Fejeton navazuje nepřímo na loňskou přednášku o rozdělení práce mezi ertarskými ženami a muži. Společnost v Ertaru, pokud se týče tohoto problému, dosáhla vysoké sociální úrovně a stala se vpravdě příkladnou. Ovšem kýženého rovnovážného stavu nedosáhla beze ztrát (rozpočtový schodek), krveprolití (dívčí válka) a jiných extravagantních experimentů. Naštěstí jak známo z fyziky každé těleso usiluje o rovnovážný stav tak dlouho, až se mu to nakonec podaří.
       Podobně jako se v ostatních společnostech snaží z blíže neznámých důvodů emancipovat ženy, v Ertaru z blíže neznámých důvodů propadli emancipační panice muži. Tato skutečnost se může jevit jako překvapivá, ale lze ji logicky objasnit: Ženy, jestliže skutečně mají zájem, mohou se s určitým úsilím ve společnosti prosadit a vyrovnat se mužům. Většinou tím máme na mysli kariéru v zaměstnání. Ale co muži? Mohou se se svou biologickou výbavou vyrovnat ženám v rodinném životě? Silné pochybnosti nakonec daly vzniku hnutí tzv. „man-cepovaných“.
       K eventuelním problémům, které by mohly potkat muže v domácnosti, se man-cepovaní postavili čelem. Byli velmi sužováni obecně uznávaným přesvědčením, že muž narozdíl od ženy není schopen vykonávat několik činností najednou. Na toto téma se např. konala mnohá pavědecká sympózia. Na pomoc mužům byla rovněž vydána obří naučno-populární publikace „Velká kniha součinností na (s)ex“, jež pojednávala o tom, které činnosti kombinovat lze a které nikoli. V zásadě však kniha nabádá ke kombinaci práce duševní a manuální, takže v dobách rozkvětu man-cepování byli v Ertaru běžně k vidění např. ergeoznámí spisovatelé, kteří přestávky ve své tvorbě využívali k přepírání ponožek svých žen.
       Nejdále zašel v tomto hnutí jistý Ernold, zvaný též Černý négr, který natočil dokumentární film o svém těhotenství.
       Bohužel po čase statistiky prokázaly, že man-cepované muže manželky opouštějí mnohem větší měrou než ty standardně nepoužitelné. Otázka proč zůstává stále nezodpovězena, ale na základě svědectví několika žen, jež byly ochotné se svěřit, se lze domnívat, že man-cepovaní manželé se zřejmě intenzivní činností vykonávanou přes den totálně vydali ze svých sil. Večer pak usínali ve fotelech ještě dříve, chrápajíce ještě více než muži standardizovaní. Každodenní večerní luštění křížovek, případně erdoku přestalo manželky dříve či později bavit, a tak odcházely jinam žít radostněji.
       Po této zdrcující zkušenosti se hnutí man-cepovaných scvrklo na hrstku fanatiků, kterým se pak podle jejich minimálního počtu začalo říkat ministé. Lze jen doufat, že ženy z ostatních méně vyspělých světů prohlédnou stejně jako ertarští, abychom mohli škrtnout jejich „fe“ a ony zůstaly také jen „ministkami“.