Země původu: USA/Nový Zéland, 2007
       Doba trvání: 113 minut
       Originální název: 30 Days of Night
       Kamera: Jo Willems
       Scénář: Steve Niles, Stuart Beattie, Brian Neslon
       Produkce: Sam Raimi aj.
       Hudba: Brian Reitzell
       Režie: David Slade
       Hrají: Josh Hartnett (Eben Oleson), Melissa George (Stella Oleson), Danny Huston (Marlow), Mark Boone Junior (Beau Brower)aj.
       
       Už si ani nepamatuji, kdy (a zda vůbec – to určitě ano, třeba Vetřelec, byť to byl zjevně SF horor) jsem pro Světelné roky psal obsah hororu. Není to podstatná otázka, použil jsem ji jen proto, abych se dostal hned k jádru věci. 30 dní dlouhá noc je horor podle comicsu, horor drsný, s ničím se nemazlící, do podstaty upírů (pro jednoduchost jim tak říkejme) moc nezabředávající, s jejich lidskými protějšky se příliš nemazlící, horor komorní, umrzlý a poměrně kvalitní.
       To jsou přesně důvody, proč jsem se rozhodl Sladův horor pro SR napsat. Nebude to nijak podrobný obsah; pokusím se podchytit nejdůležitější aspekty a hlavní dějovou linii.
       Nejsevernějším městem Spojených států je Barrow na Aljašce. Jednou za rok se tady promění třicet dnů v jednu noc. Prostě po jednom obyčejném západu slunce vyjde až 720 hodin.
       Všude sníh, velká zima, nepříjemný vítr, tma. Dost deptající faktory; když se k nim ještě přidá dávka neobvyklých událostí těšně před západem slunce, k hysterii je jen kousek.
       Mnoho obyvatel Barrow před dlouhatánskou nocí z městečka odlétá. Počet hlav se tak tento rok sníží ze zhruba pěti set na 152. Otcové rodin, kteří nemají rádi tmu resp. chtějí vydělat nějaké peníze, manželky, které bez slunce chřadnou, děti školou (ne)povinné. Mezi těmi, kteří mají lístek na poslední letadlo, je i šerifova žena Stella. Dokončila nějakou práci pro hasiče, musí zpátky do civilizace vystavit faktury a zalít kytky. S manželem si nerozumějí, nějakou dobu už spolu nežijí; nedokázali si totiž promluvit. Jenže při cestě na letiště se Stella nabourá a letadlo jí uletí. Čeká jí třicet dlouhých nocí, trvajících celé dny ....
       I kdyby si Stella chtěla s manželem Ebenem Olesonem, místním šerifem, dneska promluvit, měla by smůlu. Kromě obvyklých činností před na dlouho posledním západem slunce (změna počtu obyvatel na ceduli při vjezdu do města apod.) se na něj sesype spousta nezvyklých a také značně znepokojivých událostí: za městem najde se svým pomocníkem Billym ohořelou hromadu mobilních telefonů (Eben netuší, o co jde), kdosi brutálně vyvraždil všechny tažné psy ve městě (Eben slibuje, že šmejda najde), opět neznámý pachatel na „kousky“ rozflákal jedinou barrowskou helikoptéru (Eben ve strojovně drtičky odpadu jen krčí rameny), v jediné městské restauraci hostinskou Lucy obtěžuje špinavý (pravděpodobně) bezdomovec (Eben ho zatkne a zavře do jediné cely na šerifově stanici.
       Kdo měl odletět, už tu není (tedy až na Stellu).
       Slunce zapadá.
       Nastává noc.
       A s ní přichází smrt.
       Podivné příznaky přepadnou dozorce v místní telefonní ústředně a krvavě do usmrtí. Když Eben přijede zkontrolovat, proč nejdou telefony, najde na sněhu vsáknuté kaluže krve a na železné tyči napíchnutou dozorcovu hlavu.
       Šokovaný Eben okamžitě vyhlásí ve městě jakési stanné právo. Pomocí hlasitého rozhlasu posílá spoluobčany domů, nařizuje spustit generátory (vypadl totiž i rozvod elektřiny) a zůstat za zavřenými dveřmi tak dlouho, dokud sám nezjedná nápravu.
       Informace hodlá Eben získat od vandráka, kterého má v cele na stanici. Nějak tuší, že tenhle trhan, který není zdejší a který nepřiletěl žádným letadlem, by mohl být do stupňujícího se řetězce zla nějak zapleten.
       Při příchodu na stanici Eben musí vězně postřelit, protože chlapík drží pod krkem šerifova bratra (Jake se do blízkosti mříží dostal vlastní nepozorností); Jakova babička a Stella bezmocně přihlížejí.
       Eben bezohledně připoutá násilníka s prostřeleným ramenem oběma rukama ke mříži a vyslýchá ho:
       „Co jsi zač?“
       „Odkud si přišel?“
       „Kdo jsou ti, o kterých mluvíš?“
       Rozumnou odpověď by z vyslýchaného Eben asi nedostal ani brutálním mučením. Zjevně pomatený muž stále blekotá něco o Nich, kteří přijdou .... připravte se na smrt .... nemáte kam uniknout ... nevíte, s čím jste se setkali ...brzy budu jedním z Nich atd. atd.
       Eben se rozhoduje jako vždy velmi impulzivně a rychle. Společně se Stellou, která se nabídne, musí projet městem od jednoho kraje na druhý a prohlédnout každé zákoutí se zbraní v ruce.
       Daleko ovšem nedojede. Uprostřed do tmy ponořené bílé pustiny je napadne tmavá postava, neobyčejně mrštná, pohyblivá a silná. Vyskočí na střechu šerifova off roadu a nemíní z ní dobrovolně seskočit. Nepomáhají výstřely, brzdění, zrychlování. Až pak po obratném manévru odletí útočník daleko do sněhu.
       Města se zmocnila anarchie. No, anarchií bych to vlastně měl nazvat jen v případě, kdyby se po jediné hlavní ulici potloukali zarostlí anarchisté s černými kulatými bombami v rukou. Protože však za rozsévanou smrt mohou nalehko oblečení upíři, s držkami plnými špičatých zubů, bledými tvářemi, zakrvácenými bradami, dlouhými špinavými nehty (až drápy) a neodolatelnou žízní po lidské krvi, měl bych to spíše pojmenovat genocidou potravinových zdrojů.
       Obyvatelé Barrow nejsou v bezpečí ani ve vlastních domech, ani na ulici, ani se střelnými zbraněmi v rukou. Upíry nezastaví kulky, rány tyčí, křik, prosby – prostě nic. Krvavé skvrny na udusaném sněhu se množí geometrickou řadou. A upíři nepřestávají a nepřestávají zabíjet. Jako kdyby si nechtěli schovat nic na horší časy, tj. na dobu, kdy noc, trvající třicet dní, už nebude mladá ...
       Za oběť jim padne Ebenova babička, manželka chovatele tažných psů a spousta dalších. Přežije jen hrstka; tito šťastlivci se shromáždí v restauraci. Eben se Stellou. Jeho bratr Jake. Hostinská Lucy. Dělnice z rafinérie, které upíři rozsápali dva kolegy přímo před očima. Čtyřicátník Wilson a jeho Alzheimerem postižený starý otec Isaac. O samotě žijící „farmář“ Beau. Bezejmenný a vše komplikující další čtyřicátník. Starý černoch. Všem je jasné, že v restauraci nemohou zůstat. Musí někam zmizet. Někam, kde budou v bezpečí před upíry. Někam, kde před nimi budou v bezpečí na jednu noc – noc, trvající třicet dní.
       Někdo z nich (není podstatné kdo) přijde se spásným nápadem. Jeden z obyvatel, který odletěl před západem slunce, má obytnou půdu. Jo, tu má asi každý z nás, ale tahle půda má hodně dobře zamaskovaný vchod ve stropě druhého patra. Když se tam desítka statečných usadí, Eben naplánuje jejich pobyt zde: „Spát budeme na směny. Jídlo na přísné příděly. Topit nemůžeme, svítit minimálně. V oknech uděláme malé škvíry a budeme pozorovat okolí. Takhle tady vydržíme možná až do východu slunce.“
       Upíři jsou chytří. Systematicky likvidují všechny, kdož odděleně někde přežili. Pak také poodhalí trochu své tajemství.
       Ve velmi důležité krátké scéně navštíví vůdce upírů Marlow na stanici ke mříži stále připoutaného vandráka. Před pár hodinami, když tady rozsápali Ebenovu babičku (ale Jaka nechali utéci), si špinavého chlapa ani nevšimli, teď, když mají trochu času i na jiné věci než bezbřehé zabíjení, to přišli napravit.
       „Udělal jsi všechno, co jsme po tobě chtěli,“ děkuje Marlow vandrákovi (pozor! nekomunikuje v angličtině ale starověké slátanině, v jakési upířině). A má tím na mysli všechny skutky, které zamotaly hlavu Ebenovi těsně s příchodem třicet dní dlouhé noci – likvidace mobilů, zničení vrtulníku, pobití psů, vyřazení rozvodny. A zároveň se vandrákovi snad i omlouvá, protože mezi sebe ho vzít nemohou. Možná ani nechtějí. Zlomit vaz bezbrannému a s osudem smířenému parťákovi trvá Marlowovi asi tak dlouho, jako obrovi zhltnout dvě do křupava opečená kuřátka.
       Uplyne sedm, možná deset dní. Dobrá, když chcete: zhruba třetina noci.
       Upíři líčí na ty, co přežili, lidské pasti. Zbědované lidi, které si někde nechali živé do zásoby (přece jen mysleli na horší časy staré noci), nechávají producírovat se po městě a volat o pomoc. Když se léčka mine účinkem, návnadu si přímo na sněhu a před zrakem těch, kteří vše vidí, ale nemohou zasáhnout, zuby a drápy pěkně pomalu a krvavě podají.
       Na půdě vyklíčí ponorková nemoc. Bezejmenný muž dělá problémy, chce ven, Eben ho musí zkrotit. Isaaca a jeho syna, který se rozhodne pomateného otce přivést zpět, ovšem už zpátky pod bezpečnou střechu nedostane. Je jasné, že musí změnit útočiště, aby se jeho zmenšující se jednotka dožila svítání.
       Při průzkumu narazí Eben na pod svým domem se ukrývajícího Johna Reeseho. Chovatele psů. Když se snažil zachránit manželku, upíři ho sice zranili a stáhli společně se ženou pod dům, zde ale muž naprosto zázračně přežil. Eben chce Johna dovléci do relativního tepla, jenže si všimne, že John je jakýsi bledý a nemotorně se pohybující. V důsledku krvavého zranění došlo totiž ke smíchání lidské a upíří krve a k nakažení dosud-člověka upířím „virem“. Sám od sebe by se asi Eben neodhodlal Johna zabít, jenže nyní už jinak uvažující Reese se na úřadujícího šerifa vrhne. Naštěstí se útočník zaklesne do řetězů nedaleko prvního útočného výpadu stojící dětské houpačky a umožní Ebenovi účinně použít jedinou zbraň, která na upíry funguje – sekyru.
       Bezhlavý upír – dobrý upír – protože to je (ne)života zbavený upír.
       Zásoby docházejí. Přichází chvíle, kdy by se konečně mohla naplnit Ebenova slova, kterými se šerif při příchodu na půdu snažit ostatní motivovat:
       „Oni jsou silnější a nesmrtelní. Nyní ovládají Barrow. My tady ale žijeme, známe tuhle zimu i podmínky dlouhé noci.“
       Začíná blizzard. Pod jeho rouškou by mohli proniknout do drugstoru a zásoby doplnit.
       (jídlo, baterky, medvědí pasti a jiné silně užitečné předměty).
       Cesta do tmy zahaleným městečkem proběhne bez incidentu, v samotném obchodě už to ovšem tak růžové není. Sotva se rozptýlí mezi regály, každý s přesně určeným seznamem, co má posbírat, ozve se ze zadní části hlasité mlaskání a vzápětí dětský nazlobený křik:
       „S tebou už si nechci hrát!“
       A vzápětí:
       „S tebou si chci hrát!“
       První větou od sebe obrazně řečeno malá dívenka se zakrvácenou bradou, jak se zuby a rty rýpala v hrudníku ležící postavy, odmrštila vysátou oběť, druhou větou ohodnotila setkání s nádhernou, čilou, živou a chutné krvičky plnou hračkou. Upírče se na v zájmu přežití rabující lidi vrhne bez ohledu na to, koho před chvílí oslovila. S neobyčejnou silou vzdoruje odporu napadených a skoro vítězí. Pak však uchopena množstvím silných rukou a ubita, rozbita i zabita ostrou čepelí těžké sekyry podléhá svým zraněním a odchází do věčných upířích lovišť.
       
       Naneštěstí blizzard utichne. Bílá clona, kterou si slibovali pokrýt svůj výpad do obchodu, už není.
       Problém je na světě.
       Nezbývá nic jiného než se probít alespoň na policejní stanici. Cesta tam kupodivu proběhne skoro bez potíží, „jen“ bezejmenný muž je při ní odvlečen jedním upírem do ústraní a vysát.
       Pobyt na stanici?
       Nuda, hlad, zima, čekání, nečinnost.
       Ovšem také i tragédie. Starý černoch se přizná, že ho při potyčce v obchodě kousla ta malá potvora a on se nakazil. V srdceryvné scéně žádá Ebena, aby ho zbavil života dříve, než se promění v neovladatelně hladového/žíznivého upíra. Navíc, nechce být nesmrtelný. Tak by se nemohl setkat se svými nejbližšími, kteří opustili tento svět před ním. Eben popravu rodícího se upíra a zároveň euthanazii „umírajícího“ člověka s lehkým a zároveň těžkým srdcem provede jednou dobře mířenou ranou ze služební pistole, stranou od všech ostatních.
       A ještě jedna událost se stane během jinak opravdu nudného období téhle dlouhé noci. Eben zahlédne v domě svého zástupce Billyho blikající světlo. Odpoví smluveným signálem a pozná, že je to skutečně Billy. Společně se Stellou se navzdory obrovskému risku do domu vydají. A stanou se svědky další tragédie. Billy, propadlý zoufalství z bezvýchodně vyvíjející se situace v okolí jeho domu, zastřelil obě své děti i manželku. Při čtvrtém výstřelu, do jeho vlastní hlavy, pistole selhala. On teď musí žít, neschopen se zabít jiným způsobem. Zdrceného Billyho Eben odvede na stanici.
       Po dalším týdnu se ukáže, že ani policejní stanice neskýtá tak bezpečné útočiště, se kterým by si Eben a spol. vystačili až do svítání. Naprosto evidentně tímto jediným místem je tzv. strojovna, sloužící určitě jako šrotovna odpadků, mezistanice ropovodu a pravděpodobně i jako zdroj vytápění. Je až s podivem, že se do ní rozhodnou proniknout až teď (no, mně je to jasné: jinak by nebylo co natáčet – ale proč to nenapadlo je?!?!).
       Díky zvýšené aktivitě upířích „bachařů“ v opuštěném „vězení“ malého městečka musí Eben vymyslet speciální plán k přesunu. Už totiž nemůže vyjít prostý přesun. Bude to chtít nějakou léčku, past, taktický manévr. Nazvěte to, jak chcete, jedno je ale předem jasné: ten, kdo na sebe musí upoutat upíří pozornost, zcela nepokrytě riskuje svůj život. Není to úplně beznadějný risk, pravděpodobnost přežití je určitě nenulová – byť pouze jednociferně.
       Pochopitelně jde na to Eben. A plán má úžasně jednoduchý. A také víceúčelový. Nejenom že odláká pozornost upírů od zbytku party, ale také odzkouší, zda je možné upíry zabít i jinak než setnutím hlavy (či jinou masivní deformací mozku): vyběhne na ulici, udělá pořádný rámus a poběží do domu babičky. V něm nahodí generátor, pronikne do obýváku, z velkého „akvária“, kde bábí pěstovala marihuanu jako tišící prostředek na svou rakovinu, vyndá umělé slunce a počká, až dorazí první krevní nenažranec. Namíří na něj rozžhavenou žárovku a uvidí, co se bude dít.
       Vybíhá, dělá, běží, nahazuje, proniká, vyndává, zaklekává a čeká.
       Vysílačkou dává zprávu, že je na místě a připraven.
       Upíři na sebe nedali dlouho čekat.
       Jsou to ale v podstatě primitivové. Já kdybych byl upír a usadil bych se v Barrow, kde bych vyhladil 90% obyvatel a hledal zbylých 10%, byl bych při konání jednoho z hledaných, jak běhá po ulici, tluče sekyrou do plechových ohrad a zcela záměrně tak na sebe poutá pozornost, velmi, velmi ostražitý. Určitě bych neshromáždil všechny své „podřízené“ do jedné skupiny a nepronásledoval bych onoho opovážlivce. Nechal bych nejméně polovinu „mužstva“ hlídat.
       Marlow se se všemi svými soukmenovci shromáždí (a není vyloučeno, že se tak děje na nějaký jeho mimo-lidsko-smyslově předávaný signál) před dveřmi, za nimiž číhá Eben s k podlaze skloněnou zapnutou lampou. Marlow vyslyší přání své upíří favoritky a pustí ji dovnitř jako první.
       Sotva upírka vstoupí do místnosti, Eben lampu zvedne od podlahy do kolmé pozice. Ostré paprsky, ne nepodobné polednímu slunci intenzitou i barvou světla, se opřou do levé poloviny jejího obličeje. Upírka zaječí a vycouvá ven, kde se skácí. Levou půlku ksichtu má zčernalou, toto poškození jejího organizmu se ukáže tak vážné, že ji Marlow musí zlomením vazu utratit.
       „Funguje to!“ vysílá Eben další zprávu. „Ale brzy mi vypnou generátor.“ Eben tak nahlas vyslovil to, co ho nejvíce trápilo při plánování akce. Věřil, že se ke světlu dostane a že ho úspěšně použije. Teď už to ale bude u jeho strany ta nejtvrdší improvizace, protože od nynějška má režii událostí v rukou jiná bytost. Marlow.
       Ostatní jsou ve strojovně.
       Přesněji řečeno, ti ostatní, kterým se to podařilo.
       A nepodařilo se to Stelle, protože se o to ani nepokusila. Na ulici totiž zahlédla malé děvčátko, všem dobře známou Gail Robbinsovou. Rozeběhla se pro ni bez ohledu na to, jestli je to další návnada. Nebyla, a tak je nyní Gail v bezpečí u Stelly, která vůbec není v bezpečí tam, kde je: pod jedním ze zaparkovaných aut, nedaleko vstupu do strojovny.
       A nepodařilo se to ani Beauovi, protože se o to ani nepokusil. Tedy on by se o to býval byl pokusil, pokud by býval přežil svou záchrannou misi, jíž chtěl odlákat pozornost upírů od Ebena. Nasedne totiž do svého hospodářského vozidla, které by šlo s ne zase tak velkou nadsázkou označit za křížence mezi traktorem, sekačkou nohou upírů a drtičkou jejich hrudníků. A když k tomu přidáme za kapotou nastražené medvědí pasti, pak je s útočícími upíry zle. Zle ovšem, bohužel, jen do té doby, než Beau s vozidlem nabourá do rohového městského hotelu a těžce se poraní. Vypotácí se z vozu, hodí na troskami vstupní haly posetou podlahu mezi své nohy krabici s dynamitem a s výkřikem „Živého mě nedostanete!“ do ní hodí zapálenou světlici. Výbuch ho vymrští do vzduchu a prohodí postranním oknem na ulici. Beau dopadne do udusaného sněhu ještě naživu. Nesplní se tedy jeho odhodlání před výbuchem, ovšem „zajetí“ netrvá dlouho.
       Marlow téměř bezvládnému statečnému muži rozšlápne lebku.
       Takže si to zkusme zrekapitulovat, kdo je kde:
       Banda upírů všude ve městě, počet neznámý (tento údaj nerozhoduje).
       Stella a Gail pod autem nedaleko strojovny.
       Eben, Billy, Jake, Lucy a dělnice ve strojovně.
       Blíží se vyvrcholení boje lidí s upíry, protože se co nevidět po třiceti dnech trvající noci opět rozední.
       Kromě upírů venku si musí Eben poradit i s upíry uvnitř. S jedním upírem. Uvnitř Billyho. I on byl zraněn, i on se nakazil, i on se změnil, i on je blízko výbuchu žízně po kamarádově krvi. Eben se s ním nemůže moc mazat. Takže při prvním projevu agresivity se do něj pustí s vervou sobě vlastní. Navzdory tomu, že spolu bok po boku prožili mnoho hezkých pracovních i osobních chvil, a možná i právě kvůli tomu, že se Billy tak nemilosrdně vypořádal se svou rodinou.
       Billy skončí vsedě zády k okraji šrotiště odpadků, se zaseknutou sekyrou v hrdle a hlavou na stranu, přichycenou ke zbytku těla pouze kouskem kůže a svalu na pravé straně krku.
       Eben může se Stellou komunikovat vysílačkami. Nemá strach, že by se baterie vybily. Trápí ho něco mnohem prozaičtějšího - velká zima, velký mráz. Pokud se mu nepodaří Stellu zpod auta dostat v dohledné době, nezmrzlá na kost se svítání nedožije.
       A nejhorší na tom je, že zkušený šerif Eben Oleson, ať přemýšlí, jak přemýšlí, není schopen vymyslet jiné řešení, než to sebevražedné. Obrací svůj nápad tam a zpátky, probírá jednotlivé varianty boje proti upírům, marná je ovšem jeho snaha. Vždycky dojde ke stejnému výsledku: lidé samotní upíry porazit nemohou, pomoc zvenčí nelze čekat, v Barrow není nic nelidského, co by jim mohlo helfnout.
       A něco pořádného vymyslet je neodkladné. Upíři narušili ropovod, nechali vytéci ropu doprostřed celé obce a zapálili ji. Likvidují stopy, připravují Barrow na vyšetřování tak, aby nebylo pochyb o tragické a politováníhodné nehodě.
       Impulzivní Eben jedná po vyhodnocení svého myšlenkového postupu rychle. Běží k lékárničce, sestavuje injekční stříkačku s jehlou dohromady, zabodává ji do ještě teplého a tekuté krve plného Billyho těla a nabírá ji plnou. Pak si ji bez váhání na jedno zatlačení vstřikuje do vlastní paže.
       Okamžitě jeho tělem projede křeč, nabírající sílu v tepnách a roztékající se žilami a vlásečnicemi do svalů. Snad jen kosti, kůže a vlasy jsou ušetřeny, nicméně sténající Eben není schopen tuto úlevu registrovat. Po překvapivě krátké chvíli bolestivé křeče ustanou. Objeví se ovšem jiný pocit v Ebenově mysli. Stále ještě je člověkem, nebude trvat ale dlouho a bude upír. V přechodné fázi ovšem už oplývá, jak se mohl na vlastní oči a uši přesvědčit v předchozích soubojích s nakaženými spoluobčany, nebývalou silou a v podstatě už i nesmrtelností.
       Vyjde na „náves“.
       Chystá se na Marlowa, o čemž ještě před zoufalou injektáží informoval Stellu a řekl jí, ať kouká utíkat, až se od auta, pod kterým s Gail leží, úplně odpoutá jakákoliv pozornost.
       Sám proti přesile.
       Eben proti upírům.
       Samolibí krvežíznivci se ovšem na Ebena nevrhnou všichni. Souboj absolvuje Marlow sám.
       Drtivě vyhrává.
       
       Ebenův upířímu „viru“ překotně podléhající organismus zaregistruje, že Stella s dívenkou je v pořádku, a vzmůže se k životnímu výkonu. Leží na sněhu, nechá Marlowa přijít a sklonit se k poslední ráně, pak vymrští jednu paži a jejím koncem sevřeným v pěst projede Marlowovými ústy, horním patrem, mozkem a temenem ven z hlavy.
       Marlow jako vůdce upírů skončil. Eben se na jeho místo nedere. Není ještě úplně proměněný.
       Ostatní upíři neznámo kam mizí. Jak se objevili, tak odešli: bez varování, bez vysvětlení, bez pozdravu, bez rozloučení.
       Svítá.
       Stella sedí s Ebenem na místě, kde v minulosti sedělo již mnoho zamilovaných párů a pozorovalo nádherný východ slunce po třiceti dnech, splynutých v jednu noc. Před zhruba měsícem si byli navzdory manželskému svazku cizí, zhruba měsíc je opět stmelil v jedno tělo a jednu mysl, po zhruba měsíci se ovšem znovu rozdělují. Eben, skoro upír, prožívá poslední vteřiny života. Slunce vychází, paprsky dopadají na něj i na manželku. Zatímco Stellu tak maximálně trochu polechtají po tváři, Ebenovi způsobí zpopelnění svrchní vrstvy těla a tím pádem fyzickou likvidaci.
       Nad městečkem Barrow se znovu ujímá vlády regulérní den.
       
       hodnocení: ***