Nemilosrdný žár slunečních paprsků rozpaloval písek Tanajské pouště do bělavého žáru. Ojedinělé siluety ostnatých kaktusů se vlnily a prohýbaly v tetelícím se žhavém vzduchu, bezbarvá obloha tiskla krajinu jako plát cínu, na kterém žhne a pálí ohnivý cejch. Celá vyprahlá krajina od posledních pahorků Duranu, porostlých řídkou, seschlou trávou mrtvolně šedavé barvy, až po vzdálený obzor, ztrácející se v neklidné, prašné atmosféře, nejevila známky života. Ale to přece nebylo možné! Vždyť právě zde, na pomezí duranského předhůří a okraje pouště Tanais rozbila své ležení armáda jeho otce, vládce dalijských Ertů, knížete Jarpura!
        Mladý vladyka Cleancif si zastínil dlaní oči před nesnesitelným slunečním jasem a pozorně se rozhlížel po vyschlé planině. Nic. Ohlédl se zpět na svou osobní družinu, která zůstala v uctivém odstupu stát několik kroků zpět:
        „Založte tábor, najděte vodu, postavte stany! Dva muži se mnou na průzkum,“ zavelel a na nic nečekaje, vyrazil dál do pouště.
        Tichá krajina, oživená jen šelestem větru v uschlých stéblech chudé trávy, se jakoby vzpírala vetřelcům. Nohy vázly v písčité půdě, pilovité okraje trav a ostny osamělých kaktusů je do krve zraňovaly. Po vojsku ani stopa, plochá poušť nenesla nejmenší známky lidské přítomnosti. Cleancif zapátral po obou kopinících, kteří ho doprovázeli a při obcházení skupinky kaktusů se dali na opačnou stranu. Sotva je pohledem vyhledal, rozběhl se k nim co mu jen důstojnost a písek dovolili. Vojáci strnule zírali na cosi u svých nohou a jejich postoj jasně prozrazoval špatné zprávy. Vladyka doběhl a to, co v mělkém údolí, otvírajícím se mu u nohou, uviděl, ho přimrazilo k zemi stejně jako oba bojovníky. Všichni tři zírali na tábor ertského vojska. Bývalý tábor ertského vojska. Stany byly strženy a rozervány na cáry, zem rozryta stopami stovek kopyt, ohniště rozvalena a rozdupána, knížecí standarta s Hvězdou potrhána a zašlapána do země. Nikde však nebylo vidět ani človíčka, jen široký pruh rozryté půdy, mířící do pouště, napovídal další osud Jarpurových vojů.
        Vladyka seděl s hlavou v dlaních na kožešině ve svém stanu a snažil se zapomenout na to, co zažil před několika hodinami o pár kilometrů dál v poušti. Z hrdého vojska zůstala jen nepřehledná změť zkrvavených těl, na kterých se živili krákorající a vyjící mrchožrouti. Knížete vůbec nenašli, jeho tělo nebylo ani mezi zajatci, které barbarští nájezdníci doslova přibili oštěpy a šípy k písčité zemi. Na živu zůstal jediný muž, s přeťatými vazy na nohou a rukou a vypálenýma očima byl, polomrtvý žízní, schopen říci jediné:
        „On se vrátí!“
        Neřekl kdo, ale bylo to jasné. Náčelník grówských kmenů, které táhly stále dále na jih, byl proslulý svou bezohledností a krutostí i k vlastním lidem a nikdy si nenechal ujít příležitost zdeptat poraženého nepřítele i psychologicky. Jeho vyjednávání, která se podobala spíše diktátu, byla dostatečně známá. A že by si odepřel demonstrovat svou převahu po tak triumfálním vítězství, v to nemohl doufat ani největší optimista. Co bude požadovat tentokrát? Další území? Otroky? Dobytek?
        Zbraně a železo? Drahé kovy?
        Cleancif byl zoufalý. Čest a úcta k památce mrtvého knížete ho hnala do boje, mládí a láska k životu mu našeptávala útěk. Ani to by však nebylo řešení, nájezdníci by táhli dál a s ubohým zbytkem vojska, se kterým se jim mohl vladyka postavit, by rychle skoncovali. A co by pak bylo se severní ertskou říší? S jeho lidem? A s jeho milovanou mladou manželkou, nosící pod srdcem jejich prvního syna?
        Jako v odpověď na chmurné myšlenky se ho na rameni dotkla princeznina jemná ruka. Pevně ji objal a pak už ho city přemohly. V pláči své mladé manželce vyprávěl o hrůzném konci otcova vojska a následně o strašném osudu, který čeká celou jejich zemi i lid.
        „Nemáme nejmenší naději, že se ubráníme, nezbývá nám, než následovat mého otce k předkům a zemřít stejně statečně jako oni.“
        „Ale říkal jsi, že barbarský náčelník určitě přijede vyjednávat, třeba se nám podaří domluvit mír!“
        „Ty to nechápeš, to není vyjednávání, ale diktát podmínek, které jsou úmyslně stanoveny jako zcela nepřijatelné. Je lepší zemřít v boji, než žít v otroctví!“
        „Vyjednávání je vyjednávání, musíme to aspoň zkusit. Nech mluvit mě, umím zacházet se slovy i myšlenkami. Víš, že ve worku*) tě vždycky porazím!“
        „Moje milá, válečné jednání není žádná dětská hra a jednat mohou jen muži s muži!“
        „Jenže vaše jednání mužů s muži končí smrtí či otroctvím žen a dětí!“
        Jejich rozhořívající se spor přerušil ruch před stanem. Vladyka vyhlédl ven a uviděl blížící se skupinu nomádských agresorů s hrůznou standartou – hlavou jeho otce, naraženou na kopí, které nesl mohutný válečník s temným pohledem a divokým vystupováním. Za ním na přepychově vyzdobeném zvířeti uprostřed suity bojovníků přijížděl ten, jehož se všichni báli tak, že ani nevyslovovali jeho jméno. Cleancif se hrdě napřímil a pokročil vyslancům v ústrety.
        Jakým způsobem a v jaké atmosféře probíhalo jednání, jaké byly argumenty a postoje obou stran a co použili k zastrašení či přesvědčení protivníka, to už se nikdy nedovíme. Víme jen tolik, že divocí Grówové, postrach všech okolních zemí, se nadobro vzdali výbojů jižním směrem, přestali znepokojovat vznikající ertskou říši a Cleancifova krásná a chytrá manželka, která podle dochovaných informací celou dobu jednání zpoza stanového plátna tiše radila svému muži a vlastně vedla celou debatu, se stala během svého života nejvýznamnějším rádcem mladého knížete a posléze nesmrtelným předobrazem Ženy v pozadí.
       
       
        Na počátku posledního tisíciletí před užívaným letopočtem se ertská říše potýkala s mohutným, od severu se šířícím přívalem divokých grówských kmenů. V této době nebylo ještě plně dokončené sjednocení všech Ertů pod jediný prapor společného vládce a proto byly ozbrojené srážky v okolí jezera Dalija, na horním toku El Beja či v podhůří Duranu spíše lokálními střety ozbrojených družin místních vladyků s kočovnými kmeny seveřanů. Výjimku tvořila právě zmíněná velkolepá bitva, svedená knížetem Jarpurem s obrovskou převahou grówské lehké jízdy, která jeho armádu obklíčila, zahnala do pouště a prakticky vyhladila. Teprve diplomatická jednání, iniciovaná jeho synem Cleancifem, dokázala slovem to, co se nepodařilo mečem – zastavila Grówy na zeměpisné šířce Dalije a obrátila jejich nájezdy severním a západním směrem. Díky tomu se ertské kmeny, zbavené hrozby divokých nomádů, mohly během dalšího tisíciletí sjednotit a zkonsolidovat v mocnou a pevnou říši pod vedením praotců Etona, Betona, Setona a Ketona a jejich následníků, etonských knížat.
        A právě z této pradávné doby se celou historií ertské kultury jako šedá stuha vine postava WIB – nenápadná Žena v pozadí, zobrazovaná v mnoha podobách a proměnách, na nesčetných obrazech, plastikách a reliéfech, nikdy nechybějící a vždy napolo skrytá. Již z nejstarších dob dávno před přelomem letopočtu známe na zobrazeních vladařů, jejich činů či rodinných portrétů tvář ženy, která jako by nahlížela přes rameno dotyčnému panovníkovi, byla mu tichým rádcem a oporou. Zprvu jen načrtnutý portrét, v pozdějších dobách pak propracovaná podobizna zobrazovala tvář vladařovy matky či manželky. Toto spodobnění se s lety vyvíjelo. Nejstarším známým nálezem je dřevořezba, pocházející dle uhlíkové datace z reanských dob a zobrazující zřejmě manželku některého méně významného rytíře – 1/, známe ženy malované (podobizna z 9. století n.l., pocházející z keramického obkladu koupelny erthyského sídla zemského správce Lakina – 2/), vymodelované jako polobusta („Černá tvář“, připisovaná manželce vévody Prigana z 16. století – 3/) či moderní plastika, která již ztrácí původní podobu vladařovy rádkyně a blíží se spíše symbolu ženské krásy, zasazené kontrastně do nekonečné nepřátelské temnoty vesmíru (tzv. kontejnerová kultura - nezaměňovat s kulturou popelnicových polí, od které se přes některé společné rysy výrazně liší, především historickým zařazením – 4/). Jedinou známou výjimkou tradičního zobrazení manželky či matky je tvář, kterou nalezla při expedici do Tanajské pouště před několika lety výprava profesora Wiše a omylem ji identifikovala jako „masku despotického vládce Harmasana z třetí dynastie Sing“ (citát z 3.) – 5/. Jedná se ve skutečnosti o portrét panovníkovy tchyně Ólvejsy, použitý později k šifrovanému záznamu o možnosti navštívit Ertar pěšky. Jakékoliv úvahy, proč k tomuto poselství posloužila právě tato maska, jsou pouhou nepodloženou spekulací.
        Lze říci, že historicky zaujímaly ženy v Ertaru vždy velmi významné místo nejen v každodenním životě panovnických dvorů, ale i v politickém dění a to i v dobách, které ve většině okolních zemí přisuzovaly ženě jen zcela podřadnou funkci a obvykle ji braly jen jako rodičku co nejpočetnějšího potomstva. Ertarští vládci na příkladu moudrých rad Cleancifovy manželky pochopili, že ženská mysl, nezatížená zkratkovitým rozhodováním typu meč+nepřítel=bitva, dokáže mnohdy najít východisko i ze zdánlivě neřešitelné situace typu meč+silný nepřítel=prohraná bitva a začali si svých partnerek vážit, často se jich ptát na jejich názor a jejich moudrými radami se řídit. Protože však doba byla divoká a muž musel představovat výkonnou moc v rodině, státu i společnosti, zůstaly tyto moudré rádkyně „jen“ Ženami v pozadí.
       
        Poděkování:
        Děkuji za zapůjčení materiálů ze sbírek Ertologického muzea (2/, 5/) a ze soukromých sbírek Starknestu (4/).
       
       
        Literatura:
        1. Starknest: Taros, stručné dějiny osidlování kontinentu. (Ercyklopedie sv.4, digitalizované vydání 2001)
        2. S. Švachouček: Historie - Historické obrazy. (www.ertar.info )
        3. A. Šprunglová, V. Widtman: Do Ertaru – pěšky. (www.ertar.info )
       
       *) work = ertský předchůdce scrablu

---