Existuje bezpočet vesmírů s bezpočtem planet, obíhajících kolem bezpočtu sluncí. Jednou z těchto planet je Ergea, na které se na jednom z jejích kontinentů, nazvaném Taros, nalézá Republika Ertar, stát národa Ertů.
Na stejném kontinentu se tyčí i masiv Toránských hor, mohutné pohoří, z pod jehož svahů z vlhké roviny Toránských bažin vyšli před dávnými časy Ertové ke svému pochodu na sever, za Hvězdou, k civilizaci. Za sebou nechali nejen neúrodnou krajinu toránského podhůří, ale i mnohé mýty a legendy svého národního dětství.
V současné době závratného pokroku vědy panuje názor, že staré báje a legendy patří do říše pohádek. Já osobně se však domnívám, že tomu tak není, a nemám přitom na mysli bájné planety či paralelní světy z fantasy povídek a románů, ale skutečnost, kterou lze vědeckými metodami snadno prokázat a vysvětlit. Poslechněte si první poznatky o existenci ptáka Fénixe, živočicha, povstávajícího z vlastního popela, symbolu stále se obnovujícího a pokračujícího života.
Na počátku všeho byla pověst, velmi živě přetrvávající mezi obyvatelstvem Ertaru, o bájném ptáku, kterého nikdo nikdy neviděl živého a o jehož existenci svědčí pouze tajemné úkazy na noční obloze, podobné kolmo k zemi padajícím létavicím, které však nikdy nedopadnou jako jiné povětroně, ale vždy se za doprovodu tajemných zvuků změní v pršku jemného popela. Tato legenda, tradující se velmi dlouhé věky, byla v moderní době doplněna tajemnými odrazy radarů prolétajících letadel a signály z družic a meteorologických sond, svědčících o přítomnosti neznámého tělesa v obrovské, ptákům nedostupné výšce až několika desítek kilometrů nad zemí, tedy prakticky ve stratosféře. Tento záhadný jev byl podle mytického ptáka označen názvem „FENOMÉN FÉNIX“.
Podrobným průzkumem a analýzou těch několika družicových snímků, které záhadný fenomén ukazovaly, se podařilo zjistit přítomnost reálného tělesa ve výškách od 25 do 120 km nad zemí, tedy ve výškách dostupných vlastně jen stratosférickým balónům a raketám. Tajemné těleso měnilo svůj tvar podle výšky, ve které se nalézalo. V nižších výškách to byl kulovitý tvar s nezřetelným ploutvovitým rozšířením ve střední části, na snímcích, zachycujících ho ve vysoké stratosféře šlo spíše o rybovitý tvar bez charakteristických výběžků a podstatně štíhlejší. Kromě toho se podařilo získat snímek amatérského hvězdáře, který vyfotografoval jeden z pádů povětroňů, popisovaných lidovou legendou. K našemu překvapení se ukázalo, že je to podobný rybovitý tvar jako na družicových snímcích záhadného objektu, jen křídla jsou zřetelně roztažená a pokud se dalo na přeexponovaném snímku poznat, zdálo se, že v nitru hořícího a rozpadajícího se předmětu je temné, zřejmě chladné kulovité jádro.
Rozhodli jsme se celou věc prozkoumat blíže. Pomocí řiditelného stratosférického balónu jsme vynesli do výšky 30 km nad zemí automatickou kameru, reagující na pohyblivé předměty, doplněnou infrafotoaparátem a radarovým snímačem. Podařilo se nám získat několik nezřetelných snímků, na něž jsme aplikovali dešifrovací vojenský počítačový program, sloužící k přesné identifikaci balistických střel. Bohužel jsme nezjistili žádné převratné novinky, snímky jen potvrdily dříve známé informace. Kamera se ukázala jako příliš náročné a ne dost spolehlivé zařízení, protože natočený film ukazoval cosi, co mohlo být vysokým oblakem - cirrem, vzdáleným stratosférickým letadlem, ale právě tak třeba i čarodějnicí na koštěti nebo rozpadající se družicí. Potřebovali jsme nutně lepší techniku, ale v tu dobu se náhle jednomu našemu spolupracovníkovi podařilo získat přístup do archivních materiálů pozorovacích družic, které monitorují celý vzdušný prostor kolem naší planety, a na jedné sérii snímků objevil zaznamenaný pád meteoritu podezřele pravidelného tvaru. Po dlouhých pokusech o přesné dešifrování získaných údajů se objevil známý rybovitý tvar, který velkou rychlostí prolétá atmosférou z výšky zhruba 50 km, postupně dochází k jeho vzplanutí, rozpadu a oddělení temného kulovitého jádra. Bohužel více už film nezachytil.
Vytvořili jsme pracovní hypotézu o Fenoménu Fénix.
Ve velkých výškách naší atmosféry se pohybuje pták, který je schopen letu na principu stratosférického balónu - zřejmě lapá a shromažďuje stratosférický vodík do jakýchsi vaků a to mu umožňuje pohybovat se i ve výškách okolo 30 km. Ve vyšších sférách se pohybuje na základě reaktivního pohonu - infrasnímky ukázaly zřetelně teplejší proudy plynů za siluetou předmětu. Zda se jedná pouze o vypuzování nashromážděného vodíku či dokonce jeho spalování v kyslíku, uvolněném z dýchacího ústrojí, se nepodařilo zjistit. V určitém okamžiku se pták vznáší do velké výšky a padajíce jako meteor k zemi, shoří třením o atmosféru. Přitom s z jeho těla uvolní vejce a díky zahřátí při průletu atmosférou se ještě ve vzduchu líhne nový pták Fénix. Velikost vejce je taková, že umožňuje dokonalý vývoj jedince, jenž je okamžitě schopen letu (zřejmě normálním ptačím způsobem), a zároveň znemožňuje normální snesení vejce kloakou. Na základě této teorie a získaných snímků byla pořízena první obrazová rekonstrukce Fenoménu Fénix.
V současné době se však tato domněnka jeví ve světle nových výzkumů velmi nepravděpodobnou. Došlo totiž k nečekané události.
Při plánovaném rozpadu jednoho z kosmických objektů a vstupu jeho částí do atmosféry došlo zřejmě k zachycení Fenoménu Fénix a jeho zbytky byly nalezeny v neshořené motorové sekci této družice. Jejich podrobné zkoumání pak ukázalo, že se vůbec nejedná o ptáka, ale o savce, podobného netopýrovi, který celý život prožije v obrovských výškách nad zemským povrchem. Zároveň se podařilo objasnit pohyb tohoto živočicha. V nižších sférách mu křídla slouží k plachtění a využívání příznivých vzdušných proudů, kterými se dává vynášet podobně, jako to činí draví ptáci či letci na závěsných kluzácích, po dosažení hraniční výšky kolem 20 km začíná obrvenou tlamou lapat volný vodík, který se v této výšce již vyskytuje, jímá ho do dvou velkých vaků, uložených u kořenů nazad posunutých křídel, až se změní v jakýsi balón. Ve výšce nad 30 km, kde je vztlak vzduchu příliš malý, vypouští pod tlakem vodík z obou vaků přes zvláštní svěrač a to tlamou, vystlanou pevnými destičkami, přetvořenými ze zubů. Zde se vodík smísí s kyslíkem, uvolněným zatím neznámým způsobem z krve, dochází k jeho spalování a klasickému reaktivnímu letu, ovšem hlavou dozadu. Tohoto pohybu využívá zřejmě jen krátkodobě, není vyloučeno, že jen pro dosažení výšky, potřebné k zahájení samospalujícího pádu k zemi. Zároveň se tím i vysvětluje, jak je možné, že novorozený Fénix je schopen okamžitě létat. Rodí se totiž nikoliv z vejce, ale přirozeným savčím způsobem jako již dokonalý tvor, který po rozpadu zuhelnatělého těla rodiče a spálení ochranných zárodečných obalů odlétá do prostoru.
Náš tým i nadále pracuje na přesné rekonstrukci podoby i životního cyklu Fenoménu Fénix:
Dr. Kerek L´Rel se vyklonil přes okraj koše. Hluboko pod jeho proutěným dnem i všude kolem se prostíralo nádherné panoráma jižní části toránského kontinentu. Od strmých vrcholků Toránských hor, vystupujících všude kolem nich a zdvíhajících svá prudká úbočí výš a výš, až vyplnily celý východní obzor, přes do dálky se táhnoucí, zvolna klesající pláně Etariskaru, nabízející mozaikový obraz lesů, luk, hájů a pastvin, místy zpestřený modrým okem vodní hladiny či pestrou skvrnou střech stavení, obklopenou drobnými čtverečky políček, až po ohraničující šedomodrou linii obzoru, jež dávala tušit, že tam někde přechází země do Velikého oceánu.
Jak balón, nadnášený horkým vzduchem, zahřátým drobnými jiskřičkami magických výbojů, stoupal, rozšiřující se pohled dovoloval nahlédnout i na opačnou stranu Toránských hor, až konečně se pod oběma vědci ukázal jižní cíp Tarosu v plné kráse od oceánu k oceánu. Zároveň s rostoucí výškou letu však klesala teplota, až konečně hlasité drnčení odtrhlo Kerekovu pozornost od úžasného výhledu:
„Co to tu sakra tak rachotí?“, popuzeně pronesl, či lépe chtěl pronést, protože teprve fakt, že už při prvním slově si málem překousl jazyk, ho upozornil, že jsou to jeho zuby. Rychle sáhl po svém teplém pracovním plášti, tradičně posetém hvězdami, a důkladně se do něho zabalil.
Mgr. Qwit M´Jou na něho krátce pohlédla: „Zdá se, že se poněkud ochladilo, že,“ pronesla kousavě.
„Jo, a asi bude ještě hůř,“ poněkud roztřeseně odpověděl dr. L´Rel. „Už jsme hodně vysoko, podívejte se kolem.“
Výška už byla opravdu značná a ani zářící slunce, které se šplhalo zvolna k vrcholku své denní dráhy, nedokázalo řídký vzduch ohřát na přijatelnouteplotu. Tempo vzestupu balónu se zpomalilo a jen magické pole kolem koše zadržovalo dostatek vzduchu k dýchání v této výšce. Qwit chvíli manipulovala s ovládacími prvky balónu, ale pak zavrtěla hlavou:
„Zdá se, pane kolego, že už končíme. Nadnášecí síly už nestačí. Připravte si ty své aparáty, ať aspoň něco zjistíte, než úplně zmrzneme.“
Kerek L´Rel na pobídku ani nečekal. Ve zvláštních úchytech na okraji koše měl už připravenou sadu křišťálových koulí a jejich vzájemnou kombinací se snažil dosáhnout optimálního pozorovacího efektu. Něco se stále nedařilo, znovu a znovu ověřoval přesnou polohu krystalů, vzájemnou pozici balónu, slunce a magických polí a snažil se o zachycení co největší části oblohy nad Toránskými horami.
Qwit s úsměškem pozorovala jeho snažení: „Hodláte ještě dlouho provozovat ty své tanajské tance? Co zkusit něco jiného?“, zeptala se a rázně vztáhla ruce k centrální sféře přístroje.
„Dovolte, kolegyně, rozumíte tomu jako Sríen lišejníku a ...“ Kerek ztratil dech.
V největší kouli náhle zavířily drobné vločky magických výbojů, převalující se mlha se rozptýlila a náhle se rozvinuly modravé stuhy magie ke všem periferním krystalům. S tichým lupnutím se obraz vyjasnil a v pozorovací kouli s přízračnou jasností vyvstal modrý obraz oblohy, který v dolní části přecházel do černé, poseté drobnými svítícími body jako zbytky magických světélek, a v horní části ukazoval rozptýlené bílé šmouhy a maličkou pestrou kuličku, vznášející se v prostoru.
„To jsme my,“ konstatoval mírně šokovaně Kerek. „Ale proč vzhůru nohama?“
„Qwit pokrčila rameny: „To snad není podstatné, hlavně, že je konečně něco vidět, ne?“
Kerek se ušklíbl: “Že by se něco zcela nepovedlo, paní kolegyně? Veliké magistře se zkrátka nějak obrátily směry, co? Teď abych se postavil na hlavu jako opice, abych z toho něco vyčetl.“
„Postavte se jak chcete, u vás je stejně jedno, kterou část těla máte nahoře a kterou dole,“ odsekla Qwit. „Radši se dívejte, něco se tam objevilo.“
Kerek se nadechl k rázné odpovědi a ... zůstal tak.
Ve spodní části křišťálu se objevil droboučký trojúhelníkový stín, který se zvolna blížil. Dala už se rozeznat štíhlá křídla a vydutá střední část, chvílemi i ostrá, dopředu směřující tlama.
„To je přece on,“ zašeptal váhavě L´Rel. Náhle si uvědomil, že musí také dýchat, hlasitě vypustil vzduch z plic a propukl v horečnou činnost. Vrhl se ke svému vybavení a začal zoufale hrabat v útrobách vaků. S překotným spěchem vytáhl zobrazovací skříňku, upustil stativ, zdvihl ho, upustil hranol, rychle ho namontoval na přístroj a zamířil ve směru, kde si myslel, že se objekt nachází.
„Tam ne, pane kolego,“ opravila ho Qwit, proti své vůli stržena jeho snahou, „nezapomeňte na stranové převrácení!“
Společně rychle otočili přístroj, ale nebeská pláň byla prázdná.
„Kde k sakru je?“, zaklel Kerek vztekle. „Kam zmizel?“
Qwit pohlédla do koule: “Tam, podívejte, stoupá výš!“
V krystalu bylo vidět, jak silueta pozbývá svého ptačího charakteru a mění se v kulovitý, mírně protažený útvar. Křídla zmizela a nafukující se trup stoupal stále výš a výš.
Kerek poslepu otevřel záznamové zařízení: „Sakra, snad tam něco bude ...“, mumlal v horečném spěchu.
Objekt prodělal další změnu. Dozadu se protáhla štíhlá tlama, balónovité tělo se začalo zmenšovat a v krystalu se jasně ukázala žhavá jiskřička, zažehnuvší se na hlavovém konci tvora, který náhle v okamžení zmizel na černém pozadí oblohy.
V koši balónu povolilo napětí.
„A je to,“ pronesla Qwit, „to byla rychlost. Máte něco?“
Kerek se zabýval přístrojem: „Snad ano, bylo to úžasné. Potvrzení všech teorií. Fénix používá k vystoupání jak vzdušných proudů, tak i balónového principu a nakonec i tryskového pohonu. Jen ten plamínek, copak je to opravdu raketa? Zřejmě spaluje vodík, který nashromáždil v těle pro balónový let, v okolním kyslíku.“
„Tady ho moc není,“ upozornila Qwit. „Nebýt magického pole, udusíme se za pár vteřin. Proč ale létá hlavou dozadu?“
„Máte pravdu, tento problém musím ještě vyřešit. Možná uvolňuje kyslík z krve nebo ze zásobních vaků. Potřeboval bych získat vzorek živočicha, ale jak?“, přemítal Kerek. „Tak vysoko, jak vylétá při svém posledním letu, se nedostaneme...“ Náhle poklesl hlasem a upřel zrak do krystalů.
Na obloze opět došlo ke změně. Na černé ploše se rozžehl droboučký ohnivý bod, rychle se měnící v protaženou zářící linku, která směřovala přímo k obrázku drobné kuličky jejich horkovzdušného dopravního prostředku.
„Proboha, Fénix se spaluje!“, vykřikl. „A letí přímo k nám!!“
Qwit už horečně manipulovala s ovládáním balónu. Prudký pokles jim téměř vyrazil dech, ale bylo pozdě. Ostrý, táhlý hvizd naplnil okolní vzduch, ohnivá stopa proťala zorné pole, ozvalo se hlasité prásknutí, zasyčel unikající vzduch, do koše padl rozžhavený, zuhelnatělý předmět a vzápětí už ztratili půdu pod nohama.
„Padáme!“, zaječel Kerek.
„Vidím,“ odsekla Qwit, horečně se snažící zjistit rozsah škod.
Balón se s hlasitým syčením propadal do hloubky, koš se zmítal v poryvech proudícího vzduchu, těžko se dýchalo, mrazivé ovzduší se jim zakusovalo do plic.
„Magické pole se porušilo, padáme!“, znovu vykřikl Kerek.
Qwit už byla nakloněna ven z koše a tahala dovnitř - koště.
„To nemyslíte vážně, paní kolegyně,“ vyjekl Kerek, „na to mě nikdo nedostane!“
„Radši spadnete a zabijete se?“, odsekla Qwit. „Sedejte!“
Kerek zavrtěl hlavou, ale pohled na blížící se vrcholky hor ho rychle přesvědčil:
„A co mé přístroje? A vybavení?“, naposledy protestoval.
„Sedejte,“ opakovala Qwit a zamumlala zaklínadlo.
Rozvířily se modré jiskřičky, Kerek se s povzdechem chytil magistry za rameno, ještě jednou se sehnul a - letěli.
A znovu se rozevřelo panoráma Toránských hor, kolem obou mágů proudil čistý vzduch a Kerek, který pevně svíral onen zuhelnatělý kousek Fenoménu Fénix, si spokojeně protáhl nohu:
„Ono to koště nakonec není tak špatný dopravní prostředek,“ zabručel si pro sebe a přitiskl se pevně k zádům magistry M´Jouové, která se proti své vůli spokojeně usmála.
I přes tento intenzivní a přínosný výzkum, který nám umožnil prostudovat dobře zachovalou Fénixovu lebku, zůstává neobjasněný např. způsob obživy, shromažďování zásobního kyslíku v krvi pro dýchání a jeho opětovné uvolňování pro využití k pohybu, přesná podoba i nejzávažnější problém - jak a proč mohlo dojít k vývoji tohoto tvora.
Literatura:
K. Kocourek: Fenomén Fénix (Ertologické materiály ´93 - souhrn)
K. Kocourek: Souborná zpráva o posledních výzkumech Fenoménu Fénix
(10th Ertological congress 1994)
S. Čermák, K. Kocourek: Fenomén Fénix (Sedmička pionýrů 31/1993)