FILMOVÉ ERKORDY
Standa Čermák

Vážení ertologové,
musím, bohužel, konstatovat, že dlouho, předlouho jsem se ve svých přednáškách na významné akci, jakou Ercon bezesporu je, nezabýval ertarským filmem. Ba co více, já jsem se jím nezabýval ani na méně významné akci, ba dokonce ani na té s nejmenším významem.
Dnes to napravím.
Ale než se podíváme na věci nedávné a těžce současné, dovolte mi zahledět se do minulosti. Jsou mezi vámi četní pamětníci. Ale aniž bych chtěl podceňovat jejich paměť a odhodlání rezervovat si alespoň 50% mozkových buněk pro záležitosti Ertaru, dovolte mi, abych nejen připomněl svůj přednáškový příspěvek z roku 1996 pod názvem Gynesova kniha erkordů, ale abych navíc z něj odcitoval tři erkordy, týkající se filmu jako takového.

Nejdelší film

Nejdelší “celovečerní” film planety a přilehlého vesmíru dokončil v srpnu 1996 režisér Jack Ritchie pod názvem Bleskový úder. Válečný příběh vznikl na podkladě skutečných událostí z poloviny století, které se odehrály během Kontinentální války při tankové bitvě o údolí Věčných snů. Film trvá 18 hodin a 32 minut (včetně dvanáctiminutových úvodních titulků), právě tolik, kolik uběhlo od prvního do posledního výstřelu bitvy. Bitva je tedy v ději divákovi přiblížena v reálném čase. Film drží zřejmě ještě jeden erkord, byť tento není notářsky ani jinak doložen. Říká se, že zatím žádný divák neshlédl Bleskový úder na jeden zátah. Třiatřicetiletý Jan Dienel, který se pokusil procpat nepřetržité sledování Bleskového úderu jako erkord do této knihy, Gynesovy knihy erkordů, je důvodně podezříván z toho, že prostředních osm hodin děje prospal a nejméně dvakrát odešel vykonat malou potřebu. Jeho erkord proto uznán nebyl.

Nejméně navštěvovaný film

Za nejméně navštěvovaný celovečerní film planety a přilehlého vesmíru byl po ročním promítání prohlášen Pohled žebráka. Jedná se o historickou fresku, popisující obyčejný den profesionálního žebráka 14. století. Celý děj je snímán kamerou ze stativu zpoza hlavního představitele, kterému zcela pochopitelně není nikdy vidět do tváře. Defilé potencionálních dárců milodarů před žebrákovýma očima shledala veřejnost natolik nezajímavým, že ho během 9560 představení ve 400 městech celého Tarosu navštívilo sedm diváků. Zlé jazyky tvrdí, že jedním z nich byla i manželka představitele hlavní role, která už se nesnesla doma dívat na manželův namyšlený obličej. Děsivým paradoxem celého erkordu je skutečnost, že film Pohled žebráka se v žebříčku, sestaveném podle výše tržeb, umístil na 75 místě ze tří set možných, přičemž se hodnotily filmy, promítané v kinech alespoň rok, z toho alespoň 6 měsíců v roce 1996. Důvod je jednoduchý: majitelé kin se předháněli v přeplácení programového přidělení kopie, aby ve svém kině mohli z reklamních důvodů uvést film, na který zaručeně nikdo nepřijde.

Nejobsazovanější herec

Nejobsazovanějším hercem planety a přilehlého vesmíru pro sezónu 1995/96 (září - srpen) byl vyhlášen Peter Seleris. Tomuto charakternímu umělci etonovského typu se dostalo příležitosti zahrát během zmíněných 12 měsíců 18 filmových rolí, více či méně epizodních. Nic na tomto Selerisově erkordu nemění fakt, že všech 18 rolí vytvořil v jednom jediném filmu Dvojitý zlom. Pravidla této kategorie filmových erkordů totiž postihují a ze soupeření vyřazují jen ty role, které mají charakter vícerole (dvoj-, troj- atd.) v úzkém slova smyslu. A to není Selerisův případ. V thrilleru z prostředí patologického oddělení mamutí zoologické zahrady se Seleris navzdory 18 rolím neobjeví na plátně nikdy dvakrát, jeho role spolu navíc vůbec významově nesouvisí. Za práci pro film Dvojitý zlom byl nominován Jan Stuchli na cenu Oskhara v nově zavedené kategorii “scénář na tělo”.

A nyní honem rychle hbitě na erkordy, o kterých jste zřejmě zatím nikdy neslyšeli. Nemusíte se bát, pokud na ně během nějakých těch deseti patnácti dvaceti let zapomenete. Já vám je doslovnou citací opět stejné periodě, tedy za 23 let, na Erconu v roce 2042, připomenu.
Pro svou dnešní přednášku jsem informace čerpal v nejnovějším vydání Gynesovy knihy erkordů z letošního léta, z vydání již osmačtyřicátého. Jak je mým zvykem, nic jsem doslovně neopsal. Získaná fakta jsem sice samozřejmě nijak nezměnil, ovšem omáčku kolem nich jsem se snažil co nejvíce pozměnit a kompilovat i dalšími informacemi tak, abych mohl s klidným svědomím prohlásit svůj letošní erconský příspěvek za výzkumně-ertologický.
A ještě jedna poznámka: Všechny názvy filmů uvádím v českém překladu a jména tvůrců v anglickém přepisu.

Nejdelší název

Co si budeme povídat, existuje hodně filmových diváků, kteří se nechají intenzivně ovlivnit samotným názvem filmu, aniž by vůbec věděli, o čem dílo třeba pro ně neznámého režiséra pojednává. Spíše takoví lidé půjdou na Vraždící buldozer, Omamnou vášeň či Implozi než na Jahodovou marmeládu nebo Pozdrav od tchýně. Ovšem my tady dnes nejsme od toho, abychom posuzovali nejnápaditější či nejlákavější název, nás zajímá název nejdelší, a to na celé planetě a v přilehlém vesmíru . Nebudu vás napínat a hned ho na vás vybalím. Laserová přestřelka u O.K. Ccoorraallu v Alfa Bentauri, které se kromě mnoha Kidů zúčastnili i Fred, Bred, Dred, Gred a Mičum, z nichž jako zázrakem nikdo během střelby nezemřel. Vědeckofantastický western s prvky horrorové parodie natočil v roce 2017 již dnes jednou jmenovaný režisér Jack Ritchie, ertarský veterán, jemuž v době vzniku Laserové přestřelky u O.K. Ccoorraallu v Alfa Bentauri, které se kromě mnoha Kidů zúčastnili i Fred, Bred, Dred, Gred a Mičum, z nichž jako zázrakem nikdo během střelby nezemřel bylo neuvěřitelných 86 let. Navzdory výmluvnému názvu filmu nikdo z miliónů diváků, kteří film doposud zhlédli a kteří dopředu neměli informace o ději od svých známých, o nic z příběhu nepřišli, protože to, co název, co si budeme povídat, nepokrytě prozrazuje, bylo trumfnuto šesti výraznými pointami a sedmi dějovými zvraty. Pevně doufám, že v budoucnu nebude tento erkord překonán, protože sami uznáte, že referovat o něm s uváděním názvu při každé zmínce o Laserové přestřelce u O.K. Ccoorraallu v Alfa Bentauri, které se kromě mnoha Kidů zúčastnili i Fred, Bred, Dred, Gred a Mičum, z nichž jako zázrakem nikdo během střelby nezemřel může být nudné i pro samotného přednášejícího.

Nejkratší název

Tento erkord se bude špatně popisovat. Jak totiž popisovat něco, co vůbec neexistuje?! A to já mám úlohu ještě docela lehkou. Co by měli říkat ti, kteří se starali o marketing a propagaci filmu, který nemá název?! Už jsem to tímto prozradil. Ano, nejkratší název filmu planety a přilehlého vesmíru je nejkratší proto, že nemá ani jedno písmeno, ani jednu číslici, dokonce ani jeden jediný znak. Je to film bez názvu. S čímž jsou spojeny dva paradoxy. Za prvé, pokud chtěli jeho tvůrci a producenti vytvořit nejkratší filmový název, pak se jim to sice ze statistického pohledu povedlo, ovšem v reálném životě všichni ti, co o filmu psali či mluvili, mu přiřazovali názvy spíše dlouhé až hodně dlouhé, např. „Vždyť víš, ten film, co nemá název!“ nebo „Film bez názvu.“ apod. Pokud bychom se pokusili film bez názvu z Gynesova klání o nějaký ten erkord diskvalifikovat, protože nemůže být v něčem „nej“, když to vlastně nemá, pak by bylo adeptů na erkord nejkratšího filmového názvu mnohem více než jeden:
- +, tak se jmenuje středometrážní animovaná milostná romance z kybersvěta, v níž se mladík jménem Rom a dívka jménem Ram musí ruku v ruce dostat z virtuálního zajetí obludně chamtivého byznysmena v oblasti miniaturizace počítačového hardwaru
- ß, tak pojmenoval svůj dobrodružný hraný snímek z říše zvířat režisér Lupino Woolfris, aby bylo každému divákovi jasné, že hlavní postavou děje bude druhorozený a ztrátou levé přední končetiny handicapovaný potomek vůdce vlčí smečky
- Q se skvělo na plakátech k životopisnému filmu o autorovi stupnice výše inteligenčního kvocientu
- a konečně písmeno N bylo zapsáno do rodného listu filmu o skupině mladých lidí, kteří svým chováním vyjadřují důrazný nesouhlas s mainstreamovými trendy společnosti (N jako „nou“); plánovaný druhý díl s názvem J (J jako „yes“ neboli po ertarsku „jes“) už nebyl natočen, neboť díl první se stal těžkým propadákem Tolik o filmech, které by držely erkordy, kdyby jej nedržel film bez názvu. A ještě tedy za druhé, snímek bez názvu, o němž bylo těžké se bavit, složité číst a ještě těžší poslouchat pořady v rozhlase či televizi, se stal kasovním trhákem první ultratřídy. Režisér Baylor Ames se zpracováním námětu honby ergejského policisty za masovým mimoergejským vrahem do neúprosné trvalé akce trefil do černého diváckého vkusu. Jeho film vytvořil dokonce ještě jeden ertarský erkord, vlastně spíše minierkord, neboť se stal nejnavštěvovanějším filmem kalendářního měsíce, v němž měl premiéru.

Nejméně herců ve hraném filmu

Tady bude popis erkordu naopak značně jednoduchý. Počet herců ve filmu z roku 2011 Trumfový ďábel (pro nekarbaníky poznamenávám, že ďáblem je zde myšlen spodek) o cestě hazardního hráče za nečestným zbohatnutím se rovná nule. Přesto můžeme tvrdit, že se jedná o hraný film, protože všechny postavy, které se v něm objeví, jsou pouze náhodní kolemjdoucí na ulicích, bezvýznamní spoluhráči v kasínu nebo třeba pokladní v supermarketu či paní za bankovní přepážkou, a navíc i protože film má hlavní roli. Jenže jelikož je děj snímán kamerou z pohledu karetního hráče, nikdy není vidět jeho obličej. Dokonce ani v žádném odrazu. Před finální notifikací erkordu s nejméně herci ve hraném filmu planety a přilehlého vesmíru se odehrála vášnivá diskuze dvou protistran, z nichž jedna tvrdila, že nula herců je nesmysl, když se musí počítat herecký představitel hráče, neboť mu byly vidět ruce a sem tam i nohy. Jenže jejich názoroví odpůrci je přetlačili neoddiskutovatelným argumentem, vycházejícím z definice Filmové akademie, která za „filmového herce“ považuje stručně řečeno toho, komu je ve filmu alespoň v jednom nejméně vteřinu trvajícím záběru vidět do obličeje. Musím samozřejmě přidat i definici „obličeje“, protože tím je samozřejmě myšlena jakákoliv maska, která herci jakkoliv překrývá hlavu nebo její část.

Nejvyšší počet alternativních konců

Jedním z nejznámějších alternativních konců ve vědeckofantastické pozemské kinematografii se pyšní film Já, legenda. Oproti tomu konci, který byl organickou součástí snímku, promítaného v kinech, v něm hlavní hrdina přežije a dokonce najde lék na nákazu, která (téměř) vyhubila lidstvo (vše popsáno v SR-2-2012). V Ertaru se točí alternativní konce jako na běžícím pásu, v několika případech (ovšem ne zase tak moc často) se s nimi dokonce tvůrci jsou schopni pochlubit místo bonusu těsně po závěrečných titulcích. Já bych se za podobnou praxi na planetě Zemi moc přimlouval, mohlo by to totiž posunout podle mého názoru celou kinematografii opět na o kousek vyšší kvalitativní úroveň. Jsem tudíž moc rád, že jsem v Gynesově knize našel erkord, zahrnující nejvyšší počet natočených a zároveň poctivě a ernetu zveřejněných alternativních konců. Mám tedy tu čest představit vám film Patnáct nevyvolených z roku 2016. Jedná se o sci-fi detektivku, odehrávající se na nehostinném asteroidu. V objektivními událostmi vynucené izolaci se na něm ocitne patnáct zcela odlišných bytostí z různých koutů vesmíru, které spojuje jedna jediná věc: všichni se kdysi či zcela nedávno prohřešili proti zákonům příslušné části vesmíru, kde zrovna v době spáchání nekalého činu dleli. Námět připomíná divadelní hru Agathy Christie Deset malých černoušků, podobnost je však zcela náhodná, přestože bytosti začnou jedna po druhé za záhadných okolností umírat. Celou promítací dobu se řeší, jestli se jedná o vraždy, sebevraždy, nešťastné náhody či přirozená úmrtí. Scénáristé Stanislas Red-Poppyseed a Rehero Gaveboron napsali pro režisérku Opalisu Widmarkovou, vycházející filmařskou hvězdu, celkem 13 naprosto smysluplných alternativních konců. Trvají od tří minut až po přesně půlhodinu a dva z nich na sebe dokonce přímo navazují, přestože mohou být uvedeny samostatně. Pět z nich, těch delších, zcela zásadně mění průběh finále děje. Je potřeba přiznat, že dva z nich byly vymyšleny a natočeny jen proto, aby tvůrci trumfli milostné drama Motýlí květ z roku 2009, pro který vzniklo jedenáct alternativních konců.

Nejdelší alternativní konec

Tento erkord se v nejnovějším vydání Gynesovy knihy z letošního roku nachází v sekci tzv. zpochybňovaných erkordů. Není totiž jasné, jestli se náhodou spíše nejedná o krátký alternativní začátek než o nejdelší alternativní konec planety a přilehlého vesmíru. Z této sekce se ještě nikdy v historii filmových erkordů žádný nedostal do oficiální části, takže zde musím hlasitě zdůraznit, že o nejdelším alternativním konci planety a přilehlého vesmíru tady referuji spíše ze zajímavosti než pro jeho objektivní validitu. Všechno se odehrálo v roce 2017. Tehdy režisérka Opalisa Widmarková, stále ještě vycházející hvězda, podle vlastního scénáře natočila fantasy thriller Drak se třemi čelistmi. Banální děj o nahánění geneticky zmutovaného draka, který se zmocnil princezen trojčat, trval v původní verzi včetně obou kategorií titulků, úvodních a závěrečných, 108 minut. Jeho alternativní konec má (bez obou druhů titulků) neuvěřitelných 83 minut. Když uvážíme, že úvodní a závěrečné titulky trvají dohromady 12 minut, tak se nesmíme divit, že polovina rozpolcené odborné veřejnosti hovoří spíše o třináctiminutovém alternativním začátku k dotočenému zbytku filmu. Mě na celé věci zaráží ovšem něco úplně jiného. Proč raději Opalisa Widmarková nenatočila právoplatné pokračování? Zvlášť když oficiální alternativní konec (tedy alespoň podle samotné Widmarkové oficiální) je opravdu diametrálně odlišný od původního třiaosmdesátiminutového konce.

Nejkratší závěrečné titulky resp. nejdelší úvodní titulky

Nejprve si řekněme, že o rekordně krátkých úvodních titulcích se žádné záznamy nevedou, neboť v souladu se současnou módou se již dobrých pět šest let skoro v žádném celovečerním filmu úvodní titulky nevyskytují, mnoho z filmů dokonce na svém začátku nemá ani svůj název. Můžeme si ale v této souvislosti uvést erkord stejně s úvodními titulky spojený, a to nejdelší úvodní titulky planety a přilehlého vesmíru. Ty po kraťoučkém prologu před vlastním dějem filmu Opulentní wanhuween trvají – a teď se pořádně držte opěradel svých seslí – 22 minut. Samozřejmě, že obvyklou formu takhle dlouhých úvodních titulků by nikdo nevydržel a ještě než by skončily, už by v sále nebyl ani jeden platící divák. Opulentní wanhuween je hodně podařená parodie na horrorové příběhy o nevinném svátku peklu propadlých duší, slaveném ve Wan-hu každoročně na podle ertarského kalendáře poslední podzimní šestek. Již zmíněné dvacet dvě minuty jsou kupodivu nejlepší pasáží děsivě bláznivé komedie, protože ve vtipných animovaně hraných skečích přibližují divákovi hlavní postavy i nejdůležitější funkce filmového štábu, přičemž jejich jednotlivé dějíčky (= malé děje) tvoří organickou hmotu expozice parodického dramatu, které po titulcích na rozehraný příběh naváže.
Opusťme však titulky úvodní a přesuňme se k jejím závěrečným „kolegům“. Ty na planetě a v přilehlém vesmíru erkordně krátké se vyskytují na konci filmu z roku 2018 Zítra obě slunce stejně vyjdou a trvají – přátelé, to je vážně pravda! – 15 vteřin, přičemž však obsahují jména a příjmení naprosto všech jak herců tak i členů štábu včetně detailních názvů jejich pracovních pozic. Jak je to možné? Každý z vás už si jistě na tuto řečnickou otázku sám odpověděl: titulky jsou uvedeny extrémně rychle. Kdyby běžely normální rychlostí, trvaly by nezajímavých šest minut a patnáct sekund. Takto výrazné zkrácení závěrečných titulků se setkalo s rozporuplnými reakcemi diváků i kritiků. Těm, kteří protestovali proti drastickému zkrácení titulků, režisér Sebastian Halpert doslova vzkázal: „Pokud patříte mezi ty blázny, kteří po skončení filmu sedí ve ztemnělém sále a čtete si závěrečné titulky, tak si kupte nějaký nosič s filmem a doma si je zpomaleně pusťte.“ I když já osobně patřím k takovým bláznům, kterým jsou jeho slova určena, režisérovi docela rozumím … zvlášť když po jeho erkordních titulcích následuje šťavnatý bonus, který divák tím pádem vidí o přesně 300 vteřin dříve.

Děkuji za pozornost a těším se na shledání zase někdy při příležitosti ertologické přednášky na nějaké to téma, spojené s ertarským filmem. Mám už v hlavě jeden námět na příspěvek na některý z příštích Erconů. Bude o reklamách. Bohužel, před pár lety se začal rozmáhat nešvar distribučních společností zařazovat reklamní přestávky do promítaného děje. Naštěstí, ertarští filmaři zareagovali na tlak s vytvářením zisku na úkor nešťastných diváků zareagovali po svém: začali reklamy do svých filmů zcela regulérně vměstnávat, přičemž je vtipně zasazují do kulis děje i s jednajícími postavami. Věřím, že na detaily o tomto novém podivném fenoménu se už dnes těšíte.
Děkuji za pozornost i za to, že nikdo z vás neusnul!