(původní přehled pro 29. Ercon 2013)
       
       na základě zahraničních pramenů sepsal Standa Čermák
       
       Předpokládám, že kdo se zúčastnil v loňském roce 28. Erconu, pak si jistojistě pamatuje moje pojednání o bonusech k ertarským filmům. Bonusy nejsou zapomenuty. A protože vývoj běží dál a ještě k tomu mílovými kroky, velmi brzy se k nim na nějakém příštím Erconu vrátím. Nicméně dnes bych se chtěl (a také budu!) byť v souvislosti s ertarskou kinematografií zabývat něčím úplně jiným. I když: skutečně něčím úplně jiným? V závěru mého vystoupení sami poznáte, že zase tak úplně něco jiného než bonusy trailery nejsou …
       
       
       Nejprve trochu teorie.
       Webová stránka wikipedie.cz říká:
       Trailer (kinoupoutávka, kinotrailer) je krátká, ne více než tři minuty trvající upoutávka na budoucí film, uvolněná až půl roku před premiérou a většinou ve formě sestřihu stěžejních nebo vizuálně nejzajímavějších částí. Jde vlastně o reklamu na film, ovšem určenou pouze pro kinosály. Kinoupoutávky jsou poté zpravidla využity ještě jednou, jako bonusové materiály na DVD. K filmům s vyššími rozpočty vzniká ne jeden, ale i několik (někdy i přes dvacet) kinoupoutávek, v závislosti na tom, pro jaké promítání jsou určeny (např. před promítáním filmu hodnoceného PG-13 se v kinoupoutávce nesmí objevit záběry, které by podléhaly hodnocení R, proto se pro taková představení vyrábějí speciální kinoupoutávky, ve kterých se nevhodné scény vypustí). Náklady na výrobu kinoupoutávky k vysokorozpočtovým filmům mohou dalece přesahovat milion dolarů. Zvláštní kategorií trailerů jsou televizní upoutávky, které bývají mnohem kratší než plnohodnotné kinoupoutávky (obvykle 20 - 30 sekund) a v mnohých zemích obsahují i nezbytnou informaci o kategorizaci filmů (podle MPAA: G, PG, PG-13, R, NC-17).
       Teaser je krátká (např. třicetisekundová až minutová) upoutávka na film (seriál, popř. jiné audiovizuální dílo), často sestavená ze záběrů hrubého sestřihu; můžeme ho nazvat jakousi předupoutávkou. Je tedy pravděpodobné, že některé (nebo všechny) scény v konečném audiovizuálním díle nebudou, která má za cíl (krom samotného avíza, že daný film/seriál vůbec existuje) nalákat diváka k tomu, aby na daný film přišel do kina nebo se na něj díval v televizi, popř. si koupil jeho DVD či jiné reklamní předměty. My se budeme zabývat pouze trailery, protože pojem teaser se v Ertaru používá velmi výjimečně, zpravidla při citacích o situaci v jiných kinematografiích.
       Na rozdíl od bonusů (možná si vzpomenete, první bonus se za ertarským filmem objevil až v roce 1992 a v první desetileté fázi doprovázel jen filmy podle komiksů) je trailer (dále už pěkně ertarsku trajler) součástí filmového byznysu mnohem déle.
       
       
       Prvním filmem, jemuž předcházel plnohodnotný trajler, je dnes už dávno diváky zapomenutý Bridž ouver d´ Blek Rivr z roku 1965. Krátká kinoreklama nebyla ničím zajímavá a přesně zapadala do na začátku mého dnešního erconského příspěvku uvedené definice. Možná by vás mohl zarazit letopočet 1965. Proč tak pozdě, když na Zemi se první trailery objevily už počátkem 20. století? Tady musím dodat, že původně i na Zemi byl trailer uváděn až po promítnutí filmu (trailer = přívěs), což bylo ovšem velmi brzy shledáno jako neefektivní. Samozřejmě, v Ertaru se první trajlerové krůčky datují podobně, já ovšem ve svém značně okleštěném přehledu přeskočil až do doby, kdy se trajler skutečně za trajler už dal považovat v plné parádě.
       Pokud se komerční vývoj tvorby trajleru v Ertaru s pozemským trendem natáčení upoutávek do roku 1965 poměrně shodoval, počínaje tímto rokem nabral opačný trend. Zatímco na Zemi začaly vznikat specializované firmy, zabývající se výrobou trailerů, v Ertaru filmová studia tuto kategorii kinematografie jako takové pevně stáhla pod svá křídla a dodnes ji uzurpují. Důvodů (a zároveň i následků) je několik:
       - šetření nákladů
       - únik informací o obsahu filmu
       - propracovaná filosofie propagace filmu je v plné integritě s filmem samotným
       - důvěra ve vlastní síly a prostředky
       
       
       Od premiéry filmu Bridž ouver d´ Blek Rivr uplynulo hodně vody ve všech filmových i skutečných řekách Ergey, než se začalo v oblasti trajlerů dít něco zásadního. Filmová studia sice hledala nové cesty a pohledy, ale téměř výhradně se jednalo o experimenty a změny ve formálním zpracování (např. způsob ozvučení: pouze hudba, pouze slova, pouze zvuky; barevný versus černobílý materiál apod.).
       
        A podotknu ještě jednu důležitou věc, než se pustím do výčtu těch nejzajímavějších a nejpozoruhodnějších ertarských trajlerů. Režisérem trajleru je vždy a bez jakékoliv výjimky je vždy režisér filmu.
       
        V Ertaru až rok 1992 zaznamenal v přístupu ke tvorbě trajlerů významný posun. Možná je to symbolické, možná je v tom více záměru, než obyčejný smrtelný Ert dokáže rozpoznat, ale může za to film Kárboj, za nímž následoval první ertarský filmový bonus. Kromě toho, že se v upoutávce na tento film podle stejnojmenného komiksu objevil sestřih těch nejzajímavějších záběrů a momentů z děje, zařadil sem režisér Klárk Kent také několik nepoužitých scén. Po několika dnech promítání trajleru v kinech se strhly dvě laviny. Tou první byly rozhořčené dopisy diváků, kterým vadilo, že odvážná milostná scéna, naznačená v trajleru, nebyla ve vlastním filmu vůbec rozehrána a tou druhou, pochopitelně mnohem zajímavější, byla vlna trajlerů, v nichž se režiséři začali předhánět, kdo ukáže divákům více z hotového filmu vystříhaných scén. Celý tento závod vyvrcholil v roce 1996, kdy trajler k filmu Best of d´ Wrst obsahoval jen a pouze v tříhodinovém vězeňském thrilleru neobsažené scény.
       Ano, usuzujete správně. Odtud byl samozřejmě jen krůček k tomu, aby filmové štáby začaly natáčet záběry rovnou pro trajlery. Trajler se pomalu ale jistě stával samostatným filmovým dílem, a to jak ve smyslu uměleckém (pro úplnost: ve smyslu uměleckého díla) tak ve smyslu chronologickém. Mnohdy totiž trajler zafungoval jako prequel k filmu, který měl propagovat. To by se pochopitelně dalo vydržet, kdyby ovšem nedocházelo k extrémům jako v případě filmu Spejs Wór, kdy byl divák, jenž trajler neviděl, při sledování děje naprosto ztracen, protože neznal tajemnou motivaci pro cestu osamělého vesmírného piráta za pomstou. Takových prequelových trajlerů se na přelomu tisíciletí objevily desítky. Tento experiment na duších nešťastných diváků však skončil nezdarem a dnes už podobně laděný trajler v kině naštěstí nepotkáte. Připadá vám to vůči těm, kdo chodí do kina pravidelně a často a tudíž neměli s pochopením děje příště navštívených filmů sebemenší problém, nespravedlivé? No, nevím, nevím, jestli byste byli takhle shovívaví i v případě, kdy byste přišli do kina se svou přecitlivělou přítelkyní na melodramatickou love story a oni vám před ní promítli dvacetiminutový (!!) trajler na film Spejs Wórm (2001), v němž teče krev lidí a živočišný sliz obrovských červů proudem … a nakonec se ve vlastním filmu pak o podivnou civilizaci červů zajímají jen ekologičtí galaktičtí aktivisté. Jojo, až sem doputovala touha filmových studií být za každou cenu originální! Režiséři se vrátili k praxi zařazovat do trajlerů jen ty záběry, které diváci později uvidí, byť jen jako součást daleko delší scény, scény s třeba i jiným vyzněním, než na jaký trajler upoutává. Divák se tak však dostal do jiných tvůrčích osidel. Režiséři mu svou přirozenou touhou být znovu originální začali prozrazovat důležité pasáže. V den, kdy měl premiéru trajler k filmu Márdr in d´ Blů Trejn (2004), se však i tato praxe odebrala do věčných lovišť. Režisér totiž v umně sestříhaném trajleru divákovi prozradil, kdo je vrah, čímž si sám osobně pokazil celoroční filmovou dřinu a promrhal 53 miliónů grátis. Tzv. prozrazovacím trajlerům odzvonilo. Zkusil to pak už jen režisér Semjuel Džon Livingstn v trajleru na film Ándiskavrd Márdr, kdy v reklamě na svou velenapínavou detektivku také vraha prozradil. Jenže tentokrát schválně nasměroval divákovu pozornost na špatnou osobu, čímž zamýšlel publikum přelstít. Záměr se však nepotkal s příznivým účinkem, protože diváci po zkušenostech z předchozí kriminálky prostě na Livingstnův film takřka vůbec nechodili. A přišel čas seznámit vás s několika trajlerovými perličkami.
       Tak např. k filmu o počítačových hackerech Goust in d´ Memory vzniklo neuvěřitelných 92 (!!) trajlerů, na každý den z tříměsíčního období před premiérou jeden. Kdo je všechny pozorně, pečlivě a bedlivě zhlédl, nemusel už pak na vlastní snímek do kina chodit, protože mu ho dvaadevadesátidílný trajler detailně předložil. Nebo např. pro Káubojs, Ejlijens end Manstrs žádný trajler nebyl natočen ani sestříhán. Přesto se tenhle vědeckofantastický western stal největším kasovním trhákem roku 2008. Dalším ojedinělým případem je trajler k životopisnému dramatu o učenci z 15. století Brájen MekFlinstoun, kterým byla jen promluva samotného režiséra k divákovi. Sten Márvin se posadil do svého ohromného křesla v pracovně, pustil amatérskou videokameru a namluvil 95 vteřin dokonale načasovaných informací o ději chystaného filmu. Tento trajler sklidil ohromný úspěch, možná zřejmě proto, že byl první a také poslední svého druhu.
       Trajlery ke čtyřhodinovému dramatu ze života jedné aristokratické rodiny z 24. století s názvem Nou Wej to Livink in d´ Sejf Sosájety vznikly čtyři. Každý byl promítán vždy na začátku příslušné hodinové pasáže děje, aby diváka upozornil, co se všechno ještě stane. Ani tenhle přístup k trajlerové problematice, i když byl několikrát zopakován, se nedočkal bůhvíjakého diváckého uznání.
       A konečně trajlery ke všem na sebe vždy přímo navazujícím jedenácti dílům historického eposu Lord of d´ Kinks (1999-2010) neobsahovaly žádné záběry z dílu, před kterým byly promítány, ale byly vždy jen sumarizací předchozího děje, aby si divák osvěžil minulé události a nebyl v ději dílu následujícího ztracen.
       
        Trajlery zcela jistě zůstanou nedílnou součástí i ertarského filmového kulturního života v blízké i vzdálenější budoucnosti. Já sám je ovšem nepovažuji za tak zábavné jako bonusy, s jejichž historií jsem vás seznámil na minulém Erconu.