Slávek Švachouček
Po tisíce let byla dávná stavba opředena tajemstvím a v hustých lesích poblíž Blackholu skryta před okolním světem. Proč a kdo tento záhadný monument postavil? Bylo to umění? Politika? Šlo o první projevy náboženství? Nebo se jen dávný stavitel rozhodl hodit rukavici v tvář fyzikálním zákonům a stvořit něco zbytečně monumentálního?
Obr. 1 – Blekholské lesy – v údolí uprostřed snímku dole se skrývá Rokhenž
Na základě archeologických prací prováděných v různých lokalitách na celém Tarosu dospěl profesor Wiš k závěru, že šlo o stavbu určenou k uctívání Slunce a Měsíce a k měření času, tedy jednu z prvních astronomických observatoří Ergey a sichr nejstarší v Ertaru. Starodávný skvost tedy představuje významný mezník na cestě k moderní astronomii.
Obr. 2 – Rokhenž – letecký snímek
Mýtina kolem stavby naznačuje, že se tu při významných příležitostech mohlo scházet asi 729 lidí. Je to samozřejmě jen přibližný odhad. Známe vášeň Ertů pro matematiku a 729 je tři na šestou. Mohlo to taky být 625 (pět na čtvrtou). Čtyři na čtvrtou, tedy 256, můžeme vyloučit, protože tak málo lidí by nestačilo odpovídajícím způsobem zdupat mýtinu. Stejně vylučujeme i 1024, tedy čtyři na pátou (resp. dvě na desátou), protože tolik lidí už by se na mýtinu nevešlo. Po dlouhých debatách jsme s profesorem Wišem došli k závěru, že kněží hvězdy byli určitě nejen dobří matematici, ale také zkušení organizátoři. Za pár tisíciletí se jistě naučili vytvářet si rezervu a operativně s ní pracovat. Pravděpodobně rozesílali pozvánky 625 prominentním účastníkům a v případě, že se dostavili všichni nebo dokonce víc, doplnili stav publika sedláky a podruhy z okolních vesnic na 729.
Obr. 3 – 625 lidí (ilustrační foto Google)
Dnes tradici udržují jen nejstarší vesničtí senioři. Schází se jich tu při slunovratu a rovnodennosti asi tak čtyři nebo pět na prvou a přinášejí květiny nebo kameny, podle počasí, na hroby na kraji mýtiny. Tam odpočívají jejich předkové, kteří si sem kdysi vyšli a už neměli dost sil nebo náladu se vracet zpět. Je pochopitelné, že jejich přestárlí kamarádi je nejdřív upřímně prokleli a pak pohřbili co nejblíž za hranicemi svatého místa.
Podle dochovaných ústních tradic nebyla stavba nikdy upravována, stojí hrdě a beze změn tisíce let. Jedná se o obdivuhodné dílo. Jednotlivé kameny, kterých je celkem deset, jsou uspořádány do dvou kruhů po pěti. Dolní kruh tvoří menší kameny, horní větší. Tak vznikly mezi dolními kameny mezery vhodné k pozorování oblohy. Jednotlivé kameny jsou bloky o rozměrech od 1150 x 1550 x 1570 mm do 1550 x 1670 x 2450 mm. Materiál použitý ke stavbě je druh žuly s měrnou hmotností kolem 2650 kg/m3, který se v okolí nevyskytuje. A váha bloků? Od 7,3 t do 16,6 t. Přitom dávní kameníci pracovali tak přesně, že v místech, kde na sobě bloky leží a dotýkají se, nelze mezi kameny vsunout ani minci, ani čepel nože.
Obr. 4 – Nůž (ilustrační foto)
Podle profesora Wiše byl postup stavby celkem jednoduchý. Pod kámen připravený v lomu se zasunuly silné trámy, nebo spíše hrubě opracované kmeny. Muselo jich být tolik, aby jeden vycházel asi na půl metru strany kamene. Tak vznikla jakási obří nosítka s držadly po stranách. Pak už stačilo, aby se ke každé "rukojeti" postavilo dvanáct mužů a na povel kněží kámen zvedli. Pro menší kameny tak vychází po každé straně tři tyče, pro jednoho nosiče tedy zátěž asi 100 kg. Pro větší kameny s pěti tyčemi by musel každý nosič zvednout a nést cca 170 kg. Profesor Wiš tuto situaci bravurně řeší tím, že pro větší kameny přiděluje ke každé tyči šestnáct nosičů. Naše námitky, že klády, které by snesly takové zatížení, se už nedají udržet v rukou, smetl ze stolu zavedením tak zvané paprskové teorie. Podle ní mohly být kameny neseny na tyčích uspořádaných paprskovitě, takže tyče mohly být slabší. Nosiči by se nemuseli tolik tísnit a mohlo by se jich zapojit dvakrát víc. V takovém případě by nosiči nesli každý asi 85 kg a mohli by při práci zpívat zbožné písně. Museli jsme uznat, že další námitky nemají cenu a jen by zdržovaly konstruktivní výzkum.
Obr. 5 – Nácvik zvedání břemen (podle prof. Wiše)
Tím byla vyřešena doprava kamenných bloků z lomu na horský hřeben a usazení částí spodního kruhu na mýtině. Usazení bloků horního kruhu bylo podle profesorova modelu vyřešeno geniálně jednoduše. Ženy a děti z okolních vesnic, které se pochopitelně nemohly uplatnit jako kameníci nebo nosiči, nanosily před kameny spodního kruhu hlínu a vybudovaly paprskovitě se rozbíhající pečlivě udusané rampy. Po těch pak nosiči velkých kamenů vynesli bloky nahoru a usadili je tam. Pak už jen stačilo, aby ženy a děti po večerech za pár generací odstranily přebytečnou hlínu a tajemný monument byl hotov.
Obr. 6 – Ženy odstranily přebytečnou hlínu (ilustrační obrázek podle prof. Wiše)
Profesorovy teorie tedy ukázaly, že na Rokhenži vlastně není nic tajemného. Je to pozůstatek kultury našich prapraotců, který žárlivě skrývaly před zraky nepovolaných celé generace. Tradice se předávala ústním podáním z otce na syna nebo z matky na dceru. Pokud to nešlo, předávala se z otce na dceru nebo z matky na syna. Když nevyšlo ani tohle, předávalo se tajemství chrámu z otce na synovce, případně na neteř, nebo z matky na neteř, případně na synovce. Připouštělo se i předání na nevlastního synovce, vnuka či pravnuka nebo na nevlastní neteř, vnučku nebo pravnučku. A když bylo opravdu zle, mohl se nositelem tajemství stát i nějaký ten parchant ze sousedství. Přednost přitom měli němí příbuzní, protože u těch se dalo předpokládat, že tajemství nevyzradí. Důsledkem snahy o zachování tradic je pak zajímavý fakt. Proti celostátnímu průměru, který činí asi 2,5 %, je podíl hluchoněmých, neslyšících nebo nedoslýchavých v oblasti kolem Rokhenže skoro 20 %. Svou roli ve statistice ovšem hraje i to, že vesničané v této oblasti nemají rádi cizince a svou hluchotu často předstírají nebo alespoň přehánějí.
Obr. 7 – Hluchá selka kolébá své nemluvně (ilustrační obrázek)
A co říci závěrem? Nikoho asi nepřekvapí, že kameny ukazují směr východu Slunce při slunovratu a rovnodennosti. Nejzajímavějším výsledkem výzkumu vědeckého týmu profesora Wiše je však zjištění, že horní hrana jižního kamene v horním kruhu ukazuje přesně na místo, kde pro pozorovatele za 13 586 let splyne na půlnoční obloze hvězda známá jako Oko Netopýra s okem neviditelným kvasarem QQ616843513587861351.
Jak to dokázali předkové blekholských vesničanů před cca deseti tisíci let tak přesně určit a jaký má tento jev význam, zatím zůstává otázkou.
>