20 LET SVĚTELNÝCH ROKŮ

Ani se tomu nechce věřit, ale skutečně je tomu letos již 20 let od doby, kdy bylo vydáno první číslo Světelných roků.

Byla to doba, kdy se dal sehnat průklepák i kopírík, ale to bylo tak všechno, co mohlo posloužit k rozmnožování. První číslo také vyšlo jenom ve dvou výtiscích a celé dílo mělo tehdy velmi daleko k jakékoliv koncepci a samozřejmě jsme netušili, že bude následovat někdy druhé číslo nebo dokonce třetí. A teď je to dvacet let. Světelné roky se však již tehdy snažily zachytit prchavé okamžiky filmů, přednášek a výstav a programově se vyhnuly a dodnes vyhýbají literatuře a povídkám.

Tento záměr se později ukázal jako velice významný, protože se redakce postupně dostala do kontaktu s fandomem, spoustou báječných lidí zabývajících se sci-fi a zjistila, že drtivá většina klubových fanzinů se věnuje právě povídkám a knižní produkci a Světelné roky tak vlastně zaplnily mezeru, o které zpočátku neměli nejmenší tušení.

Velkou zásluhu na navázání kontaktů redakce se světem fandomu měla pásma sci-fi filmů v kině Ponrepo (dnes jsou zde bohužel podzemní garáže hotelu Belveder) a tehdy pověstné fronty na lístky. Ve frontě nás tehdy velice zaujali dva bráchové, střídající se v jedné frontové péřové bundě, ze kterých se postupně mladší Standa nejen připojil k redakci, ale stal se nejplodnějším a mezi čtenáři časopisu rozhodně nejoblíbenějším redaktorem. V dalších letech byl pak velikou oporou v redakci a celý rok ležela tíha vydávání časopisu, tehdy již v rozsahu 24 stran 12 krát ročně, na něm.

SVětelné roky tak přešly z nahodilého vydávání ke koncepci 12 a posléze 24 čísel ročně, kopíráky nahradila pokročilejší technika, nejprve světlotisk a potom mírně ilegální xerox, který umožnil, právě zase díky Standovi, podstatné rozšíření nákladu i grafické podoby časopisu.

Scházeli jsme se po večerech, používali naše zaklínadlo: poslední, první, druhá, předposlední a těšili se na každé další číslo, které bylo pro nás a pár milých, obdobně postižených kamarádů. Světelné roky také daly vzniknout každoročnímu setkání svých čtenářů a přátel redakce, Readerconům, ze kterých se později staly Ercony a jejichž tradice přetrvává dodnes.

Po změně společenského řádu jsme se pokusili vydat i oficiální vysokonákladové číslo, ale brzy jsme zjistili, že v nové době je potřeba se takovýmto věcem věnovat profesionálně, ne jako zábavě pro pár kamarádů, tak aktivity většiny redakce poněkud poklesly. Ale Standa už nemohl zastavit ten gejzír skvělých článků a tak je publikoval jinde, což je dobře, protože se tak dostaly k daleko většímu počtu čtenářů, než by se jim to podařilo ve Světelných rocích. Přesto Standa nedokázal na Světelné roky zapomenout a tak i když na to byl mnoho let zcela sám, podařilo se mu zachovat kontinuitu a udržet tak časopis živý, byť ve formě ročenky, a nedovolit jeho odložení do zaprášeného archívu. Za to mu patří dík nejen nepříliš funkčního zbytku redakce, ale hlavně všech čtenářů.