ZÁHADA VYVOLENÉHO Standa Čermák  Originální název: Das Jesus Video Země vzniku: SRN, 2002, TV, dvoudílný Scénář: Martin Ritzenhoff Námět: kniha Andrease Eschbacha Kamera: Gerhard Schirlo Režie: Sebastian Niemann Hrají: Matthias Koeberlin (Steffen Vogt), Haike Rivelli (Sharon), Manou Lubowski (Yehoshua), Dietrich Hollinderbäumer (John Kaun), Mohamed Aytor (Jesus – pouze v mrtvém stavu) aj. Dvoudílný televizní projekt pod výmluvným názvem Záhada vyvoleného začal jako ty nejlepší kousky z tématické řady „cestování v čase“. Bohužel, tempo vyprávění se v prvním díle velmi brzy vytratilo a příběh se do slova a do písmene zvrhl ve špionážní thriller, v němž se sice protistrany přetahovaly o informaci, specifikující místo uložení videokamery, která měla mít na svém paměťovém médiu zachyceného Ježíše, ale to bylo vše, co v ději z vědeckofantastického rozjezdu zůstalo. Práce uprostřed pouště a pod vedením profesora Willforta probíhají normálním tempem. To znamená, že zatím nedošlo k žádnému převratnému nálezu a že zatím nic negativního neohrožuje bytí a žití archeologické expedice. Mladík jménem Steffen Vogt, německý člen malé jednotky kopáčů, dychtících po tajemstvích historie na území dnešního Izraele, trpělivě vyjímá z hlíny kousky nádob a ozdob, čistí je, třídí, ukládá a katalogizuje. Je tak trochu tou monotónní činností otupělý, i když mu nelze upřít mladický zápal a dobře živenou vnitřní naději na vykopávku století. A pak ho z letargie všedního dne archeologa probere smrtící hrozba. Zatímco se sklání nad bednou, aby do ní položil poslední očištěný střep, vztyčí se před ním černá kobra, která vylezla odněkud z hromad hlíny a písku před Steffenem. Steffen strne, neví, co by mohl udělat, aby utekl hrobníkovi z naleštěné lopaty. Jediné, co ho napadne okamžitě, je: nehýbat se! To mu také radí mladá Wilfortova asistentka z řad místních obyvatel Sharon. Zaregistrovala nebezpečí, jež Steffenovi hrozí, chopila se ohromného rýče a pomalu se blíží ke dvojici nerovnocenných protivníků. Kobra je ve zřejmé výhodě. Steffen se nad ní nehybně a nedobrovolně sklání, pot ze skrápěného nosu ukapává hadovi na hlavu a přivádí ho do stavu nesnesitelného vzteku. Plynule a tempem lenochoda blížící se Sharon napřahuje rýč. Seká. Půl metru za hlavou rozsekne Sharon kobru na dvě bratrsky pojaté poloviny. Steffen si oddychne. Než se stačí vzpamatovat a stát se znovu mladým mužem (tj. začít konečně balit Sharon, která se mu už delší dobu líbí; ne že by byla tato Izraelitka ošklivá, nicméně je prakticky jedinou ženou v dalekém širokém okolí...), dívka nasedá do svého terénního jetého jeepu a odjíždí do Jeruzaléma. Steffen se rozhlíží. Pohledem hledá kamaráda Dana, kterému by se rád pochlubil, čemu že to právě čelil. Dan (jako vždy) zaujímá polohu ležícího výzkumníka a pochrupuje přemýšlí o významu poznání historie pro muže jeho nevysokého věku. Vyrušen Steffenovým hlasem otevírá oči a mžourá jimi na přítele. Vidí, jak čímsi mává v pravé ruce, blíží se rozverným krokem a najednou se propadá kamsi do prázdna. Ne, to Dan znovu neusnul. To se Steffen skutečně propadl do země. Archeologické práce oslabily svrchní vrstvu půdy natolik, že nevydržel strop jeskynní prostory a probořil se pod prvním člověkem, který po něm po odstranění nemalého množství prošel. Zmizení přítele do země Dana definitivně probere. „Jsi v pořádku?“ volá Dan do hlubiny, z níž se ven valí oblaka nažloutlého prachu. Steffen je naštěstí více otřesen a překvapen než zraněn; kromě drobných oděrek si jen mírně narazil prodlouženou část zad, kterou dopadl na dno jeskyně. Když se prach obstojně usadí, Steffen se rozhlédne. Rázem zapomene na kobru i naražené kostrč a řiť. Jeskyně není obyčejnou přírodou vytvořenou podzemní prostorou, ale zcela evidentně vykazuje znaky lidského zásahu. A navíc, na kamenném katafalku u jedné ze stěn leží slušnou vrstvou tisíciletého prachu pokrytá kostra. „Pojďte všichni dolů, tohle musíte vidět,“ namáhá Steffen hlasitým řevem své hlasivky, aby do podzemí přilákal všechny kolegy včetně profesora Willforta. Po instalaci žebříku, světel a stojanů na nezbytné nářadí čeká skupinu archeologů velké překvapení a zároveň nečekaná hádanka. Kostra patří dospělému muži. Když ještě žil, uložil se zřejmě sám na katafalk a skonal. Jeho poloha totiž nevykazuje žádné rituální příznaky, ani pohřební nerituální uložení ani jiné rozpoznatelné znaky, např. mučení či „pouhé“ věznění. Vedle kostry leží jakési pouzdro. Steffen ho oklepe od prachu a všichni kolem zklamaně vydechnou. Nějaké papíry v tvrdších deskách jsou uloženy – v igelitovém sáčku. „Tak tohle tady moc dlouho neleží,“ shrne pocity všech Willfortův asistent Roland. Bohužel, krátkou dobu existence kostry bez živého masa potvrzují i další zjištění: v chrupu je amalgám, jedna z lýtkových kostí muže je po tříštivé zlomenině vyspravena titánovou dlahou se šrouby ze stejného kovu. Tahle metoda léčení těžkých zranění je na světě tak maximálně deset let ... Jenže pak přijde šokující zjištění. Na levém spánku lebky, příslušející ke kostře, jsou nalezeny stopy po svítivých bakteriích, které se naopak už strašně dlouho nevyskytují a které svou přítomností posunují nález kostry opravdu někam na rozhraní „před“ a „našeho“ letopočtu. Z banálního případu objevu mrtvoly vykradače hrobky se stane problém, jenž musí profesor Willfort konsultovat s univerzitním pracovištěm v Jeruzalému. Hned druhý den vyrazí. Steffen musí o své místo ve voze bojovat, Dan není vzat na milost a zůstává v táboře. Prohlídka igelitového pouzdra s papírovým obsahem vnese do celé záležitosti další zmatek. Po odmytí vrstvy prachu totiž světlo laboratorního světa spatří brožura s jasným nápisem SONY. Jedná se o návod na použití videokamery 270E. „Tak vidíte, Steffene, co jsme vám říkali,“ využije Willfort této informace ve svůj prospěch. „Tajemství je rozluštěno. Ta kostra tam nemůže ležet tak dlouho, jak tvrdíte.“ „Typ 270E neznám,“ nevzdává se Steffen tak lehce. „Dokonce bych řekl, že žádný takový typ Sony ve své nabídce nemá.“ Další fáze zkoumání se zaměří na tvrdé desky, které překrývaly návod ke kameře. Vědci provedou zviditelnění textu pomocí infračervených paprsků a dokáží tak přečíst některá slova ručně psaná. Jedno z nich je „Jesus“. A proto přijde Steffen s ještě neuvěřitelnějším nápadem, jak celý problém vyřešit. Poskládal si dohromady všechno, co bylo dosud zjištěno a prokázáno, a vytvořil děsivě zvláštní teorii. „Co kdyby ta mrtvola patřila cestovateli v čase? Nafilmovat Ježíše - to by přece byl důvod vrátit se do historie, ne?!“ Vážení archeologové se Steffenovi vysmějí a odmítnou se jeho troufale odvážnou teorii jakkoliv zabývat. Následuje změť událostí, které Steffena strhnou do tak dravého víru, že mu nestačí přecházet zrak. Nejprve se objeví pan John Kaun se svou dvoumetrovou gorilou a vyhodí Steffena z laboratoře. Willfort musí mladého muže zuby nehty uklidňovat, protože Kaun je mecenáš univerzity, platí všechny výzkumu a pokud on řekne, že někdo někde nebude, tak tam ten někdo skutečně nebude. Rozhořčený Steffen se uklidňuje na internetu, kde pátrá na stránkách Sony po kameře 270E. Co zjistí, ihned volá do tábora Danovi. „No, jak ti říkám, kamera 270E existuje teprve jako první vývojový exemplář, do sériové výroby nepůjde dříve, než za několik let. Její výhodou bude, že obraz se zaznamená na jakýsi pevný disk. Podívej, to, co ten cestovatel natočil, by tam pořád mohlo být zachováno,“ Steffen se stále nevzdal původního crazy nápadu. A protože to stále myslí vážně, vydá se v noci do laboratoře, aby si tady okopíroval zbytek zkoumaného textu. Po nervy drásající „loupeži“ se mu to nakonec povede. Jenže právě tenhle jeho krok odstartuje zmíněné velikánské trable. V hotelovém pokoji ho přepadnou dva zabijáci, Steffen unikne oknem z koupelny jen v trenýrkách. Při skoku na ulici se navíc ošklivě potluče. Steffen nezná v Jeruzalémě nikoho jiného, než Sharon. Navštíví ji navzdory čtvrté hodině ranní a navzdory i pochopitelně nedůvěřivému postoji samotné Sharon. Jenže pak si Steffen nějak její důvěru získá a ona ho u sebe nechá přespat. Samozřejmě mu nevěří ani slovo o pronásledování zabijáky, ale i přesto, že sama má chlapce, asistenta na univerzitě Yehoshuu, Steffen jí je velmi sympatický. Navíc, když mu pomáhá sjednat a uskutečnit tajnou schůzku s Danem, sama na vlastní kůži pozná, že Steffen si nevymyslel ani písmeno. Dan je zavražděn podřezáním, Steffen napaden a bodnut nožem do boku, sama Sharon se málem stane obětí únosu. Sharon tak musí do svých nových trablů zasvětit i Yehoshuu. Takže tímto jsem se ocitli na rozcestníku pro SR přijatelného tématu a špionážního thrilleru. Steffen uniká proradným zabijákům, nikdo neví, kdo si je najal, v pozadí stojí tajemní církevní hodnostáři, Steffen do záležitosti definitivně vtahuje kromě Sharon i jejího milence Yehoshuu. Všechno se točí kolem domněnky, že Steffen už rozluštil tajemství dopisu a ví, kde se kamera nachází (buď už ji našel nebo ví, kde ji hledat). Což pochopitelně není pravda, neboť všechno, co Steffen ví, jsou tři zcela evidentně kódové položky: L, 14 a 5. První díl končí ve chvíli, kdy je Steffen zcela v rukou zabijáků, připoután ke křeslu, mučen a vyslýchán. Sérum pravdy na něj podle mučitele nezabralo, ke slovu tedy musí přijít útrpné právo. Mučitel bere do ruky kladivo a 30 cm dlouhý hřebík. Kterou částí Steffenova těla hřebík pronikl, se můžeme jen dohadovat. Druhý díl totiž už dokončení výslechu nezobrazuje. Steffen je pouští kamsi převážen. Zakrvácené kalhoty ho trochu vyděsí, ale pohledem pod ně se přesvědčí, že vše je na svém místě a relativně nedotčeno (ani takhle tedy není divákovi přáno dozvědět se metody výslechu izraelských gaunerů). Auto řídí dobře známí zabijáci. Jsou si jistí opatřeními, která se Steffenem udělali: připoutali ho ocelovými pouty za levou ruku k na stěnu dodávky přivařené mříži. Muži ovšem dělají velkou chybu. Steffen není blbec – a hlavně se mu nechce umřít někde hluboko v poušti, což se zcela určitě v nejbližších chvílích má stát. Steffen si proto nohou přitáhne dřevěný smetáček, sundá si košili, omotá ji kolem dvou příček mříže, vsune do ní smetáček a jeho otáčením ohýbá příčky tak dlouho, až se ve svaru u stěny jedna odtrhne. Vysunutí oka pout ze mříže je pak už hračka. Železnou tyčí, povalující se ve vzdálenějším rohu auta, Steffen seshora prorazí podběh pravého zadního kola a přitlačí ji k pneumatice. Tím způsobí její proražení a následnou kolizi dodávky, která sjede ze silnice, několikrát se převrátí a skončí na levém boku. Oba muži v přední kabině jsou v bezvědomí, možná mrtví, Steffen jen trochu potlučený. Vyleze ven a stopne si auto, které se jako zázrakem objevilo na obzoru pouštní silnice. Řídí ho mladý izraelský kuřák marihuany, Steffen to ovšem neřeší, důležité pro něj je, že řidič má namířeno do Jeruzaléma. Starší ze zabijáků se probere příliš pozdě na to, aby jakýmkoliv způsobem mohl nevelkou rychlostí odjíždějící auto zastavit. Řidič Steffenovi zastaví před domem Sharon. Mladý archeolog vystoupí, poděkuje, podívá se s vděkem za vzdalujícím se feťákem – a na více se nezmůže. Omdlí přímo uprostřed vozovky. Sharon doma sedí s Yehoshou v obýváku a lamentuje nad Steffenovým osudem. „Asi už je mrtvý,“ přiživuje svým plačtivým přízvukem Yehoshuovy černé žárlivcovy myšlenky, „a já mu nemohla nijak pomoci. A už to nestihnu,“ propadá nakonec Sharon beznaději. Jenže pak zaslechne nějaký nepatřičný hluk z ulice a vyhlédne z okna. Okamžitě navzdory hloučku lidí kolem nehybného těla Steffena pozná a společně s Yehoshou ho dotáhnou do bytu a poskytnou prostřednictvím známého lékaře zásadní ošetření. Ohledání zranění dopadne nadmíru dobře, kromě pár ošklivých, přesto pouze povrchových škrábanců a šrámů a proraženého šourku (už to víme!) je Steffen v pořádku. Bodná rána v boku se překvapivě dobře hojí. Velmi brzy, ještě to odpoledne, Steffenovi otrne. Jako kdyby se nic nestalo, začne znovu a opět rozebírat zjištěné poznatky, které by mohly vést k objevu videokamery cestovatele v čase. Už nepřipouští jinou možnost, je neochvějně přesvědčen, že narazil na dva tisíce let staré stopy něčeho, co se teprve odehraje. Cestou teorií slepých uliček se Steffen, Sharon a Yehoshua doberou závěru, že jediné místo, kam cestovatel mohl kameru schovat a zároveň mít jistotu, že místo za dva tisíce let bude v nadějném pořádku, je jeruzalémská Zeď nářků. Povzbuzeni konečně akceptovatelným náznakem řešení vydají se k náboženskému místu č.1. Projdou ozbrojenými vojáky realizovanou kontrolou a ocitnou se tváří v tvář ohromné zděné ploše, v níž najít kámen (tj. ohromný kamenný kvádr), za nímž by se mohla skrývat kamera, je na první pohled silně nemožné. „L“ v kódu je asi „levý“, jenže čísla 15 a 4 mohou být řadami, sloupci, odshora, odspodu apod. Navíc, Yehoshua na místě konstatuje, že to, na co se dívají a v čem hledají inkriminovaný kvádr, už je pouze vrchol zdi, která pokračuje hluboko pod zem desítkami metrů, zasypanými působením času a nevyhnutelnými stavebními a jinými zásahy. No, a tak musí zasáhnout scénárista a vytáhnout hrdiny z bryndy, do které je sám dostal. Ke Zdi nářků přijíždí ohromné speciální vozidlo, veze na nákladní plošině hydraulický buchar, používaný archeology k vyvolání otřesů půdy a následným měření odezvy, vedoucí k odhalení volných prostor pod zemským povrchem. Z hloubi u Zdi nářků všudypřítomného davu pozoruje Steffen muže, kteří se kolem náklaďáku ochomýtají. Steffen neomylně pozná Johna Kauna a jeho dvoumetrovou gorilu a rázem ví, co se svými přáteli bude v příštích minutách dělat: sledovat tyhle mizery a vymýšlet, jak se jim dostat na kobylku. Kaun se svým týmem přijel ke Zdi nářků ještě s jedním vozidlem. Je jím spřežení off roadu a velkého stříbrného přívěsu doutníkového tvaru, nabitého počítačovou a měřicí elektronikou k získávání důležitých dat a poté k jejich vyhodnocování. Steffenovi trvá jen pár minut, než vymyslí detailní plán. K jeho realizaci využije „módy“ bombových útoků … Steffen do tašky přes rameno uloží přenosný magnetofon a pár kusů oblečení. Bez problémů projde kontrolou a zamíří ke stánkům, které i v Jeruzálemu neodmyslitelně Zeď nářků komerčně zhodnocují. Steffena následují Sharon a Yehoshua, oblečení do zelených uniforem a vyzbrojení jako správní členové místní strážní jednotky. Steffen si se zájmem prohlíží nabízené cetky, odkládá si tašku za zem, aby měl k prohlídce volné ruce, zasunuje špičkou boty tašku pod pult jednoho ze stánků a pak lhostejně odchází. Yehoshua vyhlašuje po „nálezu“ odložené tašky bombový poplach. Stovky lidí se bleskurychle rozutečou, ne nadarmo žijí v jedné z nejnebezpečnějších částí světa; naopak, Steffen a Sharon běží proti proudu směrem k přívěsu, v němž Kaun s gorilou a počítačovým asistentem kují pikle a intrikují. Sharon se snaží hlasitým křikem a máváním samopalu posádku přívěsu vyhnat ven, ale nedaří se jí to. Tak Steffen sedne za volant a vyrazí rychle ven z města. Sharon posádku drží v šachu namířenou zbraní, Yehoshua následuje unesené spřežení v Sharonině autě směrem do pouště. Uprostřed vyschlé krajiny se silnicí coby jedinou životadárnou žílou Steffen osobní tahač zastaví a přesune se k Sharon, aby jí pomohl dokončit započaté dílo, tj. definitivně odzbrojit a podmanit si zajatce. To už také dorazil Yehoshua, s nímž se Sharon telefonicky spojila a předala mu souřadnice setkání. Falešní izraelští vojáci vyženou z přívěsu gorilu a počítačového asistenta, když jim před tím seberou mobily i zbraně. Pak se soupravou poodjedou, znovu zastaví a vezmou si Kauna do parády. Pochopitelně jinak, než před pár hodinami skuteční zabijáci Steffena. Tento výslech spíše odpovídá jakémusi druhu plodné spolupráce. Kaun totiž velmi brzy rozpozná, že nestojí tváří tvář vrahům, ale zoufalým uprchlíkům před všudypřítomnými gangstery. Proto se rozhodne, že trojici prozradí vše, co ví. „Toho cestovatele časem pošlu do minulosti já. Lépe řečeno moje firma. Kdy, to dnes ještě není jasné, ale určitě se to stane. Váš nález je toho důkazem. Zatím jsme ale ve stádiu poloúspěšných experimentů. Jestli naše bádání půjde vpřed dosavadním tempem, za pár let budeme schopni cestovat v čase prakticky tak, jak si zamaneme.“ A aby Kaun dodal váhu svým slovům, přehraje užaslým posluchačům videozáběry z pokusné laboratoře. Chce to ovšem také pár slov na vysvětlenou. „Když se přenášený objekt ocitne na cestě proti času nebo naopak po jeho proudu, změní Země díky rotaci kolem vlastní osy a pohybu po dráze kolem Slunce značně svou polohu. To je zatím náš největší problém – vykompenzovat tento nedostatek cesty časem.“ Záběr z prvního experimentu ukazuje, co se dělo, když tým přenášel jablko o čtyři sekundy proti proudu času; na takhle krátkou dobu lze polohu Země s dnešními prostředky docela slušně vypočítat. Ve skleněném transportním boxu velikosti pětilitrového kyblíku je na stříbřitě lesklém podstavci umístěno obyčejně velké zelené jablko. Digitální počítadlo času v dolní části obrazovky je na samých nulách. Operátorova ruka se připravuje stiskem velkého červeného tlačítka odstartovat pokus. Asi dvacet centimetrů vpravo od boxu z pohledu kamery se ve vzduchu, v úrovni toho samého jablka na podstavci, objevuje zelený jablečný plod. Začne běžet čas. Objevivší se jablko padá na plochu stolu, když údaj na stopkách dosáhne čtyř sekund, operátorova ruka tiskne tlačítko a jablko v boxu mizí. Všechno tedy proběhlo bez problémů, jablko se správně objevilo čtyři sekundy před začátkem experimentu, odcestovalo tedy do minulosti. Druhý experiment, provedený před dvěma týdny, těsně před senzačním nálezem poblíž Jeruzaléma, ukazuje přenos prvního živého tvora. Bílá laboratorní krysa byla v boxu velmi neposedná, laser ji tedy nemohl přesně zaměřit. Když se operátorova ruka připravila stisknout aktivační tlačítko, začala běžet časomíra a vpravo kousek od boxu se objevila krvavá masitá směs, jen vzdáleně připomínající krysu. Zděšený operátor tlačítko nestiskl, pokus se tedy neuskutečnil. Objevení se mrtvé krysy tak může být označeno za první časový paradox v historii Země. Přestože experiment se nikdy neuskutečnil, protože operátor tlačítko skutečně nikdy nestiskl, krysa se v minulosti zhmotnila. K přenosu času mohlo podle jedné z teorií dojít v jiné časové rovině. „Kdo ale ví, kde je pravda? Za pár let budeme moudřejší,“ dodává Kaun na závěr popisu obou pokusů. Steffen od přívěsu, kde Kauna zanechá svému osudu, odjíždí se Sharon a Yehoshou s přesvědčením, že Kaun za jeho potížemi se zabijáky nestojí. Dokonce po dlouhém rozhovoru může považovat Kauna za svého tajného spojence. Záhada, kdo vlastně vyslal na Steffena zabijáky, se objasní chvíli poté, co Steffen odjede. K přívěsu přijede jiné auto a z něj vystoupí vysoce postavený klerik, monsignor, následovaný dvěma nám dobře známými kreaturami. V nerovném dialogu s Kaunem, přivázaným k židli na kolečkách, který tudíž spíše připomíná výslech politického vězně v podzemním vězení tajné policie, monsignor ironickým hlasem utvrzuje Kauna v tom, že dnešním dnem výzkum v oblasti cest časem končí. Kaun bude zabit. Církev nemá zájem na tom, aby se na veřejnosti objevovaly nahrávky typu, který se pravděpodobně nachází na dosud nenalezeném paměťovém videomédiu. Kaun se svým domnělým katům směje do očí. Je právem přesvědčen, že se mu nemůže nic stát. Nález kosterních ostatků jeho posla dva tisíce let do minulosti je toho jasným a nezvratným důkazem. A tak to také dopadne. Obrazně řečeno, monsignor odtáhne s ocasem mezi nohama. Bezvýchodnost situace se Steffenovi zdá nezměnitelná. Ať rozebírá se Sharon a Yehoshou v jejich společném bytě jednu možnost řešení za druhou, ocitá se ve slepé uličce. Když už to skutečně vypadá, sportovní terminologií formulováno, na mat takovým šestým tahem, bílá královna, zosobněná Steffenem, zahlédne spásnou mezerou mezi protivníkovými pěšci vysvoboditele svého manžela-krále ze zajetí. Tímto nápadem se zároveň vědeckofantastická zápletka dostala znovu na špionážně thrillerové scestí a už se z něj do konce nevymanila. V závěru to pak jemná narážka na časový paradox nemohla zachránit. Steffen se rozhodne kontaktovat profesora Willforta. Odmítne podezření, že by jeho učitel praktické archeologie mohl mít něco společného s barbarským metodami zabijáků a vypraví se v čele trojčlenné výpravy do tábora expedice. Willfort se zpočátku tváří hodně nedůvěřivě, avšak na stůl snesené argumenty by přesvědčily i anděla o výhodnosti rituálních vražd na hodinách černé magie. Profesor vidí cestu, jak se dostat k onomu kamennému bloku s označením L-15-4. Existují totiž mapy podzemních tunelů. Willfort se uvolí je obstarat a smluví si se Steffenem na brzké ráno rande, aby se vypravili podle získaných podkladů kvádr hledat. Steffen dostane za úkol obstarat si potápěčské náčiní, protože chodby jsou zcela určitě zatopené. Ráno čekají Steffen, Sharon a Yehoshua na profesora marně. A bodejť by ne! Willfortův asistent Roland totiž na základě monsignorovi neodmítnutelné objednávky profesora zavraždí, uschová mrtvoluv kufru jeho auta a vypraví se za Steffenem s vymyšlenou báchorkou, proč profesor poslal doprovodit hledače kamery do podzemí právě jeho. Podle mapy nyní už čtveřice najde dům, v jehož sklepení se nachází jeden ze vstupů do labyrintu zatopených podzemních chodeb. Za nemalý bakšiš je jim umožněn vstup a brzy se Steffen ponoří za kamerou. Má vzduch na čtyřicet minut, což by mu mělo stačit. Cesta chodbami kupodivu není moc složitá, voda je poměrně čistá, Steffen se orientuje dobře. Když ale dosáhne místa, kde by v zasypané a zatopené dolní části Zdi nářků měla být ukryta kamera, najde jen odkrytou a prázdnou skrýš. Někdo je předběhl! Cesta zpátky proběhne velmi dramaticky. Steffen se zasekne u jednoho zamřížovaného průlezu a dojde mu kyslík. S vypětím všech sil a za použití i těch nejzasutějších plicních kanálků doplave Steffen k nějakému východu, nedaleko původního vstupu do podzemí. Mezitím se čekání na návrat Steffena vyhrotí. Sharon zahlédne pod Rolandovým sakem rukojeť revolveru a pod vlivem událostí posledních hodin pojme podezření, že něco není v pořádku. Vymluví se, že musí na vzduch a na ulici z mobilního telefonu zavolá profesorovi, aby si ověřila Rolandovo tvrzení o pověření s nimi spolupracovat. Jak tak má Sharon telefon u ucha, zaslechne jeho vyzvánění odněkud z ulice. Jde za zvukem … a v tom si všimne, že z auta, zaparkovaného na protější straně ulice, ji pozorují dva páry očí zabijáků. Sharon využije zastínění projíždějícím náklaďákem a rychle otevře kufr profesorova vozu, odkud zní vyzváněcí tóny jeho mobilu. Když spatří mrtvolu, je jí jasné, se Rolandovi naběhli na pořádně ostré kopí. Sharon jde zpět do sklepení a snaží se Yehoshuovi nenápadně sdělit, že Roland je kurva převlečená za kamaráda. Jenže Roland je všemi mastmi ušpiněný a Sharoniny posunky prohlédne. S nyní již nepokrytě vytaženou zbraní drží Sharon a Yehoshuu v šachu. Čas pádí jak splašený, už jsou to tři čtvrtě hodiny, co se Steffen ponořil do chodeb. Roland vyzývá své zajatce, aby zakryli vstup do podzemí dřevěným roštem, ti odmítají, ovšem Roland se s nimi nemíní moc párat a střílí. Trefuje Yehoshuu do hrudi, končí sranda a začíná výmluvná lekce náboženství, jak se říká vestředoevropských krajích. Společnými silami dovleče Sharon s Rolandem zraněného Yehoshuu po schodech ke dveřím z domu přímo na ulici. Tam už to ovšem vypadá poněkud jinak, než před chvílí. Jeden ze zabijáků se vydal zkontrolovat, zda má Roland režii hledání kamery stále pevně v rukou, jeho kolega zůstane na sedadle spolujezdce. Steffen jejich auto a jejich hnusné ksichty nemohl přehlédnout. Železnou tyčí omráčí hajzla v kabině auta a narafičí ho tak, že to vypadá, jako kdyby omráčený zabiják klimbal. Pak se sám vsouká za volant a na sedadle se přikrčí, aby nebyl vidět. Sotva Yehoshuu naloží do nákladního prostoru této dodávky a Sharon vyskočí za ním, Steffen šlápne na plyn a překvapeným zlosynům ujede. Bohužel, cílem útěku nemůže být žádný bezpečný úkryt. Cesta musí vést do nejbližší nemocnice, protože s Yehoshuou to je značně nahnuté. Mladý muž také ještě před tím, než se ho ujme vycvičený zdravotní personál, ve Steffenově náručí umírá. Izraelský mladík prosí svého německého vrstevníka, aby se postaral o Sharon … Po Yehoshuově smrti odmítne Sharon mít se Steffenem cokoliv společného. Nic nedá na rady, obavy a ujišťování, že zabijáci teď už znají Yehoshuovo jméno a tudíž i adresu, kde se Sharon zdržuje. Nakonec to všechno ale dopadne zcela očekávatelným způsobem. Sharon k sobě do bytu Steffena pustí a nechá se téměř přesvědčit. Ke konečnému a úplně definitivnímu rozhodnutí to se Steffenem dotáhnout opravdu až k nálezu kamery nebo ke smrti z rukou nepřátel ji ovšem nepřiměje mladíkova přesvědčivost. Když totiž dva zabijáci začnou šperhákem otvírat zámek dveří Yehoshuova bytu a Steffen je už tentokrát oba nevratně zlikviduje výstřely ze samopalu, který má každý správný obyvatel Jeruzaléma v každé skříni, Sharon pochopí, že nemá jinou volbu. Další stopy musí Steffen hledat v jeruzalémské knihovně. To je jediné místo, kde by se mohl něco dozvědět o Lukaniánech, temné odnože církve, která neuznává nic jiného než čistou víru a která tudíž převrací zbožný život v nemilosrdnou diktaturu vlastních představ. Steffen se na ně dostal přes erb na prstenu jednoho ze zabijáků. Pátrání po čemkoliv ve starých knihách dále přivede Steffena a Sharon na jinou skupinu uvnitř církví – Simeoniány. Ti v minulosti vystavěli v blízkosti Zdi nářků svůj klášter, jenž tam ovšem už dlouho není. Ti by mohli kameru skrývat … Přiznávám, že už si zcela nepamatuji zdůvodnění, proč by mohli Simeoniáni být důležití. Při sledování filmu mi to nepřipadalo zase tak příliš (i když trochu ano) přitažené za vlasy, když ovšem po sobě čtu, co jsem o tom napsal, mám každý vlas na své hlavě natahován na vlastní pevný provázek. Klášter, kde v ústraní dosud žije zbytek simeoniánských přívrženců, naleznou Steffen a Sharon ve vyvražděném stavu. Krev postřílených mnichů je čerstvá, vrahové nemohou být daleko. Při prohlídce centrálního kostela Steffena napadne šílený muž v kápi. Poté, co se Steffen poměrně bez problémů ubrání, zjistí, že šílený je útočník tak maximálně vzteky. Jde o jediného mnicha, který přežil řádění naprosto jistě šílených střelců. Jeho angličtina je špatná, arménsky by se možná domluvil. Ale když si pořádně prohlédne Steffenovu tvář, nepochybuje, že to, co se mu snaží dvojice mladíka s dívkou vysvětlit, bude bezpochyby pravda. Asi ji zná z nějakých obrazů. Na základě jistoty, kterou mnich díky Steffenově zřejmé podobě se světcem nabude, vezme pobožný starý muž Steffena a Sharon do tajné komnaty a předá jim relikvii, k níž se simeoniáni modlí již nesmírně dlouho. Ke Steffenově úžasu se skutečně jedná o videokameru značky Sony. Přístroj je ve značně zbídačeném stavu (no, po dvou tisíciletích ukrývání v prachu podzemní skrýše ani není divu), baterie je nepřekvapivě vybitá. Steffen kameru ukryje v postranní kapse kalhot a chce co nejdříve vypadnout. Jenže smůlička! Na obloze se zčistajasna objeví dva vrtulníky s jediným cílem: postřílet vše, co se ještě za vnějšími hradbami simeoniánského kláštera hýbe a sebrat nejčerstvějším mrtvolám, co u nich bude nalezeno. Mnicha trefí střelci z kulometů jako prvního, Steffen se Sharon sice dokonce nasednou do auta a pár minut ujíždějí cestou pouštní necestou, ale pak je dobře mířené kulky doženou také. Sharon přiková k zemi rána do prsou, Steffena pošle do bezvědomí úder pažbou. Když se Steffen probere, Sharon leží opodál bezvládná a zjevně mrtvá, několik metrů od ní stojí lukaniánský monsignor a zapojuje na sedadle vrtulníku videokameru na palubní elektrický rozvod. „Než ukončím váš život a zničím tuto nahrávku,“ vysvětluje monsignor Steffenovi důvod, proč mu záznam promítne, „budete kromě mě jediný, kdo ji spatří.“ Na odklápěcím displayi fascinovaný Steffen sleduje, jak kameraman kráčí neznámou skalnatou krajinou k jeskynnímu otvoru a vchází do podzemí, kam následuje zahalenou ženu. Ta přistupuje ke kamennému lůžku a odhrnuje plátěný přehoz, podle obrysů evidentně zahalující lidské tělo. Objektiv kamery švenkne na obličej mrtvého muže, nesoucí rysy tolika umělci světa zachycujícího Ježíše, pak se přesune na jeho dlaně se zakrvácenými ranami po zatlučených hřebech. Cestovatel v čase nafilmoval pochovaného Ježíše! Ale nahrávka pokračuje dál. Žena i kameraman vycházejí na denní světlo, žena se otáčí a poprvé je zabrán i její obličej. Je to Sharon! A když si vymění s natáčejícím člověkem kameru, pak prvním kameramanem je Steffen. „Tak Sharon žije!“ logicky usoudí Steffen z toho, že byla nafilmována před dvěma tisíci let, kam ovšem musela teprve odcestovat ze zřejmě blízké budoucnosti. Hluk motorů donutí aktéry minidramatu s neuvěřitelnou nahrávkou pohledět na obzor. Spatří přilétající vrtulníky izraelské armády. Posádky obou lukaniánských helikoptér se rozumně vzdají, jediný monsignor pozvedne zbraň, aby se bránil. To se mu stane osudným. Přesný zásah do motoru vrtulníku přivede nádrž paliva k explozi, která svým ohnivým doprovodem sežehne jak kameru tak i jejího současného vlastníka. Velitelem akce se ukáže být John Kaun. Zdravotníci ošetří Sharon, pokusy o její oživení dopadnou úspěšně. Steffen a Kaun si toho moc neřeknou, zpráva o tom, že výbuch helikoptéry zničil videokameru i s nahrávkou, Kauna dostatečně otráví. Oběma je ale jasné, že ať jsou závěry o jejich budoucí spolupráci jakkoliv kategorické, stejně se za několik měsíců či let sejdou a Steffen nabídku cestovat v čase společně se Sharon přijme. I když už teď ví, že se z minulosti do své nynější současnosti vrátí už jen jako dobře zakonzervovaná kostra …. |