Originální název: Retrograde
       Země a rok vzniku: Lucembursko/Itálie/Velká Británie, 2004
       Scénář: Gianluca Curti, Tom Reeve
       Hudba: Stephen Melillo
       Kamera: Carlo Thiel
       Režie: Christopher Kulikowski
       Hrají: Dolph Lundgren (Foster), Silvia de Mantis (Renee), Joe Montana (Dalton) aj.
       
       S velkým zájmem jsem si přečetl příspěvek Starknesta o filmech, o kterých nebude psát (viz SR 2008). S velkým zájmem, s trochou nostalgie, s notnou dávkou porozumění ale i s určitou porcí nesouhlasu.
       Jednak si souhlas nemohu jako úřadující šéfredaktor dovolit a jednak by to bylo pokrytecké, protože psát o sci-fi (či obecně fantastických, chceš-li, čtenáři) filmech mě stále překvapivě baví a naplňuje. Pravda, času není tolik, jako za mlada a svobodna a bezdětna, ale to je jen lehké omezení.
       Vždy bude o čem psát, navíc, v rozporu se Starknestem stále (jako věčně optimistická bytost) doufám, že i pro koho psát (i kdyby to bylo jen pro mě a pro něj/ně).
       Dal jsem si závazek, že nejméně o jednom filmu, o kterém Starknest psát nebude, napíšu já. A nebyl bych to já, kdybych si nevybral ten o cestách časem.
       Ledová planeta. V originále Retrograde.
       Bez ohledu na to, co retrograde znamená v angličtině (odvrácený, zpětný, ustupovat, couvat), můžeme se na to podívat i jinak. Dolph Lundgren byl kdysi hvězdou akčních filmů (např. Universální voják – mimochodem, v roce 2009 natočil Lundgren třetí díl, hlavní roli s ním opět ztvárnil van Damme, Rudý škorpión, Rocky IV atd.). Podle mě, nikdy nedosáhl kvalit a záře Arnolda, Sylvestera ani Bruce, vždy byl jakousi druhou garniturou. A dnes, v jakémsi retro filmu (retro jako návrat k akci, nikoliv jako označení epochy děje) dokazuje, že na garnituru první nikdy neměl. Podobně jako Steven či Jean-Claude patří dnes už jen do starého cínu (železo by přece bylo jen příliš degradující), s rolí Fostera se nepopral ani co by se za velmi, velmi ostříhaný nehet na amputovaném malíčku vešlo. Opravdu smutný pohled na stárnoucího akčního hrdinu. Kdo ho zná z minulosti, neměl by si zhlédnutí Ledové planety pro srovnání dvou etap hercova tvůrčího života nechat ujít.
       
       Děj začíná v Los Angeles roku 2204. Lidstvo je na pokraji vyhynutí. Zdecimoval jej mor, jehož zárodky se uvolnily z meteoritů, nalezených v Antarktidě. Před dvěma sty lety, posádka ledoborce Nathaniel Palmer při hledání něčeho zajímavého na v ledu nalezených meteoritech probudí k životu nákazu, která se na Zemi snesla z vesmíru a, bohudík, byla uložena k ledu. Bohužel, ne navždy. Milióny lidí umírají a jestli se nenajde lék, lidstvo jako živočišný druh brzy skončí.
       Jedinou nadějí je geneticky odolná skupinka lidí, posádka kosmické lodi Parcival, schopné díky svým konstrukčním vlastnostem (blíže není specifikováno a já nebudu věštit z křišťálové koule) schopné cestovat proti toku času.
       Úkol zní: odcestovat do roku 2004, kontaktovat posádku lodi Nathaniel Palmer, zabránit kontaktu s nákazou a příslušné zdrojové meteority zlikvidovat účinnou náloží viridia.
       Jednoduché, ne?!
       
       Ledoborec Nathaniel Palmer si najal soukromý podnikatel k výzkumným účelům. Jím také najatí výzkumní pracovníci se mají věnovat důkladné analýze složení antarktických meteoritů; slibuje si od ní získání důkazu, že život na planetě Zemi nevznikl na jejím povrchu, ale byl sem zavlečen právě některým kusem kosmické horniny odněkud z hlubin nekonečného kosmu.
       Vědecký tým tvoří Renee z Chile (je velmi oddaná své práci, ale každou volnou vteřinu směřuje svůj pohled k malé fotce ve skleněném rámečku, na níž je vyfocena její malá dcerunka) a dva její mužští kolegové. Posádku ledoborce pak kromě kapitána, hlavního strojníka a palubního doktora několik „obyčejných“ polárních námořníků.
       Už bylo analýze podrobeno několik desítek vzorků, zatím bez jakékoliv známky po jiné než neživé substanci.
       
       Loď Parcival se z časoprostoru na oběžnou dráhu Země vyloupne přesně v ten den, měsíc a rok, jak bylo naprogramováno. Zbývá tedy jen přistát v blízkosti ledoborce a provést úkol.
       Kapitán Foster v křesle hlavního pilota řídí let a diskutuje se svým zástupcem, druhým pilotem a zbytkem velení letu další postup (zda vzbudit zbytek posádky, jak se ozbrojit, plán po přistání, používání antidota proti moru atd.).
       Ten, kdo vybíral členy posádky pro tento pro další vývoj života na Zemi veledůležitý let, se šeredně spletl. Možná vybral geneticky odolné a vhodné jedince, polovina z nich je však morálně zdevastovaná. Pod vedením Fosterova zástupce Daltona se tito časoprostoroví šmejdi vzbouří proti kapitánovi a násilím převezmou velení na lodi.
       Tedy, abychom byli přesní, chtějí převzít.
       Mají totiž proti sobě Fostera, který jim smělý plán vzpoury překazí.
       Tedy, abychom byli přesní, chce překazit.
       Okamžik překvapení a přesila na velitelském můstku jsou totiž natolik rozhodující, že Foster jen stačí utéct do výzbrojního skladu, zde vyzvednout nálož a hermeticky se uzavřít v pilotní kabině. Zbytek lodi je ovládán vzbouřenci, nepomůže ani otevření palub přímo do okolního prostoru. Takže když Foster přistává v Antarktidě, už má za zády téměř na cimprcampr rozstřílené dveře a rozzuřené vzbouřence.
       Tedy, abychom byli přesní, chce přistát.
       Spíše totiž nouzově havaruje. Hlubokou brázdou zakončený „držkopád“ jen stěží přežije Parcival celistvý a opět schopný dalšího letu.
       Otřesený Foster se vypotácí ven, v jeho stopách pak zakrátko vyrazí dva ze vzbouřenců. Foster jim uniká pouze chvíli. Dožene ho vystřelená šipka, která ho má za úkol omráčit. Ale jen ho na okamžik znehybní, takže když k němu doběhnou vzbouřenci, Foster je přemůže, omráčí a zmizí v bílé pustině. S futuristickým batohem, v němž ukrývá antidota a nálož.
       Průlet Parcivala atmosférou pochopitelně nemůže uniknout pozornosti posádky ledoborce, zvlášť když se odehraje za tmy. Ohromná ohnivá koule, křižující noční oblohu, zmizí ve sněhu těsně za obzorem. Ráno se pochopitelně tříčlenný výzkumný tým vydá spadlý objekt hledat, protože jeho členové jsou přesvědčení, že nemohlo jít o nic jiného než meteorit. V mrazu, vichru, v téměř sněhové bouři naleznou dvě věci: v „přistávajícím“ Parcivalem vyhloubené brázdě pár meteoritů (vezmou do igelitových sáčků jako vzorky) a na sněhové pláni vyčerpaného Fostera v bezvědomí.
       Vše, co nalezli, vezmou na loď.
       
       /z hlediska časových paradoxů jde o zcela obyčejnou příčinu, která z pohledu zúčastněných osob následuje až po následku; nic výjimečného - ale také nic zavrženíhodného/
       
       Obojí jim přinese zkázu.
       Z meteoritu se na posádku přenese mor a několik jich zabije.
       Fostera pronásledující vzbouřenci zabijí zbytek.
       
       Nepředbíhám.
       Jen jsme velice stručně shrnul děj mezi dopadem Parcivala a závěrečným vyvrcholením časové smyčky (dostanu se k tomu). Tu výplň tvoří (rádoby) akční scény, v nichž se Foster v péči Renee dá rychle do pořádku, posádka ledoborce najde Parcivala a v ní ozbrojené nepřátele, ozbrojení nepřátelé napadnou ledoborec, Dalton chce po Fosterovi antidota i výbušninu, Foster nechce Daltonovi nic dát, umírá jeden za druhým, třetím i čtvrtým, jeden na mor, druhý výstřelem, třetí při pokusu přivést pomoc, čtvrtý na mor atd. atd.
       Výsledkem je, že Renee umírá střelena, majitel výzkumu sestřelen ve vrtulníku, doktor na mor atd. atd.
       Fosterovi se podaří, navzdory moru, který nakonec i přes jeho velkou snahu udeřil, dovést misi do zdárného konce, to znamená, že umístí nálož tam, kam měl, a ta zničí velkým žárem a ohromným rozsahem výbuchu to, co měla.
       Těsně před explozi se Foster doplazí do kabiny Parcivala a odstartuje zpět po směru toku času do své doby, která by jeho zásahem měla být zachráněna.
       V posledním záběru před epilogem se v náručí se svou ženou a synkem, kteří v jeho divokých snech v průběhu událostí znovu a znovu umírali na nezastavitelný mor, kráčí vstříc obzoru se zapadajícím sluncem.
       
       Tak a teď ten epilog:
       O šest měsíců dříve.
       Do jedné restaurace v chilském hlavním městě přichází Renee se svou malou dcerkou.
       Objednává něco u baru, na chvíli spustí malou z očí.
       Holčička se zaběhne.
       Renee ani nestačí propadnout panice vystrašené matky, když se dveře restaurace otevřou a vejde Foster s dcerkou v náručí.
       Renee nadšeně děkuje.
       Muže, který se zčistajasna tady zjevil, nezná, ovšem on se tváří, jako kdyby byli kdovíjak dlouholetí známí.
       Foster pohybem hlavy odmítá díky, pomoc mladé krásné ženě je samozřejmostí. Pak ale bezstarostnost odhodí a má k Renee moralistický projev, jehož hlavním mottem je „neopouštět malé dítě, zůstat s ním, dokázat mu lásku, za prací je možno cestovat kdykoliv později, až se dítě postaví na vlastní nohy“.
       Foster odchází.
       Majitel výzkumné laboratoře vchází a hurtuje na Renee, že by se neměla flákat a jít pomáhat nakládat.
       Renee s posměšným úsměvem dává najevo, že změnila svůj životní postoj. Nenechá tady dcerku samotnou, je jí totiž jasné, že by se na několikaměsíční plavbě Antarktidou kvůli nějakým bláznivým meteoritům steskem takřka utrápila. Možná to slíbila – ale nikam nepojede. Zůstane s dcerkou.
       
       Tak – a teď abych to rozebral.
       Snad se moc nespletu. A kdybych přece jen u jel, dejte vědět, otisknu opravu/omluvu a váš názor samozřejmě také.
       Foster odcestuje dvě sta let v čase zpět. Odjede ze světa, který je zničený morem, jeho žena i synek mu podlehli také. Splní misi, odvrátí rozšíření moru, zachrání Zemi. Nasedne do lodi a odletí v čase o ony dvě stovky let zpět. Tady se setká se ženou i synkem … no, a to je právě podle mne úplný nesmysl. Tedy, samozřejmě, mohlo se to po jeho zásahu do (ne)nákazy morem odehrávat tak, jak on „zažil“ (seznámení všech jeho předků a předků jeho manželky tak, jak v předchozí časové větvi, stejně jako naprosto identický sled všech událostí), ale spíše si myslím, že k tomu nemohlo dojít a tudíž poslední záběr na harmonicky fungující Fosterovic rodinku mi připadal scénáristicky hodně, hodně laciný.
       Pak se Foster musel v čase vrátit ještě jednou a vymluvit Renee její výzkumnickou cestu na ledoborci Nathaniel Palmer. Jenže tím opět změnil vývoj událostí, čímž ovlivnil průběh plavby ledoborce a tudíž není jasné, zda a jak dojde k objevu meteoritů s morem. A pokud k němu dojde i navzdory nepřítomnosti Renee, bude muset Foster zpátky časem ještě nejméně jednou.
       A teď mě něco napadlo: pokud si tak chtěli tvůrci otevřít dveře k natočení dvojky, nemohli to udělat lépe. Podle dostupných informací ale dvojka zatím nevznikla. Ostatně, velmi bych se divil, že by na ni někdo po (ne)kvalitě jedničky dal peníze ….
       
       Standa Čermák
       „půl hvězdičky“