LOVCI DINOSAURŮ aneb Bytelně probenděná šance
Standa Čermák
Země původu: USA, 2005
Doba trvání: dost na to, aby byl divák otráven
Originální název: A Sound of Thunder
Kamera: Peter Hyams
Scénář: Thomas Dean Donnelly, Joshua Oppenheimer
Námět: povídka Raye Bradburyho (1952)
Hudba: Nick Glennie-Smith
Režie: Peter Hyams
Hrají: Edward Burns (Travis Ryer), Ben Kingsley (Charles Hatton),
Catherine McCormack (Sonia Rand), Jemima Rooper (Jenny Krase) aj.
Jednou, ve slabé chvilce, jsem si dal závazek, že pro Světelné roky napíšu obsah každého filmu, jehož hlavním tématem se staly cesty časem. Tzv. časovky mě učarovaly neopakovatelným kouzlem manipulovatelnosti lidským osudem, což mi připadá fascinující, lákavé a neodolatelné. Přiznávám, že jsem si slib zase tak k srdci nebral, viděl jsem Timeline a obsah nevznikl, ani excelentní Osudový dotyk mě nevyburcoval k napsání alespoň jednoho odstavce. Jenže od 5. listopadu 2005 jsem šéfredaktor a můj pohled na věc se musí (musel!) pronikavě změnit. A tak hned po zhlédnutí novinářské projekce Lovců dinosaurů usedám za klávesnici a mydlím do písmenek, abych vyplodil věty.
Tentokrát to nebudou věty pochvalné ani nadšené. Filmový štáb kolem Petera Hyamse se zmocnil Bradburyho povídky neuváženým násilím a zmrvil originální námět do podoby akčního paskvilu. A přitom to, jak se v Lovcích dinosaurů pracuje s časovými paradoxy a změnou současnosti kvůli zásahům v minulosti, jsem ještě nikde neviděl. Tvůrci zahodili jedinečnou šanci zapsat se do filmové historie průlomovým filmem. Takhle na ně tato bude chtít hodně rychle zapomenout.
Nečekejte proto ode mne podrobný obsah. Vím, posláním SR je psát i o blbinách, blbostech a kravinách, ale co je moc, to je moc. Nevezmu to příliš zkrátka, ale můj pohled bude tentokrát generální, více z výšky a méně obsahově detailní.
Děj se odehrává v roce 2055 v Chicagu. Jednou zajímavou věcí je fakt, že datum, v němž hlavní postavy prožívají svůj zápas s časem, je 24. listopad. Tedy datum, kdy měl film premiéru v České republice. Možná to tak bylo zamýšleno, možná tak americká strana poděkovala té české, že jí umožnila natáčet v Praze, na Štvanici – a to scénu lovu allosaura.
Americká civilizace se za padesát let promění ve sklobetonovou džungli, protkanou kolejemi nadzemní dráhy, brázděnou futuristicky vyhlížejícími automobily a obývanou lidmi, oblékajícími se do šatů ve stylu třicátých let dvacátého století. Nepodařilo se vymýtit ani tak přízemní lidský pud, jakým je touha po penězích. V Lovcích dinosaurů je prezentovaná přes podnikatele Charlese Hattona (ani Ben Kingsley film nevyhrabal z nezáživné kaše), který založil společnost Time Safari Inc. Za pohádkové peníze umožňuje tahle firma bohatým průmyslníkům cestovat zpátky v čase o více než šest desítek miliónů let a tady skolit nebezpečného dinosaura, předravého allosaura. Vše je vymyšleno naprosto špičkově. Byl vytipován ještěr, který se utopil v bažinách a krátce poté byl zasypán tunami popela z probuzené sopky. Když se do jeho kůže zaryje pár vteřin před neodvratnou smrtí několik laserových paprsků, budoucnost nic nepozná.
Vše funguje jako na drátkách. Jedna skupina za druhou zabíjí stále jednoho a toho samého allosaura, všichni platící zákazníci jsou na závěrečné party označováni za právě toho lovce, jehož zbraň zasadila útočícímu monstru smrtelnou ránu. Každý je spokojen, Hatton shrabuje nevídané zisky, hlavní dinosaurolog a odborník na cestování v čase Travis Ryer reptá na velikášství svého šéfa jen mírně. Spokojen je i dozor z Úřadu pro dozor nad časem, Clay Derris. Lovecké komando se pohybuje v minulosti po uměle vytvořeném chodníčku, zavěšeném v čase a prostoru nad místním terénem, aby nemohl být učiněn žádný zásah do okolí. Nic nesmí být přineseno, nic nesmí být odneseno.
Vše funguje jako na drátkách až do doby, kdy jedna z výprav skončí málem tragédií. Travisovi selže zbraň a protože nikdo nesmí a ani nemůže střílet dříve než on, dá ochrance zákazníků spoustu práce ještěra zabít a dostat se „domů“ ještě před výbuchem sopky. Nikdo z účastníků expedice netuší, že jeden z klientů Time Safari při klopotném úprku před ještěrem zašlápl motýla a odnesl si zbytky jeho tělíčka na podrážce do budoucnosti. Netuší to ani divák ... tedy tohle musím uvést na pravou míru .... netuší to pouze ten úplně nejtupější divák. Jednak spousta lidí zná Bradburyho povídku a jednak to, že jádrem pudla je zabitý motýl hlásá i reklamní slogan na samotný film. Jenže objev, že právě zašlápnutý motýl je příčinou všeho zlého, co se na Zemi děje, je jednou z point filmu a jeho „hrdinové“ se k němu složitě a nelehce probojovávají. Tak si myslím, že s touhle informací měli ti, kdož vymýšleli reklamu na film, zacházet mnohem opatrněji. Aby alespoň ti „pošetilí“, kterým je Bradburyho SF skvost cizí, mohli být v závěr u překvapeni.
A už jsme se dostali k tomu hlavnímu, co jsem označil za originální přístup a nevyužití čehož jsem film pojmenoval jako bytelně zazděnou šanci. Nejprve se po návratu z málem tragické expedice skoro nic neděje. Jen panuje na listopad nezvykle vysoká teplota a vlhkost se taktéž vymyká všem dosavadním průměrům. Jenže pak se přes město, kde se film odehrává, přežene časová vlna. Na plátně to vypadá, jako kdyby se blížila vzduchová vlna tsunami, náraz časoprostoru se vším zamává, lidi porazí, ale jinak hmotné škody moc nenadělá. Tedy ... jak se to vezme. Ona vlastně hmotné škody za sebou zanechá, ale ne proto, že by je způsobila žárem, tlakem, mrazem nebo radioaktivitou. Prostě jen přehodí současnost do jiné časové větve. Beton, asfalt, dlažba jsou probourané, prorvané a zpřetrhané neobvykle přebujelou vegetací, šlahouny mají tloušťku stehen vypracovaných kulturistů, druhově se jedná o dosud neprozkoumané rostliny. Travis okamžitě zahájí pátrání, co se mohlo přihodit či pokazit; vyhledá za tím účelem slečnu Soniu Randovou, která před lety stála u kolébky principu cestování časem. Spolu s ní se snaží přijít věci na kloub dříve, než se přes současnou civilizaci přežene počet časových vln, dostatečný k jejímu „přeprogramování“. Podle teorie (a ukazuje se, že i praxe) Randové nedošlo nějakým zásahem (jakým, to je právě zatím divákovi tajeno – viz výše) k okamžité změně současnosti. Evoluční změny mají určité zpoždění, ovšem jejich dopad je neodvratný. Neodvratný v případě, že se nepodaří přijít na příčinu a tu cestou do minulosti odstranit.
Další časová vlna se přes Chicago přežene zhruba v intervalu 24 hodin, ty následující pak v intervalech neustále se zkracujících. Tak tedy druhá vlna ještě více zahustí městský inertní železobeton odolnou vegetací a pošle mezi lidi první jinak se vyvíjející brouky a pterodaktyly (mají netopýří tlamičky!). Další vlna je mnohem nemilosrdnější – ve městě začnou řádit nelítostní dravci, jacísi kříženci ještěrů a lidoopů. Sám Hyams je nazval lizboony, při jejich designování vycházel z varana komodského a paviána mandrillského. Očekává se pak vlna poslední, poslední proto, že po jejím přechodu bude změněn i člověk; tím lidstvo ztratí veškerou možnost vrátit čas a tím i svůj vývoj do známých časových kolejí.
Je pochopitelně jasné, že se vše šťastně podaří. Travis se těsně před čelem oné poslední vlny katapultuje časoprostorem do minulosti, zabrání svému bývalému klientovi zašlápnout motýla a dokonce i zajistit (alespoň tohle vám nechám jako neznámou, kdybyste se náhodou i přes mé varování rozhodli film navštívit v kině nebo zhlédnout na DVD) důkaz. Protože pokud Travis úspěšně minulost změní, sám si nebude nic pamatovat a ta současnost, kterou známe, nebude varována, že se cosi pokazilo, byť tentokrát a s odřenýma ušima včetně prostorů za nimi ještě vratně.
Všechno, co musí Travis, Sonia a s nimi i jejich dva tři kolegové, cestovatelé časem, podstoupit při snaze dopátrat se prapříčiny negativních změn současnosti, patří k tomu nepatřičnému. Scéna s mračny brouků, pteronetopýří útok, velmi nebezpečně se jedné scéně z trilogie Jurský park podobající atak lizboonů, naprosto dementní sekvence souboje s nestvůrně velkým úhořem v zatopeném metru. Tyhle akční pasáže na sebe v podstatě navazují jen díky děsivému množství dějových berliček, napovídajícímu, že Hyams velel přepadovému komandu, které vyloupilo velkoobchod se zdravotnickým materiálem.
Již poněkolikáté se sám sebe ptám, co nám to režisér, který se velkou měrou zasloužil o vznik takových perel, jakými jsou Kozoroh 1 (1978), Outland (1981), 2010 (1984) a nakonec i Timecop (1994) nebo Konec světa (1999), udělal. Co jsme my udělali jemu, že nás zásobuje takovými slátaninami?!?! Asi ztrácí soudnost; že by mu se vzrůstajícím věkem měkl mozek?!?!
No, nic s tím nenaděláme. I takovéhle filmy vznikají. Ale dívejme se na to pozitivně: právě díky nim si o to více vážíme těch povedených (jako např. Osudový dotyk, který u nás běžel jen na DVD a o němž hodně brzy, doufejme, něco napíšu).
