeno, dosáhly jsme maxima. Nechceme vás omezovat ani odrazovat, ale v této oblasti je asi navždy dozkoumáno.
Ale vy vlastně ještě nevíte, co jsme zkoumaly.
Tedy, dobrá.
Hledaly jsem v Ertaru skřítky.
Přiznávám, že to byl dost bláznivý nápad. Jenže poté, co jsem se seznámily s knihami o Harrym Potterovi, viděly TV seriál Čarodějky a film Pán prstenů, různé televizní pohádky a ještě k tomu slyšely mnohé o zemi neomezených možností, nemohly jsem se zbavit dojmu, že pokud někde na Zemi nebo na Ergee skřítci existují, tak jedině v Ertaru.
Nebudu vás unavovat žádnými cestovatelskými a administrativními podrobnostmi. Kdyby se náhodou mezi vámi našel někdo, kdo by po nich nemilosrdně toužil, nechť se se mnou spojí přes mou internetovou adresu xluckac@email.cz, já si to s ním vyřídím. Kdybych se totiž ve svém dnešním referátu věnovala příliš podrobným detailům a všem okolnostem naší výzkumné cesty, přestali byste chápat, jak je možné, že nás to celé velmi bavilo.
Na našeho prvního skřítka jsme narazily asi tak deset minut po příjezdu do Ertaru. Přijely jsme vysokorychlostním vlakem a právě na hlavním nádraží Etarey jsme vzápětí zažily šok. Skřítek stál v hloučku několika nedospělých dívek. Nejzvláštnější na celé věci byl fakt, že tuto bytost všichni brali s naprostou samozřejmostí. Kdybychom měly více životních zkušeností, ozval by se nám v hlavě varovný majáček, ale zase tolik jsme toho ještě neprožily. Mužíček byl asi 75 centimetrů vysoký (i to nás mělo trknout), přes kostkované pestrobarevné kalhoty měl spuštěné ještě křiklavější tričko, obličej se mu ztrácel pod hustým plnovousem, místo, kde má ústa, jsme odhadly jen podle toho, že mezi zuby svíral a vehementně žužlal porcelánovou, jakoby starodávnou dýmku. Muselo mu být nejméně 150 let. Začala jsem proklínat naši nešikovnost, protože asi 15 km před Etareou jsme měnily ve fotoaparátu film, abychom byly připraveny zaznamenat výsledky našeho bádání, a kazeta se nám v pouzdru přístroje zasekla. Škoda, že v malování jsem po tátovi, proletělo mi hlavou, když jsem se s Katkou v patách pokradmu blížila k premiérovému skřítkovi. Sakra, takhle ho nebudeme mít vůbec zaznamenaného, usadilo se mi v mysli. Nicméně, nepomohla by mi ani digitální 3D kamera, protože ze skřítka se vyklubala hvězda místního dětského zábavního show byznysu. Prostě a jednoduše, nebyl to skřítek, byl to obyčejný ert, kterému jen matka příroda nedovolila moc vyrůst.
Naše počáteční nadšení prudce pohaslo. Najednou nám bylo jasné, že nic nebude tak jednoduché, jak jsme si myslely. Protože jsme ale věrné dcery svého otce, vytrvalého ertologa, nehodily jsme po prvním evidentním nezdaru takzvanou flintu do žita a pátraly dále.
Bohužel, nezdary se množily. Našly jsme sice mnoho stop existence skřítků, ale znovu a znovu jsme prakticky záhy vždy zjistily, že jsme ve slepé uličce. Ze slunečníčku zámožné skřítčí šlechtičny (prosím asistenta, aby doličný předmět nechal kolovat), který jsme našly na velmi příhodném místě - na písečné erthyské pláži Sargasového zálivu, se po tátově vědeckém zhodnocení stala tuctová ozdoba zmrzlinových pohárů. Dále pak, z ohromně nadějného nálezu dřevorubeckého náčiní se po tátově podrobném zkoumání vyklubaly tuctové suvenýry. A to jsme si bláhově myslely, že nápisy nečitelným písmem pocházejí ze starověkých ertských časů, proslulých kvalitním zpracování kovu. Až táta nám vysvětlil, že se jedná o azbuku, ruské písmo (prosím asistenta, aby doličné předměty nechal kolovat). O skřítcích tedy tyto artefakty opět nic nevypověděly, dokázaly snad jen to, že obchodování mezi Zemí a Etareou je zřejmě mnohem čilejší, než si kdokoliv z nás ertologů představuje.
Musím přiznat, že jsme to skoro vzdávaly. Nemyslete si: výše popsané dva případy vědeckých omylů by nás samozřejmě na kolena nemohly dostat. Jenže nadějně vypadajících předmětů nám táta smetl ze stolu desítky. Nepřivezly jsem je sem jen proto, že nepřežily naše poněkud vzteklejší "podupávání".
Opakuji: naštěstí jsme po tátovi zdědily vytrvalost světelněrockého redaktora a nevzdaly to. Udělaly jsme dobře. Náš výlet, na který jsme se vypravily předposlední den našeho legálního pobytu v Ertaru, přinesl ovoce. Protože náš fotoaparát byl pořád zaseklý, musí vám na vylíčení našeho nálezu stačit prosté mluvené, resp. psané, slovo. Naštěstí ho ovšem máme možnost podepřít hmatatelným důkazem. Ale nebudu předbíhat.
Dvacet kilometrů severovýchodně od Brumlova, uprostřed hlubokého borovicového lesa, jsme narazily na skřítčí domácnost. Co jiného ostatně může být dokonale zařízený domeček mezi kořeny staleté borovice, obklopený úžasnou miniaturní zahradou, plnou rostlin, které bychom my, lidé normálního vzrůstu, označili za minibonsaje exotických ovocných stromů i obyčejné kořenové zeleniny?! Od okolního lesa neodděloval evidentně velmi pečlivě udržovanou zahrádku žádný plot, nemusely jsem tedy lezouce po špičkách prstů rukou i nohou překonávat žádnou nepříjemnou překážku. Do rozkošného domku jsme z pochopitelných důvodů mohly pouze nakukovat, vždyť byl postaven pro třiceticentimetrové postavičky. Ale protože jeho stavitel nešetřil sklem na obrovská okna a verandové dveře, měly jsme dovnitř dokonalý rozhled. Nikde ani živáčka, což nám na klidu moc nepřidalo, protože jsme se bály, aby nás skřítci nepřekvapili a nemysleli si, že je chceme vyloupit. Naše oči těkaly z místa na místo. Registrovaly útulnou a promyšleně praktickou kuchyňku, přeplněnou hliněným nádobím, neuvěřitelně útulnou ložnici s manželským závěsným lůžkem a prosklenou šatní skříní. Oblečení v ní bylo k sežrání. A ke zcizení. Jenže skříň byla zamčená a my jsme nechtěly ničit dvířka ani skleněnou výplň. Další dva pokojíky a hlavní obývací halu jsme si už pořádně nestačily prohlédnout, protože naše našpicované uši zaregistrovaly ostré zapraskání větviček. Nad naším odhodláním ničeho se netknout a zanechat vše v původním stavu zvítězila povinnost ertologa získávat důkazy o vědeckém bádání za každou cenu, v našem případě tedy i za cenu morálního poklesku. Každá jsme popadla po jednom předmětu ze zahrádky a upalovaly jsme, co nám síly stačily, k nejbližší zastávce železniční tratě. Táta tam na nás čekal (bál se s námi do tak hlubokého lesa jít) a od té doby výše zmíněné předměty zkoumá a bádá nad jejich původem. Ne snad, že by nám nevěřil, co jsme uprostřed ertarských hvozdů viděly. Naopak, chce naši praxí ověřenou teorii o existenci skřítků podpořit. Zatím ji však ani nevyvrátil ani nepodpořil. Ukořistěné předměty nemají žádnou visačku výrobce, vše nasvědčuje skřítčí domácí výrobě. Až si budete předměty prohlížet, prosím, zacházejte s nimi opatrně. Jsou sice opravdu bytelné, ale za prvé stále ještě jsou v těchto dnech podrobovány badatelským testům, za druhé už jsou teoreticky, za chvíli i prakticky, majetkem ertologického muzea a za třetí není vůbec vyloučeno, že je někdy v budoucnu nevrátíme na původní místo původnímu majiteli. Ještě jedna poznámka před tím, než předměty nechám asistentem kolovat. Všimněte si, jak fikaně skřítčí truhlář využil při výrobě předmětů zjevně dospěláckými etareány vytvořené šroubky (zdůrazňuji: pro něj šrouby!!). Prosím tedy nyní asistenta, aby doličné předměty nechal kolovat. Poté nechť si je ponechá správce muzea.
Děkuji vám za pozornost!
