BEZEJMENNÉ HROBY
Petr Súkeník
Aktuálním tématem Erconu je, pokud si správně pamatuji ,pohřebnictví v Ertaru. Tedy přesněji řečeno bylo aktuálním tématem asi před šesti roky, ale toto téma je aktuální stále. Při návštěvě některých hřbitovů si jako návštěvníci můžete připadat zmateni. Nejen v Ertaru, ale vlastně na celé Ergee. Ertar je však tohoto zmatení kolébkou. Proč byste měli být zmateni? Hřbitovy vypadají často stejně jako mnoho dalších v Ertaru a na celé Ergee. Větší či menší náhrobky různých tvarů a velikostí se rozkládají pod stinnými korunami dubů a kaštanů nebo mezi ztepilými kmeny tisů a smrků. Udržované, štěrkem sypané cestičky se vinou mezi jednotlivými kameny, trávníčky a záhony květů. Prostě zdánlivě běžný hřbitov. Jen jména na deskách chybí. Omyl? Opomenutí? Úřední postup při náhradě jmen úmrtními čísly (opak rodného čísla)? Zásah úřadu na ochranu (bývalé) osobnosti? Nikoli. Navštívili jste hřbitov „noubodynoushuistů“.
Že jste o nich ještě neslyšeli? To se divím. Vždyť i ve školách je u některých historických událostí, objevů nebo vynálezů uvedeno – „bezejmenný“.
O co jde? Jde o to, že jste narazili na stopu následovníka ertského středověkého filosofa Konklužnuia. Vlastně i jeho jméno se nám dochovalo jen omylem. Konklužnianisté, nebo jak oni sami sobě říkají noubodynoushuisté jej nazývají „Velkým Bezejmenným“. V některých oblastech a zemích jsou považováni za filosofický směr, podobně jako v Ertaru, jinde za uznané náboženství, onde zase za sektu.
Konklužnuius, budeme ho nadále nazývat Velkým Bezejmenným, abychom se neprohřešovali proti jeho vlastnímu učení, propagoval umírněnost, co se týče osobnosti, a velké činy, co se týče lidstva. Za jednu z nejhorších vlastností považoval marnivost. Tvrdil, že velké činy zůstávají samy o sobě, lidé však postupně splývají s lidstvem jako masou, lidstvem, které tvoří ti, co byli, jsou i budou.
Noubodynoushuista má být celkově umírněný. Nemá si v žádném případě myslet, že je nejlepší na celém světě, ale jen skoro nejlepší. Ani není nejdůležitější, ale jen důležitý. Nemá být nenažraný, ale maximálně rozežraný, nemá být ješitný, maximálně tak šitný a tak všelijak podobně.
Každý noubodynoushuista dostane při narození 12 jmen. Asi jako u nás známý Surio Mario Martinéz Chuerez de Ferdinando, ale jmen je více. Tedy 12 jak jsem již zmínil. Noubodynoushuista se noubodynoushuistou obvykle narodí v rodině jiných noubodynoushuistů. Ještě jsem neslyšel, že by některý noubodynoushuista ihned po narození odmítl noubodynoushuistou být. Je to pravděpodobně dáno tím, že bezprostředně po narození takový noubodynoushuista ani neví, že noubodynoushuistou je a má docela jiné starosti. No a pak si už zvykne. Noubodynoushuistou se samozřejmě člověk může stát i později a to i v případě, že dříve noubodynoushuistou nebyl. Podle věku dostane ale pouze příslušný počet jmen. Po dožití 10-ti let jsou mu odebrána první 3 jména, po dožití dalších 10-ti let dvě jména, a tehdy je poprvé dotázán, zda chce i nadále zastávat názory Velkého Bezejmenného. Pokud ano ztrácí každých 10 let jedno jméno. Pokud se dožije devadesátky, ztrácí každoročně jednu hlásku. A je-li opravdu dlouhověký a má krátké poslední jméno, dožije prostě s poslední hláskou. Pro případné rozlišení se pak užívá obvykle místní údaj. Například v domově důchodců, kde jsou tři skoro století noubodynoushuisté, kteří se všichni jmenují A (pokud „-a“ byla poslední písmena v jejich posledních jménech) - je to A např. z trojky, nebo A z pětky (míněna čísla pokojů).
Správný noubodynoushuista se má snažit být co nejužitečnější, ale ke svým činům se nehlásí, pokud jsou již vykonány a nesouvisí s činy budoucími.
Pokud takový noubodynoushuista vykoná nějaký čin ohavný, obvykle se v rámci své filozofie k němu také nehlásí. Ve většině případů ho k nim ale přihlásí policie a případně orgány činné v trestním řízení. Takovýto špatný noubodynoushuista bývá vyloučen ze společenství všech noubodynoushuistů celého všehomíra, a ztrácí právo na to být bezejmenným. To je snad největší trest, kterého se mu může dostat. Každý správný následovník „Velkého Bezejmenného“ touží zakončit svou existenci v hluboké mase neznámých bytostí zvaných lidstvo, mase, ze které ční pouze činy. Činy, které tvoří lidstvo lidstvem. Však také je každoročně doplňována kniha „Hů is not hů“ (Kdo není kdo) v podstatě obdoba známých knih „Who is who“. V knize“ Hů is not hů“ je však vždy prázdná kolonka „jméno“ a je pojednáno zevrubněji o činu, výtvoru, vynálezu, který člověk, jehož jméno chybí, vykonal.
Když noubodynoushuista zemře, je mu odebráno poslední písmeno či jméno, nebo všechna zbývající jména. Obřad je vykonán ve svatyni u hřbitova a pak jej zřízenci pohřbí v nějakém bezejmenném hrobě a nikdo neví v jakém. Pozůstalí tak chodí na hřbitov a zastaví se kdekoli, zalijí květiny, upraví okolí a zavzpomínají na nikoho. Vždyť co kdyby právě zde nebo támhle jejich nikdo byl. Na každého nikoho se tak na hřbitově noubodynoushuistů dostane. Vlastně proto jsem napsal tento příspěvek. Když jsem na jednom našem hřbitově viděl několik zanedbaných, rozpadajících se hrobek se skoro setřenými jmény. Je to smutný konec, naprostý konec a naKONEC se stejně ani to jméno nezachová. Noubodynoushuisté tento problém vyřešili. Lze sice zapomenout na někoho, ale vždy lze vzpomenout na NIKOHO.
Také vy, pokud zavítáte na hřbitov noubodynoushuistů, zastavte se u kteréhokoli bezejmenného pomníku, položte kytičku a zavzpomínejte na nikoho. Vždyť možná stojíte nad pozůstatky člověka, který vykonal něco zásadního, velkého. Nebo něco menšího, ale v malém společenství se i malé činy stávají velkými. A pokud ne, určitě alespoň žil ve stejné době, kdy někdo něco velkého vykonal.