Já měla v celé věci mnohem větší jasno než otík (takhle tátovi teď doma říkáme...). Sami jste slyšeli, co všechno se navymýšlel, než vyhověl tématu Cesty umění. Hned od jeho vyhlášení na rok 2007 jsem věděla, že mě může zachránit jen další výlet do Ertaru. A také jsem věděla, že otík přes všechny fígle, které se snažil vymyslet, nakonec dopadne úplně stejně.
        Kde nabrat inspiraci, jsem tedy bez problémů vyřešila.
        O čem psát, už bylo horší vybrat. Nejsem sice žádný kulturní barbar, ovšem jistou omezenost moje aktivity ohledně kultury vykazují. Na operu a balet nechodím, činohru mám ráda, ale často se na ni nedostanu, kino musím na Erconu vynechat kvůli otíkovi (jeho příspěvek o filmu jste už ostatně slyšeli, takže uznáte, že jsem musela volit něco jiného) a výtvarnému umění, upřímně přiznávám, nerozumím. Ovšem i přes handicap, obsažený v posledním příkladu mé kulturní nevyváženosti, jsem nakonec přece jen skončila v obrazové galerii. A jak sami za chvíli seznáte, NEodolat tak zajímavému lákadlu bylo velmi jednoduché.
        Už jsem ve svých erconských příspěvcích (i se ségrou a otíkem) psala o lecčems: o záchodcích, minimarketech, muzeích. Malinkou chvilinku jsem si pohrávala s myšlenkou navštívit všechny tyto objekty po letech znovu a popsat jejich vylepšení či jiné změny, ale pak jsem se pod tíhou událostí rozhodla to neudělat. Přestože jsem některá z výše uvedených míst stejně navštívit musela ....
        V hale hotelu, v němž jsem s otíkem strávila tři dny a dvě noci, jsem se hned při příjezdu seznámila s pětiletou Sárou Gudkájndovou z Parnasu. Přijela do Etarey s rodiči, kteří sem jednorázově přiletěli navštívit Picbrandtovu galerii. Když viděli, jak jsem se se Sárou sblížila a jak se tahle hodně stydlivá holčička v mé přítomnosti chová přirozeněji než po boku vlastních babiček a dědečků, požádali mě, abych jim v jejich hotelovém pokoji Sáru po dobu návštěvy galerie pohlídala. Proč ji nechtěli vzít s sebou, byť to původně zamýšleli? Protože šli do té galerie ve tři hodiny ráno.
        Když se v devět ráno z galerie vrátili, už jsme byly já a Sára vzhůru (otík bez problémů souhlasil, abych přespala s ní v jiném pokoji). U snídaně jsme celou dobu nemluvili ... měla bych spíše použít druhou osobu množného čísla než první .... tak tedy, u snídaně Sářini rodiče nemluvili o ničem jiném než o průběhu jejich návštěvy galerie a o zázracích techniky, kterými je systém prohlídky obrazů vyšperkován.
        Touhu navštívit galerii po jejich vyprávění bych s klidným svědomím mohla nazvat posedlostí. Během dvou hodin jsem ukecala otíka, aby mě tam navzdory svému programu chození po multikinech a hledání toho pravého filmu vzal, další tři hodiny zabralo shánění platné vstupenky. Kdybych ale s sebou náhodou neměla tři ročníky Světelných roků, s nimiž jsem prokázala, že můj rodič mužského pohlaví je těžkým obdivovatelem Ertaru (nemohla jsem jim tam dělat díru do hlavy s termínem „ertolog“, to by asi nevydýchali), tak bych se do Picbrandtovy galerie nikdy nepodívala.
        Platnou vstupenku jsem měla na následující den, na dvacátou druhou hodinu třicátou minutu. To byl čas vstupu do galerie. Z tohoto údaje a z času, kdy zde byli Gudkájndovi, vyplývá, že provoz galerie je nepřetržitý. Její brány se pro návštěvníky nikdy nezavírají. A když nikdy, tak skutečně nikdy. Hlavním důvodem tohoto opatření je skutečnost, že přepočtená hodinová kapacita galerie je silně omezená (za chvíli se dozvíte proč), takže nonstop provozem se značně zvýší celkový počet návštěvníků.
        Galerie se nachází v rezidenční okrajové čtvrti Etarey, na Vinohrabech. Supermoderní budova obřích rozměrů byla dokončena před pěti lety. Ačkoliv jsou na první pohled jejími hlavními součástmi sklo, sklo a sklo, velmi vkusně zapadá mezi převážně bytovou architekturu rodinných domků a domů. Napomáhá tomu i skutečnost, že galerii z jedné strany lemují objekty nákupního centra.
        Galerie nemá vlastní parkoviště. Vlastně u ní nezaparkujete vůbec. Dopravit se do ní můžete samozřejmě z nejbližší stanice podzemní dráhy pěšky (asi 3 km) nebo kyvadlovou dopravou, zajišťovanou po celý den i noc v neobyčejně vysoké frekvenci hybridními trolejbusy (hybridní znamená, že jejich motor je poháněn elektřinou z visutých trolejí, z postranních kolejnic a bezdrátově z podzemních kabelů – omlouvám se za motoristickou vsuvku, ale otík neodolal).
        Prohlídku galerie si musíte předem objednat, její délka je pak časově omezená na maximálně pět hodin. Pořadník na vstupenky v době, kdy jsem si já usmyslela, že se musím dovnitř stůj co stůj dostat, čítal neuvěřitelných 87 355 žádostí, z čehož vyplývá, že normálním postupem byste se k obrazům uvnitř dostali nejdříve v únoru 2008. Pak ještě existuje další možnost, jak ke vstupence přijít: tím, že si někdo zamluvený termín nevyzvedne nebo opustí galerie mnohem dříve než za maximálních pět hodin. To byl právě můj případ.
        Cena za vstupné do galerie je astronomická. Nebudu vám její výši prozrazovat, abych vás třeba neodradila – i když si myslím, že by se mi to, jak uslyšíte dále, vyřčením jakkoliv vysoké částky stejně nepodařilo. Tak vysoké vstupné opodstatňuje fakt, že galerie je i v Edgaru ojedinělým zařízením, s patentovanými vynálezy jinde neuplatněnými. A podle důvěrných zdrojů tomu tak bude i dalších sedmdesát pět let.
        Omezená denní (tj. dvacetičtyřhodinová) kapacita má svůj důvod. Galerie je totiž velmi, velmi specifická.
        Obvykle se v obrazové galerii procházíte dlouhými chodbami, rozlehlými sály a obrovskými místnostmi dlouhé kilometry a při chůzi a během zastávek hledíte na na podlaze umístěná, na stěnách či do vzduchu zavěšená umělecká díla. Je pak jen otázkou času, kdy vás začnou bolet oči, záda, krk nebo nohy.
        Nic podobného vás v popisované galerie nečeká. Každý návštěvník má k dispozici samostatnou kóji (vejde se do ní maximálně čtyřčlenná skupina), kde vsedě sleduje vystavované exponáty. Že se opakuje systém z Muzea dítěte? Ale kdepak! V něm přece cestujete v jakémsi vlaku. Tady se nehnete z místa. Ano, je to pravda. Prostě, zjednodušeně řečeno, přijdete do místnosti, sednete si na zadek a koukáte. Vystavovaná díla k vám sama přijedou. No, pardon, takhle jednoduše to vlastně říci nedá. Tedy dá, ale je to dost zavádějící.
        Takže trochu složitěji.
        Vůbec nezáleží na tom, jaké číslo kóje máte. Jedničku, sedmnáctku nebo nejvyšší čtyřicítku, fakt je to jedno. Všechny jsou rovnocenné (s jednou výjimkou – viz dále) co do velikosti, vybavení interiéru i vybavení elektronikou. Nezáleží na tom, jestli jste v suterénu nebo na třetím podlaží. Žádná kóje nemá okna, všechny je možné jednotným systémem vzduchotechniky uvést do stavu požadované teploty, vlhkosti a třeba i průvanu. Pojala jsem podezření, že byste tenhle systém mohli extrémně naprogramovat pomocí dálkového ovládání a pak klidně sedět uprostřed zuřivého lijáku, kdybyste chtěli a vzali si s sebou pořádný pršiplášť a velký deštník.
        Nemá ovšem smysl ztrácet čas popisováním těchto podružných detailů. Mohla bych se pustit do vychvalování velmi pohodlných křesel a jejich složité konstrukce a ovládání, mohla bych se rozplývat nad promyšleným a nevtíravým zásobováním občerstvením během prohlídky, mohla bych vás lákat na báječný a vynalézavý design všech součástí kójí, mohla bych polemizovat, zda umělecká díla na zdech (asi jediná věc, která kóje odlišují) jsou originály či nikoliv (jen na okraj: zkusila jsem jeden malý obraz mně neznámého autora sundat ze zdi; uspěla jsem, aniž by se spustil alarm, z čehož usuzuji, že tam jsou k vidění jen bezcenné kopie).
        Lakonicky zformulováno, v Picbrandtově galerie vy nechodíte za obrazy, obrazy přijdou za vámi.
        V zásadě máte dvě možnosti.
        Ta první je úžasně autentická a tzv. v přímém přenosu, ale dost se při ní načekáte. Jde o to, že složitý dopravní systém, ukrytý jakýmkoliv očím zvědavců v rozsáhlých prostorách za zdmi kójí, k vám dopraví jakýkoliv v katalogu vybraný obraz, přesně v tom pořadí, jaké jste si navolili. Ovládání je blbuvzdorné a uživatelsky velmi příjemné, což je podmínkou, protože vás v něm nikdo před usednutím do kóje neškolí. Máte právo vybrat si maximálně dvacet originálů, které k vám dorazí v přesně definovaných intervalech (pokud jsou obrazy právě někým blokovány, je to právě ten důvod dlouhého čekání). Ale to se vyplatí. Protože jakmile obraz dorazí do vaší kóje (přesněji: do části vaší kóje, kterou od vás dělí čirá a nic nezkreslující skleněná stěna), máte ho jen a jen pro sebe. Můžete si přibližovat, oddalovat, naklánět, nasvěcovat ho celý nebo jen bodově, prohlížet zvětšovací lupou kterýkoliv detail. Vše děláte pomocí dvou speciálních joysticků, které se tak jmenují jen proto, že nevím, jak je nazvat jinak. Do nám známého klasického joysticku mají daleko: nahrazují totiž zcela vaše ruce, při jejich ovládání používáte všech deset prstů (docela by mě zajímalo, jak by tyto joysticky ovládal nějaký hodně nešikovný dřevorubec či pracovník na cirkulárce :-) ). Jediné, co vám není dovoleno s obrazem dělat, je se ho dotknout – a to vlastníma rukama ale ani ovladačem.
        Druhá možnost už není tak autentická a vizuálně se od té první diametrálně (snad až o dva řády) liší. Na základě předvoleného menu k vám nepřijede originál obrazu, ale zjeví se vám pouze jeho holografická kopie. I tady bych měla být přesnější: nejde o kopii obrazu ale o holograficky upravený a kamerou s vysokánským rozlišením nasnímaný originál. Díky proklatě vymakanému softwaru se pak kromě výše uvedených možností prohlížení (přiblížení, oddálení, detaily apod.) můžete kochat sice fiktivním zato velmi působivým trojrozměrným zobrazením scenérie obrazu. Metaforicky se tím pádem můžete procházet pod hradem na vysokém kopci, zabořit obličej do bohaté kytice barevných květů, dívat se z očí do očí slavným osobnostem a tak dále, a tak dále. Tímto způsobem si můžete za vyhrazených pět hodin prohlédnout kolik obrazů chcete (nikdo vám neblokuje originál, protože nasnímané obrazy jsou pochopitelně vyvolávány z archivních záznamů) Ale věřte mi, je velkým problémem prohlédnout si jich více než oněch dvacet povolených originálů. Já jich stihla prostudovat třicet sedm a to mi připadalo, jako kdybych kolem každého obrazu běžela sprint. Točila se mi hlava, měla jsem závratě a přesto jsem se stále a stále vrhala do plastického světa dvourozměrných maleb. Přestože jsem původně plánovala prohlédnout si i nějaký originál, prostě na to nezbyl čas.
        Pokud čekáte, že konečně zabrousím k výčtu obrazů a jejich autorů, čekáte marně. Tohle je úzké místo mé dnešní přednášky. Původně jsem chtěla přinést do muzea artefakt v podobě tištěného katalogu, kde jsou uvedeny všechny největší vystavované „pecky“, ale i přes skutečnost, že jsem poměrně obsáhlou příručku ochraňovala jako oko v hlavě, nepodařilo se mi ji dopravit domů. Nechci spřádat žádné konspirační teorie, ale před dopravním obřadem z Ertaru do Prahy jsem ji měla, po něm už ne. Její ztrátu si vysvětluji spíše vlastní nepozorností, za kterou se tímto správci muzea omlouvám. Příště si ji nechám vytetovat na záda …a pokud nebude místo, obětuji i lýtka ...
        Když se tak nad tím zamyslím, vlastně vůbec nejde o to, jestli je Picbrandtova galerie právě tou nejbohatší a nejlépe zásobenou v Ertaru (údajně je). Jde o to, že způsob prezentace, zejména ten druhý, je zajímavý i v případě podřadných autorů a na první pohled nepřitažlivých obrazů.
        Na závěr mi dovolte malé vysvětlení. Pokud vám jméno galerie něco připomíná, něco velmi pozemského, máte pravdu. Žádný Picbrandt v Ertaru nikdy nežil. To jen na Zemi svého času pánové malíři Picasso a Rembrandt. Navzdory tomu, že i Ergea má vlastní vynikající malíře, žádný z nich podle ertarských odborníků nedosahuje dokonalosti těchto dvou velikánů vlastně z jiné planety. V galerii od každého z nich uvidíte jen jeden obraz, oba jsou pak jedinými zástupci neergejské kultury. Přesto po nich byla galerie svorně pojmenovaná. Ergeané jsou prostě báječní lidé.
        Už se tam zase těším. Prosím, vyberte téma takové, abych měla důvod opět navštívit nějaký zajímavý objekt! Díky předem!
       
        Děkuji za pozornost.