---

       Sýr děsu 2
       
       Originální název: Frájt číz aka Číz of teror 2
       Země vzniku: Ertar, 2013
       Scénář: Ben Ch. H. Hur
       Kamera: Noumúví Tým
       Režie a produkce: Džona Šippenterová
       Hrají: Elvis Tejlor, Elizabet Preslyjová, Cemr Šlemr, Hemr Šlemr aj.
       
       Ukázka několika reklamních sloganů na tento film:
       
       Ucpete díru a objeví se jiná. Větší. Horší! Smrtelnější!!
       Ucpat díru nestačí.
       S dírou dál rozhodně nedojdeš!
       Díra může vážit více než to, v čem se nachází!
       
       Není divu, že mezi prvním a druhým dílem o zákeřných schopnostech mléčných výrobků uběhlo více než dvacet let. Jak ostatně i ze zveřejněné recenze Slávka Švachoučka vyplývá, film Sýr děsu 1 u diváků propadl, finančně se ocitl ve tmavotmavě červených číslech a kromě diváků si na něm smlsla i kritika, která nešetřila peprnými slovy.
       Jenže podivnými cestami ubírá se svět filmu. Tečou totiž do něj i peníze, které už od podpisu šeku určitým druhem producenta nemají ambice být proměněny v zisk. Naopak, filmaři tyto nemalé částky využívají na odborný růst a filmové experimenty, které by sami nebyli schopni financovat a na které by jim standardně se chovající byznysmen nedal ani floka.
       A tak mohl být natočen Sýr děsu 2. Ačkoliv tento snímek má zcela jiný originální název (Frájt číz), nikdo (a to, prosím, ani samotná režisérka a producentka v jedné osobě!) mu nemůže přijít na jiné jméno než právě na Číz of teror 2.
       Někteří proto, že jsou přesvědčeni, že dvojka je nejméně stejně špatný film jako jednička.
       Jiní zase proto, že jedničku milují a už od roku 1991 si přáli pokračování; v jejich případě byly však rozsáhlým vyšetřováním soukromé detektivní kanceláře za účelem získání exkluzivních rozhovorů pro významný nejmenovaný filmový magazín odhaleny stopy sýrárenského lobbingu v nejvyšších patrech filmařské smetánky.
       A někteří (naštěstí těch je většina) v něm vidí, podle mého názoru právem, ukázkové dílo experimentální vlny.
       
       Číz of teror 2 patří mezi tzv. StF filmy čili stady-fikšn; i když já osobně bych tam ještě přidal jedno slovo – a bylo by to tedy dablstady-fikšn.
       
       Vím, musím pěkně popořádku.
       
       Hned to tedy vysvětlím.
       Stady-fikšn je žánrová odnož, která si klade za cíl populární formou (nejvíce komediální, horrorovou a thrillerovou a nikdy, skutečně nikdy!, muzikálovou nebo operetní) přibližovat nejširší veřejnosti oblasti, o kterých si představitelé kulturní a vědecké elity myslí, že by obyčejní lidé měli alespoň v základech ovládat. Tak se např. mohli diváci při sledování kriminální komedie Hau tu Lúz Many (Jak přijít o prachy, 2009, režie, scénář a produkce Cent Šérholdr) dobrovolně vzdělávat v činnostech, spojených s nabýváním akcií a jejich prodejem na akciových burzách, zejména na těch dravých zahraničních, popř. se mohli podrobit vizuálnímu tréninku v sebeobraně ve vyšperkovaném horroru s výmluvným názvem Selfdyfens egejnst dý ívl (Sebeobranou proti zlu, 2011, režie Kúlwotr Brejbenbakr).
       
       Filmoví producenti, kteří se rozhodli filmy této žánrové kategorie financovat, zažili nesmírně příjemné překvapení. Byli totiž smíření s tím, že snímky kategorie stady-fikšn nikdy nemohou u diváků zabodovat natolik, aby se staly výnosnými. Ano, přátelé, výše uvedené oba dva filmy a i další jim žánrově podobné, trhají divácké rekordy. Zlí jazykové, kteří podobné „charitě“ (zdůrazňuji použité uvozovky) nemohou přijít na jméno, ani v tomto případě nezahálí a tvrdí, že taková spousta diváků na filmech Hau tu Lúz Many a Selfdyfens egejnst dý ívl přišla jen proto, že do kina chodí pořád jedni a ti samí diváci, kteří chtějí rozumět akciovým trhům a chtějí se umět bránit proti zločincům, ovšem výuka, zabalená do děje filmů je tak strašně nesrozumitelná, že ani devět návštěv kinosálu nestačí.
       
       Ale zpátky ke vzdělávání čtenářů Světelných roků ?!
       
       Jakousi malou mutantní odnoží stady-fikšn se v posledních dvou letech staly snímky, označované jako dablstady-fikšn. Už to bylo vlastně naznačeno i v tomto článku – jde o filmy, které kromě snahy naučit diváky skrz filmové plátno chápat nějaké aspekty či následky moderního života na planetě umožňují tvůrcům za štědré dotační peníze vytvářet různá experimentální díla a (přičemž to je to podstatné!) prezentovat je v distribuční síti.
       
       Ve filmu Sýr děsu 2 se tvůrci snaží přiblížit divákovi problematiku fobií a možností plnohodnotného života ve chvíli, kdy se někdo ocitne pod jejich jhem. Hlavní hrdinka je konkrétně postižena tzv. holefobií (ertarsky houlfobyja), tj. strachu z děr. Není sice postižena její nejhorší formou, při níž se člověk nemůže podívat ani do zrcadla, protože ho děsí už i jeho vlastní ústní, ušní i nosní otvory (brán je v úvahu pouze odraz tzv. polodetailu), zato ji pronásledují velmi naturalistické noční můry, které se po nějaké době díky silným experimentálním lékům zmaterializují. Monstra i předměty v nich vystupující jsou schopné mladou ženu i osoby v jejím širokém okolí zranit a, bohužel, i usmrtit.
       
       Přestože Sýr děsu 2 je natočen i promítán pouze v normálním a nijak nemodifikovaném 2D (tedy, pardon, vlastně 7D), scény násilí, páchaného na postavách děje, jsou vykreslené velmi plasticky, občas nechutně a ve dvou případech až nekoukatelně:
        1) třídní učitelku z dob studií hlavní hrdinky na střední škole roztrhá kolonie ohromných stonožek, když se jí vylíhnou v žaludku a za účelem najít cestu ven z jejího těla si to namíří nejbližší cestou ke všem přirozeným tělním otvorům;
       2) uklízečka na koleji, kde hlavní hrdinka bydlí ve speciálně zařízeném apartmánu bez nejrůznějších děr z běžného života, je roztrhána hejnem myší, které si to naopak namíří opačným směrem než výše zmíněné stonožky, a to jen proto, že těsně před útokem snědla nebožačka velikánský kus lahodného ementálu – vpravo je na obrázku jedna z myší těšně před útokem.
        Tyto dvě scény jsem musel popsat relativně přesně. Ne snad že bych od čtenářů Světelných roků očekával, že po podobných naturalistických výstřelcích pasou a že se v nich vyžívají, ale proto, že právě v nich spočívá ona druhá stránka dablstady-fikšn. Při jejich snímání totiž byla použita speciální dálkově řízená a bezdrátová minikamera. Prodírá se lidskou tkání a orgány, zobrazuje spoušť, jakou nadělali zástupci výše zmíněných zvířecích druhů a zároveň divákovi přibližuje jinak neviditelný svět pod kůží, sádlem a blanami. Údajně celé dvě třetiny rozpočtu filmu, jehož výše je úzkostlivě tajena, byly spotřebovány na vytvoření modelů těl, v nichž se kamera v rámci natáčení proháněla. Trikaři samozřejmě úzce spolupracovali s velkým množství medicínských odborníků (ortopédů, urologů, gynekologů, otorhinolaryngologů a dalších profesionálů), aby iluze byla co nejvěrohodnější. Odvedli tak kvalitní práci a použili tak vhodné materiály, že se i kvůli trikům objevily … hádejte co/kdo! … no přece zlé jazyky, tvrdící, že filmaři nelegálně zneužili k natáčení hodně čerstvé oběti dopravních nehod. Bez ohledu na tyto
       závistivé hlasy je důsledek natáčení krvavých scén veskrze pozitivní: vyvinutá filmovací technologie zcela jistě nalezne široké použití v humánní medicíně. Hlavní hrdinka, dvacetiletá Šón (Shawn), studuje kriminologii na etarejské univerzitě. Trpí holefobií. Miluje mléčné výrobky, zejména sýry a především ementál. Těžko se vyrovnává s tím, že musí mít při konzumaci svého nejoblíbenějšího pokrmu zavřené oči, a tak vymyslí složitý postup, jak si život ulehčit. Koupí si vždy dvě balení ementálu. Jedno nastrouhá a z takto vzniklé substance hnětením vytvoří téměř homogenní směs, se kterou pak zaplňuje díry ve druhém balení. Šťastný život úspěšné studentky ale netrvá věčně. Začnou ji trápit divoké sny, v nichž se obživlý ementál zuby nehty brání prznění své podstaty. Ve fázi snů, kdy je Šón pronásledována ohromným monstrem, ztělesňujícím zplesnivělý veleblok ementálu, se dívčiny představy zhmotní a snová fikce pronikne do všední reality. Nic nepomáhá. Ani moderní zbraně, ani metoda tavení, ani nastražování důmyslných pastí. Sýrová inteligence je vždy o krok vpředu, protože je živena Šóninými myšlenkami a tudíž ví, co se na ni chystá; scénárista se zde uchýlil k využití nepotvrzených a možná pavědeckých teorií, že člověk ve spánku nejen sní, ale také intenzívně přemýšlí o tom, co ho čeká, co udělá, co udělat nesmí a, to hlavně, co komu kdy řekne.
       
       Na tomto místě stručného obsahu zřejmě ode mne čekáte, že vám prozradím, jak děj filmu dopadne. Čekáte marně. Zariskuji, že se přihlásí zlé jazyky, které mě osočí, že jsem u filmu usnul a tudíž že nevím, jak dopadl, a navleču to tak, že pointu si jakoby nechám pro sebe. Možná vás to naláká, abyste film zhlédli sami. Pokud dáte na mé doporučení, tak si jej skutečně nenechte ujít – budete se divit, jak důmyslně zkonstruovanou pointu zříte.
       
       Na fotografii vlevo můžete vidět jednu z mnoha rekvizit, které se ve filmu objevily. Reprezentovaly děsivé předměty, které hlavní hrdince v polopravdivých vizích znepříjemňují už tak dost nechutně zkažený život.
       
       Na obrázku (tentokrát ovšem vpravo) je zachycen autor (ten vpravo) kostýmu monstra (ta postava vlevo), které straší hlavní hrdinku (na obrázku není) ve snech. Vidíte sami, že pokud se sýr dostane do takovéhoto stavu, vyděsí zcela jistě každého člověka, natož milovníka mléčných výrobků. Přímo slyším vaše vyčítavé otázky a připomínky, že vám v kostýmu chybí díry. Ty byly do finální verze filmu přidávány počítačovými vizuálními efekty. Vlastně množné číslo pro podstatné jméno „díra“ není na místě, protože se monstrum mohlo pochlubit dírou jen jednou, zato pohyblivou a se schopností měnit tvar a hlavně velikost; na některých místech humanoidní příšery, zejména na vršku spodní části postavy, mohla tak budit opravdu velikou hrůzu.
       
       Pozn. autora:
       
       Plakát na začátku textu je z dílny designerského studia Švast, které je právním nástupcem tiskové agentury Žvást.
       
       hodnocení: ??1