Wendarovy kosti
Pavel Beneš
Letošní rok byl pro Erty rokem jedné ztráty a jednoho nálezu, který ovšem onu ztrátu dozajista vyvážil.
Kdo někdy přišel do styku s ertským jazykem, ať už lidovou mluvou, literaturou nebo zvyky, jistě narazil na rčení že něco je „ztracené jako Wendarovy kosti“. Ertové ho používají když je řeč o něčem co se ztratilo, ale co je natolik důležité že by to mělo být nalezeno, nebo co všichni najít chtějí. Jistě není třeba připomínat, že tohle úsloví má svůj protiklad ve rčení „ztracené jako Dacanovy moudrosti“ používané naopak v případě, že se ztratilo něco, zbytečného, po čem nikdo netouží, nemá to žádnou hodnotu a nemá cenu to hledat neboť se to určitě zase někde objeví nezváno nečekáno. Zatímco tohle druhé úsloví vzniklo minulém století, v podstatě jako vtípek inspirovaný tím prvním úslovím, vtípek, který se ujal a zlidověl, ten první patří ke kulturnímu dědictví ertů. Jeho zatím nejstarší zaznamenané použití je v knize Adra Reira „Storís Najt Adlhéd“ (Příběhy rytíře poplety), která, a to možná nevíte, pochází z roku 1312 a je jednou z mála dobových literárních komedií, která v různých úpravách a variacích vychází dodnes. Například Storís ofišl Adlhéd z roku 1867, Storís karír ofisr Adlhéd z roku 1982, Storís tíčr Adlhéd z roku 1546, Storís oldfelou Adlhéd z roku 1912, která vypráví veselé historky sympatického staříka poplety, nahlížejí různé neduhy stáří s úsměvnou a laskavou nadsázkou.
Ono, k neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, patří především dvě vady, komplementárně spojené. Je to: neschopnost udržet myšlenku a naopak: neschopnost myšlenku opustit. Já bych ve vás nerad vzbudil dojem, že se některý z těchto neduhů vznáší ve vzduchu, tak bych se vrátil k těm ztrátám a nálezům. Tedy ztrátě a nálezu.
Od Redrmansu 2006, konkrétně od 7. redrmansu 2006, ztratili ertové přísloví „ztracené jako Wendanovy kosti“, respektive tohle přísloví ztratilo svůj základní kámen, protože expedici profesora Senevela se podařilo to, po čem toužily celé generace vědců, archeologů a historiků (méně už však zřejmě jazykovědců).--- Chvilka napjatého ticha.--- Podařilo se jim najít Wendanovy kosti. ---Chvilka užaslého ticha.---
Ehm.. dovolím si přerušit váš úžas, bližší informací o Wendarovi a nálezu jeho téměř 740 let ztracených pozůstatků. A začal bych pěkně od začátku.
Psal se rok 1267. Král Orrten zemřel a ním opustila královský palác také dynastie Oronů. Na uvolněný trůn má nastoupit třicetiletý Kuhorr, manžel Aleaty, poslední princezny z krve Oronů. Zdálo se, že jeho nastolení nestojí nic v cestě. U lidu byl oblíbený, což bylo dáno nejen odleskem, obliby princezny Aleaty, údajně nejkrásnější ertské ženy té doby, ale také jeho práce pro rozkvět Ertaru, a v jeho prospěch se vyslovila také královská rada. Generál Wendan, který měl pod palcem nejen armádu, ale také síť pozorovatelů. A právě díky nim si uvědomil, že nebezpečí ze strany Lugitona je větší, než byla rada ochotná připustit. Pro neznalé připomínám, že Lugiton byl obratný manipulátor, který se obratně vmanipuloval do role Orrtenova levobočka a podporován částí šlechty, která se svými skutky poškozujícími Ertar dostala do nemilosti krále Orrtena, vznášel požadavky na trůn. Dnes samozřejmě díky analýze dna víme, že Lugiton neměl s krví Oronů vůbec nic společného. Možná využil své podoby s Orrtenem, možná využil královy náklonnosti, kterou choval k jeho matce, to už dnes není známo. Faktem však bylo, že byl odhodlán zmocnit se trůnu a pokud by nebylo Kuhorra, s největší pravděpodobností by měl velkou naději na trůn i přes nesouhlas rady, usednout. A tenhle Lugiton se rozhodl, že tedy Kuhorra nebude. Nejprve vyslal dvě komanda zabijáků, kteří se měli o Kuhorrovo nebytí postarat, Wender však byl ve střehu a obě komanda zlikvidoval dřív než se jim vůbec podařilo dostat do Kuhorrova sídla. Když se mu naskytla další příležitost, to když Kuhorr s nepočetným doprovodem navštívil Andar, aby tu jednal s knížetem Nenytrem, změnil taktiku. Shromáždil početnou armádu čítající na deset tisíc mužů, mezi nimiž valnou část tvořili žoldáci a lapkové, kterým slíbil odpuštění, a společně s nimi vyrazil k Andaru.
Wendar, který dorazil k Andraru se sedmi sty bojovníky pouhých pár hodin před tím, že mohl Lugiton sídlo obsadit, jednal rychle a rázně. Bylo jasné, že udržet Andar nebylo možné a že jedinou možností je pro Kuhorra dostat se do bezpečí za hradby Pinie, kde také bylo možno mobilizovat dostatečně velkou část vojska, aby se mohla postavit Lugitonově armádě. Když Wendar přesvědčil hrdého Kuhorra, že postavit se Lugitonovi bez přípravy a s tak malým množstvím bojovníků by bylo sebevraždou, vyrazili na cestu. V polovině cesty bylo Wendarovi jasné, že Lugiton už ví, že opustili Andar a jeho armáda se obrátila a pustila se do pronásledování. Wendar využil toho, že právě projížděli skalami, kde se stopy malé skupiny lidí ztratí, a vyslal Kuhorra s deseti svými nejschopnějšími bojovníky a stopaři na jedné z křižovatek, opačným směrem než zamířil sám se zbytkem bojovníků, mezi nimiž byl muž v Kuhorrově oblečení, který by zmátl případné špehy. Pokračoval v cestě přímo na Pinii, a v Zarnalském průsmyku obsadil strážní hradby, které byly ideálním místem kde se postavit pronásledovatelům. Tady došlo 15. Ratismanse k bitvě, která vstoupila do dějin jako příklad obětavosti a hrdinství. Aby poskytli Kuhorrovi čas dostat se oklikou co nejdál a pokud možno do bezpečí, bojovali Wendorovi muži společně s posádkou strážní hrady proti mnohonásobné přesile několik dnů a nocí, až do posledního muže. Podle legendy Wendor s poslední hrstkou vyčerpaných a více či méně zraněných bojovníků a mužem převlečeným za Kuhorra z trosek strážních hradeb a okatým únikem za sebou lákal Lugitonovu značně prořídlou armádu. Bojovali až do konce a do jednoho padli. Svou obětavostí však zachránili Kuhorra, který se pak stal zakladatelem dynastie Orsinů, vládnoucí na Ertarském trůnu až do roku 1547.
Už když Kuhorr nastoupil na trůn vyslal muže, kteří měli důstojně pohřbít muže, kteří padli při jeho záchraně, Wendorovy ostatky se však najít nepodařilo. A nepodařilo se to ani nikomu dalšímu po dlouhá staletí. Až expedici profesora Senevela. Ten postupoval jinak než většina předchozích expedic, které více méně namátkou prohledávaly více či méně pravděpodobná místa, kde by mohly Wendorovy kosti být. Ten jako expert na dynastii Orsinů strávil téměř třicet let studiem této části dějin, a postupně shromáždil zpracoval obrovské množství informací, z desítek zdrojů dějepisných, zeměpisných, ale také třeba klimatologických, lékařských. S pomocí počítačových simulací doslova znovu stvořil historii a vytipoval několik lokalit, ve kterých by mohl být Wenderův hrob. K těm se pak vydal se svou expedicí, aby jednu po druhé prozkoumal. A uspěl. V lokalitě označené jako W-SD-14b5 ležící ve svahu jednoho z pozvolna se zvedajících kopců, narazil v hloubce pěti metrů na kosterní pozůstatky pěti mužů a zbytky zbroje odpovídající Wendorově době. Není jistě nutné popisovat vzrušení, které se Senevela a jeho týmu zmocnilo a které bylo, jak už dnes víme odměněno úspěchem. Pokud vás zajímají bližší podrobnosti o průběhu výpravy a výsledky objevů, zejména objevu pozůstatků generála Wendora a cesty k terá k jejich objevení vedla, od prvotního svěru podkladů až po konečné simulace, odkazuji na ertarský filmový dokument Wendor bouns (Wendorovy kosti), sérii článků v odborném tisku, zejména pak „Erthisttry“ 4-9/2006.