HRAD KUORGAN
Karel Kocourek


Otevřeno: denně s výjimkou mimokalendářního dne Kvido, 4.00.00 - 9.00.00
Vstupné: zdarma děti a mládež do 20, senioři nad 60, ostatní 5.- Gr
Umístění: Hrad se nachází SZ od obce Kuor na ostrohu nad Torent Kríkem. Přístup k parkovišti je značen typickým ertarským turistickým značením.



        Na svahu malebného údolí říčky Torent Krík se hrdě vypíná hrad Kuorgan, častý cíl turistů, navštěvujících hojně kulturní i přírodní zajímavosti ertarského západního pohraničí, mezi něž Kuorgan nepochybně patří.
        Archeologický průzkum, provedený v této lokalitě již v minulém století Skha-darskou universitou, nám umožňuje datovat první známky osídlení úrodného říčního údolí již do několik desítek tisíciletí vzdálené minulosti. Oblast byla přechodně obývána loveckými kmeny, vyhledávajícími migrační cesty velkých stád býložravců. O trvalém osídlení tzv. moderního (rozuměj civilizovaného) typu můžeme však mluvit až po příchodu Ertů na území dnešního Ertaru a spíše ještě mnohem později, v době, kdy se nový stát územně konsolidoval a do popředí zájmu vládců se dostávala otázka obrany jeho hranic.
        Na počátku 12. století král Riserrak z Oronské dynastie upevňoval mečem i perem moc svého království a z téže doby pocházejí i pozůstatky pohraniční pevnůstky, spíše jen dřevěné hlásky, kterou dal on nebo některý z jeho vojevůdců vybudovat na místě dnešního hradu. Sloužila pravděpodobně spíše ke sledování a ochraně prastaré kupecké stezky, která údolím vedla od pobřeží Sargasového zálivu do severních krajů. Vzhledem k jejímu umístění téměř na dně údolí byl její vojensko-obranný význam spíše problematický. I přes tuto nevýhodu se v jejím okolí postupně začalo vytvářet trvalé osídlení. Nejprve pravděpodobně pastevecké, později i zemědělské usedlosti daly během staletí vznik dnešnímu městečku Kuor, nad kterým se majestátně tyčí Kuorgan jako jeho patron i ochránce.
        Ale to předbíhám. Nejprve se musel vlády ujmout osvícený Mattar (1492-1547), aby dal přestavět dřevěnou pevnůstku na mohutný kamenný hrad, který již měl své pevné místo v systému hraničního opevnění Ertarského království. Bohužel v tehdejších divokých dobách přírodou slabě chráněný hrad lákal nepřátele k častému dobývání, byl několikrát napaden a vypálen, znovu vybudován a konečně vážně poškozen mohutnými povodněmi v 16.stol. za vlády krále Prigana, který nastoupil na trůn po smrti Mattara r. 1547. Tento tvrdý, leč osvícený a milovaný panovník vedl říši k rozkvětu, z Kuorganu vystavěl mohutný a krásný hrad, který udělil lénem svým dvěma vazalům, vrchnímu veliteli ozbrojených sil knížeti Luckoslavovi a jeho bratranci Sunimirovi, který stál v čele jízdních vojsk. Proti silám přírody byl ale bezmocný.
        Hrad byl dlouho ponechán osudu, zemí zmítaly vnitřní rozpory mezi králem Barrlotem a jeho soupeřem vévodou Pipinem a západní pohrančí se stávalo zemí nikoho. Ruiny hradu skýtaly útulek bandám lapků z Ertaru i sousedního Honeycarry, občas některý z loupeživých rytířů rozvaliny z části opravil, někdy je trestná výprava místního šlechtice ještě více rozbila trosky kdysi nádherného hradu.
        Situace se změnila až v moderní době, když ministerstvo kultury Ertarské republiky v druhé polovině minulého století zříceninu začlenilo do Národního fondu kulturního bohatství, nechalo strhnout pozdější dostavby a zrestaurovalo hrad do podoby, kterou měl za dnů knížat Luckoslava a Sunimira. Tak jej můžeme navštívit i dnes, kdy je cílem mnoha víkendových výletů obyvatel Tary i dalších měst celého Ertaru. Nalézt zde kromě krásného okolí mohou i výstavu historických palných zbraní, expozici vojenského jezdectví a v neposlední řadě i ochotné průvodce, kteří vám způsobí příjemné mrazení v zádech vyprávěním hrůzostrašné pověsti, která se ke Kuorganu váže.


        KUORGAN – HISTORIE A POVĚSTI


        Temná silueta hradu vykusovala nepravidelné černé sousto ze sinavě šeré oblohy, pokryté cáry černých mraků jako útržky rubáše. Ledový vichr, sílící s nadcházejícím večerem, hvízdal v rozpadlém cimbuří svou chmurnou pohřební píseň, nad rozeklanou hranou údolí se zvolna dral vzhůru zubatý srpek Měsíce, podobající se ohlodané kosti. Okna zela jako černé průstřely rozervané tkáně hradních zdí, temnější skvrny na temném kameni. Jediný zásvit louče, jediný záblesk paprsku světla nenarušoval hřbitovní atmosféru ponurého místa.
        Ale přece! V jednom ze zborcených otvorů se mihla zelenavá záře jako přelud. A v dalším. A v dalším! Za několik okamžiků jako by v komnatách, chodbách a schodištích Kuorganu zuřil podivný požár, hořící přízračným zeleným plamenem bez dýmu a zvuku. Jak bledý měsíční srpek kráčel oblohou, záře v oknech tiše pohasínala, až na ostrohu stál opět jen černý masiv hradní zříceniny. Přesto však kterýkoliv poutník, zabloudivší do zdejší divoké příhraniční krajiny, zděšeně prchal při prvním vyšlehnutí zeleného světla a místní se hradu vyhýbali jako moru i za bílého dne.
        Majika si povzdechla, přesněji řečeno si pomyslela povzdech. Ach jo, když je člověk duch, ani pořádně truchlit nemůže. Jak taky vzdychat, když nemáte plíce? Copak si může nehmotný přízrak pořádně poplakat? A že jí často bylo do pláče! Bodejť by taky ne, když tu ve studeném, rozpadajícím se hradě žije (žije?) už pár století a lidí vídá čím dál méně! O někom, kdo by ji vysvobodil z věčného bloudění prostorami stále více zchátralého sídla ani nemluvě. Navíc ani neví, kdo a jak by to měl udělat. Sakra, to je ale psí život!
        Jako v odpověď na její myšlenky se z hloubi hradních sklepení ozvalo dušené zavytí, doprovázené výhružným, hlubokým štěkotem. Cože, to už je zase hodina do kuropění? A jak to má poznat, když posledního kura široko daleko Luckoslav zadávil už před stovkou let! S povzdechem (myšleným) se Majika vyškrábala na nohy, přesněji řečeno vylevitovala z okenního výklenku, ve kterém se vznášela, a rozletěla se (a to doslova) chodbou. Vzteklý štěkot se rychle blížil, zatímco tlumené vytí se ozývalo stále ze stejného místa. Ten flákač, rozuměj Majičin bratranec Luckoslav, opět odmítl pobíhat tupě po chodbách, zůstal ležet před dveřmi do sklepa a jenom hlasitě vyl! To snad není možné, takhle ta kletba nikdy nepomine!
        Majika jaksi selektivně zapomněla, že kletbu vyslovila před staletími sama, v jediném hrůzyplném okamžiku, kdy nečekaná lavina bahna, uvolněná prudkými podzimními dešti ze svahu nad údolím, prolétla hradním nádvořím a totálně zavalila hradní příkop i s potokem, který ho napájel vodou. Obvykle mírný přítok Torent Kríku, sevřený tehdy ještě pevnými hradbami jako neprostupnou hrází, v několika okamžicích zaplavil hradní prostory až do výše prvního patra. Všichni obyvatelé hradu buď prchli nebo utonuli, s výjimkou obou knížat, Majičiných bratranců Luckoslava a Sunimira, kteří v osudnou chvíli pobývali na jakémsi vojenském tažení, pořádaném králem Priganem jako oblíbená kratochvíle. Dokonce i sama kněžna v rozbouřených kalných vodách nalezla smrt, ale předtím ještě stačila proklít oba své příbuzné, krále a celé mužské pokolení za jejich nesmyslné koníčky, které nakonec odnese chudák ženská. V případě obou bratranců se kletba naplnila doslova, neboť sotva Majika vyřkla osudnou nadávku: „Vy psi, necháte mě tu utopit jako nějakou kočku!“, se oba válečníci proměnili ve velké psovité šelmy divokého vzezření a nesnesitelného chování a jako nesmrtelné přízraky dodnes bloudí po Kuorganu. Pravda, v rámci zachování rodinné pohody je i jejich sestřenice navěky odsouzena strávit každý den poslední hodinu před kuropěním zoufalým útěkem před jejich přízračnými tesáky chodbami hradu v podobě nehmotné bílé paní. Jedině v noc novoluní si mohou odpočinout, ale protože už dávno ztratili kalendář, jejich maratón na Kuorganu nemá konce.


Najít na mapě