recenze filmu u příležitosti Erconu 2007
       
       Originální název: Áj em evrybady
       Země vzniku: Ertar
       Rok vzniku: 2007
       Délka: 177 minut
       Scénář: Slanislaus Čermanskis
       Hudba: Peter Murnau
       Kamera: Lance B. D. G. van de Bra
       Vizuální efekty: Adriana Kovačič
       Režie: Peter F. Storman
       Hrají: jména herců v titulcích ani v jiných materiálech neuvedena
       
       Hned, jak jsem si vyslechl téma na letošní Ercon, jsem věděl, že to bude malér. Cesty umění! Jakýpak já jsem umělec?!
       Od první chvíle jsem pracoval na možnosti se tématu vyhnout. To, jak jsem se nedávno popasoval se způsoby pohřbívání v Ertaru, mi bylo příkladem.
       Jenže tentokrát jsem narazil.
       Čemuž teď blahořečím.
       Ale pěkně popořadě.
       První variantou bylo reagovat na některého svého kolegu ertologa. Avšak to by znamenalo ponořit se hluboko do již důkladně zpracovaného tématu a najít tam, někde mezi řádky, pod vrstvou prachu, ve sklepeních, pode nánosy malby, v zapomenutých archivech, ...prostě NĚKDE něco nového. A opisovat či vykrádat nápady jiných se mi nechtělo. Brzy jsem proto hledal jinou možnost.
       Napadlo mě jiné umění - umění tématu se vyhnout. Prostě si jen po svém vyložit heslo pro zadané téma. Co na tom? Vyhlašovatel má být důslednější ve svých formulacích! Ovšem obava, že nebudu jediný a že bych si taktéž mohl proti sobě poštvat ideologa témat, mě od tohoto nečestného jednání odradila.
       Stavebnictví není ani můj obor ani můj koníček. Proto jsem zavrhl i doslovné vysvětlení si hesla zadaného tématu a esej o stavitelích cest či obyčejných cestářích v Ertaru popř. jiných ergejských končinách jsem ani nezačal.
       No, pokud jste se nad tím vším stihli zamyslet, pak vám musí být jasné, že jsem nakonec musel skončit u filmu. Navíc, Světelné roky už vyšly u příležitosti Readerconu 2007, takže chtěl-li jsem zachovat trochu té tradice, bylo to jediné logické zakončení mých snah najít v tématu cesty umění nějakou tu svou kolonku.
       Náhodně jsem vybral termín návštěvy Ertaru, jediným kritériem byla možnost vzít si v práci volno a možnost bez následků uvolnit Katku ze školy (tak strašně chtěla jet se mnou!). Modlil jsem se jen, aby v kinech hlavního města hráli něco pořádného. Což, prosím, chápejte tak, že pod pojmem „pořádný“ myslím opravdu velkou filmovou bombu, která si zaslouží recenzentovu cestu hyperprostorem i obšírné zveřejnění na akci formátu Erconu.
       Měl jsem opravdu veliké štěstí. Velkých bomb bylo v programu v období čtvrtek až šestek ve třetím zářijovém týdnu 2007 dost. Tedy, mohu-li soudit podle odborného tisku, plakátů a fotografií. Pustil jsem k vodě invazi ergeanů na planetu, obývanou inteligentními suchozemskými rybami (Vysušený svět, Dráj wŕld, Ertar 2006), odolal jsem pokušení erotického thrilleru z prostředí konstrukčního oddělení továrny na androidy (Osudové dotyky, Fatal tačs, Wan Hu 2007), na horror o pouti čtveřice živých lidí světem mrtvých nemrtvých (Hlína, Érs, Ertar 2007) se mi navzdory osmnácti hvězdičkám ze dvaceti možných nějak nechtělo, cesty do paralelního vesmíru, který se zcela neparalelně ukrývá za hranicí atmosféry vyprahlé planety (Opona, Khetn, Ertar 2002-2007), mi připadaly příliš podobné nepovedené americké Fontáně. A tak to nakonec vyhrály cesty časem, můj veřejně známý tajný favorit mezi subžánry filmové science-fiction; a musím říci, že by snad musela etarejská kina mít na programu ertarský remake Vetřelce 5, abych jim nepodlehl.
       Já jsem kdokoliv.
       Tak se film jmenuje (v mém českém překladu, samozřejmě). V podstatě trapný název, nic neříkající a mě osobně hodně připomínající americký trhák Já, legenda. Nevím, jaký tenhle obraz neveselé budoucnosti planety Země v hlavní roli s Willem Smithem bude, ale kvalit filmu Já jsem kdokoliv těžko bude dosahovat. Tomu totiž dávám dvacet jedna hvězdiček z dvaceti možných a označuji jej za nejlepší sci-fi snímek posledních dvaceti let (pro nezasvěcené – od dob trilogie Návrat do budoucnosti).
       Film byl natočen podle původního scénáře, což je jedna z nejcennějších deviz Stormarova filmu. Profesionální zpracování (kamera, kostýmy, triky, efekty, herecké výkony, střih atd.) už dneska nejsou takovým problémem jako dříve, o původní a kvalitní náměty je ale nouze i v Ertaru a v současné době o to více. O to více potěší, že pojetí tradičního námětu cest časem v Já jsem kdokoliv překonává vše, co bylo o nich dosud natočeno.
       Než se pustím do ne příliš stručného nastínění obsahu (nebojte, se poslední třetinu filmu si nechám pro sebe, protože bych tak prozradil vše, co by případného diváka z vašich řad mohlo značně ochudit o velký zážitek), ještě se zmíním o velkém risku režiséra a producentů vůbec. Risk, který se zcela jednoznačně proměnil v zisk. Všechny role filmu obsadili filmovými neherci. Lidmi, kteří sice měli již nějaké zkušenosti z pobytu před kamerou v reklamách, klipech, hraných upoutávkách na jiné filmy (to je věc, která by si zasloužila větší pozornost , možná se k ní dostanu na příštím Erconu) a velmi krátkometrážních studentských filmech, ale zkušenost s velkým filmovým světem tohle byla pro ně opravdu první. A právě proto, přesně ve stylu jejich předchozích výtvorů, kde zůstávali anonymní, filmu Já jsem kdokoliv chybí v titulcích jakýkoliv jmenný přehled hereckých představitelů.
       
       A tak tedy vzhůru do světa báječných časových paradoxů.
       
       V krátké úvodní pasáži se seznamujeme s dvojicí mladých vědců, Lawrencem a Fishburnem, kteří v Institutu mikromateriální podstaty látek pracují na tajném vládním projektu. Doma (jsou to sousedi od narození) pak v přepychově vybavené dílně vymýšlejí nejen různá doplnění pro využití ve své práci ale i jiné pomocníky pro všední život (sestrojili např. motor, využívající k pohonu svitu obou měsíců). Když se jednoho krásného dne pokusí v laboratorních podmínkách zakřivit světelný paprsek pomocí intenzivního zvuku (neptejte se mě, proč to dělali a jak se vypořádali s rozdílem rychlostí!), prorazí časovou bariéru. Najdou způsob, jak se bez omezení intervalu „o kolik“ vrátit v čase. Jako věrní partneři zkonstruují i stroj času. Ovšem pak se pohádají o jeho využití. Fishburn navrhuje prodat ho nejprachatějšímu zájemci bez ohledu na to, kdo to bude, Lawrence zastává pozici přísného utajení, a to z důvodu obav ze zneužití.
       Jejich spor jde tak daleko, že se začnou postrkovat, v následku čehož Fishburne zakopne, ztratí rovnováhu a pádem na hranu krbové římsy se zabije.
       Lawrence se obává následků a okamžitě řeší vzniklou situaci cestou do minulosti, do doby dvě hodiny před potyčkou. Ale ne aby jí zabránil – on se nehodlá smířit s Fishburnovým postojem. Chce jen ochránit sám sebe. Vymyslí to tak, že si za oknem počká, až Fishburn narazí hlavou na římsu a zemře. Pak se Lawrence vkrade do domu, sám sebe zavraždí a rychle se vrátí do budoucnosti. Jenže když si své nadmíru impulsivní konání po návratu do své doby pořádně promyslí, dojdou mu dvě úskalí. Jednak, podezření z jeho vraždy by mohlo padnout na manželku Susanne, druhak, nějak musí zaručit své zmizení a další život, když je teď úředně mrtvý.
       Znovu se proto Lawrence vrací do minulosti a koná další kroky. Varuje Susanne, která samozřejmě netuší, že mluví s třetí variantou svého muže, aby si zajistila návštěvou svých kamarádek pořádné alibi (v původní minulosti byla totiž na cestě z tenisu s kamarádkami, když Fishburne zemřel) a pak se jde zpovzdálí podívat na to, jak zabíjí sám sebe, zda někde neudělal logickou nebo taktickou chybu. Při tomto sledování si ovšem všimne, že za dalším oknem do obývací haly, kde se neštěstí odehrálo, je jeho manželka Susanne. Lawrence neváhá, vrací se do budoucnosti a vzápětí okamžitě do minulosti, aby sledoval Susanne, co udělá po jeho varování a jak a proč se dostala na místo činu. Zjistí, že se Susanne sejde s Fishburnem, který je na cestě k němu domů, což mu nasadí velikánského brouka do hlavy. Při sledování Susanne, která odchází dříve z klubu, aby stihla sledovat situaci kolem potyčky, se Lawrence ocitá v blízkosti osudové římsy čtyřikrát: jako zabitý, jako vrah, jako pozorovatel a jako pozorovatel pozorovatele.
       Aby Lawrence zjistil, co upekla Susanne s Fishburnem proti němu, zařídí to tak, aby si ho Susanne všimla, když pozoruje pozorovatele své vraždy vlastní rukou.
       Ještě pořád stíháte?
       Vrací se znovu do své přítomnosti a okamžitě zpět na „bojiště“, aby zjistil, co udělá Susanne poté, co ji na sebe upozornil. Výsledek této jeho cesty časem ho obrovsky šokuje.
       Za prvé, v křoví v rohu zahrady domu, v němž se právě pere s Fishburnem, nalezne ještě teplou vlastní mrtvolu. A protože je kolem domu včetně sám sebe stále a v této fázi příběhu správně pětkrát, neví, která bije. Dochází mu, že svým cestováním tam a sem spustil lavinu událostí a časových paradoxů, která se mu v nejbližší době vymkne z rukou.
       Za druhé, vyslechne telefonický mobilní rozhovor Susanne s Fishburnem, který je prokazatelně mrtev. Začne v něm proto hlodat podezření, že výše zmíněnou lavinu událostí nespustil on a že se nedobrovolně stal její neovladatelnou a zjevně manipulovanou součástí.
       Za třetí, v uličce, do níž ústí zadní branka ze zahrady jeho domu, uvidí při tomto výletu zaparkované auto Fishburnovy manželky Elsy. Na tom by nebylo nic divného, Elsa k nim často jezdila a zvykla si chodit zadem. Jenže tudy už po potyčce s Fishburnem Lawrence dvakrát šel a auto tu nikdy nebylo.
       Lawrence nemůže volat policii, nemůže žádat o pomoc v Institutu, nemůže jít za ženou ani nikým jiným.
       Musí si pomoci sám.
       Vymyslí složitý informační systém pomocí mrtvých schránek, hlasových schránek a zářezů do stromů a cestami do minulosti se znovu několikrát zmnoží. V několika vydáních je tím pádem schopný nahradit mnohočlenné policejní (nebo chcete-li výzvědné) týmy. Vydává se po stopách několikanásobného Fishburna, Susanne, Elsy a postupně rozplétá nesmírně složitý a obdivuhodně předem promyšlený propletenec souvislostí a konsekvencí.
       Scénárista Čermanskis si v této fázi šmodrchání zápletky do nepředstavitelně složité podoby až překvapivě přehledně poradil s mnohočetností výskytu hlavního hrdiny. Nemohl ho prostě očíslovat umístěním velkých číslic na čelo, nemohl ho obléci do různě barevných svetrů nebo košil, k odlišení mohl použít jenom jednotlivé fáze vývoje děje a umístění do situací, které mohl prožívat právě a jen zrovna ten daný Lawrence. Takže i ve scéně, v níž Lawrence společně s Lawrencem mluví s Lawrencem, víte jako divák podle chování a obsahu informací, jež tyto tři postavy poskytují, který je který. Uvědomte si, prosím, že jediným rozlišovacím faktorem může být pořadí, v němž se ten který Lawrence vydává zpátky do minulosti. Podle zpráv z ertarských filmových časopisů bude součástí DVD, které přijde začátkem roku 2008 na trh, velmi obsáhlý materiál o vzniku filmu. Podstatnou část bude tvořit prezentace složitých schémat jednotlivých Lawrenců z hlediska objemu informací, které mohl a které nemohl každý z nich znát. A vždycky jen ten poslední z nich mohl (a také znal) úplně všechno.
       Asi nemusím příliš zdůrazňovat, že hlavní představitel Lawrence není jediným hercem, který se musel vypořádat s vícerolí. Jen se zmíním, že kromě herce, jenž ztvárnil Fishburna, se se stejným úskalím museli vypořádat ještě další čtyři (!!) členové hereckého ansámblu.
       Ve filmu nenajdete divoké automobilové honičky, zuřivé rvačky a hlučné přestřelky. Není totiž pro ně místo. Ději vládnou vtipné dialogy, složité plánování a nahlas ventilované dedukce. Lawrence s různými Lawrenci v nich pátrá a pátrá a pátrá.
       Že se dopátrá, je nadmíru zřejmé. Kdyby se totiž nedopátral nebo kdyby to dopátrání postrádalo šmrnc, šťávu tolik nezbytnou cestovně-časovou logiku, nemohl bych Stormarův film do nebe vychvalovat. Sjezdil bych ho tak, jak jsem kdysi znectil film, v němž těhotná žena porodí dospělého muže; ani si už nevzpomenu na jeho název, tak se mi ho podařilo vymazat z paměti. To větu Já jsem kdokoliv si budu pamatovat do konce svého života.
       
       hodnocení: *********************
       
       Praha, 23. Ercon, 3. listopadu 2007