Na jedné z expedic jsme neodhadli potřebné množství zásob a dostali se do tísně. Zvláště nám chyběla voda. Na Tanaiské náhorní plošině to není nic příjemného. Je to z větší části vyprahlá kamenitá polopoušť. Na okrajích velmi kopcovitá.
        Naštěstí nám voda došla až v okamžiku, kdy jsme se dostali k osídleným oblastem.
        Zastavili jsme u prvního statku, který jsme po týdnech bloudění pouští potkali. Nevím vlastně byl-li to statek. Bůh ví čím se lidé na tom úhoru živili. Požádali jsme o vodu. Nabídli nám sůl. Vodu ne. Prý ji mají málo, neboť v letošním horku jim vysychá studna. Prý o šedesát kilometrů dál je ale příjemná hospůdka a mají tam studeného Kozla. Zeptali jsme se jestli myslí české pivo Velkopopovický kozel, neboť jsme netušili, že by mohl být importován na Ergeyu. Nebo, že by to byl etariskarský Zlatý kozel? Ten se ale do Growenlandu taky nevozí. Nebo že by šlo nějakou místní specialitu? Nedočkali jsme se uspokojivé odpovědi. Prý uvidíme. Jeli jsme dál.
        U dalšího stavení se vše opakovalo. Vody mají málo. Nabídli nám hořké plody rugovníku, a že prý máme jet do hospody. Jazyky se nám už lepily na patra.
        Další usedlost. Už jsme se rovnou, ptali jestli máme jet radši do hospody. Řekli nám, že určitě, že tam mají studeného Kozla. Dali nám ochutnat papričky. Pálily jako sto čertů.
        Naštěstí po asi deseti kilometrech byl další dům, a tam nám dali i vodu. Měli ji dost. Prý mají silné čerpadlo a jsou schopni stáhnout k sobě vodu ze širokého, dalekého okolí. Hospůdku nám ale také vřele doporučovali.
        Byli jsme sice již zachránění a největší žízeň jsme zahnali, ale na jedno, dvě či tři orosená jsme se moc těšili. Hnali jsme se dál prašnou cestou pod palčivými paprsky slunce.
        A pak jsme ji uviděli. „Hospůdku“.
        Čekal tam na nás „Kozel jako křen“.

---