ERCON 2012

(původní přehled pro Ercon 2012)
na základě zahraničních pramenů sepsal Standa Čermák
Pravděpodobně jste už něco podobného zažili. A pokud ne, pokusím se situaci, o níž hovořím, přiblížit co nejvěrohodněji a co nejvýstižněji. Název filmu, o němž se níž hovoří, je smyšlený.

Potká jeden druhého:
„Tak jsem byl včera v kině,“ chlubí se první.
„Hm, a na čem?“ vyzvídá druhý.
„Na Baštonádě. Čéče, skvělej biják, až na ten konec, připadal mi takovej nějakej neslanej nemastnej,“ vyjádří se kriticky první.
„No, taky jsem ji viděl. Ale konec považuju za skvělej. Co se ti nelíbí na tom, že Urgumase pohřbili do moře. To je přece úžasná pointa?!“ odporuje druhý.
„Proboha, vo čem to mluvíš? Vždyť film přece skončil tím, že vyletěla kulka z hlavně u Urgumasovy hlavy. Čéče, tys viděl určitě něco jinýho!!“ nevzdává se první.
„Vim, co řikám. Vodešels zřejmě při závěrečnejch titulcích. Dybys bejval vydržel, posledních asi tak třicet fteřin by ti neuteklo,“ snaží se druhý marně zakrýt výsměšný tón a odchází v dál.

Já osobně prakticky odjakživa setrvávám v sedadle filmového sálu až do konce závěrečných titulků, mě tedy nic podobného, co potkalo našeho prvního figuranta, nehrozí. Bonusy, které ve filmech, uvedených v českých kinech, doplňují děj, vítám, dychtivě očekávám a velmi, velmi kladně hodnotím. A to i přesto, že se jejich délka, význam, umístění a ztvárnění za celou dobu, co se objevily poprvé (odhaduji to na konec minulého tisíciletí), nijak dramaticky nezměnily. Protože situace v ertarské kinematografii je diametrálně odlišná, rozhodl jsem se sepsat krátké pojednání o historii filmových bonusů v Ertaru.
První bonus se v ertarské kinematografii objevil v roce 1992. Bylo to v adaptaci komiksových dobrodružství Kárboje. Jde o příběh o mladíkovi, který se vlivem působení paprskometu mimozemské přetechnizované rasy dokáže v případě potřeby měnit v mechanickou bytost, podobnou osobnímu automobilu. A v bonusu se divák dozvěděl, že se mu klidně může začít říkat Trackboj, protože jeho systém přeměny náhle a samovolně upgradoval na náklaďák… Od té body se celých deset let bonusy objevovaly výhradně ve filmech, natočených na základě komiksové předlohy, a nevymykaly se našim pozemským představám, tzn. trvaly maximálně šedesát sekund a kromě případné malé pointičky nikam děj neposouvaly. K první viditelné změně významu bonusu došlo u filmové série Fiš Bradrs, jejíž první díl byl natočen v roce 2002 – a každý další rok až do letopočtu 2008 vznikal jeden díl (celkem tedy dnes má série sedm dílů). Sedmý díl byl skutečně poslední – pozná se to podle toho, že u něj není bonus připojen. U všech předchozích tvořil bonus neoddělitelnou část děje a obsahem každého z nich vždy bylo zdůvodnění propojení s následujícím dílem. Všechny bonusy z Fiš Bradrs obsahovaly příběhotvorné prvky, jejich znalost byla pro diváka nezbytná k dokonalému vychutnání dalšího filmu s rybo-člověčími hrdiny. Kromě důležitosti obsahu došlo také k prodlužování bonusů, ten u šestého dílu trval neskutečných (tedy na naše české poměry!) sedm a půl minuty. Od roku 2006 došlo za do dneška uplynulých pouhých šest let k doslova revoluci ve filmových bonusech. Prakticky jakákoliv varianta, která by vás napadla, byla realizována a navíc, dnes v Ertaru nevznikne film s fantastickým námětem (SF, fantasy, horror, pohádka), který by neměl bonus. Samozřejmě, i tady existuje výjimka – je jí nadpřirozená duchařina Goust in d wúd z roku 2011, v němž není ani ten nejmenší bonusový náznak. Odborná veřejnost očekává, že tento film bude v budoucnu citován jako počátek ústupu fenoménu bonus z filmového trhu. Nyní přistoupím k výčtu těch netypičtějších a nejběžnějších variant moderních ertarských bonusů, přičemž během přehledu na vhodných místech samozřejmě nevynechám ani ty nejavantgardnější zvláštnosti.
Ve Světelných rocích 2-2012 se objevuje recenze na americký film Já, legenda a v jejím závěru pak zmínka o stejným filmovým štábem natočeném alternativním konci. Právě alternativní konec je jednou z nejrozšířenějších forem bonusů. Několik prvních takových bonusů skutečně přinášelo alternativní konec v pravém slova smyslu, tj. objevil se v něm stejný kus děje zpřed závěrečných titulků a pak se rozjelo nové finále příběhu. To se ovšem nesetkalo s příliš kladnou odezvou ani diváků ani kritiků, a proto došlo k výrazné změně pojetí „alternativních“ bonusů. Uvádění jiných konců se proměnilo na excelentní hry s divákem, kdy bonusy sice plně navazují na předchozí děj, ovšem převracejí jeho původní vyvrcholení a pointu jiným směrem. Naprosto klasickým příkladem je bonus k filmu Plenit Storm (2009), v jehož závěru ještě před titulky planeta, na níž se děj odehrává, lakonicky řečeno vyletí do vesmírného povětří. Jenže bonus vše převrátí naruby: vyjde najevo, že výbuch byl pouze obrovskou holografickou projekcí, která měla útočící rasu emzáků přesvědčit o splnění jejich záměru. Jako perličku k tomuto filmu uvedu jeho sidequel Holotým (2010) (sidequel je film/seriál, který využívá vedlejších postav z nějakého projektu k rozehrání vlastního děje, můžete znát i pod označením spin off). Holotým přináší osudy týmu vědců, který od samého začátku války dvou ras z Intergalaktické Federace pracuje na sestrojení výše zmíněného stroje na obrovitánské planetární mimikry. Bonus k tomuto filmu pak námět překvapivě vrací na původní konec, tj. vysvětluje, že exploze planety byla skutečná a nikoliv obratně napodobená. Za možná až zrůdnou hru s psychikou diváka bych označil film Spejs Krájm (2011). Tento detektivně-kriminální temný thriller z prostředí v nejzazším koutě vesmíru zapomenutého multirasového zajateckého tábora má bonusy, obracející předchozí děj na hlavu, hned 3 (slovy tři). Oddělují je závěrečné titulky každého z bonusů, jejich promítací doba se zvyšuje lineárně z pěti minut až na jedenáct (měřeno bez titulků), čímž se celková promítací doba filmu protáhla na až snad neuvěřitelných 222 minut. Je potřeba dodat, že pekelně napínavých minut. V prvním bonusu odhaluje vyšetřovatel, že hlavním napomahačem pachatele brutálních anihilací je někdo jiný, než bylo v hlavním bloku filmu nastíněno, ve druhém bonusu je ospravedlněn hlavní bídák, aby se ve třetím bonusovém bloku stala zdejší dech beroucí pointa filmu Spejs Krájm nejbláznivější a nejpropracovanější filmovou pastí na diváka posledních deseti let. Další velkou skupinou typických bonusů jsou návraty na samotný začátek filmu, tedy před úvodní titulky nebo před první záběr, pokud úvodní titulky chybí (což je, jak jste určitě zaregistrovali, v současnosti docela běžná praxe). Obsahem těchto tzv. prequelovských bonusů jsou velmi často šokující informace o hlavních hrdinech, jejich motivacích, případně hrůzných činech kladných hrdinů nebo spásných činech bídáků. A překvapivé na tom všem je, že scénáristé pracují se zápletkami tak brilantně a ohebně, že jen málokdy působí v bonusu nově odhalené skutečnosti vykonstruovaně a jako kdyby napsané jen kvůli nutnosti bonus připojit za uzavřený děj. I zde si jako příklad takovéto bonusové klasiky můžeme uvést jeden film. Je jím fantasy epos Klír Mádžik (2007), jehož šestiminutový bonus rozvrací příbuzenské vazby hlavních postav dramatického finále a obrací černé v bílé a zelené na modré.
Dříve než se pustím do citace konstrukčně ojedinělých bonusů, podíváme se společně na třetí, poslední, skupinu druhově častých bonusů. Jedná se o přídavky, které vůbec nesouvisejí s předchozím dějem, mnohdy ani žánrově a ani tématicky. Prakticky jediné, co je spojuje se snímkem, ke kterému jsou připojeny, je jeden a ten samý filmový štáb, přičemž na této skutečnosti si všichni filmaři příkladně a bez výhrad zakládají. Zatím se nikdy nestalo, že by byly promítány v této kategorii filmy a bonusy zvlášť, případně prohazovány mezi sebou apod. A tak se po řinčivé parodii na film Sjúpnovas Wórs (2007), nazvané Stelr Wórs (2009), můžeme podívat na politický minithriller ze současnosti, k dramatu o milostném trojúhelníku androidka-kyborg-muž Roboláf (2006) byla připojena hororrová pohádka a za vrchol odvahy (v České republice bychom se setkali s označením „vrchol nevkusu“) byl označen tvrdě pornografický bonus ze středověké mučírny k eroticky naprosto neškodné mezicivilizační komedii Klik Stratedži (2012).
A máme tady výjimky, kuriozity a ojedinělé umělecké kousky! Jejich stručný výčet prostě a jednoduše musí začít filmem o střetu římských legií s cestovateli časem z pozdního středověku Tájmejdž z roku 2007. Jeho bonus je považován dodnes za mezník bonusové subkultury, za nejlepší filmovou „příponu“ všech dosavadních dob a rovněž i za nejdražší filmový apendix všech dob. Pro nás pozemšťany může být docela potěšující, že si scénáristé námět vypůjčili z evropských dějin. V závěru vizuálně velkoryse pojatého zobrazení desetileté války mezi skromně vyzbrojenými Římany a střelným prachem a palnými zbraněmi vybavenými mušketýry dochází k vyvrcholení důvtipně stavěné zápletky, směřující k odhalení toho, jak je možné, že mušketýři mohli cestovat časem. 17-ti (slovy sedmnácti!!!) minutový bonus skvěle načasovanou pointu hlavní části filmu obrací naruby a vtahuje do děje za nitky času tahající mimozemskou civilizaci. Vypointovaný bonus pak i tuto teorii boří. Necelá třetina hodiny děje je tak napěchována nápady, narážkami a zvraty, že by mnohým tvůrcům posloužila pro natočení nejméně druhého a ještě i třetího dílu. Scénáristé Džon Prečit a Dounald Čájld předřadili před svůj film, nazvaný Ívl Our (2007), bonus k naprosto cizímu a s tématem jejich filmu, kterým je zrození ďáblova pravnuka, vůbec nesouvisejícímu. Získali práva od původní produkční společnosti Lájt Senčry, nasmlouvali všechny původní herecké hvězdy filmu Ejndžlslejr z roku 1992 a svým tzv. předbonusem obohatili 15 let starý snímek dodatečně o naprosto klasický dvouminutový přídavek. Součástí dohody o nákupu práv byl také odstavec o bonusu k jejich filmu. Firma Lájt Senčry se v něm zavázala natočit na oplátku bonus k Ívl Our před druhý díl Ajndžlslejr 2, který by měl vzniknout v roce 2015.
Až doposud jsem hovořil o bonusech, které byly přijaty diváckou obcí veskrze vlídně až nadšeně. Ne vždy se ale dá hovořit o dobrém nápadu, když se produkce rozhodne s bonusy experimentovat. V epické fantasy Kástl Fjury z roku 2010 je bonus zařazen přesně v polovině děje, ovšem popisuje události, které chronologicky patří až těsně za dramatické finále. Navzdory tomu, že film je velmi kvalitní, jen málokterý divák se dokázal smířit s faktem, že od poloviny příběhu do detailu ví, jak obléhání vlastního hradu jednotkami hradního pána za účelem nepropuštění nelidské bytosti mezi lid dopadne. Je statisticky podchyceno, že závěrečné titulky v marné naději, že za nimi bude další bonus, vše převracející úplně jiným směrem, dosledovala pouhá 3% diváků. Ani další pošetilý pokus o originalitu se nevyplatil. Scénárista Pól Brájtn zařadil do běhu děje filmu Spejs Polís dokonce tři bonusy, z nichž každý vždy popřel ten předchozí, ovšem takovým způsobem, že udělal z příběhu nepřehlednou a nehomogenní kaši. Je statisticky dokázáno, že závěrečné titulky v kině nedokoukal nikdo. Světová kinematografie na naší zeměkouli má, jak jsem se snažil v uplynulých minutách prokázat, ohledně bonusů opravdu co dohánět. Držme jí palce, aby se v případě, že se do bonusů zakousne tak jako ta ertarská, dostávalo bonusové politice jen těch nejlepších hodnocení.