Myšlenka paralelních světů je ve své podstatě prostá. Jde o to, že žijeme v trojozměrném světě, za čtvrtý rozměr považujeme čas a víc rozměrů nevnímáme. Dovedeme si ale představit, že pokud by tu byly další rozměry, mohl by náš čtyřrozměrný svět v tom pátém nebo šestém rozměru velmi těsně sousedit s jíným světem podobným tomu našemu. Byli bychom jako bytosti žijící na jedné stránce knihy, které mají podezření, že jejich stránka není ojedinělá, že takových je tu víc a nejsou daleko. Když použijeme tuto analogii, uvědomíme si, že když zavřeme knihu, opravdu budou bytosti ze světa jedné stránky velmi těsně sousedit se světem dalších stran, ale tyto blízké světy pro ně budou nedostupné - tedy pozor - pokud by to ti šikovní straňáci nevzali přes hřbet. Tam je to sice dost daleko, ale možná by jim takový obchvat vyšel. Nejlepší by samozřejmě bylo vystoupit ze své stránky do prostoru a pak se ponořit do té další. A to je myšlenka, která je základem SF povídek a románů o cestování mimoprostorem.
        Ale jak je to vůbec s těmi rozměry? Potřebujeme je v SF k něčemu? Vždyť máme kosmické lodi!
        Je asi jasné, že tři geometrické rozměry si lidé uvědomovali odedávna. V tom mají jasno i kočky a psi, takže skok na myš nebo kus salámu zvládají jak na rovině, tak s převýšením. Lidé se prostorem ovšem zabývali hlouběji. Nejdříve si sice mysleli, že Slunce obíhá kolem Země - to jim nezazlívám, denně to všichni vidíme - ale pak přišli na to, že je tomu naopak a že je to tak pro modelování vesmíru jednodušší. Na Keplerovi stavěl Newton, když odvodil svůj gravitační zákon a vymyslel, že Slunce není výjimečným magnetem, ale že všechna tělesa ve vesmíru se navzájem přitahují a že je to tak pro modelování vesmíru jednodušší. Čas jako samostatný rozměr zavedl pro svou teorii relativity Einstein a zas se mnohé vysvětlilo a zjednodušilo. A přitom se také objevila otázka, zda je rychlost světla opravdu tou absolutně nejvyšší. Chvilku se zdálo, že gravitace by mohla být rychlejší než světlo - podle Newtona přece funguje okamžitě. Ale chyba! Když se do matematického modelu Sluneční soustavy zavedla oprava na gravitaci šířící se rychlostí světla, najednou vše vycházelo o řád přesněji. Takže se vlastně vše opět zjednodušilo, protože jsme se zbavili další výjimky.
        Ale objevily se další problémy. Je světlo vlna nebo částice? Jak fungují interakce v mikrosvětě? A řada dalších problémů, které nás do té doby netrápily, protože jsme se k nim ještě nedostali. Naštěstí máme novou teorii, teorii superstrun. Tato teorie předpokládá, že základními stavebními kameny přírody jsou nehmotné jednorozměrné struny. Všechny částice jsou struny, které vibrují různými způsoby, nemohou ovšem kmitat v našich známých rozměrech, tak kmitají v jiných. Podle teorie strun má vesmír 11 rozměrů, jeden časový a deset prostorových. Podle novější varianty teorie strun se vše podstatně zjednoduší, když zavedeme šestadvacet rozměrů místo těch 11, které nahradily naše původní primitivní čtyři. Dodatečné rozměry jsou ovšem svinuty do variety malé velikosti, v důsledku čehož unikají přímému pozorování. A teď je vše v pořádku. Rychlost světla je konečná, nic není rychlejší, ani gravitace, a vše je jednoduše vysvětleno teorií suprestrun, která rozumí na celém světě opravdu dobře jen pár desítek lidí.
        Pro SF autory to má velmi nepříjemný důsledek. S kosmickými loďmi je konec. Mohou lítat nanejvýš rychlostí světla, takže jsou pro náš vesmír prakticky nepoužitelné. (Hvězdné soustavy jsou od sebe vzdálené světelné roky a jen některé mají planetární systémy a z nich jen vzácně se vyskytne něco podobného Zemi...) Tak až sem jsme to dopracovali díky tomu, že jsme chtěli mít model vesmíru co nejjednodušší!
        Zbývají tedy paralelní vesmíry, stačí jen prolomit cesu mimoprostorem. Ovšem vesmírem nebudeme cestovat pěšky a v šortkách... a naše oblíbená kosmická loď se opět vrací na scénu, tentokrát ovšem neletí rychlostí větší než je rychlost světla, ale bere to hákem mimoprostorem.
        Kosmická loď ovšem není jediným způsobem, jakým je možno proniknout do paralelního vesmíru. Znalci to dobře vědí. Tady se zabývámedalším příkladem paralelního světa. Podle bohatosti znalostí, kterými už dnes disponujeme, je jasné, že se nejedná o nějaký podvrh či výmysl, ale o skoutečný komplexní svět, který se stále ještě snažíme plně pochopit. Je to planeta Ergea, na níž se nachází Republika Ertar - stát, s nímž máme rozsáhlé styky.
        Závěrem svého vystoupení bych chtěl poznamenat, že zkoumáním Ertaru se zabývá na celém světě přibližně desetkrát méně lidí než teorií superstrun, ale podle našeho názoru máme lepší a hlavně srozumitelnější výsledky.

---