Před několika lety kdosi na Erkonu prohlásil, že nemá příliš v lásce digitální prezentace, že papír je papír a tak nějak podobně. Také mám raději do ruky pořádný papír (na záchodě vám je platební karta sebelepší banky k …), ke čtení pak zvláště. Je rozhodně příjemnější si lehnout například se Světelnými Kroky (nebo pokud náhodou nejsou Kroky tak alespoň Roky) na kanape než zírat do obrazovky monitoru. Jenže papíru začínají být doma i jinde stohy a navíc tisk je přece jenom nákladnější než pálení cédéček. Nutnost velí, a jak léta postupují digitalizace příspěvků se prohlubuje. Do všelijakách podezřelých formátů jsou převáděny i ty starší, Světelné Roky a podobně. Tiše při tom všichni doufáme, že schraňovaná CD prohlídneme v nějakém zařízení ještě za deset let. Tato obava není tak úplně od věci. Možná ještě máte na disketách něco co jste si zapoměli přehrát jinam. Dnes to není takové neštěstí. Drotože disketové mechaniky jsou k mání, i když nejsou už na všech počítačích. Jenže před těmito 3,5 palcovými disketami byly 5-ti pacové (sám je pamatuji) a ty už asi budete mít problém zasunout jinam než do koše. V době počítačů na kliku (asi před 18 lety) byly diskety ještě větší. Tuším že dvanáctipalcové (staří znalci historické techniky prominou případný omyl). Když jsme před deseti lety v pronajatých prostorách vyklízeli předchozí pracoviště neutronové defektoskopie nalezli jsme jich celý pakl i s příslušnou mechanikou. Ta měla rozměry menší mikrovlnné trouby a diskety vzbuzovaly úctyhodný dojem. Mohly klidně sloužit jako pěkná protibryndací podložka pod talíř s polívkou. Nicméně, jakkoli rychle zastarává stává se elektronika, data a všlijaké ty čipy bity a podobně naprosto běžnou součástí našich životů a už je vlastně přestáváme vnímat. Nicméně, to že si na digitální svět zvykáme je zcela přirozené. Nejen, že nám zpříjemňuje (a občas znepříjemňuje život), ale vždyť v něm vlastně žijeme už po stovky generací. Jen jsme ho před vznikem kybernetiky nedokázali pojmenovat. Vlastně celý svět je jedno digitální smetiště. Co je to vlastně digitální. Jeto změna stavu, černá-bílá, vypnuto-zapnuto a podobně. Už takový dříve zmíněný talíř polívky je vlastně digitální. Buď v něm polívka je nebo není. Buď je čistý nebo špinavý. Buď je celý nebo rozbitý. Každému stavu můžeme přiřadit nulu nebo jedničku. 1 – celý talíř, 0 – rozbitý talíř. Jednička znamená např. talíře pěkně srovnané v kredenci. Digitální změna stavu z 1 na 0 vyvolá i fyzikální změnu stavu talířů a transmutaci na střepy. Následně pak může být spuštěm exe soubor zvukové signalizace manželky, load dat pro vyčíslení škody a vyvolání nástrojů pro zametací program.
        Nebo taková vidlička. Je naprosto digitální. Buď je na ní něco napíchnuté, nebo není. Buď vám sousto spadne nebo nespadne atd. Navíc, pokud se na takovou vidličku pozorně podíváte, můžete si všimnout že její digitální hroty (nahoře špička, dole ďolík, neboli hrot-díra, neboli změna stavu neboli 0-1) mívají dle typu rozdílnou architekturu procesoru. Rozlišujeme vidličku s dvoubitovým procesorem, tříbitovým procesorem a čtyřbitovým procesorem. Slyšel jsem o pěti bitovém, ale na vlastní oči jsem ho ještě neviděl. Architektura procesoru se liší podle výrobce, ale na rozdíl od počítače obvykle neovlivňuje výraznějí výkon celé sestavy. Dokonce i použítí tak sofistikovaného nástroje jako vidlička je krásným příkladem složitého digitálního softwarového úkonu. Teď čtěte pozorně, ať se v tom mumraji nul a jedniček neztratíte. Operátor vidličky pocítí hlad. Zasedne k talíři, nabodne kus knedlíku na vidličku. Všechny tyto úkony ačkoli jsou digitální přeskočíme a zaměříme se na operaci přenosu sousta do úst. Napíchnutím totiž teprve začíná celá serie signálů ano-ne, která probíhá v datovém toku mezi vidličkou a okem. Pomineme-li ERROR, kdy vidlička skončí v oku operátora, pak díky digitálnímu vyhodnocení okamžité pozice v souřadnicovém systému XYZ mezi operanty oko, ústa a vidlička a opět digitálnímu řešení (ano-ne) digitálních otázek (správná pozice-špatná pozice, pohyb-stůj, nahoru-dolu, dopředu dozadu) dostane se sousto konečně do úst (BINGO), kde se opět digitálně rozmělní (1-celý kus knedlíku – 0-polknutelná kaše). Pojídání hub je také speciálním případem digitálnosti světa. Buď operátor houbu stráví – 1 nebo se otráví -0. Pokud se otráví následuje řada dalších další digitálních možností. Buď se mu vypumpuje žaludek nebo ne a tak dále.
        Zatloukání hřebíku kladivem je přímo učebnicovým příkladem digitálnosti světa. Kladivo je buď nahoře nebo dopadne na hlavičku hřebíku. Tato změna stavu (0-1) je signalizována jedním klepnutím. Pokud se ozvou klepnuí dvě nebo více znamená to, že proběhlo několik digitálních změn stavu odskokem způsobených nedokonalostí operačního systému. Pokud nastane fatální ERROR a procesor kladiva dopadne místo na hřebík na palec je tato situace signalizována jekotem a nářkem operátora často hlasitějším, než je bědování správce sitě nad zničeným serverem. V některých případech může taková chyba vést až k dočadnému zhroucení operačního systému operátora.
        Určitě jste jeli po silnici. Ne vždy jsou cesty perfektně rovné, tedy bez změny stavu. Velmi často jsou pečlivě opatřeny digitálním zápisem ve formě děr, nebo naopak hrbolů asfaltu. Je to analogie zápisu na již zmíněném CD. Každá změna stavu pak vyvolá zvukový efekt. Pokud jedete správnou rychlostí na správném úseku vyloupne se z neorganizovaného hučení kol, které můžeme přirovnat k digitálnímu šumu, perfektně čistý záznam projevu ministra dopravy.
        To samožřejmě není všechno. Kam se podíváte je kolem vás digitální svět. Jen se musíte umět kolem sebe pořásně koukat. Možná se zeptáte jaké poučení z této úvahy plyne. Žádné. Je to jenom jeden důvod navíc k tomu, že když už jme převedli Světelné Kroky do digitální podoby, přikládáme všechna současná čísla (a navíc jako bonus jedno číslo budoucí) jako dárek na přiloženém CD.

---