CHVĚNÍ 4 : ZAČÁTEK LEGENDY
Standa Čermák

       Tak tohle mě skutečně baví! Při psaní obsahu „trojky“ jsem zadoufal, že se brzy na regálech videopůjčoven objeví „čtyřka“. A během jednoho roku se tak opravdu stalo! I když po jejím zhlédnutí je všechno jinak. Pozor, ne že by se mi nelíbila; kvalitou nijak nekulhá za předchozími díly. To se jen nejedná o sequel – ale o prequel. Celý film se odehrává v roce 1889, vystupuje v něm Hiram Gummer, který je evidentním předkem Johna Gummera, lovce všech stádií podzemních červů. Hiram spoluzaloží městečko Perfection a jako první zástupce svého rodu se utká s příslušníky podivné zvířecí rasy ohromných červů. Jo, a taky vybuduje dům na místním vršku; původní stavení se pak o více než sto let později stane základem opevněné usedlosti a důležitým místem děje. I když byl 4. díl na Nově (ve videopůjčovnách byl k nesehnání!) uveden jako horror, v žádném případě nebylo úmyslem tvůrců diváky strašit, děsit a jinak ohrožovat. S.S.Wilson a spol. zachovali nasazený trend lehkého humoru, překmitávajícího ze satiry do parodie, pak do veselohry, pak zase zpět a jinam atd. Nepopadáte se za břicho, ale poloha šťavnaté nadsázky činí ze sprintérsky nadaných podzemních červů respektovatelné bytosti. A tím pádem je celý film přístupnější a stravitelnější.

       Nevada 1889, stříbrný důl
       Už tak těžkou práci dobývání stříbra z přetrvdé horniny komplikuje nedostatek světla a šíleně prašné prostředí. Přesto jsou horníci relativně optimisticky naladěni, protože výtěžnost zdejšího drahého kovu je poměrně vysoká. Černý humor je provází temnotou stejně jako vysoká teplota a dýchací potíže.
       Juan Padillo, mexický chlapík, pracuje ve slepé sloji s Victorem. Když ho na chvíli opustí, aby se mírně občerstvil, Victor pokračuje v práci. Když se Juan vrátí, Victor už v práci nepokračuje. Nemůže. Ve sloji totiž není.
       Juan běží za šéfem. Není to normální událost, zavání mimořádností, a to vysokou. Šéf si neví rady, upřímně řečeno, ani nepřeruší plnění svého úkolu. Kdyby to ale býval udělal, nezmizel by za doprovodu svého řevu ve stropě chodby, v níž dobývá kamení. Juan na mizející nohy v hornině jen tak nečinně nekouká, skočí po nich a pověsí se na ně. Zřejmě vahou svého těla strhne najednou mlčenlivého šéfa k zemi. Bohužel, šéf je už bez hlavy. To, co ho vtáhlo nahoru (a co zřejmě uneslo i Victora) mu ji muselo ukousnout.
       Juan je v šoku.

       A v šoku je i celé město Rejection (Zavržení). Celkem sedmnáct horníků se stalo obětí neznámého přízraku. Či neznámých přízraků. Těžko říci, protože nikdo nic konkrétního neviděl. Zůstaly jen znetvořené mrtvoly nešťastných důlních pracovníků (a to těch, kteří byli nalezeni).
Obyvatelé berou do zaječích. Důl bylo to, co je sem přivedlo a kvůli čemu v těchto drsných nehostinných končinách zůstávali. Když teď jeho provoz skončil, nic je tu nedrží.
       „Proč nás zavrhují, tati?“ ptá se desetiletý Fu Yien svého otce.
       „Nezavrhují nás, synku. Opouštějí město, které se tak jmenuje – Zavržení. Opouštějí město, do kterého vkládali naděje – a ono je zklamalo. Opouštějí město, které je už neuživí.“
       Ovšem ne všichni Zavržeňané se rozhodli odjet. Pár z nich zůstává. Z nejrůznějších důvodů, přičemž jejich motivace je téměř na sto procent zjevná. Hoteliérka Christine Lordová se o svůj hotel, konstrukcí a stěnami z plátna spíše připomínající obrovský vojenský stan, starala s příliš velkou láskou, než aby ho teď opustila. Tecopa, starý indián, jí pak příliš dlouho pomáhal, než aby na stará kolena hledal jiný smysl života. Majitel jediného obchodu se smíšeným zbožím Fuong Lien se svou ženou Lu Wan opustil Čínu, aby našel druhou vlast, nehodlá proto opouštět místo, kde se měl špatně ale přesto stokrát lépe než v mateřské zemi; jeho syn Fu Yien má budoucnost jen tady – ne v Číně. Juan Padillo nemá minulost; přítomnost ztratil tady v Rejection, jeho budoucnost proto nemůže hledat nikde jinde. Staříka Freda tady asi drží jen zvědavost – a pak také vysoký věk, který mu brání hledat místo, kde by umřel.
       Těchto sedm statečných se v hotelu sejde hned první večer, kdy se rozhodli v Rejection „osiřet“. Sejdou se, aby vymysleli nějaký plán, jak dál. Řešení nehledají dlouho. Přijde samo. Telegrafem dorazí informace, že majitel dolu, Hiram Gummer, se rozhodl přijet z Philadelphie, sám a osobně prověřit na místě situaci a z nevýdělečného provozu dolu udělat opět ziskovou podnikatelskou činnost.
       Do Rejection přijíždí poslední dostavník. Mají s ním odjet zbývající osadníci a přijet ohlášený Hiram Gummer. Dostavník zastaví, kočí a ozbrojený doprovod poshazují dovezené zásoby, cestující s jízdenkou jen pryč odsud nastoupí a po zapráskání bičem koně zabírají tak silně, jako kdyby tušili za svými zády přízraky, kvůli kterým sem hned tak zase kočár nepřitáhnou.
       „Nepřijel!“ unisono a zklamaně vydechuje statečná sedma.
       Ale přijel! Když dostavník odjede, ukáže se, že Gummer vystoupil na druhou stranu a počkal, až kočár odjede. Je to takový vyzáblý dlouhán, elegantně oblečený a tudíž oděný nepatřičně, beze zbraně, s kolem místo koně. Opuštění obyvatelé Zavržení nemohou dát najevo zklamané pobavení z osoby, která se z majitele vyklubala. Jen s přemáháním v sobě dusí smích a bezmocný vztek. S jejich městečkem to začalo opravdu vypadat nevalně.
       První hodiny pobytu Gummera v Zavržení dají jejich skeptickým názorům za pravdu. Gummer se chová jako zhýčkaný maloměšťák, poroučí si, občas ani neví, co by si naporoučel, je povýšený a uděluje svým hostitelům jednu lekci za druhou.
       Nakonec Gummer rozhodne:
       „Zítra pojedeme do dolu a obhlídneme situaci. Chci se o všem přesvědčit přímo na místě. Sežeňte nějaké muže.“
       Marně mu všichni vysvětlují, že veškeré obyvatelstvo nevratně odjelo. Snad jen čtyři bývalí horníci se tu v okolí ještě potulují, napadne Juana. A Gummer se toho chytí jako lejno košile.
       „Juane, připravte koně na cestu, ráno vyrážíme!“
       Čtyři bývalé horníky zastihnou Gummer a Juan v jejich tábořišti těsně před vyražením pryč odsud. Dva bratři a jejich dva kamarádi se po krátkém váhání nechají přemluvit, aby se stali členy expedice, která má prověřit, jak moc je stříbrný důl nadále (ne)bezpečný.
       Až k ústí opuštěného dolu se šestice odvážných dostane bez jakéhokoliv náznaku čehokoliv hrůzostrašného. Ani průzkum dolu nedoprovází žádný malér. Když tedy Gummer v čele průzkumné skupinky důl opustí, sdělí rozesmátým kolegům:
       „Prohlašuji důl za bezpečný!“ Tak málo mu stačilo!
       Přiblížila se noc, muži se nemohou dnes vrátit domů, musí poblíž dolu přenocovat.
       Rozbijí tábor.
       Žertují.
       Mají dobrou náladu.
       Trochu jim ji zkazí Sagi, jeden z horníků, který si chce před spaním zahrát na tahací harmoničku. Pošlou ho do tmy, aby je nerušil. Nerušil, nerušil ... on kdyby možná uměl hrát, tak by ho strpěli ...
       Za chvíli poté, co Sagi odejde od ohně, ozve se z míst, kam zamířil, místo falešných tónů lomoz uvolněné pevniny a člověčí jekot. Kamarádi okamžitě vyrazí na pomoc, výsledkem je ovšem další lomoz a další jekot. Zbylí „pozůstalí“ pálí o sto šest na vše, co se v pološeru kolem ohniště mihne, šustne a třeba jen hne. Voda v konvici u ohně dosáhla teploty varu, poklička v důsledku nárazů páry vydává o okraj konvice hlasité kovové klapání. Epicentrum ohniště se rozletí, ze země se vymrští další nestvůra a další horník s ní zmizí pod povrchem zemským, aby se stal zřejmou potravou nenasytných živočichů.
       Juan se rozhlíží, jako kdyby v noční tmě mohl něco za hradbou chabého světla dohasínajícího ohně zahlédnout.
       „Pane Gummere, támhle za námi, jsou tam skály, musíme na ně. Tam na nás nebudou moci!“ formuluje Juan spásný nápad do jasného a dobře myšleného příkazu a sám vyráží ke kamenné vyvýšenině. Zpod země se vymrští ohromná stvůra, připomínající (kromě své velikosti a tvaru držkových čelistí) jablečného červa. Juan se ožene krumpáčem, který si na svou ochranu sebral v dole, a zasekne ho bestii do oblasti těsně za nerozeznatelnou hlavu; bestie umírá a tuhne. Gummer i přes tento incident (nebo možná právě díky němu) bez váhání Juana poslechne, voláním společně s Juanem pak povzbuzuje posledního horníka, aby je i on následoval. Jenže ten má zatraceně těžkou úlohu: kolem něj, tedy vlastně všude pod ním se pohybují nějaké děsně pohyblivé beznohé tlusťounké podzemní svině a on má přeběhnout asi tak třicet metrů, aby se dostal na pevnou horninu. No jasně, je to úkol nesplnitelný. Během pár chvil si ho bestie podají a i on zmizí pod sypkou hlínou.
       Juan a Gummer jsou sami. Jakákoliv snaha o sestoupení z kamenů na holou hlínu končí výpadem některé ze stvůr, zcela evidentně tudy cesta do bezpečí nepovede. Dva trosečníci na haldě kamení pak vyřeší otázku, jak je vlastně červi mohou vidět. „Nevidí nás,“ vysvětluje Gummerovi Juan. „Oni nás slyší. Jakmile zazní nějaký zvuk, jdou po něm. Pamatujete na tu konvici?“
       Po chvíli napjatého ticha se opět osvědčí Juanova znalost místního prostředí.
       „Pane Gummere, koně se nám rozutekli, pěšky domů můžeme jen přes horní masív za námi, táhne se skoro až k městečku.“
       „Pěšky?“ hrozí se Gummer vyhlídky na noční pochod, ale pak beze slova Juana následuje.
       V relativním bezpečí hotelové plátěné haly popisují o několik hodin později, už za jasného dne, oba vyváznuvší hrdinové své zážitky. Jediným závěrem, který je v této situaci možno učinit, je pak rozhodnutí Gummera povolat posily. Malý Fu se ujme role operátora telegrafu a Hiram diktuje:
       „Hledá se pistolník. Kdo má zájem, nechť se přihlásí u Hirama Gummera v osadě Rejection, Nevada. Odměna dohodou.“ Tento inzerát je pak odeslán do třech novin s interstátní působností.
       Nastává období čekání. Čekání na pistolníka, možná čekání na zázrak.
       Ale ne čekání na pečené holuby. Každý člen malé komunity má své pevně stanovené úkoly, které svědomitě plní. Jinak případné přežití nebude mít smysl. S pomocí osadního parního stroje je hloubena studna, Tecopa kope před hotelem díru pro stožár na vlajku a s pomocí Freda se stará o zásobování z nedalekého (tedy aspoň z hlediska Divokého západu!) Carson City, paní Lordová se společně s Lu stará o všechny žaludky.
       Jediný, kdo odmítá přiložit ruku k dílu, je Hiram Gummer. Stále dává najevo jakýsi pocit nadřazenosti, i když se pomalu ale jistě začíná s ostatními lidsky sžívat. Pár minut poté, co setře paní Lordovou, která ho požádala o vyrovnání účtu („... až tady začne premávat nějaká zatracená banka, tak vyberu peníze a zaplatím...“), se jí přijde omluvit s vysvětlením, že jediným jeho majetkem jsou diamantové manžetové knoflíčky, zlaté hodinky a zlatá mince na konci řetízku k těmto hodinkám. Důvod? Jeho otec ve chvilkovém pominutí smyslů investoval všechny volné peníze do jednoho stříbrného dolu .... Paní Lordová kupodivu nevypadá překvapeně, vždyť kolik zákazníků jí zaplatilo naturáliemi (už má úctyhodnou sbírku zbraní, před hotelem dřevěnou sochu indiána skoro k nerozeznání podobnou Tecopovi atd.) a kolik zákazníků jí nezaplatilo (a už nezaplatí!) vůbec?!?!
       Jednoho večera lije jako z konve. Zavržeňané sedí v hotelu a spřádají snové plány. Najednou se při úderu blesku rozhrne jedna ze stěn a v přízračném modravém světle se užaslým zrakům „hotelových“ hostů zjeví silueta mohutného muže. Celý v černém a s černým kloboukem, sraženým hluboko do čela, vstoupí dovnitř na první pohled záhadný cizinec a na stejný první pohled zkušený pistolník/zabiják.
       „Hledám Hirama Gummera,“ praví.
       „To budu asi já,“ zareaguje Gummer. „A kdo se ptá?“
       „Mé jméno je Kelly,“ zní upřímná odpověď, příchozí se zřejmě za své jméno nemusí stydět.
       „Kelly Černá ruka?“ zeptá se ihned s pokorou v hlase Tecopa.
       Odpovědí je mu jen zdvižená pravice, pochopitelně v černé rukavici.
       „Pane Gummere, dal jste si do novin inzerát, že hledáte zabijáka. Koho mám zabít? Tady toho rudocha?“ pokyne Kelly směrem k Tecopovi.
       „Nejde o to koho, ale co, pane Kelly,“ trpělivě vysvětluje Gummer. A zasvětí Kellyho do problému, který všechny kolem něj už hodně dlouho trápí. A stejně jako on před svým příjezdem sem, ani Kelly si nemyslí o rozumu zdejších obyvatel nic pěkného. Podzemní červi? No, tak to abych zase šel.
       Pak přijde řeč na peníze. Ty by možná Kellyho přesvědčily i o podzemních obrovských žížalách. Když se dočká otevřeného přiznání, že v Zavržení žádné peníze nejsou, znovu skoro odchází. Nakonec ho přesvědčí Gummer nabídkou svých manžetových knoflíčků společně se zlatou mincí. Kelly kývne. Jste mými zaměstnavateli. Pomohu vám svými kolty proti těm vašim půdním přízrakům.
       Druhého dne ráno vyrazí. Tentokrát tři. Juan, Gummer a Kelly.
       Tentokrát i oni bez problémů dojedou k dolu, k tábořišti, kde přišli o život čtyři horníci stažením pod zem a na další dvě místa.
       Nikde nic.
       Mohou dupat, třískat krumpáčem o zem, střílet do vzduchu. Žádná reakce.
       Ti červi snad chcípli (že by přežráním?) nebo odtáhli (nedostatek potravy?).
       Pak u horkého pramene nedaleko dolu udělají červí lovci důležitý objev. V korytě malého potůčku pod pramenem se válejí kožnaté skořápky ohromných vajec.
       „Z tohohle se museli vylíhnout. Horká voda pramene narušila půdu v korytě, zahřála vejce a zapůsobila jako inkubátor (jsem si jist, že Juan nepoužil slovo „inkubátor“, ale mě se sem hodilo – pozn. autora). Jsou čtyři. Jednoho jsem zabil, takže zbývají tři.“
       Trojice ke všemu odhodlaných „pistolníků“ dál putuje okolním krajem, aby ještě před setměním narazila na předmět svého pátrání a vyřídila si s ním účty. Jenže narazí jenom na důsledky jeho řádění. V opuštěné prérii totiž naleznou rozlámaný dřevěný povoz starého Freda. Odjel včera pro zásoby. Zatím ho nepostrádali, neměl se ještě vrátit. A už se ani nevrátí. Pod troskami vozu nalézají jeho přátelé hlavu oddělenou od trupu, který dozajista zmizel pod zemí. Smutek ze smrti přítele ještě vystupňuje bezmocný vztek. Ani ten jim ovšem nezabrání, aby ostatky Freda pohřbili. Kamenná mohyla je malá, pronesený proslov na rozloučenou o to upřímnější a vřelejší.
       Kelly má další důkaz, že jeho povolání sem nebylo tak zbytečné, jak si po prvním i druhém kole rozhovorů s Gummerovci myslel.
       Blížící se noc trojici nezaskočí. Předem počítali s tím, že nejméně jednu noc stráví mimo městečko, naplánovali si proto být před západem slunce v tzv. vozovně, soustavě dvou stavení, která v době těžby v dole slouží jako zázemí pro opravy důlního zařízení. Kelly nabádá Gummera, aby se přesvědčil, že koně jsou řádně odvedeni do řádně uzavřeně ohrady, aby se nestalo to, co Gummerovi a Juanovi při poslední výpravě. Bez koní nemají moc šancí na bezpečný návrat odsud do Zavržení. Pak pistolník sám a obezřetně propátrá vnitřek bytelného stavení, zda na ně uvnitř nečeká nějaké skryté a tudíž nepříjemné překvapení.
       Není mu to ale nic platné. I když shledá vše v pořádku, za pár desítek minut už to není pravda.
       Červi je napadnou těsně po uložení ke spánku.
       Zpočátku Gummer a Juan pochybují, že se jedná o ty samé potvory, se kterými se utkali před několika dny. Jejich tvar nepoznávají a množství také neodpovídá třem. Jsou to spíše takové choboty s divnými čidly na koncích, chapadla s úděsnou silou vtáhnout cokoliv kamkoliv.
       „Sakra, je jich šest nebo devět?“ Kelly je zmatený a s ním i další dva spolubojovníci. Střílejí o sto šest, kulky drtí konce chapadel, bojovnou sílu a odhodlání soupeře to ale spíše umocňuje než zmenšuje.
       Přes nesmírnou agresivitu podzemních dravců se naši tři pistolníci cítí poměrně bezpečně. Pod jejich nohama se rozkládá dřevěná podlaha, sestavená ze silných fošen, kterými ani tyto bestie neprojdou. Střeliva je také dost. Jen ten čas pracuje proti nim.
       Jenže - pak je tu také nesporná inteligence nepřítele. Ten totiž velmi záhy rozpozná, že na kořist přes tvrdé dřevo neprojde. Tak začne podlahu rozebírat. Pěkně jednu fošnu po druhé svými chapadly odtahuje směrem od domu, čímž neustále zmenšuje plochu, která pod botami kořisti skýtá jakés takés útočiště. Za ranního rozbřesku je původní podlaha tak desetinová, je naprosto jasné, že nebude dlouho trvat a bude dvacetinová, což povede ke ztrátě půdy pod nohama. Do slova a do písmene.
       Jednou z posledních nadějí je pomoc zvenčí. Juan se pokusí přivolat ji telegrafem. Ačkoliv ho neumí ovládat, použije klíčovací zařízení a nesmyslným vyťukáváním vymyšlených sekvencí se snaží vzbudit na základně pozornost.
       A to se mu povede. Jsou tu sice dva problémy (za prvé, Tecopa a Fuyen jsou mimo pro zásoby dřeva, za druhé chvíli trvá, než se Fuovi podaří rozluštit, odkud nesmyslně řazený signál přichází), ale Catherine neztratí hlavu, sama zapřáhne a vyrazí k vozovně na pomoc.
       Tam už jde skutečně do tuhého. Juan jen taktak unikne při telegrafování útoku obrovského červa, který se za ním vynoří z hlíny. Přes stropní trámy přeručkuje ke kolegům a po jejich boku se odhodlaně chystá na poslední bitvu.
       Už je jim všem jasné, jak je to s těmi červy. Není jich šest ani devět, jsou opravdu jen tři. Jenže hrozně vyrostli, ona chapadla jsou schopni vysunovat/vystřelovat/vysílat z tlamy na průzkum a na uchopení potravy.
       A teď naši přátelé čekají, že tři půdní červi udeří plnou silou.
       Mýlí se. Neudeří plnou silou.
       Udeří ze zálohy, záludně a relativně potichu.
       Jeden červ se zjeví za Kellyho zády a popadne jednoho z nejrychlejších pistolníků Divokého západu do tlamy tak rychle, že oběť se zmůže jen na několik výstřelů pod sebe, tedy do červích útrob. Polechtání kulkami nemůže však Kellyho postupné (ale rychlé, zatraceně rychlé!) požírání zastavit. Za řevu umírajícího Kellyho se tlama červa zavře a jeho tlusté tělo zmizí s proteinovou výživnou bombou uvnitř pod zem.
       Vyděšení Gummer a Juan už se smiřují s podobným osudem, když zaslechnou ržaní koní a skřípot kol povozu. Vyběhnou ven, rychle nasednou ke Catherine a jmou se povzbuzovat ji i koně, aby kvapem zmizeli.
       Jenže jeden červ je pronásleduje.
       A zatraceně se přibližuje.
       Gummer vytáhne z kapsy Fuův prak, nabije jej jedním nábojem a trefí pravého zapřaženého koně do zadku. Rychlost zvířat vzroste o natolik dostačující hodnotu, že se červu povoz začne pohodlně vzdalovat. Pronásledovatel po chvíli svou snahu vzdá. Jako kdyby to tupé zvíře tušilo/vědělo, že jeho chvíle ještě přijde.
       Hiram Gummer je z neúspěchu výpravy zdrcen. Už pátý člověk zemřel proto, že ho on, majitel stříbrného dolu, najal do svých služeb proti neporazitelnému nepříteli. To je nepřijatelná cena za takový obchod. Tohle je nepřijatelné území pro jeho život. Tohle je jediné přijatelné řešení této nepřijatelné situace. Tím má Gummer na mysli rozhodnutí odsud nadobro odjet. A až bude v daleké Philadelphii, důl prodá tak za padesát tisíc a bude za vodou.
       Gummer uvažuje vychcaně, jeho kolegové v nouzi však uvažují ještě vychcaněji. Dohodnou se mezi sebou a své pikle odhalí Gummerovi ve chvíli, kdy se stříbrný magnát „vyšvihne“ na koně, aby odjel.
       „Pane Gummere,“ promlouvají ústy Catherine, „toho koně, pušku a sedlo si můžete nechat. Když k tomu připočítám otevřený účet v mém hotelu, pak jsme vyrovnaní, pokud nám zanecháte svůj důl.“
       Překvapený Gummer jim hodí do tváří svůj úmysl na úkor dolu zbohatnout o půl stovky tisíců doláčů, jenže jeho palba argumentů se mine účinkem.
       „No, to se vám nemůže povést. Hned po vašem odjezdu totiž bude následovat krátký, leč výstižný článek do novin, v němž autor barvitě vylíčí, k čemu tady došlo. Shodli jsme se na tomto postupu čtyři proti jednomu, přičemž ten jeden proti byl Tecopa. Ten rovnou navrhoval hodit vás do strže...“
       „Tak si ten zatracený důl teda vemte!“ Gummer nad tím vším nakonec mávne rukou. Už aby byl odsud, čert vem důl, stejně se tam už nikdy nebude nic těžit. Proti těm potvorám nemáme šanci!
       Gummer dojede do Carson City a jeho první kroky vedou hned na nádraží pro lístek do Philadelphie. Dá si velmi záležet na tom, aby pokladníkovi, telegrafistovi a přednostovi v jedné osobě zdůraznil, že nechce zpáteční. Když čeká na vystavení jízdenky, rozdrnčí se telegraf. Obsluha přeruší vypisování jízdenky a přečte nahlas, s notnou dávkou pohrdání v intonaci, text příchozí depeše. Zní asi následovně: „Žádáme o pomoc! Tady Rejection! Útočí na nás obrovští podzemní červi!“ Zatímco telegrafista se tomu tlemí, Gummer setsakra ví, o čem naléhavá žádost svědčí: o velkých problémech lidí v Rejection. Neváhá a opouští nádražní kancelář. Už se pro lístek nevrátí. Míří do koloniálu pana Fischera, který mimo jiné obchoduje i se zbraněmi...
       Čínská rodina, americká hoteliérka, mexický horník a indiánský hotelový „poslíček“ to balí. Uvážlivě zhodnotili pro a proti boje, který by museli zanedlouho absolvovat, a došli k názoru, že šance ho vyhrát proti možnosti prohry je v poměru asi tak jako zrnko prachu proti planetě Mars. Nepřemýšlí nad tím, že červi se mohu dostat i do Carson City a pak i dál. Jen pro tuto chvíli si chtějí zachránit život a trochu toho mála přemístitelného majetku, které jim zbylo.
       Lu si na obzoru všimne stoupajícího mračna prachu, rychle se pohybujícího směrem k Rejection.
       „Už jdou,“ zhodnotí klučina svůj objev.
       „Moment, to nemohou být oni. Oni přijdou ze severu, zatímco tohle k nám přichází z druhé strany,“ zachová si Juan chladnější hlavu i úsudek. „Bude to něco jiného.“
       Co to ovšem je, poznají až tehdy, kdy se mračno přiblíží a z něj se vyloupne bryčka, tažená dvěma koňmi a z obrtlíku řízená Hiramem Gummerem. Nevědí, co si mají myslet, teprve až samotný Gummer jim vezme dech, vítr z plachet a pevné rozhodnutí vypadnout.
       „Co to vidím?! Vy chcete odjet? Opustit tenhle bohem zapomenutý kraj? Nechat těm potvorám všechno napospas? Kam asi chcete jít? Všude budou brzy za vámi! Musíme se jim postavit čelem!“ Gummer dosud nebyl během promítací doby tak excitovaný.
       „A čím je asi zastavíme? Holýma rukama?!“ zní unisono námitka ze strany osočených zbabělců.
       „To se ví, že ne!“ neustává v chrlení nadšení Gummer, jde k drožce, odhrne plachtu a jednu po druhé vyndává čím dál tím bizarnější zbraně: opakovačku menší ráže s velkou kadencí, průraznou kulovnici, velkorážní brokovnici, velikánskou bambitku, elegantní kolt. Svou zbraň nechá na vozíku, neboť je jí dvoupalcová kachnice, obrovská třímetrová nepřenosná puška, kdysi snad i na lov kachen v hejnu používaná.
       Gummerův zápal pro věc je extrémně nakažlivý. Šestice už sbalených posledních obyvatel Rejection přestane myslet na útěk odsud a počne spřádat plány, jak co nejúčinněji využít zbrojní arzenál, který jim Gummer položil k nohám. Stál ho celé jmění. Od zlatých hodinek mu v kapsičce vesty zbyl jen pozlacený řetízek...
       Připravují se na příchod červů velmi pečlivě. Rozdělí si stanoviště, rozdají velikánské příděly munice, sestaví náhradní scénáře, rozestaví tyče s plechovkami ve směru očekávaného příchodu a vymyslí způsob, jak přilákat nepřítele před své hlavně. Přes hlavní (a jedinou) ulici Rejection natáhnou lano, na něj připevní velký triangl, pod něj kámen a další provaz jako dálkové ovládání. Široko daleko nepřeslechnutelné cinkání musí zvukem vedené potvory přilákat!
       Omyl!
       Ani náhodou!
       Triangl cinká, na verandách stojí odhodlaní obránci svých domovů s puškami přitisknutými k rameni, na drožce uprostřed „návsi“ čeká u naládované kachnice Gummer.
       Červi nikde.
       Triangl zvoní dál, obránci už mají ale pušky sklopené, pozornost otupělou marným několikahodinovým čekáním.
       A pak se bestie přiřítí. Ne snad, že by se to stalo příliš rychle či snad nečekaně, prostě čekání možná bylo moc dlouhé či nervozita z nadcházejícího boje příliš vysoká. Prostě a jednoduše, když se před bryčkou, na níž číhá Gummer s kachnicí, vztyčí v celé své ohyzdnosti jeden obrovský červ, v zacházení ne příliš zkušený majitel dolu mine.
       „Minul jste, Gummere,“ řve na něj Fuong, jako kdyby to Gummer nevěděl.
       Červ se znovu zanoří pod zem. Je vidět, že zase tak inteligentní nejsou. Kdyby byli, tenhle červ by se nezanořil, ale v pohodě by šel po nyní bezbranném Gummerovi. Ovšem jak za chvíli uvidíte, učí se ...
       Gummer rychle nabije, červi jsou stále lákáni na trianglový zvuk. A tak velký okamžik kachnice přece jen přijde. Červ se objeví prakticky na tom samém místě, málem byste uvěřili, že se chce přesvědčit o lidské nemožnosti. Jenže to se tentokrát přepočítal. Gummer zamíří (můžeme-li o míření s třímetrovou a sto kilo těžkou puškou mluvit) a vypálí. Červ ji koupí do podbradku (alespoň tam, kam ji koupil, bychom ho čekali), hejno kulí projde tlustou kůží do červí hmoty a více rozptýleno zase kůží na druhé straně ven. To by nepřežil ani Arnold Schwarzenegger natož nějaký přiblblý podzemní červ!
       Už jsou jen dva.
       Další červ se vynoří kousek od místa, kde se poprvé a podruhé objevil teď už mrtvý červ. Poučen z předchozích nezdarů, ožene se držkou po kachnici, sklopí si ji do chřtánu a zmizí pod zemí. Bez ohledu na to, že puška už je zase nabitá. Výstřel se neozve, obránci města Rejection tak přišli o největší a asi proti červům jedinou účinnou zbraň.
       Jako dalšího si červi vyhlídnou Juana. Ten se neopatrně ocitne osamocen uprostřed hlavní městské ulice, čehož tlustá neforemná bestie využije. Jde po něm.
       Juan je mrštný, rychlý a strachem poháněný. Uhání, co mu nohy kmitat stačí. Na krátkou vzdálenost se zachránit může, na delší či dlouhou nemá šanci. Proto doběhne na konec ulice a zde vyskočí na sloup, nesoucí dráty telegrafu. Červ tak vysoko nevyskočí, tak se jme sloup pěkně pomaličku polehoučku podrývat. S Juanem je to do slova a do písmene nahnuté.
       Jako první se vzpamatuje Tecopa. Popadne dvouruční dlouhou pilu, ulomí jedno držadlo a tou stranou bez dřevěné rukojeti ji zastrčí do díry, kterou dlouhé dny připravoval pro vlajkový stožár. Ostřím pěkně směrem k nakloněnému Juanovu sloupu.
       Tecopa mastí do pily kladivem . To červ nemůže přeslechnout.
       Lákavý zvuk zpívající pily ho zláká.
       Hnán touhou schramstnout ten nádherně znějící objekt donutí se červ k astronomické rychlosti. A to se mu stane osudné, protože v ní narazí na narafičené ostří pily a rozřízne se na dvě půlky. Jak hluboký je řez, není vidět, ovšem louže hnusně žluté tekutiny, která se vyřine na povrch, svědčí o efektivním použitím dřevařského nástroje.
       Nadšení nebere konce. Vždyť už přece zbývá jen jediný červ. Jenže právě ten nadělá nejvíce starostí. Asi rozzuřen ze smrti svých bratrů (či snad sester, kdo ví?!) začne vyrábět vrásky na tvářích všech zúčastněných obyvatel Rejection.
       Nejdříve ohrozí malého Číňánka (toho prozradí najednou spuštěný telegraf, kluk se zachrání zázrakem pod plachtou, která tvoří střechu obchodu), pak si vezme na paškál Tecopu (jenže místo něj spolkne dřevěnou sochu indiána – aby ji pak za okamžik obloukem vyplivl!), aby se nakonec zkoušel vyřádit na madam Lordové a Lu Wan. Ty se dočasně ukryjí společně s Fuem na Gummerově bryčce, ovšem neuvědomí si, že červ nebude mít s překonáním tak malého výškového rozdílu velkou práci. Dotírající potvoru sice na krátkou dobu zastaví několik výstřelů z pušky a koltu, ale neutuchající úporné snažení červa postupně začíná být účinné.
       Vzpamatuje se ale i Gummer. Na přípravu dalších náloží nebo jiných střelných překvapení už není čas, a tak do svého operativního plánu Gummer zapojí zahálející parní stroj. Společně s
       Fuongem nasadí na převodové kolo ten nejdelší kožený pás, na jeho konec dvojitý hák z rumpálu, hák zasekne do ocasu červa, který nyní už celý nad povrchem doráží na trojici na bryčce, a uskočí. Fuong spustí převody parního stroje. Kolo se rozeběhne zuřivou rychlostí.
       Tělo červa se napne, od kvapného nuceného pohybu směrem k parnímu stroji ho uchraňují jen chapadla z tlamy, která se omotala kolem kol bryčky v tupé snaze ulovit malého Fuonga. Pevnost živého organismu ale není tak velká, aby vydržela nápor tahu parního stroje. Kupodivu hladová chtivost červa je silnější než jeho pud sebezáchovy. Proto to nemůže dopadnout jinak, než že dojde k přetržení ústních chapadel. A následně k nesmírně rychlému nucenému pohybu červa k parnímu stroji. Rychlost se zvyšuje, červ se zmítá, parní stroj se blíží ... prásk ... červ narazí do hory rozpáleného železa a rozletí se na tisíce kousků smradlavé, krvavé (ale se žlučovým nádechem, po červené barvě ani památky!) a blemtavé hmoty, které pokropí vše v dosahu dobrých padesáti metrů. Postavy obránců města nejsou ušetřeny. Trocha zapáchajícího zamoření ale za pocit osvobození přece stojí, ne?!
       Do městečka Rejection se vrací život.
       Mění se spousta věcí, kromě jiného i jméno obce, napsané velkými bílými písmeny na dřevěném vodojemu. Fuong ho právě přepisuje z Rejection na Perfection.
       V hotelu se koná porada. Na ní několikadenní majitelé dolu oznamují Gummerovi, že se jednomyslně dohodli vrátit důl původnímu majiteli, tj. jemu. Gummer zpočátku odmítá, když ale vidí, že odpor je marný, přistupuje na nový vývoj. Ovšem stanoví si podmínky a svatosvatě slíbí, že: z prvních vydělaných peněz z provozu dolu paní Lordové postaví nový hotel, čínským obchodníkům kamenný krám, Tecopovi koupí novou dřevěnou sochu indiána (Tecopa nic jiného nechce), Juanovi zajistí vedoucí pozici v dole. Sám oznamuje, že se rozhodl na nedaleké vyvýšenině vybudovat své sídlo, pořádně zařízené a notně opevněné. A počítá s tím, že v něm nebude žít sám. Má na mysli samozřejmě paní hoteliérovou .... Ona se tváří tak, že s tím předem souhlasí!
       
        hodnocení: **1/2