BIOKINOGRAFY

V Ertaru se nám moc líbilo. To jste už ale asi pochopili v minulých letech, kdy jsem se vám s mou sestrou Luckou snažila přiblížit vymoženosti ertarské civilizace, které jsou pro obyvatele Ertaru naprosto normální a nad nimiž my, obyvatelé České republiky, naprosto žasneme (např. telefonní budky, pouliční toalety, minimarkety).

Když jsme tam tehdy byli, netoulali jsme, pochopitelně, pouze po ulicích a po obchodech. Jako správní turisté jsme navštěvovali i místní pamětihodnosti a kulturní objekty. Jistě se mnou budete souhlasit, že mezi nimi nesměla chybět zařízení, kterým u nás říkáme kina či biografy. Jejich podrobné prozkoumání se mi teď velmi hodí, mohu alespoň dodržet hlavním organizátorem vyhlášené téma pro letošní Ercon.

Není pro tuto chvíli podstatné, jaký film jsme si pro naši návštěvu vybrali (já to ani nesmím prozradit; táta by mě hnal, kdyby věděl, že jsem ségru zatáhla na Etari Vice, což je obdoba amerických akčních kriminálních „volovin“, které máme kvůli jejich údajné pokleslosti zakázané). Ale věřte mi, do ertarského kina by se vyplatilo jít i na Plechovou kavalérii po dvaceti letech.

V Ertaru se stánkům, kde se na bílé, plátno promítají pohyblivé obrázky, říká všelijak – jen ne tak, jak je uvedeno v názvu našeho dnešního příspěvku.

Synema (měkké „i“ ztvrdlo díky hovorové ertštině)

Syjétr (tohle slovo vzniklo spojením „synema“ a „thyjétr“)

Zaslechla jsem tyjátr, sínr (něco jako hleďák nebo koukák) a símúv. Vymysleli jsme ale raději slovo biokinograf, aby bylo každému českému divákovi hned jasné, o co jde.

Rozdíl mezi českým a ertarským biokinografem by na první smyslový vjem poznal jen ten, kdo nemá hmat, necítí a neslyší. Jinými slovy ten, kdo pouze vidí a rozezná různé chutě. To proto, že obraz je jediné, co mají česká a ertarská kina společné, a chuť nelze ani v jednom filmovém stánku uplatnit (snad jen zakoupením popcornu; tato poživatina však nemá s podstatou promítání mnoho co dělat).

Zvnějšku nejsou biokinografy žádný architektonický zázrak. Prostě jsou to obyčejné obrovské skorokrychle, obvykle mutliplexového charakteru. Ani předsálí, prostory pokladen a šatny nepřekypují originalitou a zvláštností. Přemýšleli jsme nad tím, proč vlastně. A důvod nás napadl jediný, zato pádný: o co více nijaký dojem získáte ze začátku návštěvy biokinografu, o to větší zážitek z dalšího průběhu máte šanci prožít..

Než vám popíšu, co vás čeká poté, co zakoupíte lístky a usednete na přidělená místa, vyzvu vás k jedné věci: nepřemýšlejte nad tím, co to musí všechno stát. My jsme to také neřešili … takže ode mne se žádné finanční údaje nedozvíte. Jen byste se tím užírali, protože jen jedno je jisté: v Česku nemá taková investice ani náhodou šanci na návratnost alespoň v řádu desetin procenta!

Byla jsme s Luckou jen na jednom filmu, i tak jsem ale pochopila, že jednou z nejdůležitějších vizuálních pomůcek k dokonalému prožitku příslušného dějového tématu je interiérová výzdoba sálu. Stěny, podlaha, strop, trojrozměrné kulisy, zavěšené předměty – to všechno ve stylu a vzhledu prostředí, v němž se film, na který jste přišli, odehrává. My jsme se tak ocitli uprostřed písečné pláže - krimi komedie Etari Vice je situována do přímořského turistického ráje. Kdybych něco podobného tušila, spíše bych si z nabídky programu vybrala filmy jako Vesmírná stanice Beta Zí nebo Lovec tropáků; zatímco u prvně jmenovaného asi nemusím říkat, co by mě po vstupu do sálu čekalo za výzdobu, v případě druhého snímku bych naopak měla podotknout, že hlavní hrdina nevytáhne paty z vlhké a nebezpečné mimozemské džungle.

Kapacita ani toho největšího sálu, kam jsme zrovna měly lístky, není příliš vysoká. Ani nemůže být. Každé sedadlo je totiž samostatnou pobytovou jednotku, smím-li to tak nazvat. Nastavíte si, jakou polohu chcete – a přesto každý divák za vámi bez problémů vidí na plátno. Cokoliv máte u sebe, můžete si odložit vedle sebe, pod sebe, do uzamykatelných přihrádek – prostě a jednoduše, kam je libo.

Potřebujete zrušit postranní opěrky mezi vámi a partnerem či partnerkou?

Žádný problém!

Rádi sledujete filmy vestoje?

Žádný problém, podlážka vašeho místa sjede do potřebné hloubky, abyste nevyčnívali!

Potřebujete si natáhnout nohy?

Už vůbec žádný problém, neboť si můžete vysunout podnožní podložku!

Když jste pořádně usazeni, setmí se a plátno osvítí první záběry filmu. Ani jedna reklama! Ani jeden příchozí po začátku – kdo přijde pozdě, není vpuštěn. A touhle parádou poklidu teprve všechno začíná.

Vedle očí mají možnost užít si, jak již bylo naznačeno, i další vaše smysly.

Zvuk je doslova všude kolem vás. Neptejte se mě, jako to dělají. Ani to nakonec není podstatné. Podstatné je, že postavy děje mluví vedle vás, za vámi nebo těsně před vámi. Hudba vyplní vaši hlavu nevtíravě, žádný tón není bolestivý, orchestr či samostatný nástroj hraje jakoby zpod vás. Díky ruchům v pozadí (výstřely, přelet letadla, průjezd automobilu, jekot koupajících se krásek, sténání raněných a tak podobně) máte stokrát během filmu pocit, že musíte okřiknout své nejbližší sousedy, aby se uklidnili a nechali toho výskání, hekání, mlaskání, srkání, funění, vytí, pití, šustění a svištění; tak sugestivně systém reprodukce zvuku působí. Kam se něj hrabe pan Dolby se svým dvojčetem Stereo …

Hlavní hrdina právě vběhl do mořských vln!

Do nosu vás udeří svěží a neopakovatelná vůně slané vody!

Největší mizera si užívá v pizzerii!

Vaše čichové ústrojí od té chvíle registruje ty nejpříjemnější pachy, které doprovázejí chod restauračního zařízení.

Narůstající napětí přerušuje milostná scéna v prostorné koupelně?

Takhle voňavý sprchový šampón byste také brali!

Děj se přesunul na narkomany obléhané veřejné záchodky?

Nemusíte se bát, provozovatelé biokinografů mají rozum a vědí, kde jsou snesitelné hranice divákovy trpělivosti. Ovšem musím vám říci, že jsem při východu ze sálu zaslechla bavit se dva mladé muže, že prý hned následující noc půjdou na horror Nabroušená sekyra, kde se naopak v podobných specialitách projektanti doprovodných jevů prý opravdu vyřádili.

Pochopitelně, že voňavé vstupy se odehrají jen několikrát během promítací doby, protože jejich příliš časté a přemrštěné používání by sál zakrátko zamořilo. A abyste nestali zajatci nechtěných zápachových kombinací ani při uvědomělém pouštění umělých vůní do vzduchu, funguje v sále tzv. větrný program. To znamená, že v okamžiku, kdy se děj dostane do evidentně větrného prostředí, zafouká to i v sále (směr, intenzita, vlhkost a teplota samozřejmě odpovídají parametrům, které vám předkládá obraz). Podle informací, které jsme se dozvěděli od jednoho příjemného mladého uvaděče, s potřebou rozhánět vypuštěné vůně filmaři počítají a vítr do dějů svých filmů nevtíravě vkládají.

Velký problém obvykle nastává těm, kdo musí během promítání opustit hlediště za účelem vykonání tělesné potřeby vyměšováním. V Ertaru to je problém naprosto zanedbatelný. Předně, na toaletu nemusíte procházet labyrintem dlouhých chodeb – ony místnosti jsou v těsné (ale bezpečné!) blízkosti sálů. A v neposlední řadě (a to je to hlavní a naprosto úžasné), když zasednete, myjete si ruce a nebo si je sušíte, můžete na všudypřítomných plochých obrazovkách dál nerušeně sledovat děj filmu. Jste ochuzeni pouze … dám to raději do uvozovek …, jste tedy ochuzeni „pouze“ o již dříve zmíněné doprovodné jevy samotného promítání.

V ertarském biokinografu nenajdete nikde upozornění, abyste při promítání vypnuli mobilní telefony. Není to totiž třeba. Každá budova biokinografu je speciální patentovanou technologií odstíněna, takže dovnitř ani ven nepronikne žádný „mobilní“ signál.

Budete se asi divit, ale našli jsme v ertarském biokinografu také jednu závadu. Ani v něm nepřišli na to, jak diváky donutit vychutnat si film až do samého konce, tj. i přes závěrečné titulky. Jakmile se rychle běžící písmena objeví na plátně, 99% lidí sál zběsile opouští. Přesně jako u nás! Táta s námi nebyl, tak jsem šly také …!