NOC V MUZEU Standa Čermák  Země původu: USA, 2006 Společnost: 20th Century Fox Doba trvání: 108 minut Originální název: Night at the Museum Kamera: Guillermo Navarro Scénář: Ben Garant, Thomas Lennon Produkce: Chris Columbus aj. Hudba: Alan Silvestri Režie: Shawn Levy Hrají: Ben Stiller (Larry Daley), Carla Gugino (Rebecca), Dick Van Dyke (Cecil), Mickey Rooney (Gus), Bill Cobbs (Reginald), Robin Williams (prezident Roosevelt) aj. Jít na rodinný film není ostuda (zvlášť když jdete se svými dětmi) (i když už jim je dohromady třicet jedna let = 14 + 17), není ostuda ani to, když se vám takový film líbí (zvlášť když se líbí i vašim dětem, čímž pádem před nimi nevypadáte jako infantil). Noc v muzeu právě takovým rodinným filmem je. Ihned po své premiéře zaznamenal ve Spojených státech nebývalý – a hlavně nečekaný úspěch. Není ale moc divu: spojuje v sobě laskavý humor s příjemnou akcí, která postrádá jakékoliv projevy násilí, krve a sadismu. A pak, samozřejmě a bohužel, se tu projeví i ono pověstné a Evropany nenáviděné americké vlastenectví, jež nám překáží, ovšem producentům nese dolárky, a tak v něm zarputile pokračují i ve 21. století. Co se přesnosti obsahu týká, nemohu zaručit, že všechno šlo přesně za sebou tak, jak jsem níže popsal; podle mě totiž není moc podstatné, jestli Larryho nejdříve honili Hunové nebo lev (podrobnosti viz dále). Také se provinile přiznávám k tomu, že jsem osekal dialogy, vedené mezi Larrym a prezidentem Rooseveltem, které mi připadaly příliš mentorské a „prezidentsky vlastenecké“. Trikově vyšla Noc v muzeu ze zkoušky velmi, velmi slušně, počítačové vizuální efekty se od dob čtvrtého Vetřelce, v němž jsem pod vodou proháněné digitální bestie silně odsoudil, proměnily opravdu neuvěřitelným způsobem. Musím také pochválit český dabing (byl pochopitelně pořízen, vždyť je to film i/hlavně pro děti), přičemž v castingu hlasů vyniká ten Davida Prachaře. V jeho podání je Stillerova postava nádherně klidná, srozumitelná, vyrovnaná a lehce uvěřitelná – syn Ilji Prachaře prostě k nesupermanskému hlavnímu hrdinovi sedí. Larry Daley je typický smolař. V žádném zaměstnání nevydrží (i kdy do něj nastoupil), manželka se s ním rozvedla, dostává botičky za špatné parkování, jeho zlepšováky jsou propadáky, z bytu ho po pár měsících znovu a znovu vyhazují. Právě v těchto dnech mu hrozí další stěhování (z Bronxu do Queensu) a to je velký problém. Synek Nick to hrozí nevydýchat, čímž by se mohlo zmenšit penzum návštěvní doby taťky na pro Larryho nesnesitelné minimum. A tak se Larry vydá do personální agentury Big Apple. Zde, navzdory svému naprosto nevyhovujícímu životopisu, jemuž podobný zkušená pracovnice za svou čtyřicetiletou praxi neviděla, nakonec Larry obdrží na agenturní navštívenku jeden kontakt. Adresa ho zavede před hlavní vchod do městského přírodopisného muzea. Prvním členem personálu, se kterým se Larry setká, je průvodkyně Rebecca. Půvabná, skromná a historii oddaná osůbka Larryho přesměruje ihned poté, co Larryho opraví před voskovou figurínou jezdce na koni („Theodore Roosevelt nebyl čtvrtý ale dvacátý šestý prezident USA“) k panu Fredricksovi. Naštěstí ne k panu řediteli McPhee, který se v hale také mihne a ze kterého se vyklube nerudný pedant, nesnášející jakéhokoliv návštěvníka, protože ti hmatají na expozice a vůbec hrozně vyrušují. Návod pro pohyb muzeem k dotyčnému panovi Fredericksovi zavede ke dveřím s nápisem Security. Jo, jo, Larryho čeká práce hlídače v muzeu. Larry klepe na dveře. Otevře mu starý, šedivý kolega. Cecil. Vřele Larryho vítá a zve jako svého letitého spolupracovníka dovnitř. A hned mu dá, jak se říká, sežrat, jak se situace má: „Víš, do tohohle muzea moc lidí nechodí. Kvůli nedostatku peněz snižují stavy, proto musíme my tři místa opustit a ty, nová krev, nastoupit.“ Larry má konečně čas se rozhlédnout. Zjistí, že v malé kanceláři jsou s ním a Cecilem ještě dva staříci v hlídačských uniformách – Gus a Reginald. Zemití staří pánové se s vyjadřováním a ani s Larrym nemazlí, zavalí ho peprnými výrazy, ale kupodivu žádnou instrukcí. Dokonce ani Cecil, když Larryho provádí po muzeu, nepředá nastupujícímu hlídači žádnou převratnou informaci. „Tady je sál africké zvěře, kostra tyranosaura rex, tady jedna diaráma vedle druhé, originál hlavy z Velikonočních ostrovů, naše oblíbená opička Dexter, vzácná Achmendrahova zlatá deska ...“ Atd. atd. atd. Ovšem aby mu řekl, kdy má kudy procházet na obhlídce, kde si má přítomnost odpíchnout, koho kontaktovat v případě nouze, co zamknout a co ne, na to je Cecil, zdá se, příliš nad věcí. Jedinými dvěma podstatnými pokyny počastuje Larryho druhý den po páté odpolední, kdy Larrymu začíná první noční směna (mimochodem, to že by měl hlídač na NOČNÍ směně v první chvíli Larryho zaskočí a málem způsobí, že práci nepřijme). „Tvou hlavní starostí bude, aby se nedostalo nic dovnitř – ale také ani ven.“ tuhle instrukci Larry nechápe. „Jo, a nezapomeň si prostudovat tyhle instrukce,“ podávaná tenoučká složka je řádně ohmataná a pomačkaná, „přičemž se snaž postupovat přesně bod po bodu: nejdříve paragraf číslo jedna, pak dva, tři a tak dále.“ Poté, co staříky Larry opustí, obrátí se Gus na Cecila: „Myslíš, že je to ten pravý?“ „Myslím, že ano,“ lakonicky odvětí Cecil. Pohled starého muže ovšem výmluvně charakterizuje jeho charakter: po dobrosrdečném chlapíkovi v něm nezůstává ani stopy ... Noční směna začíná. Protože muzeum se netopí ve tmě, Larry se v jeho poměrně dostatečně osvětlených prostorách cítí bezpečně. Rozvaluje se v křesle za informačním pultem v hlavní hale, přes vnitřní muzejní rozhlas dává světu neživé přírody na vědomí, že hlídačem je tu teď Larry Daley, který neumí moc zpívat, ale nedělá si s tím hlavu, neboť ho přece nikdo neslyší ... Ukolébán bezpečím ztichlé budovy, Larry v křesle usne se sluchátkem na hrudi. Probudí ho pád z křesla. Larry urovná telefon, který s sebou strhl na podlahu a zívaje vydá se do prostor muzea. Okolí jako kdyby nevnímal. Zahne do chodby, obklopující vstupní halu ze všech stran, zastaví se a vrací se zpět. Zase tak úplně mimo není, když si dokázal všimnout, že na podstavci těsně před hlavním vchodem nestojí kostra tyranosaura. „Cecile! Cecile!“ volá Larry a divoce se rozhlíží. Poučen tím, jak na něj při první procházce muzeem Cecil vybafnul v kostýmu afrického domorodce, nenapadá nic jiného, než že ho stařík obšťastnil kanadským žertíkem. Larry znovu vchází do okružní chodby. Slyší téci vodu. Otáčí se – a zkoprní. U automatu na vodu stojí kostra tyranosaura rexe, druhým prstem zleva pravé nohy mačká pedálek a chlemtá vodu z fontánky. Aby Larry lépe viděl ... ne, vlastně spíše aby se přesvědčil, že vidí v ne příliš silně osvětlené chodbě dobře ... vytahuje baterku a svítí si. Světelný zdroj mu vypadne z ruky a zazvoní o mramorovou podlahu. Ostatky dinosaura zpozorní, kosterní pozůstatek prstu uvolní pedálek, lebka se ohlédne směrem k Larrymu. Kostra se dá do pohybu. Směrem k Larrymu. Larry se dá na útěk. Směrem od řičícího tyranosaura. Larry prudce zahne do haly, dinosaurus, těžký to kostlivec, tak rychle zahnout nedokáže. Larry získá pár vteřin na vymyšlení plánu, jak se dostat z maléru. Neváhá a skáče pod pult informačního koutku, kde před chvílí sladce spinkal. Kostěné obludě netrvá dlouho Larryho objevit. Čumákem, plným na čelisti obnažených zubů, počne do chatrné dřevěné ochrany nočního strážce pořádku v muzeu narážet. Larry k sobě strhává telefon a vytáčí Cecilovo číslo. Cecil je právě na party. Dobře se baví. Larry ne. „Cecile, co se to děje? Tyranosaurus obživl a teď se mě snaží zabít!?!?“ „A četl jsi pokyny?“ zní Cecilova skoro až ironická odpověď. A podbarven halasem dovádějících přátel přijde dodatek : „Larry, vážně, kdybys něco potřeboval, klidně zavolej! A doporučuji ti, abys na zítřek nastudoval něco z historie. mohlo by se ti to hodit ...“ ´Přečetl sis pokyny?´ zní Larrymu hlavou, když chvatně rovná změť papírů tak, aby viděl na první řádek. ´Hoď kost!´ Pult je pryč, Larry není před rozvztekleným dravcem nijak chráněn. Pod jeho nohama přistane jedna tyranosaurova žeberní kost. ´Hoď kost!´ vybaví se Larrymu první pokyn a dojde k sepnutí jeho předlouhého vedení. „Tak ty chceš aportovat?!“ ulehčeně Larry osloví dobře stavěnou hromádku kostí s předlouhým ocasem. Dinosaurus se zatetelí, přikrčí a tak mohutně, jak mu to mimika holé lebky a řeč těla dovolí, projeví radost z toho, že nový kamarád konečně pochopil, o co mu jde. Larry hodí kost co nejdále mu jeho síla paže umožní. Tyranosaurus se za ní slepě vrhne. Zároveň mrskne ocasem tak silně, že Larryho odhodí na schody. Jako kdyby tenhle pád na dostatečně hranaté schodiště Larryho probral. Přestane existovat jen dinosauří kostra. Jediný člověk v muzeu začne vnímat i široké okolí uvnitř budovy. Zjistí, že už zdaleka není sám. Nevychází z údivu, když: - potká na chodbě ladně se pohybující zlatou sochu nějakého historicky oblečeného muže; Larry není schopen muže identifikovat – že by Cortéz? - je pronásledován skupinou hunských bojovníků, vedených jejich náčelníkem Attilou - je napaden trojicí neandrtálců, divoce třískajících pevně sevřenými křemeny ve snaze rozdělat tolik životadárný oheň - se seznámí s Theodorem Rooseveltem, voskovou – ale naprosto živou!! – napodobeninou proslaveného 26. prezidenta USA - se snaží dorozumět se za sklem „uvězněnou“ indiánskou stopařkou Sacajaweou (čti „sakadžavíjou“) - je osloven náhle kolem úst díky mluvě polámanou velikonoční sochou „Hele bejku, nemáš žvejku?“ - na něj zaútočí skupina miniaturních, velkých jako figurky, se kterými si hrají kluci ve třetí třídě, mayských bojovníků otrávenými šipkami a prudkým jedem znehybní mu na chvilku část obličeje a dlaň pravé ruky, kterou se před „lijákem“ šipek Larry chrání - se zastaví před diarámou z Divokého západu, znázorňující malilinkaté bílé tváře, jak budují trať železného oře; jako nezvaného obra tito lidičkové (jako kdyby četli Gulivera) pomocí lan srazí na zem, připoutají k písčité půdě svého „výběhu“ tak, že hlavu má Larry na kolejích; „zápaďáci“ rozjedou vlak a narazí s ním do Larryho v úmyslu ho (snad) zabít; Larry samozřejmě přežije, tenoučká lana vynaložením velké síly přetrhá a postaví se na vlastní; a ocitne se z louže v pěkném blátě, protože na chodbě je zformovaná legie římských vojsk ze sousední diarámy, legionáři jsou stejně „velcí“ jako kovbojové a Mayové; Larry jen tak tak unikne další újmě Je toho na jednodenního nočního hlídače mnoho. A tak se pokusí nabýt ztracené vědomí nahlédnutím do ošmataných instrukcí. „Zamkni lvy, aby tě nesežrali!“ dočte se. A bleskem se přesune o patro výše do sálu africké zvěře. Do této muzejní části, obsahující kromě mramorové podlahy i kus džungle a stepi, vedou dvoje dveře, uzavíratelné mříží. První Larry úspěšně zamkne, přičemž mu na podlahu upadnou instrukce. Kolem se shromáždí prakticky celé zvířecí osazenstvo sálu (zebry, pštros, nosorožec apod.), jen lvi zatím vyvádějí a řvou na svém piedestalu. Larry zhodnotí situaci, obrazně zaklekne do startovních bloků – a vyrazí. Popadne instrukce a schová se do hustého porostu, kde byl den před tím seznámen s opičáčkem Dexterem. Larry svým manévrem ošálil veškerou zvěř, proběhne druhými dveřmi a obě křídla mříže k sobě přirazí právě ve chvíli, kdy k ní doskočí lev a jeho dvě lví družky. Larry chce mříž zamknout, jenže u pasu nahmatává klíče zbytečně. Nejsou tam. Larry se rozhlédne, jako kdyby čekal, že budou viset někde na blízko položeném věšáku a pohled mu zamrzne na Dexterovi. Malá opička se kření. Bodejť by ne, když má v ruce klíče, které Larrymu ukradla. Nakonec je z ní Larry vymámí a mříž zamkne, ovšem Dexter ho napálí ještě dvakrát: 1) počůrá ho – no, vlastně, spíše pochčije, 2) odevzdá sice klíče, ale zmocní se instrukcí, které bezpečně oddělen od Larryho pevnou mříží, navzdory Larryho vlídnému přemlouvání a důraznému vyhrožování, roztrhá na kousky. Nejdůležitějším setkáním večera/noci se pro Larryho ukáže být kontakt a rozhovor s Theodorem Rooseveltem. Do jezdecké uniformy oděný, tak trochu komisní, tak trochu autoritářský postarší chlapík srší přehledem o dění v muzeu, je ochoten Larrymu bez okolků a otevřeně odkrýt příčinu podivného ožití muzejních exponátů. Proto zavede nového životního přítele do sálu egyptského faraóna Achmendraha. Sálu vévodí tři objekty: po stranách podlouhlé místnosti téměř tvaru chodby obrovští strážci se šakalí hlavou (Roosevelt Larrymu: „Nesmíš se jim podívat do očí!“), prosklený sarkofág se zmítajícím se zlatým krytem mumie (Roosevelt Larrymu: „Chce ven, ale dokud je tu deska, nemá šanci uniknout!“) a nad sarkofágem umístěná zlatá deska velikosti 1,5 archu A4, tichounce se blyštící do prostoru (Roosevelt Larrymu: „Přivezli ji sem v roce 1952, pověsili na zeď a od té doby každou noc procitáme ze strnulosti do skoro plnohodnotného života. Ovšem ihned s východem slunce musíme na svá místa; dokonce, koho zastihnou sluneční paprsky mimo prostory muzea, rozpadne se na prach!“). A tak Larry první noční směnu nakonec přežije bez újmy, bohatší o další životní zkušenost. Jenže nabude dojmu, že nestojí o žádný další takový zážitek. A rozhodne se, že to byla jeho první a zároveň poslední odpracovaná dvanáctka v novém zaměstnání. Odhodlání druhý večer už do práce nepřijít Larrymu dlouho nevydrží. Pod schody muzea totiž narazí na svého synka Nicka v doprovodu současného partnera své bejvalky. Nick má radost, že taťka konečně zabral a našel si pořádnou práci, která ho udrží ve stejné čtvrti, takže společné výlety a radovánky mohou nerušeně pokračovat. A Nick se může klidně pochlubit kamarádům, jak skvělou práci táta sehnal .... Za Larryho tedy rozhodne jeho nezletilý synek. Ještě jednou to jako noční hlídač zkusí. Ovšem na druhou směnu se Larry pořádně připraví. Popovídá si o historii s krásnou Rebeccou a navštíví místní knihovnu, kde stráví dlouhé hodiny a načerpá teoretickou znalosti pro důkladnou praktickou přípravu na pohodové přežití následující směny v muzeu. Hned po příchodu do práce se potká Larry se třemi svými předchůdci. Staříci se přišli finálně rozloučit s místem, kde strávili hodně nocí i dní svého života. Když je Larry pak vyprovází, dojatý Reginald se chvíli v pracovně, která je zároveň šatnou i odpočívárnou nočních hlídačů, chvíli zdrží. Dojetím, zdá se, nemůže ani promluvit. Ovšem opak je pravdou. Je až příliš při smyslech. Jakmile zaklapnou dveře, otevře Reginald Larryho skříňku, vyndá hlídačovy klíče a ten od zadního vchodu otiskne po obou stranách do lehce tvarovatelné hmoty v plechové krabičce. Něco nekalého je kuto. Larry s velkou taškou, plnou věcí, u nohou očekává probuzení muzejních exponátů. A už je to tu! Tyranosaurus seskočí z podesty a rozhlíží se po vržené kosti. Larry ji má přivázanou na provaze za teréňákem na dálkové ovládání. Jakmile se autíčko rozjede a kost za ním začne poskakovat, tyranosaurus se zapojí do hry a začne aportovat, tzn. pronásledovat rychle se vzdalující kořist. Larry ji navede do okružní chodby, zaaretuje dálkové ovládání, nechá rozradostněného dinosauru jeho hravému osudu a vydá se rovnat další nedořešené záležitosti oživlých exponátů. Věnuje zapalovač o oheň věčně se pokoušejícím neandrtálcům. Vloží do kamenných úst velikonoční soše ohromný chuchvalec žvýkací hmoty. Pomocí kouzelnických triků s mincí, květinou a šátkem přesvědčí Attilu, velmi pověrčivého a šamanům hodně nakloněného válečníka, že by bylo dobré mít Larryho na své straně. Velkou koženou rukavici použije jako spolehlivý štít proti otráveným mayským šipkám, což mu umožní bezpečně a bez jediného zásahu zavřít skleněné dveře mayské expoziční diarámy. Vezme za flígr šéfa kovbojů Jedediaha a velitele římské legie Octavia, domluví jim a oba přesvědčí, že by měli setsakramentsky spolupracovat, nesnažit se probourat z jedné diarámy do druhé, zaplašit válečnické choutky a nepokoušet se zabrat cizí území. Při zavírání afrického sálu se nechá okrást Dexterem o klíče, ovšem i tak drzou opičku převeze. Pověsil si totiž na opasek dětské klíče z umělé hmoty a teď se může za mřížemi Dexterovi v klidu vysmívat a mávat mu před očima uchráněnými klíči. A na tomto místě bychom s klidem mohli konstatovat, že tady úspěchy skvěle připraveného Larryho končí. Nakonec mu Dexter přece jen nějakým kouzlem klíče sebere, dostane se zpoza mříží a otevře jedno okno v prvním patře. Z něj náhodou vyhlédne jeden z neandrtálců, uvidí na chodníku u zapáleného koše skupinku bezdomovců a vyskočí za nimi v domnění, že jsou to jeho, co se ohně týká, úspěšnější soukmenovci. Neandrtálec zanechal uvnitř muzea své dva kolegy, kteří s pomocí Larryho zapalovače nakonec oheň rozdělají. Ale to se Larrymu pranic nehodí – šlehající plameny uprostřed umělé vytvořené pravěké přírody uhasí hasicím přístrojem. Římané se s divokozápaďáky stejně nepohodnou a pustí se do hromadné rvačky, zvířata se volně pohybují po muzeu, Roosevelt místo toho, aby svou autoritou Larrymu pomohl situaci znovu dostat pevně pod kontrolu, raději šmíruje dalekohledem indiánskou stopařku, žehrá na svůj osud voskové figuríny a vysvětluje Larrymu, že za něj nemůže nikdo jeho úkoly plnit. Nejhorší ovšem teprve přijde. Když už to vypadá, že Roosevelt měl nakonec přece jen pravdu a vše se vrací do těch správných kolejí, Larry najde v prvním otevřené okno. Ihned vyběhne před muzeum a dokonce uprchlého neandrtálce přivolá pod schody. Naneštěstí až ve chvíli, kdy vychází slunce. Primitivní homo sapiens se rozpadne na prach, který klesne k zemi přesně v souladu se všemi platnými fyzikálními zákony. Larry je zdrcen. Zklamal. Neuchránil exponáty muzea, za které byl z titulu své funkce zodpovědný. O jeden z nich navždy přišel. Jakmile přijde do práce ředitel muzea a obhlédne svůj revír, rozžhaví se vzteky do běla. A Larryho peklo na Zemi pokračuje. „Co jste tady prováděl s tou neandrtálskou expozicí? Co ta pěna? Co ten oheň? Máte okamžitou výpověď!“ Se spravedlivým vyhazovem by se Larry možná smířil, ale v žádném případě nehodlá odejít od rozdělané práce, zvlášť když zklamal. Musí svou chybu napravit a alespoň ještě jednou absolvovat noc v oživlém muzeu. Uplatní veškerý svůj přesvědčovací um a ukecá říďu, aby mu dal alespoň malou šanci. V té chvíli ještě netuší, že jeho vášnivý rozhovor s nadřízeným sledoval Nick, který přivedl hned ráno své dva kámoše, aby jim ukázal, kde táta začal pracovat a kam se brzy půjde podívat i na zakázaná místa. Nick nevydrží až do konce dialogu a vyběhne z muzea hned poté, co ředitel Larryho vyhodí. Táto ho opět zklamal, nikoho nechce vidět. A tak když za ním odpoledne táta domů přijde, okamžitě mu výpověď začne vyčítat. Jelikož tentokrát na Larryho straně spravedlnost nespí, ale je zatraceně bdělá, netrvá dlouho a Nick znovu podlehne kouzlu tátova přesvědčování. Dostane od mámy svolení, aby na noc šel s tátou do práce. Prý uvidí něco senzačního. Nick není jediný, koho Larry přesvědčuje, aby s ním zůstal na noc v muzeu. Když totiž novopečený, pouze dvěma nocemi zocelený noční hlídač přijde do práce, Nicka nechá v kanclu a jde na obhlídku terénu těsně před zavírací dobou, narazí před indiánskou expozicí na průvodkyni Rebeccu. Sedí na lavici před skleněnou tabulí a pozorně si prohlíží strnulou figurínu stopařky Sacajaweii. Už řádově roky o ní píše disertační práci. Uvízla s fakty na mrtvém bodě, pokud se nestane zázrak, práci neobhájí. A tak se Larry na základě toho, co mu Rebecca řekla, rozhodne jí nabídnout, aby se s objektem své disertačky osobně setkala. Vyklopí půvabné hnědovlásce všechno, co za uplynulé dvě noci zažil. Rebecca už zažila spoustu způsobů, jak se muži snažili ji sbalit, tenhle ji ovšem připadá jako jeden z nejodpornějších. Ne snad zhnuseně, každopádně však dost naštvaně odchází z muzea, uražena do morku svých vědou prosáklých a vědě oddaných kostí. No co, Larry si bez ní v muzeu poradí. Je tu s Nickem – a to je hlavní. Rychle za ním, za chvíli to propukne. Nick sedí na informačním pultě, Larry před ním relativně teatrálně poskakuje a odpočítává poslední vteřiny do probuzení tyranosaura a všech jeho spoluexponátů. Tři! Dva! Jedna! Teď! Larry je na maximu euforie. To bude kluk koukat! Nick na maximu údivu a zklamání. Jak koukám, tak koukám, nic nevidím. Táta má zase ten svůj šaškovský záchvat. No, nic půjdu domů! Larry je oprávněně zmaten. Je mu jasné, že Nickovi tohle nevysvětlí, naopak mu není jasné, proč se nic nestalo. Achmenrahova deska! Ta za všechno může! Když dokáže všechny oživit, možná i všechny uspává. Larry vyrazí s Nickem do staroegyptské expozice. Až takhle šíleně si to ovšem Larry nepředstavoval! Deska na svém místě není. Stěna nad proskleným sarkofágem je prázdná! Tak proto zůstal tyranosaurus na podstavci nehybně stát! Co s tím? Musí se dít něco děsně nekalého! Proboha, mám v muzeu zloděje! Larry si určitě nemyslí, jak je k němu jako k nočnímu hlídači osud nespravedlivý, když hned třetí noc mu připraví krádež nejcennějšího svěřeného předmětu; na to je příliš pragmatický. Uhání s Nickem do hlídačova kamrlíku a poté k zadnímu vjezdu do muzea. A tady se záhada vysvětlí. Za vším jsou tři bývalí noční hlídačové. Právě dokončují nakládku přepravního vozíku, kam nashromáždili všechno cenné, na co si vzpomněli. Larry chce znát vysvětlení, příčinu, důvod. A Cecil mu vše poskytne: „Uvědomili jsme si, že během nocí v muzeu, kdy ožívají exponáty, jsme byli plní síly i my. Nemůžeme proto odsud jen tak odejít. Jednak chceme sílu i nadále, druhak se musíme na stáří, které na nás dopadlo s plnou silou, pořádně zajistit.“ Cecil má pravdu. Staříci vypadají jako vyměnění. Nejenom že jejich dobře hraná bodrá dobráckost je ten tam, ale také jejich pohyby vykazují podivuhodnou mrštnost, ladnost a energii. Proti nim nemá Larry se synkem žádnou šanci. Něco důležitého se jim ale podaří: Nick se na chvíli zmocní ukradené desky a uvede její pohyblivé části, devět ornamenty ozdobených destiček, do správné konstelace otočení. Deska se rozzáří tlumeným zlatým svitem a muzeum ožije. Pak už deska změní majitele, staříci s ní zmizí dovnitř budovy. Co s tím? Jasně, pustíme z hrobky samotného Achmenraha, ten určitě jako vládce egyptské říše pomůže desku získat zpátky, přepadne Larryho bezradnou mysl náhlé vnuknutí. Úprkem běží otec a syn do inkriminovaného sálu. Larry uvolní kamenný vršek hrobky, odsune ozdobné víko a odhalí zmítající se mumii. Ta se posadí. Mimika uvolněných obvazů dává najevo, že vnitřek mumie je řádně nazlobený. Larry s Nickem, který začíná konečně chápat, že něco na tom, co táta před chvílí plácal, přestalo plácáním být, ohromeně přihlížejí. Mumie si odmotá obvazy, vyskočí ze sarkofágu – a přestane být mumií. Je z ní poměrně mladý, kudrnatý, snědý, černooký faraón. Nejmocnější muž své doby. Larry věří, že bude stejně mocný i dnes na půdě, kde přestávají platit chemické, medicínské, biologické a možná i fyzikální zákony. Věř a víra tvá ti pomůže. Takhle může Larry parafrázovat oblíbené rčení. Faraón se ujme řízení odvetné akce proti lupičům. Zdá se, že i když nikdy nebyl pohromadě s nikým z obživlých figurín, těší se vysoké důvěře a autoritě. Lov na prevíty je zorganizován. Hunové na jednu stranu, neandrtálci na druhou, kovbojové a římští vojáci dostávají na starost u zadní vchodu zaparkovanou dodávku. Hunové lapí Reginalda. Neandrtálci Guse. Cecil uniká. Vezme to přes vodní svět, jenže tam se na něj za sklem vyřítí kosatka a mávnutím ocasem ho spláchne zpátky skrz dveře. I když proti němu bojuje celé muzeum, i když prťaví Octavius a Jedediah vypustí uprostřed sněhové nadílky dodávce všechna čtyři kola, i když jeho dva parťáci jsou definitivně lapeni a spoutáni, Cecil se k dodávce „prostřílí“, nasedne, nastartuje a vyjede zadní uličkou pryč. I v této situaci si Larry poradí. Vždyť tu máme nejslavnější stopařku americké historie! Ocelovou koulí rozbije skleněnou stěnu indiánské expozice a Sacajawea má možnost vyjít – poprvé v historii ožívajícího muzea!! – ven z napodobeniny nedotčené krajiny konce předminulého století. Nejvíce radosti má prezident Roosevelt, platonicky indiánku milující -ovšem milostné „starosti“ musí nyní stranou. Sacajawea zaklekne do mrazivého sněhu a pozorně si prohlíží vyjeté koleje. V životě nic podobného neviděla, auta za její doby nebyla. Nicméně, vyřčený úsudek je stoprocentně správný: „Vydal se na jih a pak havaroval!“ Všichni koukají stejně jako ty, vážený čtenáři. Ovšem jen do doby, kdy se podívají za nataženou rukou indiánky. Ta ukazuje na zhruba dvacet metrů vzdálenou dodávku, „opřenou“ o stěnu muzea, s otevřenými dveřmi a kouřem z motoru. Cecil na prázdných gumách pochopitelně havaroval hodně brzy. Stačil auto už opustit. Kam tak mohl ... Úvahy přeruší lomoz proražených vrat, třískot biče, řev Cecila a vrzání starých kožených řemenů. To Cecil vyrazil z garáže s kočárem a čtyřmi koňmi, s deskou na klíně, vstříc vytoužené mladosti a bohatství. Teď už ho nic nemůže zastavit. Kočár prosviští kolem skupinky, shromážděné u indiánky. Pár jich stačí uskočit, jeden nikoliv. A je to zrovna Theodor Roosevelt. Kola kočáru ho překrojí někde v oblasti pod srdcem vejpůl. Čistý řez obnaží voskové tělo pod parádní uniformou. Navzdory jinak se životem neslučitelného zranění se Roosevelt omluvně usmívá. Sacajawea se k němu skloní a evidentně opětuje jeho city. I v této situaci si Larry poradí. I v této situaci využije pomoci svých nových přátel. Od Roosevelta si půjčí koně, do kabiny modelu teréňáka si sednou Octavius a Jedediah, tyranosaurova kostra je při chuti stále. Tým je pohromadě. Autíčko vyrazí do parku za kočárem, jen po souběžné cestě. Tyranosaurovi evidentně nebude vadit, když bude zapřáhnutou kost honit ve sněhu. Opravdový hon začíná. Ani Sacajaweii není Roosevelt lhostejný. Proto zahájí voskovou chirurgickou operaci, při níž rozžhaveným voskem spojí k sobě koly kočáru naporcovaný prezidentův hrudník. Za pár minut je Roosevelt znovu na nohou, znovu připraven dvořit se ženě svých voskových útrob. Opravdový hon pokračuje. Cecil práská bičem, máchá opratěmi. Larry si počíná jako rozený honák. Jedediahovi by mohl závidět i vítěz letošní rallye Dakar. Tyranosaurus řve uspokojením. Všichni si myslí, že v honu uspějí. Kořist, že unikne. Honáci, že neunikne. Pravdu mají honáci. Spojenými silami Larry a tyranosaurus kočár zastaví a z kozlíku sletivšího Cecila Larry popadne za límec. Neřád byl dopaden. Tento výsledek má ovšem černou kaňku. Přece jenom ne příliš zkušený (lépe řečeno: naprosto nezkušený) řidič Jedediah nezvládne v poslední fázi rozjeté autíčko, přeletí s ním přes hromadu sněhu a po dopadu za ní skončí ve víru výbuchu a ohnivého hřibu. Přísloví „konec dobrý, všechno dobré“ zatím nemůžeme použít. Spousta zvířat, lidiček a lidí, souhrnně označitelné za obživlé exponáty, zůstalo venku. Za pár desítek minut svítá. To nemůže dopadnout dobře. Zbude z nich spousta malých hromádek popela. Ledaže by ... ledaže by znovu pomohl faraón. Mladý egyptský vládce si skutečně ví rady i v této zapeklité situaci. „Vyťuká“ na zlaté desce záhadnou kombinaci, která způsobí, pravděpodobně vysláním podobně záhadného signálu, že se všechny zatoulané exponáty začnou vracet. Roosevelt a Larry si odškrtávají postupně se navracející šelmy, indiány, neandrtálce, Dextera, kovboje a všechny ostatní. Larry proto může být spokojen. Zdá se, že řád muzea bude brzy vykazovat příznaky zcela obyčejné všední noci, přecházející v ráno. Může být spokojen i proto, že Rebecca, které prozřetelně zavolal, slíbila, že přijede. A slovo splnila. Jak moc Larrymu nevěřila, teď je stejně mohutně vděčná skutečnosti, že se všechno do puntíku vyplnilo. Larrymu zbývají v seznamu už jen dvě jména: Octavius a Jedediah. Bohužel, ta nebudou odškrtnuta. Jejich nositelé položili život za nerušené pokračování podivuhodného nočního života muzea. Nebo snad nepoložili? Co se to drápe na nejvyšší schod před vchodem do muzea? Lépe řečeno: kdo se to drápe? No jistě, jsou to očazení, popálení a zatraceně špinaví hrdinové posledních minut, Octavius a Jedediah. Tak dlouho se vadili, bojovali spolu a soupeřili o větší území pro své soukmenovce, až se spřátelili na život a na ... život. Seznam je kompletně odfajfkován. Slunce může vyjít. Ještě jedna radostná povinnost zbývá Larrymu: seznámit Rebeccu, která zasvětila své bádání jedné ženě americké historie, se Sacajaweou. Setkání je dojemné, Rebecca chce poslední minuty dnešní využít k získání maxima informací o chybějících prvcích připravované knihy: pocity, touhy a lásky obdivuhodné bojovnice. Prvcích, které lze získat jen a jen osobním pohovorem s popisovanou osobností. Rebecca má jedinečnou šanci, které se nedostalo žádnému životopisci v dosavadní historii planety. Ranní televizní zprávy přinesou senzační reportáž o neuvěřitelných nálezech z rána právě skončené noci: obrovské stopy tyranosaura rexe ve sněhu v parku hned vedle muzea; záběry za komínem muzea poskakujících a pochodně v ruce třímajících neandrtálců. New York nemluví o ničem jiném. Také ředitel muzea zprávy viděl. A hned po příchodu do práce, ještě před otevřením, si zavolal do kanceláře nočního hlídače Larry Daleyho a za nejapné události z předchozí noci mu dal okamžitého a neodvolatelného padáka. Ještě plný vzteku vyjde ředitel za skleslým Larrym z ředitelny. Před pár minutami otevřeli muzeum. Ředitel zůstane jako opařený. Nikdy před tím neviděl v muzeu tolik návštěvníků. Je nad slunce jasné, že ať už byly zmíněné reportáže o čemkoliv, ať už byly pravdivé nebo ne, ať za ně může kdokoliv, jejich dopad je průzračně jasný: obyvatelé města začali mít konečně povědomost a zájem. Larry je přijat zpět ... nebo snad výpověď odvolána ... to je jedno, muzeum má prostě stále toho samého nočního hlídače. Hned příští noc se koná v muzeu organizovaný mejdan. Všichni se všemi , všichni pro všechny. Mezi voskovými, vycpanými a usochanými oživlými exponáty jsou jen tři lidé: Larry, Rebecca a Nick. Ale cítí se tu jako doma. A tři zločinci? No, vlastně v muzeu je šest skutečně živých lidí: padouši dostali do rukou košťata, aby následky oslav v muzeu nebyly druhý den příliš patrné ... Praha, 28. ledna 2007 - Standa Čermák - ***1/2 |