SVĚTELNÉ ROKY 500
Starknest (otázky kladl Zdeněk Rampas)

       Půl roku trvalo, než jsme se odhodlali prozradit pro mnohé naše čtenáře šokující odhalení, že Interkom není nejstarším u nás vydávaným SF časopisem. Ba dokonce ani nejdéle vycházejícím, přes našich úctyhodných 23 ročníků je tu časopis, který začal vycházet o rok dříve. A když už jsem v tom srovnávání, tak proti 230 číslům Interkomu vyšlo na konci roku 2005 již pětisté číslo Světelných roků. (Tento úctyhodný počet je dán jednak tím, že Světelné roky vycházející čtyřiadvacetkrát do roka, a dále tím, že v některých letech, kdy bylo moc práce a podob¬ně, vyšla nějaká ta zobecněná dvojčísla.) O SR jistě neslyšíte naposledy, dnes přinášíme rozhovor s jejich prvním šéfredaktorem Daliborem Čápem.

       Kdy a proč jste začali vydávat SR?
       SR jsme začali vydávat v roce 1983 v podstatě jako přímou reakci na cyklus v Ponrepu. To vydávání má ovšem delší historii, kterou se pokusím trochu nesouvisle nastínit.
       Už v raném mládí mě bavilo čtení časopisů a knížek. Jenže ne všechno, co bylo tenkrát (cca 1970-1975) k dispozici, mi vyhovovalo, a tak jsem se zřejmě (nejsou o tom písemné záznamy) postupně propracoval k vydávání vlastních časopisů. Zpočátku šlo pochopitelně o neumělé napodobeniny existujících, ve kterých jsem měnil obsah, tvořil nové krátké článečky a velmi neumělé kreslené seriály. Později jsem se dopracoval vlastních časopisů. Vzhledem k tomu, že prakticky neexistovala kopírovací technika, bylo všechno pouze v jednom exempláři.
       Zároveň s touhou po vydávání se u mne projevovala i jistá hromadící a archivační mánie, takže všechna vydaná díla jsou doposud v domácím archívu – nic z toho se neztratilo. Zachovala se dokonce i kniha s pohádkou, kterou jsem diktoval, neuměje ještě psát, a sám ji ilustroval. Ve 12 letech jsem si koupil za ušetřené peníze od babiček psací stroj, aby ty časopisy k něčemu graficky vypadaly, a vydávání pokračovalo.

       Jakou roli v tom hrál cyklus SF filmů v Ponrepu?
       Když cyklus začal a my jsme na něj s manželkou začali chodit, bylo pro nás naprosto nezbytné prchavé okamžiky filmu nějakým způsobem archivovat a sbírat. Video bylo tehdy nedosažitelné a přepis z plátna na pásek nemožný, takže zbývalo jediné – obsah filmu zapsat, později pak doplnit špatnými fotografiemi pořízenými tajně z plátna. A vzhledem k časopisecké mánii byl způsob zápisu jasný. První číslo tak vyšlo psané na stroji přes kopírák ve dvou výtiscích. Druhý výtisk pro jednoho kamaráda, který se také zajímal o sci-fi. Později jsme se ve frontě na vstupenky poznali s dalšími kamarády a pozdějšími redaktory a ilustrátory SR a také rozšířili čtenářskou obec. A díky frontě u Ponrepa dorazili do fandomu.

       Chodili jste na podobný cyklus již do Planetária, kde si to Marcel Grün vyzkoušel v menším měřítku?
       Do Planetária jsem chodil na astronomické kurzy i na jedno pásmo filmů. Tam jsem ale chodil ještě sám a nějak mne tam ještě myšlenka zápisu obsahu filmů nenapadla.

       Jak vznikla myšlenka Ertaru (a co to je)? Před SR, nebo až po nich?
       „Objev“ Ertaru je datován rokem 1974 (dlouho před SR). Byli jsme s Karlem na chatě o prázdninách a měli postavené modely raket poháněné šumákem z ABC. Jenže taková raketa potřebuje kosmodrom, ten jsme tedy po celý předchozí rok stavěli doma – budovy z papíru, techniku z Merkura a o prázdninách uvedli kosmodrom do provozu. O všem jsou v archívech záznamy, včetně časopisu pro pracovníky kosmodromu. A takový kosmodrom nemůže stát u Dubé u České Lípy. Jednak to nemá zvuk a jednak by šťouralové mohli přijít s tvrzením, že na mapě ČR nic není. A tak vznikl Ertar, místo nedosažitelné pro každého, kde kosmodrom být mohl. Území Ertaru i reliéf terénu má tak základ v reálné krajině, lze tam dojet, když se ví kam a s průvodcem, a lze tak také získat i originální ertarskou hlínu – viz 10. Ercon.

       Jak vypadala redakční práce na SR a spolupráce s recenzenty a ilustrátory?
       Redakční práce spočívala v psaní na stroji, používání nadpisů Propisotu a kopíráku. Ve druhém ročníku jsme již přešli na fotografickou obálku, takže to znamenalo spoustu hodin v zatemněné koupelně, vytváření koláží, vyvolávání a sušení fotek. Podařilo se nám získat přístup k světlotiskové rozmnožovací technice, takže jsme mohli zvednout náklad na 5 výtisků a v souvislosti s nově získanými kamarády z fronty (u Ponrepa!!) rozšířit čtenářskou obec. Po zapojení Standy (Čermáka) do redakční práce jsme získali přístup k lepším rozmnožovacím technikám a s dalšími kamarády rozšířili počet výtisků až na 15. Ve frontě jsme získali i dva vynikající ilustrátory, Vláďu (Widtmana) a Petra (Súkeníka) a na střídačku z nich mámili ilustrace na titulní strany. Standovi se myšlenka psaní obsahů velmi zalíbila, on sám si vedl již dlouho evidenci zhlédnutých filmů, což byl jeho dlouhodobý koníček. První článek jsem mu vrátil s tím, že je příliš stručný. A pak už se SR rozrostly na 24 stran strojopisu 24 x ročně díky Standovi.

       Kdy vás napadla myšlenka Readerconů? Kolik jich zatím bylo? Kdo na ně jezdil v zakladatelských dinosauřích dobách a kdo dnes?
       Myšlenka Readerconů vykrystalizovala opět ve frontě a po obeznámení se s činností fandomu. Zjistil jsem, že každý klub pořádá nějaký con, tak jsem chtěl také, ačkoliv jsem neměl klub. A tak nás napadla myšlenka „čtenářoslezů“. Zpočátku probíhaly u nás na chatě v zimě, kdy byla pěkná doba na povídání a později i na video. Na prvním Readerconu bylo 6 lidí, samí kamarádi z fronty. A již na prvním Readerconu se v programu objevily i přednášky o Ertaru jako o místě, kde SR vycházejí oficiálně, kde má SF širokou legální podporu. Po roce 1990 se Readercony transformovaly na Ercony s převažující ertologickou náplní programu a s tím se i trochu změnilo složení osazenstva. Přibyli někteří noví ertologové a někteří scifisté zase přestali jezdit.
       Vzhledem k tomu, že se mnoha ertologům zdálo setkání jednou za rok málo, organizuje ertarská ambasáda pro přátele Ertaru oslavy konce ertarského roku, které připadají na 31. března místního kalendáře. Je to setkání s jídlem a pivkem v dobré hospůdce, kde se vypráví a baví a nikdo ertologicky nepracuje. Ještě tu byla snaha o třetí setkání v roce s dětičkami, pečením buřtů, výletem, ale už jsme nenašli nikdy společný termín v létě k takovéto akci. A setkání s dětičkami a manželkami je teď nahrazeno návratem k celovíkendovému ERCONU mimo Prahu. A začínají se konat rodinné návštěvy v původním objektu v Byšičkách, kde už proběhla rekonstrukce.

       Jak se měnil charakter časopisu s novými přispěvateli a médii, hlavně s příchodem videa?
       S novými přispěvateli se výrazně zvedla grafická i obsahová úroveň – obrázky, jiné, literárně hodnotnější články než ty moje a s příchodem videa značně narostl objem časopisu, protože nám to zpřístupnilo daleko větší množství filmů. Nejprve na polosoukromých projekcích desátých kopií se štěkajícím vlčákem za zády, později i doma na kvalitních kopiích z půjčoven. Bylo toho na psaní víc a víc. Po roce 1990 jsme učinili pokus o vydávání legálního časopisu, vyšlo jedno číslo ve velkém nákladu za 5 korun, ale zjistil jsem, že tato oficialita a byznys pro mě není, tak jsme vydavatelskou činnost poněkud zredukovali, také vzhledem k novým možnostem cestování a podnikání. Navíc když ti dlouholetý kamarád, odběratel SR a účastník Readerconů poví, že nemá 5 korun na vyhazování za oficiální číslo, na chuti něco vydávat to nepřidá.

       Jak se měnil vzhled časopisu s příchodem nových technologií? Jak reagujete na spor papírové a digitální kultury?
       Po roce 1990 se změnilo hlavně pravidelné vydávání časopisu ve více či méně obsáhlou „ročenku“, dvacetičtyřčíslo jednou za rok, obvykle u příležitosti Erconu. S mým „objevem“ html formátu jsem se vrhl na digitalizaci svého archívu – viz výše, nejen toho sci-fi, ale i rodinných kronik, fotek a diapozitivů a tak jsem se dobral i digitální formy SROV. Nejprve s CD přílohou, posléze jako dvojmediálního čísla – papíru a téhož na CD v digitální formě doplněné o spoustu obrázků, ukázek z filmů apod. Zpracoval jsem tuto koncepci tak, aby se dalo pokračovat ve vydávání papírové i digitální formy SR jako ročenek do dalších let, protože na měsíční vydávání už asi nikdo z redakce čas nenajde, a vzhledem k zásluhám za zachování SR po roce 1990 jsem předal v minulém roce šéfredaktorské žezlo Standovi.