Na počátku toho nástinu nejprve ve stručnému nástinu připomenu situaci na Tarosu v letech 8800 až 9055 a.e.k., tak jak ji odhalují materiály našich slovutných kolegů z předchozích let.
        (001.gif) Zhruba kolem roku 8800 a.e.k. začali výbojní Toránci s nájezdy na území Eritreje (dnešního Etariskaru), která se zmítala ve vážných vnitřních ideologických bouřích. Postupem času přišli Ertové zcela o bojovníky a dostali se plně do područí Toránců. V roce 8900 a.e.k. se v polopoušti středního Tarosu náhle poměrně rychle zrodila říše Grówů (002.gif), která o pouhých sto let později začala podnikat nájezdy všemi směry (003.gif) a rozpoutala tak jedno z největších stěhování národů na Tarosu. Na jih, který nás v tuto chvíli zajímá především, pronikli daleko. Zdejší národy marně pokoušely invazi postavit na odpor - v roce 9051 a.e.k. došlo k bitvě u jezera Dalia (004.gif), kde grówští nájezdníci smetli spojeneckou armádu a poté zpustošili kraj kolem jezera Dalija a povodí El Beja. Rok po bitvě překročili řeku Léthé a pronikali stále hlouběji do Eritreje. (005.gif) Rok 9055 a.e.k. byl rokem úplné porážky eritrejské armády, kdy Growové dobyli předhůří Eigenských hor a jejich překročení bylo nejspíše posledním zpomalením jejich postupu na jih. Eritrejská armáda už je nebyla schopna zastavit a tehdy se objevila pomoc. Toránci využili oslabení dříve mocného souseda a vytáhli s mohutnou armádou jako spojenci bezmocné Eritreje.(006.gif) Ke střetu došlo za Eigenskými horami a poprvé byl postup Grówů zastaven
        Vraťme se teď k větě, že „postupem času přišli Ertové zcela o bojovníky a dostali se plně do područí Toránců.“ Co se pod touto zdánlivě prostou větou skrývá? Že snad byli všichni bojovníci vybiti při toránských nájezdech? Ne, tuto větu je nutno brát nikoli doslovně, ale spíš jako obrazný popis událostí, ke kterým tehdy došlo.
        (007.gif) Eritrea byla hospodářsky vyčerpaná a psychicky unavená desetiletími bojů s Toránci. Muži v čele říše stejně jako lid se začal stále rychleji štěpit do dvou názorových frakcí. Jedna, v čele s králem Houpem Dliberejtem (Rozvážným) podporovaným politickými rádci, obchodníky a částí vědecké rady, chtěla s Toránci vyjednávat, druhá v čele s číftnem (titul vojevůdce) Tenem, podporovaná hrdou válečnickou šlechtou a částí vědecké rady, chtěla bojovat a vytlačit Toránce zpět za hranice. Jeho smělý plán však byl odmítnut a jeho varovná slova o hrozbě ze severu nikdo, v době, kdy byl hrozbou jih, nebral příliš vážně. Přitom byl číftn Tena nejen mocný, ale také prozíravý muž a traduje se, že byl nejlépe informovaným mužem Eritreje. Jeho armáda zvědů sahala daleko za hranice říše.
        K definitivnímu rozkolu ním a králem došlo v roce 8905 a.e.k., (010.jpg) kdy Tena odmítl uposlechnout Houpovy výzvy, aby nařídil svým jednotkám bojujícím s Toránci u Dalbondu, stáhnout se z další obranné linie. A když se navíc demonstrativně, vzdal Víry v hvězdu, jejíž mírumilovnost označil za slabost, byl odvolán z čela armády a vykázán z kruhů kolem krále i víry.
        Tena však byl nejen dobře informovaný muž a výtečný bojovník. Byl to také muž s vizí. Velmi rozhodný muž s vizí. Jeho vizí byla nedobytná říše, která by nerušeně mohla vzkvétat. Konkrétní podobu této vizi poskytl kartograf a cestovatel Lijavera (011.jpg). Když totiž Tena ztratil svou vizi nedobytné a nepokořené Eritreje, Lijavera mu podsunul myšlenku stejně prostou jako geniální. Poté, co mu král ukázal mapu Eritreje a vybídl ho aby si vybral místo, kam si přeje odejít do vyhnanství, nabídl mu Lijavera mapu Tarosu a vybídl ho, aby si vybral místo kde si přeje dojít své vize. To byl impuls, který změnil nejen život odmítnutého válečníka, ale možná osud celé Eritreje. Tena se totiž rozhodl opustit Eritreu se všemi, kteří budou chtít jeho vizi proměnit ve skutečnost, a najít místo, kde by v jejich čele mohl vybudovat říši podle svých představ. Společně s Lijaverou a hrstkou svých nejvěrnějších a nejschopnějších přátel a přívrženců našel vhodné místo, našel nejvhodnější cestu a čas a propočítal vše potřebné.
        Přípravy k odchodu začaly velkou, dnes bychom to nazvali propagační kampaní. Tena, který se mezi Eritrejci těšil značné oblibě a důvěře, vyzval všechny, kteří se k němu chtějí přidat, k odchodu do nového světa. Během následujících měsíců se na jeho stranu přidala velká část armády, část vědecké rady, válečnická šlechta i velké množství prostého lidu. Tena opustil hlavní město, kde však nadále působili jeho lidé, a na pozvání hraběte Zakalaty se usídlil ve svém rodném městě Tadránu (012.jpg), na severovýchodních hranici říše, které hrabě spravoval, které bylo velmi dobře opevněné a kde měl Tena téměř stoprocentní podporu. Zřídil tu jakýsi základní tábor, ve kterém se úsilí všech napřelo k chystanému exodu. Tena sám na jeho přípravy obětoval větší část svého rodového majetku.
        Za geinální Tenův tah je považován způsob jakým dokázal přesvědčit Houpa a jeho rádce, aby že nejlepší pro říši bude nechat vlivného rebela Tenu odejít i s tou hrstkou zoufalců, která se k němu přidá. Zásluhu na tom má především Tenův věrný příznivec Moridor Kem (014.jpg), který byl jedním z nejvlivnějších mužů královské rady. Ten rozmluvil králi nejen záměr vytáhnout proti Tenovi s armádou (argumenty o Tenově popularitě mezi vojáky a jeho vojenské genialitě, a tedy hrozbě těžkých vnitřních bojů, které by ještě více oslabily již tak slabou Eritreu v boji s Toránci), ale také nápad nechat Tanu zavraždit. Svou roli jistě sehrálo i to že Kem podsunul králi myšlenku, že místo kde se Tena usadí by se mohlo stát kolonií Eritreje.
        A tak v letech 8906 a 8907 a.e.k. proudily na severovýchod Eritreje (015.gif) davy lidí, kteří se doslechli o Tenově záměru a přijali za svou vizi nového světa. Byli mezi nimi dobrodruhové toužící po dobrodružství i prostí lidé, kteří přišli o všechno vinou bojů s toránci, nebo i jen unavení desetiletími neustálých bojů a z toho plynoucích obav. Na jaře roku 8908 a.e.k. došlo k historické události. Tena se na neutrální půdě kláštera Nek-horzá-rán sešel s králem Houpem a v krátkém jednání krále ujistil, že se vždy bude považovat za Eritrejce, a že i po příchodu do cíle se bude snažit sloužit Eritreji. Krátce poté se mnohatisícová vlna Ertů, kteří si začali si říkat Tenovi Ertové - Tenertové, překročila hranice Eritreje a vydala se na pochod. (016.jpg)
        Počet lidí, kteří následovali Tenu vyrazil králi Houpovi i jeho rádcům dech. Na pochod se podle historiků vydalo téměř milion lidí. Což bylo téměř 22% tehdejší populace Eritreje a více než čtyřikrát tolik kolik rada věrná králi očekávala. Jádro Tenertů tvořili vojáci, kteří Tenu obdivovali, se svými rodinami vojáků. Druhou nejpočetnější skupinu tvořili zemědělci a řemeslníci, které v mnoha případech situace v Eritreji připravila o živnost. Pro Tenu elitní částí jeho souputníků tvořilo překvapivě velké množství vědců, kterým prozíravý vůdce slíbil nejen neomezenou podporu, ale především žádné omezování jejich práce, které se poslední dobou ukázalo problémem v Eritreji, kde získávali převahu fanatičtí přívrženci Hvězdy pokoušející se práci vědců držet striktně v linii učení Hvězdy. Nejméně početnou skupinou byli obchodníci, kteří se do riskantního podniku navzdory možnosti objevit nové trhy, příliš nehnali a dávali přednost jistotě.
        Díky pečlivým přípravám proběhla první část cesty (17.gif) bez větších potíží. Cesta vedla poměrné známými oblastmi a tak se poutníci dokázali vyhnout všem potenciálně rizikovým oblastem. Počátkem zimy dorazili k úpatí Středního Dareyosu (18.gif), kde vybudovali několik mohutných provizorních sídel, přečkali zimu, a během následujícího roku (8909 a.e.k.) se přichystali k nejobtížnější části cesty, přechodu před Dareyos. Díky zkušenostem Lijavery i dalších cestovatelů, a díky schopnostem svých vědců měl Tena poměrně jasnou představu o přechodu hor. Navíc mohl využít informací, které získal od průzkumných týmů, které už počátkem jara vyslal prozkoumat terén a situaci. (019.gif) Na jaře roku 8910 a.e.k. Tenertové vyrazili na pochod přes hory, koncem léta překonali nejvýše položené průsmyky a začali sestupovat do nížiny, kam po strastiplné cestě dorazili uprostřed zimy. Bez přestávky pokračovali v další cestě a počátkem léta 8911 a.e.k. dorazili k oceánu. Stalo se tak podle předem připraveného plánu, v místě, kde se poutníci vklínili mezi území obývaná Tegy a Toránci a obsadili zemi obývanou drobnými neorganizovanými kmeny, které částečně smetli a částečně asimilovali.
        Cestou se museli poutníci vyrovnat nejen s útoky kmenů (020.jpg), jejichž územím putovali, ale také s vážnou epidemií horečnaté nemoci Deijus. Z původního milionu lidí přišli poutníci během tří let putování o více než sto padesát tisíc lidí. I tak však je Tenova cesta považována za mimořádně úspěšný historický počin.
        Cesta samotná však byla pouze prvním krokem k naplnění smělého plánu. Tena se pustil se svými druhy okamžitě do další práce. Na pobřeží vybudoval systém vzájemně se chránících pevností (ty se později slily v město, které dnes známe pod jménem Tegar (022.jpg) a další pevnosti začali Tenertové budovat na příhodných místech podle předem daného plánu tak, aby se mohly vzájemně chránit a vypomáhat si. Nová země si rychle vytvořila sociální strukturu a vazby, které se začaly formovat už během pochodu, a byly odstartované a nenápadně nasměrované Toku Mačim (jeho obrázek se mi nepodařilo získat), vizionářským vědcem v oblasti sociálních věd a psychologie. Společnost se diferencovala do pěti kast (vojáci, zemědělci, vědci, tvořitelé a staratelé – pro termín „karefůr“ se mi nepodařilo najít vhodnější český ekvivalent), které si postupně vypěstovaly nejen kastovní sebevědomí , ale také vzájemnou úctu k ostatním kastám. Vojákům, kteří proklestili cestu nepřátelským územím a chránili je před útoky, zemědělcům, kteří všechny živili, vědcům, kteří svými objevy pomáhali ostatním kastám zlepšovat jejich úkol, tvořitelům, kteří budovali nový svět, a konečně staratelé, kteří se starali o chod společnosti. Udržet si však nezávislost v novém prostředí nebylo snadné, zejména s tak mocnými sousedy, a tak není divu, že byli Tenertové jako celek výrazně militaristický stát i když nikoli ve významu, který mu apriori podvědomě přisoudíme u nás. Boj byl zkrátka nedílnou součásti života Tenertů a být mistry války se navíc stalo součástí jejich národní hrdosti. Tenertové byli totiž vždy, a jejich potomci Tenerové dodnes jsou, velmi pyšní na skutečnost, že v jejich dějinách, které datují od roku 8908 a.e.k., nebyli jako národ nikdy v žádné válce poraženi. Stejně tak se ovšem drží i dalších tradic, což už je ovšem téma jiné, které patří jinam.
        V roce 28 r.e., tedy v 8936 a.e.k., už byli Tenertové pevně usazeni a pomalu začali expandovat a rozšiřovat své území, nejprve na západ, kde se vrátili až zpět k Dareyosu. V roce 31, tedy 8939 a.e.k., splnil tehdy téměř sedmdesátiletý Tena svůj slib Houpovi a začal pronikat na území Toránců. Napadal pohraniční posádky a postupně zabíral území, které Toránci, soustředící síly především na západním pobřeží, nedokázali udržet.
        Tena zemřel v roce 33, tedy 8941 a.e.k., tak jak se na vojáka patří, tedy v bitvě, při obraně jedné z pohraničních pevností své malé říše, napadené Toránci, kteří se pokoušeli získat zpět ztracené území.
        V roce 143, tedy 9051 a.e.k, došlo k bitvě u jezera Dalia, jak jsme o ní hovořili na začátku. Grówští nájezdníci porazili spojené armády Ertů, Tegů a okolních menších kmenů. Bitva skončila krutou porážkou. Situace využil vládce Tena Boult, napadl oslabené Tegy a během krátké války zabral jejich území na východním úpatí Dareyosu (023.jpg). Rozšířil tak Tenert o značné území, navíc zabezpečil přirozenou obranou linii v podobě jednoho z nejvyšších pohoří kontinentu.
        Pozdější vládci během následujícího sta let rozšířili území Tenovy říše až do dnešní podoby (024.gif). Zhruba kolem roku 292, tedy 9200 a.e.k., svůj postup zastavili, vystavěli mohutné obrané systémy podél celé hranice a od té doby už nikdy žádnou útočnou válku nevedli a na druhou stranu, nikomu se je nikdy nepodařilo porazit, ani se zmocnit jediného metru jejich území.
        Pokud hledáte Tener na našich starých mapách, budete ho hledat marně protože je tam uveden pod nepřesným názvem Croveix. Croveix, mělo by se správně psát Krovejk, je Tenerské slovo, které znamená Nepokořený. A Tenerové o své vlasti často mluví jako o Krovejk Tener… nepokořeném Teneru… Jak vidno tak často, že zmátli i naše kartografy… :-))