ERCON 2006

Náš tým, složený z několika špičkových odborníků z Ertaru, konkrétně z Henryho Šíly, Grava Daggra a Laury Krovy (a jednoho ze Země) objevil nové informace o raných dějinách Ergei. Vzhledem k tomu, že se jedná o značně dávnou minulost, konkrétně o dobu cesty na sever, nemůžeme si být jisti přesným původem zúčastněných etnik, ani jejich návazností na současná, nicméně přesto si, jak si myslíme, můžeme etnikum žijící na území dnešního Wan-hu nazvat Prawangy, neboť jejich spojitost se současnými Wan – hu je takřka prokazatelná. Sousední etnikum, o kterém se budeme bavit, žilo na východní straně hor jižního Wan-hu.
Situace ve společnosti před obranou – národ prawangů a následně Wan-hu byl tvořivý a takřka hravý už od prvopočátků své existence. V době, o které mluvíme, už se jeho tvořivost začínala projevovat v mnoha směrech – v umění, ve sportu, v architektuře i, a to je pro závěr této přednášky poměrně důležité, v kulinářském umění. Vzhledem ke své poloze, kde z jedné strany byly břehy omývané teplým mořským proudem a z druhé značně vysoké pohoří, byl terén pro rozvoj takovéto mentality vyloženě příhodný. Podhůří, na němž se výborně dařilo vinné révě, postupně přecházelo v hojně oseté nížiny až k pobřeží, kde dominoval rybolov a kde se též pěstovalo ovoce a zelenina. Proto se pravangové naučili kulinářsky upravovat prakticky vše, co šlo jíst a bylo dobré a že toho bylo. Upozorním na jednu zvláštnost – z té doby nemáme dochované zprávy o pojídání ptactva, zdá se, že tato myšlenka do té doby očividně nikoho nenapadla. Ještě dvěma dovednostmi vynikali, to jsme zapomněli zmínit – jednalo se o kovářství a sklenářství – výzkumy nasvědčují, že prodloužením jejich kuchyňských nožů na porcování ryb nejspíše vznikly proslulé katany. Přese, nebo snad právě pro toto všechno se mysl prawangů nezaobírala jednou poměrně důležitou otázkou tehdejší společnosti – bojem. Proč také bojovat? Oku například tanec lahodí podstatně více, vedení války je drahé, navíc, kam bychom šli, tady je nám dobře a prosímtě, podej mi ještě ten džbánek s vínem. Navíc stejně hranice tvořily hory, přes ně byl průchod značně obtížný a omezoval se na několik průsmyků a to ještě pouze od jara do podzimu. Proto před a vlastně i v době zrcadel čítalo prawangské vojsko přibližně 0 mužů (podrobněji viz prezentace). Nicméně vzhledem k tomu, že na zbytku Ergei tento životní styl nesdíleli a některé národy považovaly válku takřka za zábavnou, situace nemohla vydržet dlouho. A přesto vydržela – tedy, ne moc dlouho.

Obrana zrcadel
Sousední říše si totiž začala brousit zuby na prawansgké území a začala spřádat plány, jak je dobýt. Do cesty se jim postavila nejdříve právě bezbrannost prawangů – jelikož byl v říši systém vojska postaven na primárně na cti jednotlivce a až druhotně na úctě a poslušnosti k vladaři, bylo sice možné vojskem hbitě manipulovat a posílat do ho sebevražedných útoků, ale nemůžete chtít po čestném válečníkovi, aby šel a pobíjel někoho, kdo se ho snaží přesvědčit, že násilí nic nevyřeší a jestli si nedá raději pečenou rybu (obzvláště, když ta ryba opravdu dobře voní ). Proto se většina válečníků cti odmítla výpravy zúčastnit a za vzpouru ve vojsku zase vladaři prawangové nestáli. Proto přišel se spásným nápadem – vidinou bezbrannosti a válečné kořisti nalákal lapky, rabiáty, hospodské rváče a podobnou, nejde to říci jinak, verbež. Ta se ochotně vydala vyrabovat bezbranný národ a jednoho roku na jaře se vypravila výprava, čítající několik tisíc mužů, přes průsmyk Kai-pang na území prawangů. Nicméně jedno se prawangům musí nechat – jak neměli dobré válečníky, zvědy dobré měli (ostatně, loajalita zvědů závisí obvykle na tom, jak jim platíte a prawangové měli naturálií dost a navíc velmi chutných a šťavnatých), a proto o výpravě věděli již značnou dobu předem. Vedení obrany bylo svěřeno Mei – Itbeenovi a ten vše pojal v typicky prawangském duchu. Brzy byla wangským kovářům a sklenářům zadána velmi zvláštní zakázka – vyrobit řadu zrcadel velikostí přesahujících dospělého muže a šířky několika stop. Nutno přiznat, že tento úkol nebyl lehký, přesto námi nalezené záznamy dosvědčují, že se vše povedlo jak mělo. Zrcadla měla poněkud složitější konstrukci, byla v zadu opatřena kolečky pro snadnější převoz, navíc měla v zadu malá kamínka.

Jak bylo možné se pomocí zrcadel ubránit? Následovně: pro tento případ je nutno podotknout, že vzhledem k tomu, že hory jsou svou výškou hradbou pro mraky, ty pak hory nejvíce překonávají nejsnazší cestou – průsmyky. V důsledku toho je v průsmycích velmi často mlha, v jarních a podzimních měsících téměř neustále. Navíc jsou místy průsmyky až spíše soutěskami, mnohdy jen deset metrů širokými.
Jak nepřítel postupoval vpřed, prawangové, pravda, s vynaložením značné námahy, vynesli zrcadla do soutěsky a utvořili z nich neprostupnou stěnu, načež zatopili v kotlících, čímž se zrcadla ohřála a nezamlžovala se okolní mlhou. Když nepřítel dorazil, první vlna spatřila mlhou značně zkreslený obraz sebe samých. Dodejme, že v té době nebyla zrcadla rozhodně na zbytku světa běžná a jediné další místo, kde mohl člověk vidět svou tvář bylo ve vodní hladině, což se vzhledem k tomu, kým byla tvořena tato výprava stávalo také zcela výjimečně. Následný šok, kdy muži očekávali bezbranné obyvatele a najednou uprostřed hor, vysílení cestou, uviděli v dáli v mlze zle se tvářící hrdlořezy, jim naprosto zlomil morálku. To vše navíc bylo podpořeno muži, kteří vzadu za zrcadli přejížděli přes sebe kuchyňskými noži, školení herci provolávali bojová hesla, někdo občas hodil kámen, či se vzadu doslova odehrávaly scény, kdy kdosi zavolal „hele, posily“, načež začali všichni hlasitě dupat, aby byl jejich příchod očividný. Nikdo neví, kdo z nepřátel pronesl první památné heslo „přišel jsem, viděl jsem, kašlu na to“, ale nakonec se ho horlivě chopila celá útočící armáda. Ono slíbené drancování by bylo jistě fajn, ale ti jejich nepřátelé vypadali opravdu odporně a navíc se tu mluvilo a vraždění nevinných, ne o otevřeném boji.
Tak skončila první výprava, odvrácená pouhými cca 50 muži. V podobném duchu se odehrály ještě dvě další, kdy císař doufal, že dostatečně podpořil morálku vlastního vojska a pochytal všechny špehy prawangů (ani jedno se mu nepovedlo, neboť morálka vojska upadala samovolně a vždy se našel někdo, kdo miloval ryby smažené na másle s kořením a bílým vínem – čili potenciální prawangský donašeč.) Tak tomu bylo až do posledního střetu obrany zrcadel.
Tomuto tažení předcházela důkladná příprava, velením nad armádou byl pověřen vynikající válečník Kung Dao Hai, mj. proslulý svým uměním mistrovského boje se dvěma zbraněmi současně, jež byl králem přesvědčen, že vlastně nepůjde o útok, ale mírové sebrání území. Z námi dosud nezjištěných důvodů se však přípravy tažení protáhly (nejspíš za to mohla ona masivní výroba bičů pro podporu bojové morálky) a proto armáda vyrazila až na konci léta. To prawangy naprosto zaskočilo. Vždyť nepřítel každý rok tak pěkně útočil ve stejnou dobu a takové narušení rytmu ofenziv bylo proti veškerým estetickým zásadám. Proto správám o útoku uvěřili až ve chvíli, kdy nepřítel prošel nejužšími průsmyky a pomalu s přibližoval ke konci hor. Nastalo poslední využití zrcadel v historii (jeho využití je srovnatelné jen s mytickou bitvou u Syrakus na Zemi, ale tam se de facto nejednalo o zrcadla, ale o vyleštěné štíty). Bylo narychlo postavena pevnost Pei-li, podle zásad, které prawanové získali od svých informátorů, jak že podobné stavby obvykle vypadají. Oni sami sice dlouho nechápali účel, ostatně to jenom hyzdí panorama krajiny, ale tentokrát nebylo zbytí. Pevnost měla půdorys čtyřúhelníka, její orientace a orientace zrcadel viz obázek.

Jenže v tomto případě zasáhl nejspíš sám osud. Nebo možná přesněji ptáci – ptáci ke své cestě často volili stejnou cestu přes hory jako mraky a vzhledem k tomu, že v tomto období táhla průsmyky hejna ptáků přezimovat do kraje prawangů, nebyly následující události možná až tak překvapivé. Jakmile vojáci uviděli obrysy tří pevností, začali hlasitě protestovat, načež sám Kung Dao Hai vytáhl bič a zbičoval prvního z remcalů. Následně se rozpoutal menší konflikt mezi oddanými důstojníky věrnými Kungovi a většinou vojska, kdy obvykle vojsko zásobovalo důstojníky nadávkami a oni jej zpětně biči. Ve výsledku nicméně tento konflikt způsobil takový hluk, obzvláště pak ony rány bičů, odrážejících se od štítů hor, že veliká hejna, prolétající právě nad zrcadly zareagovala tak, jak obvykle práci reagují na leknutí. Samozřejmě se nejedná o příliš komplikovaný pochod duševní, ale naopak o velmi intuitivní pochod tělesný. Dopad toho šoku ptáků na prawangy (tedy hlavně na jejich zrcadla, a to
Co se mezitím odehrálo se dovídáme právě ze zápisků šéfkuchaře vůdce prawangů, mistra Kung Dao (ano, jedná se o již dříve zmiňovaného válečníka a vojevůdce, pouze si od jména odtrhl válečnickou koncovku Hai). Když vojáci vtrhli do kraje, stala se totiž jedna podstatná událost - vůdce prawangů příhoda s ptáky natolik rozzuřila, že přikázal okamžitě pobít veškeré ptactvo v okolí paláce (jednalo se o jednu z nejkrvavějších příhod prawangských dějinách, svou krvavostí převýšila všechny předchozí incidenty doby zrcadel) – no a když bylo pobito, proč ho nezkusit upéci a uvařit, že? Záhy na to se proto poprvé v dějinách Ergei začala linout světem vůně pečené kachny, kuřete a holoubat. Jak toto ovlivnilo následný vývoj? Správa o lahodnosti pečené, smažené, grilované, vařené a jinak upravované drůbeže a ptactva vůbec se rozšířila po celé populaci rychleji než útočící armáda a celý národ, nehledě na nějakou útočící armádu, začal soutěžit, kdo dokáže udělat pečenou kachnu či smažené kuře lépe. Sám Kung Dao zapsal do deníků, jak asi v té době probíhaly myšlenky obyčejného vojáka: „Hmmm, rabování a znásilňování je sice super, ale už sem utahanej. Navíc je to tady úrodný, stačí se podívat. A lidi sou tu taky milí, ono to po chvíli přestane bavit vraždit ty nevinný. A navíc když je všechny vybijem, kdo nám bude dělat to jejich víno. Vůbec, proč bych se tu nemoh usadit a dělat ho sám. Támhle je pěknej svážek a není osetej, tam by se pěkně vyjímal takovej malej domek, no ne? Ježiši, tady něco voní. A hele, támhle nese další pečenou kachnu – copak může člověk něco udělat lidem, co tak dobře vaří? támhle je kovář, kolik asi u něj stojí motyka a sekera? No, budu to řešit až po obědě, paní hospodská, mohla byste prosim ještě jeden džbánek vína a další kousek kachničky? Jasně, zelí a ten knedlíček taky rád.“ Sám Kung Dao našel ve vaření velikou zálibu, navíc jeho talent a schopnost se smrtící přesností ovládat dva kuchyňské nože současně ho brzy přivedly až na post vrchního kuchaře celých prawangů. Všimněte si, toto je další důkaz dávného kvantového pohraničního styku se zemí, neboť jméno Kung Dao, pravda, s drobnou změnou v druhé části jména, vydrželo jako jméno jídla v lidském povědomí dodnes.
Navíc vůdce, který náhle zjistil, že obranu státu není možné zanedbávat, pojal za vojenské rádce několik důstojníků příchozí armády a s využitím jejich zkušeností a prawansgké důmyslnosti a hravosti začal budovat tvrze a další bojové prostředky.