JAK JSEM NEBYL NA KONCERTĚ
Petr SÚKENÍK

Tentokrát nebudu vykládat nic o vědeckých objevech, historii nebo místopise Ertaru. Bude to spíše jen taková aktualitka z kultury. Bude to krátké a bude o tom, jak jsem nebyl na koncertě. Ne že bych byl nekulturní, to já zase jsem. Bude o tom, jak jsem se vážně vydal na koncert vážné hudby. Vlastně o tom ani tak ne, to byl jen takový začátek. A ta hudba taky neměla být tak vážná. Řekněme spíš klasická. Ale ona zase tak úplně klasická taky není. Prostě, vydal jsem se na klavírní koncert Lukrecia Maňáska. Velmi jsem se na Maňáska a jeho astmatické piáno, pardon romantické - těšil. Těm, kteří znají jeho dílo nebo o něm alespoň slyšeli je to už jasné. Bohužel, když jsem tam přišel, tak to tam nebylo. Pro nemoc zavřeno, tedy nekoncertováno. Možná se ptáte proč pořadatelé nezjistili nějakého jiného špičkového virtuóza. Lidé přišli totiž na Maňáska. A Maňásek je nenahraditelný. Jeho skladby nedokáže zahrát nikdo jiný a i on sám má s nimi občas problémy.

Co se tedy vlastně přihodilo. Maňásek je známý tím, že do svých skladeb vkomponovává pasáže rychlohraní. Dokáže, a teď přesně nevím - 23 nebo 36,5 úderů za vteřinu. Na začátku hudební kariéry učil také psaní na stroji. Jestli je tu někdo z vás klavírista, mohl by to upřesnit. A to byl právě kámen úrazu. Ano, přesně. Úrazu! Když mu jeho trenér se stopkami v ruce dokazoval, že se fláká a nedostal se přes 17, rozčílil se a vztekle zaklapl vší silou oběma rukama kryt klaviatury. Zapomněl ovšem, že má na klávesách ještě položenu svou třetí ruku. A bylo po ptákách. Tedy po koncertech. Tedy pro ty, kteří Maňáska neznají (je zde vůbec někdo takový), Maňásek je takovou genetickou hříčkou přírody. Má totiž na levé straně obě ruce levé. Na pravé straně jsou pak doplněny běžnou rukou pravou. To mu jako pianistovi umožňuje netušené možnosti. Skladby pro tři ruce, které komponoval jsou nejen neotřelé a úchvatné, ale zahrané velmi neobvyklým způsobem. Postupně se jeho etudy naučili i jiní pianisté, i když je nebyli obvykle schopni zahrát s jeho až éterickou lehkostí. Pravda, také museli být dva. Tato skutečnost zase inspirovala Maňáska, vidíte jak důležitá je zpětná vazba, a začal si také přibírat spoluhráče. V poslední době komponuje téměř výhradně skladby pro pět rukou na celou šíři kláviatury s častými přehmaty. Je vám tedy jasné proč jsem se na ten koncert tolik těšil. Jeho sonáty pro pět rukou už nikdo další tak zahrát nedokáže. Pokud se třetí hráč pokouší hrát svůj part ze zadu, obvykle si tak překážejí, že přehmatové variace hrát nemohou. Několik revivalistů to řeší tak, že třetí hráč leží na zvláštní desce na klavíru. Popravdě řečeno není to ono. Je to jen taková šmíra. Navíc mi to přijde nebezpečné. Když se totiž třetí umělec moc vrtí, když podrazí podpěru, když taková těžká deska klavírního křídla zapadne... No, několik operací pánve mluví za své.

Nezbývá nám tedy, než mistrovi popřát brzké uzdravení. Až nastane, neváhejte ani chvilku a rezervujte si včas lístky. Do té doby si alespoň kupte nějakou jeho desku.