KUORGAN – HISTORIE A POVĚSTI
Temná silueta hradu vykusovala nepravidelné černé sousto ze sinavě šeré oblohy, pokryté cáry černých mraků jako útržky rubáše. Ledový vichr, sílící s nadcházejícím večerem, hvízdal v rozpadlém cimbuří svou chmurnou pohřební píseň, nad rozeklanou hranou údolí se zvolna dral vzhůru zubatý srpek Měsíce, podobající se ohlodané kosti. Okna zela jako černé průstřely rozervané tkáně hradních zdí, temnější skvrny na temném kameni. Jediný zásvit louče, jediný záblesk paprsku světla nenarušoval hřbitovní atmosféru ponurého místa.
Ale přece! V jednom ze zborcených otvorů se mihla zelenavá záře jako přelud. A v dalším. A v dalším! Za několik okamžiků jako by v komnatách, chodbách a schodištích Kuorganu zuřil podivný požár, hořící přízračným zeleným plamenem bez dýmu a zvuku. Jak bledý měsíční srpek kráčel oblohou, záře v oknech tiše pohasínala, až na ostrohu stál opět jen černý masiv hradní zříceniny. Přesto však kterýkoliv poutník, zabloudivší do zdejší divoké příhraniční krajiny, zděšeně prchal při prvním vyšlehnutí zeleného světla a místní se hradu vyhýbali jako moru i za bílého dne.
Majika si povzdechla, přesněji řečeno si pomyslela povzdech. Ach jo, když je člověk duch, ani pořádně truchlit nemůže. Jak taky vzdychat, když nemáte plíce? Copak si může nehmotný přízrak pořádně poplakat? A že jí často bylo do pláče! Bodejť by taky ne, když tu ve studeném, rozpadajícím se hradě žije (žije?) už pár století a lidí vídá čím dál méně! O někom, kdo by ji vysvobodil z věčného bloudění prostorami stále více zchátralého sídla ani nemluvě. Navíc ani neví, kdo a jak by to měl udělat. Sakra, to je ale psí život!
Jako v odpověď na její myšlenky se z hloubi hradních sklepení ozvalo dušené zavytí, doprovázené výhružným, hlubokým štěkotem. Cože, to už je zase hodina do kuropění? A jak to má poznat, když posledního kura široko daleko Luckoslav zadávil už před stovkou let! S povzdechem (myšleným) se Majika vyškrábala na nohy, přesněji řečeno vylevitovala z okenního výklenku, ve kterém se vznášela, a rozletěla se (a to doslova) chodbou. Vzteklý štěkot se rychle blížil, zatímco tlumené vytí se ozývalo stále ze stejného místa. Ten flákač, rozuměj Majičin bratranec Luckoslav, opět odmítl pobíhat tupě po chodbách, zůstal ležet před dveřmi do sklepa a jenom hlasitě vyl! To snad není možné, takhle ta kletba nikdy nepomine!
Majika jaksi selektivně zapomněla, že kletbu vyslovila před staletími sama, v jediném hrůzyplném okamžiku, kdy nečekaná lavina bahna, uvolněná prudkými podzimními dešti ze svahu nad údolím, prolétla hradním nádvořím a totálně zavalila hradní příkop i s potokem, který ho napájel vodou. Obvykle mírný přítok Torent Kríku, sevřený tehdy ještě pevnými hradbami jako neprostupnou hrází, v několika okamžicích zaplavil hradní prostory až do výše prvního patra. Všichni obyvatelé hradu buď prchli nebo utonuli, s výjimkou obou knížat, Majičiných bratranců Luckoslava a Sunimira, kteří v osudnou chvíli pobývali na jakémsi vojenském tažení, pořádaném králem Priganem jako oblíbená kratochvíle. Dokonce i sama kněžna v rozbouřených kalných vodách nalezla smrt, ale předtím ještě stačila proklít oba své příbuzné, krále a celé mužské pokolení za jejich nesmyslné koníčky, které nakonec odnese chudák ženská. V případě obou bratranců se kletba naplnila doslova, neboť sotva Majika vyřkla osudnou nadávku: „Vy psi, necháte mě tu utopit jako nějakou kočku!“, se oba válečníci proměnili ve velké psovité šelmy divokého vzezření a nesnesitelného chování a jako nesmrtelné přízraky dodnes bloudí po Kuorganu. Pravda, v rámci zachování rodinné pohody je i jejich sestřenice navěky odsouzena strávit každý den poslední hodinu před kuropěním zoufalým útěkem před jejich přízračnými tesáky chodbami hradu v podobě nehmotné bílé paní. Jedině v noc novoluní si mohou odpočinout, ale protože už dávno ztratili kalendář, jejich maratón na Kuorganu nemá konce.