RISKANTNÍ PŘÍSPĚVEK...
Standa ČERMÁK

...který měl být přednesen na Erconu 2015 samotným autorem, kvůli jeho nemoci byl příspěvek prezentován Slávkem Švachoučkem

Jsem si vědom toho, že riskuji. Riskuji tak, jak jsou ertologové pravidelně každý rok během Erconu zvyklí. Jdou se svou kůží na trh, sumarizují výsledky své roční práce, sklízejí ovace, uznání a potlesk, ale velmi často (vlastně pokaždé) se vystavují riziku kritiky (leckdy lehce posměšné – zato vždy upřímně míněné).

Letos jsem si ovšem vědom toho, že riskuji mnohem více. Rozhodl jsem se totiž zveřejnit tajné informace, které se mi podařilo získat z tak utajených zdrojů, že i kdybych měl tu odvahu je jmenovat, tak bych toho nebyl schopen.

Na loňském Erconu mě zaujala přednáška Slávka Švachoučka „13D kino“. Ale už když Slávek vyslovil číslici 13, začal jsem pochybovat o správnosti její výše. Něco uvnitř mi říkalo, že přece není možné, aby se ertarská kinematografie zastavila na tak symbolicky smolném a hlavně tak nízkém čísle.

Nejprve jsem zkusil český internet.
No, nejsem já cvok?! Jak jsem si mohl myslet, že bych tu něco našel.

Tak jsem své hledání rozšířil na pozemský internet.
Chyba lávky, ctění posluchači, ani tady jsem na žádné relevantní odkazy ohledně 14D, 15D atd. nenarazil. Vždy to byly maximálně označení nejrůznějších výrobků (od žárovek až po stíhačky ?) nebo orientační čísla v adresách firem a společností, prezentujících se přes své weby.

Nezbylo mi nic jiného, než požádat o vízum (to je jen takový folklór přednášejícího, my zde přítomní přece moc dobře víme, že nic takového není potřeba ?) a vyrazit na další expedici. Tentokrát především, primárně a prvotně za informacemi.

Ergeo, div se, nepomohl mi ani ertarský ani žádný jiný v Tvé webové síti (právě jsem našel způsob jak zdvojením slov stejného významu zvýšit význam použitého výrazu) hojně rozšířený prohlížeč. Nezabral ani erugl.er, ani wanugl.wa, dokonce jsem neuspěl ani s brutálně úspěšnou novinkou na tomto poli softwaru stork.info. Už jsem propadal panice a připravoval doklady, jak zaúčtovat náklady tentokrátní cesty do Ertaru na účet zmařených investic, když se stal zázrak.

Protože už samotným zveřejněním dále prezentovaných informací se mohu dostat do značných potíží, ubráním se nutkání a hlodání pocitu zodpovědnosti a novinářské přesnosti a neuvedu způsob, jakým jsem byl kontaktován a jakým mi byly předány tajné informace. Pár nocí jsem nespal a znovu a znovu jsem si přehrával všechny možné scénáře, v nichž jsem hrál hlavní roli jako adresát „zásilky“ tajných informací. Jistě, mohl jsem si je nechat pro sebe a cítit se v bezpečí. Jenže čím více jsem o celé záležitosti přemýšlel, tím častěji mě napadalo, že pokud všechno mělo zůstat v tajnosti, tak proč by někdo dával do rukou tak na jednu stranu výbušný, na druhou zase smutný materiál ertologovi, nezávislému výzkumníkovi, kterému nejde o zisk ale o odhalení pravdy, potvrzení vědeckých teorií a zveřejnění informací o zemi Ertar co nejširšímu fóru na Zemi …

Proboha, měl bych přestat pindat, jako kdybych dostal za úkol napsat úvodník pro Světelné roky (trocha vtipného uvolnění neškodí), a jít k věci.

Tak tedy dobrá.

Abyste se všichni dostali do obrazu, velmi krátce zrekapituluji podstatu loňské přednášky 13D kino v Ertatu. Její autor, Slávek Švachouček, informoval účastníky Erconu 2014 o existenci normy SER1903/1989/02 z roku 1989, která stanovuje seznam povolených dimenzí a způsobů filmových projekcí v Ertaru. Definované dimenze jsou tyto:
- x, y, z (stereo),
- R (červená barva),
- G (zelená barva),
- B (modrá barva)
- A (zvuk),
- T (čas),
- voda (rozprašovač),
- vítr (ventilátor),
- teplota (fén),
- dx (vibrace horizontální),
- dy (vibrace vertikální)

Když si to přepočítáte, je jich skutečně 13. Pokud k nim máte nějaké dotazy, vzneste je v této etapě přednášky. Navíc, pokud vše půjde podle lékařkou stanovených kolejí, pak vám tento příspěvek předčítá právě Slávek Švachouček, jenž by tedy pro zodpovězení dotazů ani nemusel dojít na pódium … ?

Mnou získané informace (budu je takto nazývat, i když jsem k nim přišel výše popsanou cestou jako slepec s vydloubnutýma očima a s důlky převázanými černočernou páskou k houslím) … tak tedy mnou získané informace jsou vlastně zprávou o průběhu výzkumných prací, které měly za úkol seznam třinácti dimenzí dramaticky rozšířit. Zakrátko se tudíž dozvíte, co všechno se mohlo v ertarských kinech odehrávat …

Úplně lapidárně řečeno, vlastně nešlo tak ani o zvýšení počtu dimenzí, jako spíše o využití stávajících definovaných formátů v nejrůznějších kombinacích. Před popisem výsledků výzkumu je potřeba zdůraznit, že žádný nebyl uveden do praxe; některé z nich se sice dočkaly i fáze funkčního prototypu, valná většina však zůstala pouze v hlavách experimentátorů, na papíře anebo v počítačových vizualizacích.

Ze všeho nejdříve přišli experimentátoři s primitivním rozdělením publika přesně napůl. Řekli si: „Vezměme si pro zjednodušení například film, který by se odehrával částečně na říčních a částečně na mořských lodích. Jasně, můžeme diváky několikrát za večer postříkat vodou a zahoupat s nimi, aby pocítili příznaky mořské nemoci. Ovšem nešlo by to nějak zpestřit? Co kdybychom třeba levou polovinu hlediště kropili sladkou vodou a pravou stranu vodou slanou? Anebo při ději, odehrávajícím se během několika ročních období, bychom jednu část lidí ovívali teplým až horkým vánkem a druhou pak po podzimním zasypání listím ošlehli mrazivým větrem.“

Variant bylo samozřejmě mnohem více, jejich kombinace pak poskytovala možnost doprovodit promítání takovým množství vedlejších dimenzionálních efektů, až by divák přestal vnímat obraz. Společně s odpověďmi, které výzkumníci na své úvahy sami od sebe dostávali, ovšem vyvstávaly další otázky, které bylo nutno řešit – ovšem málokdy se stalo, že by v těchto, mohli bychom říci „spin-offových“, případech zněla odpověď jinak než jako rezolutní NE. Ostatně, můžete si teď zahrát na výzkumníky a říci, jak byste odpověděli vy:
„Když se v rámci horizontálních vibrací dostane divák hlavou dolů na dobu delší než pět sekund, měl by se pro něj otočit o 180 stupňů otočit i obraz na plátně?“
„Pokud bychom si v předchozí otázce odpověděli ANO, měl by se obraz otáčet pro všechny stejně (tzn. i pro ty diváky, kteří sedí v jiné části hlediště a hlavou dolů se zrovna neotáčejí)?“
„Jestliže vystavíme diváky v průběhu promítací doby extrémnějším vlivům kolísání teplot, budeme jim k tomu muset poskytovat příslušné kompenzační prostředky, např. v podobě dek, horkých nápojů, zmrzlin, studených nápojů atd.?“

Jenže padaly i otázky, na které neexistovala jasná jednoslovná odpověď. Patřily k nim zejména:


„Do jakých nákladů bude potřeba započítat finanční prostředky, které bude muset vynaložit majitel promítacího sálu na příslušné úpravy svého promítacího hardwaru včetně stavebních úprav?“
„Budeme do těchto nákladů muset rozpouštět i pojistné pro případy, kdy bude provozovatele kina žalovat nespokojený divák za třeba i smyšlenou zdravotní újmu?“
„Budou muset uvaděči v kinech absolvovat speciální zdravotnický kurz, aby si poradili se všemožnými komplikacemi, které nelze ani při nejkomplexnějším výzkumu postihnout?“

Je nanejvýš logické, že k těmto a dalším mnoha podobným otázkám dospěli vědečtí pracovníci prakticky ihned po zahájení prvního brainstormingu. Jejich počet narůstal se vzrůstajícím počtem více či méně bláznivých nápadů výzkumníků, ovšem jejich podstata zůstávala prakticky vždy na poli tří základních okruhů: technické vybavení kinosálů, možné soudní spory a objem investičních nákladů.

Brzy už řešitelům zadaného projektu nestačilo pouhopouhé rozdělení publika na ideální poloviny, a to jak početně tak i teritoriálně. Objevily se pokusy rozdělovat diváky podle řad, dokonce až podle sedadel (lichá čísla do tepla, sudá do mrazu!), ovšem prakticky všechny nápady ztroskotaly na příliš složitém technickém řešení. Závěrem celého tohoto dvouměsíčního martyria první fáze bylo zůstat u původních polovin, ve výjimečných případech u nepřekročitelných třetin.

Z našeho pohledu je snaha investorů do filmového průmyslu zdokonalit multidimenzionální projekce jednoduše odůvodnitelná: čím více dimenzí (nebo také čím více prožitků nad standardní audiovizuální formu), tím více diváků. Jen krůček k tomu, aby se objevila investorská řečnická otázka: „Nešlo by prostřednictvím multidimenzionální projekce nalákat diváky, aby na film šli dvakrát, třikrát, čtyřikrát?“ Kdyby odpověď zněla NE, dnes bych tu před vámi nestál.
v Když to zjednoduším, výše zmíněný případ kropení diváků slanou a sladkou vodou mohl dopadnout tak, že v 15. minutě děje trysky chrstly kapičky vody doleva a v 59. minutě pak doprava. To by ale byla dost nuda, co si budeme povídat. Je to řídké a hlavně - vždy se baví jen jedna polovina obecenstva (pomineme teď tu možnost, že se druhá polovina diváků baví tím, že jejich sousedé byli zliti vodou). Jak to tedy zařídit, aby se v každé chvíli, kdy je uplatněna některá z nadnormativních dimenzí projekce, bavili všichni diváci v sále? Odpověď je tak strašně jednoduchá …

Prakticky v každém ději (pokud se ovšem nejedná o tříhodinový snímek, sestávající z jediného záběru na dobře spícího muže) můžeme nalézt místa (co místa?! desítky takových míst!!), v nichž dochází ke konfrontaci jednajících postav. Strany konfrontace jsou zpravidla dvě, zřídkakdy tři. Takže jedna část publika by mohla prožívat pocity jednoho účastníka děje, druhá pak účastníka dalšího. Přitom účastníkem zde mohou být muž, žena, dvojice, trojice, dav, stádo zvířat, hejno ptáků, posádka ponorky apod. Mnou získané informace se v této fázi vývoje výzkumu zmiňují o tom, že se ke skupině řešitelů připojili zástupci akcionářů filmového průmyslu, aby mohli pozitivně a vlastně i negativně ovlivňovat vývoj kombinací – museli přece jen zamezit tomu, aby si vědátoři nevymysleli nějaké úplné ptákoviny. Mně z toho ovšem vyplývá jedna věc: právě tato spolupráce se musela později stát jedním z důvodů zametení výzkumu pod koberec; dovedete si představit, že by scénáristé vymýšleli důležité pasáže filmů podle toho, jaké technické možnosti mají kinosály v Přeponicích, Doudlebově Žlebu nebo Sinovém City? A tak se začaly vyvíjet postupy, které by umožnily na poloviny (či jak už bylo řečeno výjimečně i na třetiny) rozdělenému publiku paralelně prožívat pocity (samozřejmě, že pouze některé) jednotlivých jednajících stran. Vymýšlely se modelové situace typu:
- vyslýchaný bídák sedí před žhnoucí lampou, potí se strachy – a diváci pod náporem zabudovaného topení s ním; vyslýchající policajt ve stínu vyšetřovací místnosti popíjí chladnou limonádu a vychutnává si přiznání obviněného – diváci si užívají na maximum nastavenou tepelnou pohodu, sedadla, automaticky se štelující do nejpříznivější polohy, z chlazených schránek vyjíždí báječně osvěžující pití
- posádky dvou automobilů, které se pronásledují krajinou silnice nesilnice, zažívají rozdílné pocity, protože jedno auto je moderními systémy pérování, brzdění a řízení vybavený bourák, to druhé je otevřená a neodpérovaná bugatka
- do dezinfekcí „vonící“ ambulantní ordinace přivážejí záchranáři těžce poraněného bezdomovce
- a pochopitelně mnoho dalších
- a pochopitelně mnoho dalších se nedalo z pochopitelných důvodů řešit ani náhodou takzvanou experimentátorskou: např. bitka dvou mužů pod vodní hladinou, vypjaté boxerské utkání, pistolnický souboj atd.

Jeden ze vstupních předpokladů, z nichž výzkumníci vycházeli, byla skutečnost, že při zakupování vstupenky nebude divák vědět, do kterého sektoru si lístek kupuje. Jenže to narazilo na nebezpečí, že při druhé, třetí a, nedej, Yodo, i při čtvrté návštěvě by divák mohl sedět v pořád stejně se chovající zóně. Proto byl vyvinut složitý software, jehož výstupem měl být čarový kód vstupenky; divák by při opakované návštěvě pouze musel přijít s předchozí vstupenkou a software by mu na další představení stejného filmu prodal odlišnou kombinaci multidimenzionálních efektů. Kino samo si pak mohlo volit různé změny v předprogramovaných sestavách, třeba i tak, aby se žádná kombinace dimenze, jejího pořadí a diváckého sektoru pokud možno neopakovala.

Pomalu se dostáváme do zlomového bodu výzkumu. Tvrdě pracující a občas i ptákoviny a zrůdnosti plodící vědci se k němu dostali po čtyřech měsících tvoření.

Omezení možností jednotlivých dimenzí se nedařilo obcházet, nákladové položky rostly nade všechny meze, nápady na použitelné triky docházely. Co s tím, co s tím, co s tím??? Tato všeobsažná otázečka začala členy týmu trápit i ve chvílích odpočinku, jídla i spánku. No, pak to někdo z nich vyslovil. Není podstatné, kdo to byl (stejně nemáme jmenný seznam vědců ?). Podstatné je, že to NĚCO zaznělo. „No, a co kdyby se to všechno odehrávalo jen v divákově hlavě? Co kdybychom dokázali probudit ta centra mozku, odpovídající čidlům registrace teploty, vlhkosti kůže, nakonec možná i bolesti a rozkoše? To bychom téměř na nulu srazily výdaje za nákladný mechanický hardware, no nemám pravdu?“

Proti tomu žádná. Určitě by zmíněné výdaje klesly, početné úklidové čety by nebyly potřeba (leda tak na důsledky projevů diváků ?), neexistovala by žádná omezení v dimenzích. Vědcům se zatočila hlava. Otevřeli si obzory a bylo jim jasné, že by se mohli rozjet nevídanými směry. Zároveň si ovšem uvědomili, že udeřili hlavičkami o zatraceně neobrobené hřebíky. Všechny metody i metodiky čtení myšlenek, ovlivňování myslí, čipování mozků, vymývání pamětí, umělé vyvolávání všemožných pocitů, vytváření nebo likvidace nervových vláken a i ty zde nejmenované postupy práce s lidským mozkem totiž kromě jiného spadají do oblasti ostře sledovaných výzkumů, podléhajících schválení, kontrole a nakonec i vlastnictví státu (prostřednictvím složek silových ministerstev). Třetí fáze se tím pádem nedostala ani do své prologové etapy. Jednak investoři filmového průmyslu odmítli jít do když ne střetu tak určitě alespoň nepříjemného kontaktu s bezpečnostními složkami státního aparátu a druhak zkušenosti několika členů vědeckého týmu z minulosti hovořily o tom, že v případě vyvinutí něčeho multidimenzionálně smysluplného by stejně nedošlo k civilní realizaci – výsledky by byly zabaveny. Nejpesimističtější hlas těch nezáviděníhodně zkušených členů týmu navíc hlásal deptající praxi, že by pod mikroskopicky pojatým dohledem příslušných orgánů kvůli jejich promyšleným sabotážním krokům stejně nic kloudného nevzniklo. Nejvyšší špičky akcionářů filmového trhu v Ertaru se sešly na tajném shromáždění a jednomyslně a po uvážení výše popsaných okolností ani zase ne tak moc překvapivě rozhodly, že nic z výzkumu na rozšíření řady 13D nebude realizováno. Vědecký tým byl rozpuštěn pod slibem věčné mlčenlivosti (jak je vidět, někdo to nevydržel), všechny prototypy, papírové dokumenty a počítačové soubory byly protokolárně zničeny. Šmytec! Smyčec! Konec! Zvonec!

Tak, tohle celé povídání je pádným důkazem, že ne každý výzkum musí nutně dojít k nějakým výsledkům, použitelným v praxi. Díky jednomu pozemskému osvícenci českého původu naštěstí víme, že i odkrytí slepé uličky, v níž experimenty uvíznou, má svůj obrovský smysl. A tak nás, přednášející badatele, ani vás, trpělivé posluchače a polykače úspěšných vědeckých závěrů, nemůže zaskočit, když nějaký výzkum neskončí výstupem do reálné praxe.

Budeme se prostě muset spokojit s tím, že alespoň dalších počítám deset let se při návštěvě ertarského kina budeme muset spokojit s maximálně třinácti dé.

Děkuji za pozornost (a Slávkovi za přednes) - Standa Čermák

Poznámka autora příspěvku: v celé zprávě nebylo zmíněno ani slovo o tom, pro jaké filmové žánry měly být v případě realizace multidimenzionální vynálezy uplatněny. S jednou výjimkou. Výslovně bylo ve zprávě řečeno, že se výzkumný tým schválně, programově a metodicky rád musel vyhnout úvahám o zpestření projekcí pornografických filmů.