Muzeum, které je neobyčejné tím, že je obyčejné
    
    Mám takový dojem, že jsem si už několikrát stěžovala, jak mě táta (říkáme mu Otík, víte to?!) strašně zapřahá, co se vědeckých návštěv v Ertaru týká. Nezajímá ho, že nestíhám gymnastické tréninky kvůli škole, nestíhám se učit do školy kvůli tréninkům a nestíhám doma uklízet kvůli obojímu. Prostě nejméně jednou ročně, nejpozději tak v září, musím do Ertaru za účelem návštěvy nějakého objektu. Objektu, který je nejlépe v nějaké spojitosti s vyhlášeným tématem vědeckého bádání z předchozího ertologického kongresu. Protože ani na přímý dotaz, jaké bylo vyhlášeno pro rok 2010, nedokázal hlavní organizátor téma specifikovat, měla jsem letos v tomto ohledu velmi usnadněnou úlohu. A protože ani kvantový přenos ze Země na Ergeu pro mě není zásadním a nepřekonatelným problémem, bylo pro mne letošní ertologické „povinné“ (kdybyste tento příspěvek četli a nikoliv poslouchali, viděli byste u tohoto slova úmyslně zanesené uvozovky) bádání vlastně docela chutným bonbónkem a povyražením z všední, obyčejné životní rutiny. Jak moc jsou tato slova na místě a dvojsmyslná, poznáte za malou chvíli.
    
    Cestou z kvantodromu (taxikář říkal, že tohle je nové, moderní označení pro příletovou halu turistické části kvantového letiště) jsem usilovně přemýšlela, jak bych to tomu tátovi mohla nějak osladit, co bych mohla pro letošek vymyslet za originální navštívený objekt, jak být i letos alespoň trochu originální.
    
    A tak mě napadlo, že najdu takový objekt, který po vyslechnutí mého turistického referátu nebude nikdo chtít navštívit.
    
    Zavrhla jsem pouliční toalety (jednak už jsem o nich psala a jednak je chce navštívit i ten kdo neslyšel žádný referát), odmítla jsem zevnitř poznat i celu předběžného zadržení, nechtělo se mi ani do nejnovějšího labyrintu pro kholrból (colour-ball), což je vlastně nám dobře známý paintball, ovšem umístěný do ohromného komplexu na oběžné dráze planety. Odmítla jsem navštívit i další turisticky i ertologicky zajímavá místa, které možná prozkoumám někdy v budoucnu. Málem jsem tudíž propásla zpáteční přenos, neboť jsem stále nebyla schopná v turistickém průvodci najít nic, co by odpovídalo mým záměrům vypálit vám všem rybník. A tak jsem všechno nechala osudu a spolehla se na tzv. Popelčin oříškový efekt.
    
    Vyplatilo se.
    
    Cestou na kvantodrom jsem se v hotelovém výtahu dala do řeči s hotelovým detektivem a ten mi doporučil objekt, o němž dnes uslyšíte.
    
    Jedná se o Muzeum obyčejnosti.
    
    Je to skutečně s podivem: přestože jsem muzeum prošla poměrně pečlivě, dodnes nechápu, jak je možné, že jde o tak navštěvovaný objekt; kdybych nenarazila na Gianlucu Pikaarda (to je to soukromé očko z hotelu), tak bych bývala nebyla schopna díky jeho známostem předběhnout frontu, která se u pokladny muzea neustále tvoří v délce nejméně tří hodin (mimochodem, muzeum je navzdory svému názvu otevřeno nonstop).
    
    Budova muzea se nachází v nejobyčejnější části hlavního města, v její nejobyčejnější ulici, jakou si jen lze představit. Kdybyste budovu míjeli a nevěděli, že do ni chcete vejít, minuli byste ji bez povšimnutí. Ničím zvláštním by vás nezaujala. V pokladně sedí tuctová čtyřicátnice. Gianluca, můj průvodce, tvrdí, že se v třísměnném provozu střídá se svými čtyřmi sestrami, které jsou jí téměř k nerozeznání podobné (jsou totiž paterčata). Já mu ale moc nevěřím, protože kdyby to byla pravda, pak by muzeum ztratilo punc oné nefalšované dvousetprocentní obyčejnosti.
    
    Po zaplacení normálního vstupného se můžete vydat na prohlídku předmětů, zařízení a místností muzea na základě orientačních plánů, které nezajímavou a obyčejnou grafickou podobou připomínají propagační materiály pražských dopravních podniků ze začátku devadesátých let minulého století.
    
    Právě jsem se dostala k tomu hlavnímu – a tím je to, co v muzeu můžete vidět.
    
    Mohu vás ujistit, že jediné, co vás na vystavovaných exponátech může překvapit, je skutečnost, že si někdo dal námahu umístit je do muzea, postarat se o jejich jakous takous renovaci a opatřit je informačními monojazyčnými cedulkami v ertštině.
    
    Procházejíce se tímto muzeem hledíte na normální, všední a ničím výjimečné součásti života obyčejných současných ertů. Než vám předložím stručný výčet exponátů, musím zdůraznit, že ono spojení „obyčejných současných ertů“ má velký význam. A to z důvodu, že v muzeu nenaleznete jediný předmět (označením předmět myslím věci od jehly až po lokomotivu), který by nebyl v době, kdy jste muzeu, dennodenně používán. To znamená, že jakmile nějaký předmět vyjde z módy, je nahrazen stejně funkčním předmětem z jiného materiálu, přestane se vyrábět nebo o něj prostě konzumenti ztratí zájem, musí být vyřazen z muzejní expozice. V takovém případě se s předmětem muzeum nenávratně loučí a likviduje jej. Posláním muzea není informovat o obyčejnosti v minulosti, ale pouze ve žhavé přítomnosti. Z tohoto důvodu v muzeu také nenaleznete ani vizualizaci obyčejných předmětů, které by se v budoucnu mohly dočkat přívlastku normální či nezajímavé.
    
    A tak mi nyní dovolte popsat pár exponátů. Ale předtím musím vypíchnout ještě jeden aspekt, který se sice může zdát na první pohled zajímavý, ale když se nad ním pořádně zamyslíte, zjistíte, že jde vlastně o úplně banální věc – žádný z exponátů není napodobenina, v celém muzeu nenajdete taktéž jediný model (tedy s výjimkou těch předmětů, které jsou svou podstatou modely, jako např. autíčka pro malé kluky).
    
    Celé první patro je zařízeno jako byt. Najdete v něm všechno, co v bytě čekáte. Ale ani o jediný nezvyklý předmět více. Prostě vás na zařízení, vymalování, rozmístění, osvětlení, propojení, vybavení a barevném ladění vůbec nic nezaujme. Nechtěli byste v něm bydlet ale ani byste se nezbláznili, kdybyste se do něj přestěhovali. Ve druhém patře můžete nahlédnout do vzorků prostředí, v nichž vyrůstají ertské děti, a to počínaje nejnižším stupněm a konče univerzitou. O patro výše pak nahlédnete do kanceláří, ve kterých byste pracovali, kdybyste se nechali zaměstnat v obyčejné ertarské společnosti, která dosahuje průměrných hospodářských výsledků v nezajímavém průmyslovém odvětví. Když procházíte čtvrtým a pátým patrem a také přízemím, ocitáte se postupně v obchodě, opravně obuvi, krejčovské dílně, kinosále, chemické laboratoři, hotelovém pokoji, železničním vagóně, připojeném k již zmíněné lokomotivě či v šatně tribolového týmu. Můžete se projít i malou tovární halou s linkou na produkci obalů na mléko. A na jejím příkladě bych chtěla demonstrovat důslednost managementu a dramaturgie muzea. Je to totiž už třetí výrobní linka na obaly na mléko během sedmi posledních let, která zde byla instalovaná, protože se prostě dané obaly přestaly používat.
    
    Nad pátým patrem už je pak jen půda. Návštěvníkům sice přístupná, ale nic zajímavého tam nenajdete.
    
    Na závěr mého dnešního příspěvku se pokusím rádoby filozoficky zamyslet nad posláním, podstatou a úspěšností Muzea obyčejnosti. Jak může být něco tak fádního tak úspěšné? Odpověď je, podle mého názoru, ukrytá přímo v otázce. Právě sama koncepce naprosté absence čehokoliv bizarního, neobyčejného a exkluzivního činí z Muzea obyčejnosti natolik výjimečný produkt na poli turistického, vzdělávacího a zábavního průmyslu, že úspěch je vlastně automaticky zaručen. V návštěvní knize muzea, která je, jen tak mimochodem, tak těžce obyčejná, že nemůže být považována za nic jiného než návštěvní knihu, jsou nezřídka zápisy typu „…už jsem tu byl popáté, přijdu i pošesté …. je mi devadesát sedm a se svým sedmnáctiletým vnukem jsem tu dnes byl už popatnácté …. obyčejně se v podobných zařízeních neobyčejně nudím, ale tady jsem se výjimečně bavil …“ Nejen obyvatelé hlavního města a nejen jejich krajané ze všech koutů Ertaru ale i cizinci z nejvzdálenějších částí kontinentu se sem tedy zřejmě hrnou z důvodu toho, že tak vysokou koncentraci obyčejných věcí mohou vidět pouze zde. Vysoká vyspělost ertarské civilizace je totiž na tak vysoké úrovni, že najít domácnost, firmu, sportovní klub, školu nebo vládní instituci bez byť jen minimálního výskytu výjimečných technických vymožeností, udivujících starožitností a technicky vytříbených detailů je naprosto, naprosto nemožné.
    
    Za rok vás možná vezmu s sebou. A nebo ne, rozmyslela jsem si to. Raději příště navštívím a popíšu takový objekt, že po něm bezprostředně zatoužíte. Slibuji!

---