Když jsem si po návratu do Prahy z loňského Erconu nechal projít hlavou téma, které jsme s Borkem vyhlásili jako povinné pro přispěvatele na Ercon 2005, došlo mi, že jsme si zadělali na pěkný průšvih. To přece nemůže skončit jinak, než sedmi až deseti příspěvky se stejnou náplní. Vždyť všichni ertologové a jim podobní další –logové jsou natolik dobří a hlavně poctiví, že musí při svých pátráních po způsobech pohřbívání v Ertaru zákonitě dojít k identickým výsledkům, ne?!?!
        A tak jsem se rozhodl, že nesmím váhat. Musím se do Ertaru vydat co nejdříve, být všude první, rozhodit sítě tajemství, přemluvit klíčové osoby byznysu a tvrdě zahlazovat stopy, abych byl jediný úspěšný.
        Ještě před Vánoci 2004 jsem si vzal pár dní dovolené a překonal prostorovou bezcelní bariéru.
        Neměl jsem se moc čeho chytit, nikdy jsem nikoho v Ertaru nedoprovázel na jeho poslední cestě, a tak jsem zvolil hlavní město a v něm první telefonní seznam, na který jsem v pouliční telefonní budce narazil. Mělo mě to zarazit, to dnes už vím, ale nějak jsem podlehl oné iluzi, že všechno v Ertaru funguje, jak má. V seznamu jsem objevil desítky záznamů zdejších pohřebních služeb. Žádné firemní názvy typu „Spi sladce“, „V rajské zahradě“, „Vesmírný prach“ nebo Jsme tu od toho, abychom byli poslední“. Nic takového.
        Prostě a jednoduše uniformní Pohřební služba.
        Asi pětačtyřicetkrát.
        Řazeno abecedně podle ulic, kde jednotlivé pobočky nepochybně jedné státní společnosti, sídlily.
        Vybral jsem si náhodně.
        Dvacátou první. Voko bere!
        S podobnými institucemi nemám moc zkušeností, na co jsem tady ale narazil, mě úplně šoklo. Ponuré přízemí ponuré budovy, zaprášené skleněné tabule prázdných velkých výloh, oprýskaný reklamní nápis (text jsem si musel domyslet, nebylo to ostatně těžké – Pohřební služba), rozbitá dlažba zapáchajícího chodníku atd. atd. Tak tohle čeká na všechny pozůstalé a jejich prostřednictvím na všechny zemřelé. Sám se chci nechat rozprášit, ale první dojem z pracovní návštěvy v ertarské pohřební službě mě poprvé přivedl na myšlenku, že tady bych žít a umřít nechtěl.
        Interiér firmy nebyl o nic vábnější. Bylo to něco jako zprivatizovaný třicet let starý hotelový pokoj po dalším dvacetiletém užívání. Propálený koberec s tmavými skvrnami po zašlapaných žvýkačkách, rozvrzaný nábytek, sporé osvětlení, ohmatané katalogy příslušenství pro nabízenou službu, kouřem z laciných doutníků prosycený vzduch. No, tedy vzduch, říkejme té dehtové plynné směsi pro jednoduchost vzduch.
        Nikde nikdo. Až teprve po deseti minutách mého vytrvalého čekání se objevil představitel firmy. Jako kdyby z oka vypadl majiteli výše zmíněného hotelového pokoje. Ošuntělá uniforma funebráka mi takřka vzala dech, při pohledu na jeho odulý krk, neupravené vousy a nepolknutou potravou zanesené koutky úst jsem se málem udusil. Ne, prosím, smíchy ne. Spíše hnusem.
        Přepadlo mě nutkání odtud prchnout a už se nikdy v Ertaru neobjevit. Že bych teprve nyní odhalil pravou tvář životní reality této na pohled bezkonkurenční odnože ergejské civilizace?
        Ať si všichni trhnou nohou! Udělám Světelné roky jako vždycky, na něco se vymluvím a bude! Kašlu jim na jejich a tak trochu i mé hloupé nápady!
        Výřečnost onoho chlapíka mě však zastavila. Čekal bych uvážlivá slova, plná účasti a nevtíravého zájmu o zesnulého. Přišel ale vodopád slov zdatného psychologa. Zdatného proto, že po pár oťukávajících otázkách ve mně tenhle borec rozpoznal v jádru cynika a začal mě častovat humornými historkami ze své bohaté praxe. Snad abych neutekl ke konkurenci, když je tady taková sranda.
        Absolutně ignoroval moje snahy dobrat se šikovně kladenými otázkami k jádru problému: jak se u vás vůbec pohřbívá. Mě přece absolutně nezajímá, že vám před třemi týdny vypadl nebožtík špatně upevněným dnem na podlahu a že jste tak tudíž zjistili, že byl pouze v hlubokém bezvědomí, protože se po prudkém nárazu do temene probral!? Mě naopak zajímá, co byste s ním udělali, kdyby jeho poslední dřevěné lože vydrželo?!?!
        Ztrácel jsem trpělivost. Půjdu jinam, rozhodl jsem se už asi podesáté, ale dále jsem seděl a poslouchal žvásty sliny prskajícího „podnikatele“. Naštěstí jsem od něj seděl poměrně daleko.
        Zazvonil telefon.
        Uniformovaný pohřebista či pohřebník (vidíte, ani název jeho profese po ertarsku jsem z něj nedostal) … takže tenhle maník vyzvánění ignoroval. Už pravděpodobně dlouho neměl tak trpělivého posluchače.
        Jenže on sám po patnáctém a musím říci, že značně hlasitém, zazvonění trpělivost ztratil. Vyskočil na svou postavu velmi čiperně z křesla, přiběhl k aparátu a aniž by zvedl sluchátko a zeptal se, kdože tak naléhavě potřebuje jeho služby, uchopil ho do obrovské dlaně a mrštil jím o stěnu nad mou hlavou.
        Konečně mi to došlo!
        Je tak mizerný obchodník, že si kšefty musí obstarávat sám! Ještě že se netrefil!
        Mýlil jsem se ale. Po aktu prudkého vzteku si muž znovu sedl do křesla a chystal se pokračovat.
        Ovšem přece jen se ukázalo, že v Ertaru se s odfláknutou prací nesetkáte. Telefon zvonil dál. Bez ohledu na to, že se po odrazu od stěny, v níž zanechal už asi pátou hlubokou brázdu, rozpadl na několik dál nepoužitelných kusů.
        A zvonil a zvonil.
        A chlap žvatlal a žvatlal.
        Pak znovu vyskočil, tentokrát konečně aby se mnou něco provedl. Popadl mě za ramena a zcela zaručeně chtěl s mou hlavou udělat další puklinu v omítce.
        Prudce jsem zvedl ruce a začal se bránit ...
        „Co blbneš?“ prudce se změnila barva chlapova hlasu. Už nezněl okouřeně a nebyl cítit včerejším pivem. Dostal odstín libé intonace mé manželky. Jak rád jsem ji slyšel. Ale kde se tu vzala? Vždyť mě odmítá na výzkumných cestách doprovázet?!
        Otevřel jsem oči.
        „To je ti podobné! Nařídíš si budíka na půl pátou a pak ho necháš zvonit a zvonit a zvonit. Copak s tebou musíme vstávat všichni v baráku? Kup si nějakého němého vibrujícího a dej si ho pod polštář!“
        Přátelé, ano, byl to jen odporný sen, noční můra, zhmotnění těch nejhorších a zasunutých chmur. Vyhřeznutí výčitek, že jsem se na výzkum v oblasti pohřbívání v Ertaru vykašlal, nikam necestoval a hledal způsoby, jak se tomu vyhnout. Třeba tak, že Ercon zahltím sedmero Světelnými roky ....
        Ne, to by mi neprošlo. A tato úvaha mě hodila zpátky do kruté reality. Došlo mi (a tentokrát už ne ve snu!), že něco na té podivné historce bylo pravdivé: jak vyřešit problém, že všichni budeme na Erconu přednášet o tom samém způsobu odchodu do věčných ertarských lovišť?!
        Vzápětí mě osvítil duch svatý či - jak se tomu správně říká – výzkumnická múza.
        Vzal jsem si pár dnů dovolené a vyrazil svůj nápad realizovat s jistotou, že nemusím spěchat. Tohle nikoho z mých kolegů, aniž bych je chtěl podceňovat, nemůže napadnout!! Mé poznatky z této cesty jsou přebohaté. Bohužel, v Ertaru jsem byl před dvěma dny a proto jsem je ještě nestačil zpracovat. Ale těšte se příště, bude to nářez!