Země původu: USA, 2003
       Doba trvání: 119 minut
       Originální název: Paycheck
       Kamera: Jeffrey L. Kimball, Gregory Lundsgaard
       Scénář: Dean Georgaris
       Produkce: John Woo, John Davis aj.
       Hudba: John Powell
       Režie: John Woo
       Hrají: Ben Affleck (Michael Jennings), Uma Thurman (Rachel Porter), Aaron Eckhart (Jimmy Rethrick), Paul Giamatti (Shorty), Colm Feore (Wolfe), Joe Morton (agent Dodge), Michale C. Hall (agent Klein) aj.
       
       
       Mám rád filmy, ve kterých se pracuje s časem jako cestovním rozměrem.
       Nejraději mám časovky, tedy ty filmy, v nichž hrdinové cestují časem tam a zase zpátky (všechny tři díly Návratu do budoucnosti, Terminátoři atd. atd.), nicméně i ty filmy, kde je nějakým způsobem ovlivňována současnost pomocí např. vidění do budoucnosti, nejsou k zahození (Frekvence, Next, Osudový dotyk atd. atd.). K nim patří i Výplata.
       
       Letopočtově současnost.
       Úrovní techniky a elektroniky lehce vzdálená budoucnost.
       Michael Jennings je velmi vyhledávaný expert. Spolupráce s ním probíhá asi takhle (demonstrováno úvodní dvacetiminutovkou děje):
       Michael navštíví veletrh elektroniky. Obdivuje nový výstřelek v zobrazovací technice firmy ACR – monitor, který poskytuje trojrozměrný obraz, vystupující z něj jako prostorový reliéf.
       Jeden kus zakoupí.
       V podpaží s ním doputuje na předem určené místo, kde je vybraným právníkem společnosti, která si ho najala, na dva měsíce a sám uzamčen v laboratoři, z níž bez jakéhokoliv spojení s vnějším světem vyjde až za dva měsíce.
       Během svého „uvěznění“ rozebere monitor na ty nejmenší kousky, jaké to lze, „přečte“ technologii a sestrojí nový monitor s podobnou zobrazovací technikou.
       Po určené době (tady jsou ty dva měsíce) předvede výsledek vedení svého dočasného zaměstnavatele.
       Při předváděčce stojí na stole vedle sebe dva monitory, na obou svůdná rusovláska v červených šatech provádí stejné pohyby a stejným plastickým způsobem vyčnívá z obrazovky.
       „Na první pohled dva stejné monitory,“ vychutnává si Michael stupňující se nervozitu přítomných kravaťáků, notně podpořenou dosud neukojenou zvědavostí. „Až na to, že ten můj nový princip zobrazování monitor nepotřebuje,“ konečně ze sebe Michael vysype tajemství, na němž pracoval dva měsíce a zároveň odloží jeden z monitorů na stranu. Žena v červených šatech ovšem zůstane ve stejné pozici. Ona totiž nebyla vůbec v obraze, promítaném na Michaelově monitoru. Její trojrozměrná postava vycházela přímo ze základní desky.
       „Tohle porazí ACR na hlavu,“ prohlásí ředitel firmy Nexim.
       Michael je odveden do firemní laboratoře, kde ho – opět za asistence právníka, v tomto případě pohledné právničky – technik Shorty, Michaelův velmi dobrý přítel, podrobí proceduře zahřátí mozku a vymazání paměti přesně od toho bodu v minulosti, kdy si „domů“ přinesl nový ACR monitor, až do současné chvíle. Po úspěšném výmazu posledních dvou měsíců z paměti obdrží Michael šek na dohodnutou sumu. Velmi masitou sumu, která mu zajistí dostatečně pohodlný život až do dalšího kšeftu.
       Po příchodu domů (skutečně domů) najde tady Michael obálku, v níž je ve složené pozvánce novinový výstřižek s asi takovýmto obsahem: Nexim položila svým novým technickým zázrakem ACR na lopatky.
       „Vidím, že se ti to povedlo. Přijď na večírek,“ písemně ho zve kamarád ze školy, nyní majitel velkofirmy na počítačové technologie Allcom, Jimmy Rethrick.
       Michael je požitkář, pozvání bez rozmyslu přijme. Jednak už dva měsíce neměl ženu, jednak z toho může koukat další kšeft. A s Allcomem by to nemuselo být vůbec k zahození …
       Michael s sebou vezme Shortyho.
       Ani on a ani Shorty ale vlastně neví, proč.
       Proč?
       Protože hned u dveří si Michael vybere tu nejnápadnější ženu, kterou uvidí, a Shortyho nechá napospas davu. Proč ho tedy vlastně bral s sebou?!
       Blonďatá a na první pohled ne krásná, o to však svůdnější, Rachel Porterová kupodivu dá Michaelovi košem. Ne že by Michael nebyl hezký, urostlý nebo sexy. To jen Rachel nepatří k ženám, které roztahují svůdníkům stehna hned po prvních pěti minutách nudného plkání. Sdělí mu, že pracuje jako bioložka na tajném projektu v Jimmyho firmě a ladně ho nechá večírkovému osudu.
       Vzápětí Michael potkává Jimmyho a ten ho naprosto cíleně odvede do své pracovny, zavře dveře a jde k věci:
       „Mám o tebe zájem,“ začne „oklikou“. „Jediné, co ti mohu říci před samotným započetím projektu, že jde o optiku a že to celé bude trvat tři roky,“ zakončí Jimmy svůj krátký a úderný proslov šokující číslovkou.
       „Ty jsi blázen!“ odvětí Michael bez váhání. „Rekord je osm měsíců a ten držím já,“ prakticky Michael vylučuje spolupráci s Jimmym, protože tak dlouhý výmaz paměti ještě nikdo nepodstoupil.
       „Mysli, kamaráde,“ nedá se Jimmy. „Já ti nenabízím jen tak obyčejnou práci. Nechci, abys zahodil zbůhdarma tři roky. Nabízím ti výměnu: tři roky práce a pak bezstarostný zbytek života. Budeš-li úspěšný, mluvíme o osmimístné částce …“
       Ne snad že by takové množství dolarů samo o sobě rozhodlo. Michael už delší dobu přemýšlí o předčasném důchodu a užívání si, také si uvědomuje určitá rizika, spojená s častým mazáním vzpomínek.
       Po probdělé noci Michael nabídku přijme.
       Do sídla Allcomu přijde prakticky bez ničeho; tentokrát nemusí žádný zázrak techniky, vhodný ke kopírování, kupovat.
       Ve vstupním vestibulu se ho ujme šéf firemní ochranky Wolfe:
       „Bydlet budete tady. Žádný kontakt s vnějškem, veškerá korespondence, i ta e-mailová, bude tvrdě cenzurována. Všechny osobní věci odložíte tady a pak půjdeme k panu Rethrickovi,“ komunikuje Wolfe komisním způsobem a jednotvárným hlasem.
       „Kamaráde, to jsem rád, že tě znovu vidím,“ Jimmy Rethrick je mnohem žoviálnější. „Mám radost, že jsi souhlasil. Po pár formalitách tě odvedu do laboratoří.“
       Jednou z těch formalit, které měl na mysli Jimmy, je vpíchnutí speciálního izotopu. Pomocí něj bude za tři roky lépe a přesněji nalezen tento okamžik na časové ose a nebude tak potřeba zahřívat mozek a riskovat jeho přehřátí při hledání té správné počáteční vzpomínky pro výmaz.
       Dalším bodem programu je pak seznámení se členy týmu, tím nejdůležitějším je William Dekker, zřejmě autor původní myšlenky, která stojí za tím, čím se bude Michael zabývat příští tři roky.
       Než se ale za nájemným skvělým mladým vynálezcem zavřou tlusté dveře velkého sálu, potká Michael znovu Rachel.
       Ta vládne firemnímu skleníku, kde pomocí složitého systému trysek, malých turbín, vrtulí, potrubí, kabeláže a neviditelné elektroniky ovládá podnebí a počasí uvnitř skleněné haly. Malým dálkovým ovládáním umí stejně tak rychle rozpoutat větrnou bouři a hromy i blesky, jako ji skončit.
       Opět mezi nimi prolétne jiskra, vzduch je nabitý erotickou energii, skoro jako kdyby Rachel tuto stránku lidské fyziky nastavila svým ovladačem na maximum.
       William Dekker otevře záhadně vyhlížející kufřík. Vytryskne z něj matná záře.
       Už ani tohle si ale Michael nepamatuje, když se za tři roky probudí v Jimmyho kanceláři, bohatší o obrovské množství peněz, chudší o tři roky vzpomínek, zážitků, zkušeností, znalostí.
       Byl úspěšný.
       Vrátí se domů.
       Odemkne.
       Rozdíly oproti minulým návratům jsou dva.
       Tím prvním je zakrytý nábytek, aby na něj tři roky nesedal prach.
       Tím druhým stav Michaelových akcií. Bezprostředně po zabouchnutí dveří zapnutý laptop ukazuje neuvěřitelnou částku: 92.016.000,- USD!!!
       Bohatí lidé mají na starost prakticky jedinou věc: dojít do banky, zajistit investice i úročené vklady a vybrat hotovost na svůj rozmařilý život.
       To přesně udělá Michael.
       Úřednice ho v bance Reddy Grant přivítá mile, s úsměvem. S úsměvem mu také ovšem sdělí, že sám a osobně se před deseti dny svých akcií vzdal, takže mu žádnou hotovost nemůže z té nuly, co na účtu zůstala, vyplatit. Jediné, co mu může dát, je obálka s osobními věcmi. Podle průvodky by měla obsahovat dvacet předmětů.
       Šokovaný Michael je vysype na stůl.
       Před jeho očima se objeví brýle, hodinky, dámský deodorant, zapalovač, nějaké papírky a další obyčejné předměty denního užívání.
       „Co mi to tu vykládáte za blbosti? Máte snad dojem, že tenhle sprej má cenu čtyřiceti miliónů? Nebo snad tyhle brýle mohu prodat za dvacet miliónů? Proč bych tyhle tretky, proboha, vyměňoval za pohádkové bohatství?!“ křičí Michael jako smyslů zbavený na ženu, jež neví, co se děje. Ten chlap si snad vůbec nepamatuje, že tu byl ….
       Michael je muž činů a rychlého úsudku. Volá proto Rethrickovu kancelář, zřejmě jedině od Jimmyho se může dočkat nějakého vysvětlení, proč nemá peníze za odvedenou práci na svém účtu.
       Nedovolá se, majitel Allcomu bude až odpoledne.
       S obálkou, plnou zbytečností, se Michael vrátí domů.
       Naštvaný, frustrovaný, znechucený.
       Sotva za ním zaklapnou dveře bytu, ocitne se ve svém malém království.
       Měl by se uklidnit.
       Ale nemůže.
       Něco není v pořádku.
       Tyhle dveře jsem přece ráno zavíral.
       A tyhle jsem za sebou před chvíli přece zabouchl!
       Něco zatraceně není v pořádku!!
       Byt zná nazpaměť, proto na útok prvního ozbrojeného muže v obleku může reagovat už s baseballovou pálkou v rukou. I druhého útočníka naučenými chvaty dostane za zem. Jenže chlapů s pistolemi a kravatami je v bytě dost na to, aby ho dostali. Zvlášť když nečestně a nesportovně použijí taser. Lehce ho přemůžou.
       Je krátce před třetí hodinou odpolední.
       Michael se v krátké době probere ve známém křesle. Jenže tentokrát není v žádné spřízněné firmě, nestojí u něj Shorty. Nachází se v budově FBI, kolem něj stádo nadržených agentů, připravených vymlátit z něj všechno, co ví. Na jeho žádost o právníka se jen usmívají pod neexistující vousy a neustále opakují jedny a ty samé otázky:
       „Co jste dělal ve firmě Allcom?“
       „Znáte Williama Dekkera?“
       „Věděl jste, že zemřel přirozenou smrtí? Že přirozeně vypadl z okna?“
       „Podílel jste se v posledních třech letech na tajném výzkumu vojenské technologie, kterou Dekker po svém vyhazovu prodal Allcomu?“
       „Jak je možné, že se váš podpis nachází na patentových přihláškách tajných technologií?“
       Michael je ve své podstatě zloděj cizích technologií, podílí se na průmyslové špionáži, nicméně jeho stylem nejsou vraždy, vlastizrada ani podpora terorismu či protiprávního ovládání (pod)světa. Proto odpovídá:
       „Nevím.“
       „Ne.“
       „Nic.“
       „Nepamatuji se.“
       A pak už nakonec kápne božskou:
       „Nechápete snad, co se vám tu snažím vysvětlit? Prostě mi vymazali vzpomínky na poslední tři roky, takže je mi líto, ale nemohu vám odpovědět na nic z toho, na co se mě ptáte. Nic si totiž nepamatuji.“
       Výslech vedou dva zkušení agenti, Klein a Dodge. Vidí na Michaelovi, že má skutečně strach a že skutečně nic neví. Proto ho na křesle připoutají a nasadí mu na hlavu dobře známou polohelmu. Když si nic nepamatuje, zkusí, jestli mu tam náhodou v mozku nějaké zasunuté vzpomínky nezůstaly.
       Přístroj se probere příslušnou částí mozkovny, najde však tupé prázdno, vyplněné chaotickou změtí nejasných obrysů, barev a tvarů.
       „Nezůstalo mu tam vůbec nic,“ konstatují agenti. „Mluví pravdu.“
       Michael přežije zahřátí mozku bez úhony.
       Je lehounce po třetí hodině odpolední.
       Je však stále připoutaný a bezbranný proti všemu, co si vyšetřovatelé FBI zamanou.
       Agent Dodge dostane chuť na cigaretu.
       „Nemá z vás někdo cigáro?“ ptá se kolektivu.
       „Vem si jednu z těch jeho,“ prohlásí kolega od stolu a hodí mu krabičku cigaret z Michaelovy obálky, kterou vzal z hromádky předmětů, jimiž se právě probíral.
       Je přesně 15:03.
       Dodge slastně vdechuje první kouř z právě zapálené cigarety.
       Zakloní hlavu a vidí kouř stoupat ke stropu.
       Teprve teď si uvědomí, jakou udělal kravinu.
       Kouř dorazí k citlivému detektoru kouře a ohně a hned jeho první molekuly spustí protipožární alarm. Ze stropu začne do prostoru proudit hasicí směs a vše, co se v místnosti nachází, se přepne do nouzového režimu: zhasnou světla, rozsvítí se nouzové osvětlení, počítače archivují spuštěná data, pouta na Michaelových rukou a nohou se automaticky rozpojí.
       V místnosti, která je ovšem spíše velkým sálem, zavládne zmatek. Velké množství osob, jež se zdržuje, do sebe vráží, jeden druhému překáží.
       Dodge křičí rozkazy, aby zajistili Jenningse.
       Michael je volný, už stojí u stolu a bere si zpět to málo, co mu z posledního kšeftu zůstalo – nahrne do obálky vše, co z ní bylo před desítkami minut vysypáno (hodinky ale nemusí, ty mu připnul na ruku Dodge, aby mu dokázal, že mu padnou, že jsou jeho). Tak nějak bezmyšlenkovitě si nasadí brýle proti slunci.
       Jejda!
       Vidí s nimi, jako kdyby v sále žádný oblak hasicí směsi nebyl!
       Michael využije náhlé výhody a dere se k východu. Cestou musí několik agentů skolit, protože se mu vehementně snaží zastoupit cestu, nicméně brýle a tím pádem jasný zrak jsou jeho mocným spojencem.
       Dostane se z budovy, ovšem s pronásledovateli v patách.
       
       Před budovou FBI je na ulici několik stolků zdejší kavárny. Wolfe si u jednoho z nich pochutnává na višňovém dortíku, oči přilepené ke vchodu do FBI centrály. Podívá se na hodinky, je stále 15:03. Michael nikde. Záležitost byla tedy vyřešena. Poslední pohled k FBI budově. Proboha, jak je to možné?! To je přece Michael! A peláší, jako kdyby ho rozzlobení agenti FBI pronásledovali! No jo, oni ho opravdu pronásledují!
       Znepokojený Wolfe se vydá do centrály svého zaměstnavatele.
       
       Kam teď?
       Co takhle autobusové nádraží?!
       Už je tam! Všude fronty, každý cestující, který chce projít turnikety na nástupiště, musí mít zakoupenou jízdenku.
       Kdosi do Michaela vrazí, tomu vypadne obálka z ruky a vysype z ní podlahu část předmětů. Mezi nimi i celodenní jízdenka na autobus.
       Paráda!
       Michael rozráží dav před turnikety, projíždí jízdenkou čtečku, masivní kovové čelisti se před ním rozevřou a on může znovu navýšit svůj náskok.
       Když agenti FBI vyběhnou ze vstupní budovy na soustavu nástupišť, Michael je pryč.
       Sedí v jednom autobusu.
       Neví, kam jede a ani ho to nezajímá.
       Nikdo si ho nevšímá a on si nevšímá nikoho. Oči má jen pro předměty, nacházející se v obálce. Jeden po druhém je vyndává, nechápavě prohlíží a pokládá na obálku na klíně. Asi čtvrtým předmětem je stříbrný prstýnek. Vypadá snubně.
       Už není pravda, že si Michaela nikdo nevšímá. Zpovzdálí ho pozoruje šmejdský teenager, který zaregistruje prstýnek a okamžitě ukuje plán krádeže. Přiblíží se k nic netušícímu Michaelovi, jakoby se nechá smýknout v zatáčce, upadne na Michaela a zručně mu stříbrný klenot vyčadí. Michael krádež zpozoruje pozdě, ale stačí za mladíkem vyběhnout z autobusu ještě na stejně křižovatce, kde zlodějíček rozrazil dveře a vyskočil.
       Michael ale mladíka nepronásleduje.
       Všimne si totiž, že ho autobus zavezl přímo před budovu banky Reddy Grant. Vběhne dovnitř a rovnou do kanceláře oné úřednice, která na něj přivolala FBI.
       „Nemusíte se mi omlouvat, že jste na mne poštvala federály. Potřebuji jen vědět, kdo mi poslal tu obálku!“ vychrlí na vyděšenou ženu.
       „No, přece vy sám!“ A ukáže mu průvodku, která byla doručena společně s obálkou. Skutečně je tam typicky rozmáchlý Michaelův podpis a douška, že zásilka obsahuje dvacet předmětů.
       Michael už ničemu z nového vývoje svého života nerozumí. Rethrick mě, zdá se, podrazil. Proč? Co se dělo uplynulé tři roky? Proč jsem se, já idiot, vzdal takového bohatství?
       Uspořádat myšlenky se Michael odebere do odlehlého motorestu.
       Musí si ujasnit myšlenky a – hlavně!! – projít si předměty z obálky. Je to jediné jeho východisko. Pokud si je poslal on sám, musí mít nějaký skrytý význam.
       V relativním bezpečí motelového pokoje rozloží Michael předměty po posteli.
       Cigarety, brýle, lístek na autobus a prstýnek už nemá.
       Zbývá mu:
       obyčejná kancelářská sponka
       vstupní magnetická karta do firmy Allcom
       dámský deodorant
       obyčejný zapalovač
       umělohmotná ampule se sedmi ocelovými ložiskovými kuličkami
       klíč od auta
       klíč s kulatým kovovým přívěskem s nápisem Edison
       téměř vyluštěná křížovka, vytržená z nějakého časopisu
       sklo z lupy
       malý papírek obdélníkového tvaru; na jedné straně nápis (Tam, odkud vězeň se dívá, poklad dole se skrývá), na straně druhé číselná kombinace neznámého určení 17 44 4 26 37 40 22
       hodinky
       ostrý náboj do revolveru
       mince
       imbus klíč
       zápalky v papírovém obalu, reklamní předmět spořitelny New Liberty (telefonátem na informace Michael zjistí, že spořitelna tohoto jména neexistuje)
       Žádný z těchto předmětů Michaelovi nic konkrétního neříká; neexistující spořitelna navíc celou záležitost spíše zkomplikovala než objasnila ….
       
       Musím přerušit tok děje a vstoupit do něj připomínkou: kdyby si Michael předměty přepočítal (tak jako já několikerým puštěním této inventarizační scény), zjistil by, že jich má s těmi, které už nemá díky pobytu na FBI a cestě autobusem, jen devatenáct. A ne dvacet, jak bylo psáno na průvodce. Já ví, možná prozrazuji něco, co se v ději teprve stane. Ale já jako divák jsem měl možnost si toho všimnout, čtenář tuto příležitost nemá. Navíc, pokud by si čtenář předměty přepočítal v mém textu, dojde k číslu 19 a bude si zákonitě myslet, že jsem já na jeden zapomněl. Ne, nezapomněl. Ale nebojte, více už neprozradím
       No tak dobře, něco přece jen. Kdyby totiž Michael předměty přepočítal, ten dvacátý by při své inteligenci objevil. A ušetřil by si moc a moc starostí. Jenže to by měli scénárista a režisér utrum!
       
       Nějak tenhle zamotaný rébus musí přece rozluštit! Co takhle Shorty?! Od slov neměl nikdy Michael daleko k činům, proto zvedne pokojový telefon a Shortymu zavolá.
       „Union Station, ve dvě odpoledne“ odpověď Shortyho je lakonická. Skoro jako kdyby si byl vědom, že by mohl být odposloucháván či že by kontakt s Michaelem mohl být pro něj nebezpečný.
       Ovšem na místě setkání Shorty připadá Michaelovi bezstarostný jako kdy jindy, je na něm patrná jedna jediná změna: příšerná hučka na hlavě. Tři roky nezanechaly na jeho vzhledu žádnou jinou stopu.
       O to více je obezřetný Michael. Zatímco sedí v nákupním areálu u Union Station v kavárně, rozhlíží se kolem a registruje každou tvář, každou událost, každý detail.
       Když si všimne místního uklízeče, jak si odemyká dveře do útrob centra stejným klíčem, jaký má Michael v obálce, zpozorní o tři až čtyři řády více. Nejsem tady náhodou, tohle musí mít nějakou souvislost, honí sem u hlavou, zatímco se Shortym probírá, co by mohlo být za vším tím, co prožívá.
       Netrvá to dlouho a Shorty také znervózní.
       „Já ti říkal, že to u Rethricka nemáš brát,“ vychrlí ze sebe poté, co se dozví od Michaela jméno Williama Dekkera i o okolnostech jeho smrti. „To teď můžou jít po tobě …. po nás!“
       A pak to najednou Michaelovi všechno sepne.
       Příčinou je puštěná televize nad Shortyho hlavou, přímo před Michaelovýma očima. Probíhá na ní losování soutěže Lotto. Na obrazovce, v její dolní části, se jedno po druhém, objevují čísla, která Michael hodně dobře zná: 17 44 4 26 37 40 22. Myslel si, že tvoří bezpečnostní kód, přístupové heslo, číslo účtu či něco podobného. Vylosovaná čísla Lotynky ho ale nenapadla. A teď jsou tady, přímo před jeho očima:
       „Ale cesty časem jsou přece nesmysl. Einstein to jednoznačně dokázal,“ argumentuje Shorty proti Michaelově verzi událostí, kterou mu právě přetlumočil.
       „Jo, jasně, cesty časem jsou skutečně nesmysl. Co ale takhle vidět do budoucnosti, aniž by člověk časem cestoval… to by šlo, ne?!“
       
       „Něco jsi přece musel udělat jinak,“ rozohňuje se Rethrick na Wolfa.
       „Nic, pane, opravdu. Jedl jsem koláč, zvedl jsem se k odchodu a pak jsem ho uviděl. Živého a zdravého …“, brání se Wolfe. To by mu tak ještě scházelo, aby ho šéf obvinil, že v tomhle případě něco zanedbal ….
       „Vždyť měl přece v 15:03 umřít. Stroj to předpověděl,“ je si svou věcí jistý Rethrick. Ale jen do chvíle, než tato slova vyřkne. „Kontroloval někdo stroj poté, co Michael odešel?“ ptá se, ale na odpověď nečeká.
       S Wolfem v patách kvačí do tajné laboratoře.
       Po zadání přístupové kódu se před Rethrickem otevřou velepevné ocelové dveře, chránící jeho tajemství č.1. Ovládací pult stroje, který se tu nachází, vypadá jako lyžařský trenažér: stoupnete si do jakési ohrádky, ruce umístíte na půlkulatá ovládací zařízení, vše pochopitelně v provedení nejmodernějšího designu, supermoderní elektronikou napraná střeva stroje si Rethricka identifikují a po konfirmaci jeho totožnosti spustí úvodní sekvenci programu.
       Stroj naběhne.
       Rethrick se nemůže dočkat, až přijde záhadě nemrtvého Michaela na kloub.
       Úsměv mu ale brzy zamrzne na rtech.
       Na ohromné obrazovce, pokrývající celou přední stěnu ohromné laborky, se objeví nápis Error 41.
       Hned je jasné, co se podělalo. Vlastně se nepodělalo nic. To jen Michael před svým odchodem zabezpečil stroj tak, aby ho nemohl nikdo spustit. Rethrick ihned přikáže svému dvornímu (až po Michaelovi, samozřejmě) technikovi Stevensovi, aby stroj odblokoval.
       Stevens mu dá první informace zakrátko: nebude to tak jednoduché. Michael je po čertech mazaný – nezablokoval chod softwarově, ale někam do útrob vložil hardwarový klíč, který, pokud je tam, kde je, znemožňuje spuštění. A najít ho v té záplavě elektrických desek bude pěkná fuška.
       
       Michaleova zbystřená pozornost zaregistruje podivuhodně čilou aktivitu okravatovaných individuí ve své blízkosti. Je mu úplně jedno, jestli to je FBI či Rethrickovi pohunci. Důležité bude přežít příští tři čtyři minuty. Tři až čtyři minuty palby, to je jasné.
       Pistole s tlumiči v jejich rukou, maskované složenými novinami, začnou tiše chrlit olovo. Naštěstí pro Michaela a Shortyho je ale jejich současné okolí plné lidí a nejrůznějších zábavních (balónky, maskovaní maskoti apod.) a potravinářských (mrazicí pulty, chladicí pulty, stránky, slunečníky apod.) rekvizit, takže skrýt se před výstřely není zase tak zcela nemožné.
       Michael vtiskne Shortymu do rukou klíč s přívěskem Edison a ukáže mu, kterými dveřmi má zmizet. Shorty tak pod těžkou palbou učiní. Sotva za sebou zabouchne, zorientuje se v prostoru. Čtyřmi rychlými pohyby překlopí čtyři velké jističe do polohy „vypnuto“, čímž vyřadí z činnosti veškeré osvětlení.
       A umožní Michaelovi také zmizet.
       Není jiné cesty než jinak nepřístupným zázemím městské podzemní dráhy. Michaelovi útěk značně ztěžuje velký počet vyzbrojených zabijáků.
       Jsou mu čím dál blíž, už nebude jen stačit utíkat a krýt se za potrubím a sloupy. A tak Michaelovi opět pomohou předměty z obálky. Pomocí spreje a zapalovače vyrobí Michael malý provizorní plamenomet, kterým odvrátí útok jednoho pistolníka.
       Pak už zůstane jen on a Wolfe, čímž se dostáváme i k identifikaci útočníků; jsou to Rethrickovi pohunci.
       Wolfe je děsně mazaný. Mohl by Michaela klidně odprásknout, třeba i popravit, ale raději se pokusí to nastrčit jako přinejmenším nešťastnou náhodu. Zažene Michaela do tunelu metra a skloní hlaveň na hlavu namířené pistole až ve chvíli, kdy se blíží vlak. Michael musí napnout všechny síly, aby před vlakem utekl. Postupem času je mu ale jasné, že metru nemůže v úzkém tunelu utéci ani se mu vyhnout. A znovu pomůže obálka. Pomocí kancelářské sponky vyrobí Michael provizorní zkratovadlo (krásné slovo, ne?!), narve ho do spínací skříňky rozvodu elektřiny a utíká dál doufaje, že trik zabere.
       A trik zabere.
       Vlak se zastaví Michaelovi těsně za zády.
       
       Do hry vstupuje třetí subjekt.
       FBI.
       Agenti, hnáni státním návladním, jdou po Michaelově stopě jako slepice po vydatném plivanci. Případ zkoumají ze všech možných úhlů a stran, přehrávají Michaelovy paměťové záznamy zepředu dozadu a zase zpět, zkoumají Dekkerovu minulost minutu po minutě, skládají mozaiku faktů i domněnek. Pomalu ale jistě se blíží k závěru, z něhož bude naprosto jasné, jaký výzkum Michael Jennings pro Allcom tři roky prováděl.
       
       Večer, v motelovém pokoji pomůže Michaelovi náhoda. Na papírový obal zápalek dopadne několik kapek vody a červená barva se rozpije. Michael všechnu červenou smyje, odhalí, že pod jejím nánosem se skrývá jiný nápis: Café Michel na bílém podkladě.
       „Promiňte, ale zapomněl jsem, jestli jsem si u vás náhodou nezamluvil stůl,“ říká prakticky vzápětí do telefonu číšníkovi z Café Michel. „Ano, Jennings. Ne, neruším to, přijdu.“ Instinkt ho opět nezklamal. Schůzka, kterou zorganizoval, ale nepamatuje si to, může leccos objasnit. S kým se asi potká?
       
       Jimmy Rethrick je odhodlán použít všech dostupných a klidně i nečestných a podvodních praktik, jen aby dopadl Michaela a přivedl ho zpět do Allcomu odblokovat stroj. Proto svou pozornost zaměří na Rachel Porterovou, ženu, s níž Michael strávil podstatnou část uplynulých tří let.
       Zazvoní u jejího bytu.
       „Ahoj, promiň, že jdu tak brzy ráno, ale nemám dobré zprávy. Michael opustil projekt, sebral se a zmizel. To víš, peníze, které utržil zřejmě převážily všechno ostatní,“ Jimmy se tváří zkroušeně, ale v duchu se směje, jak se mu daří udělat Rachel díru do hlavy a řádně ji nabudit, aby udělala nějaký krok, který by mohl hordu lovců dovést k Michaelovi. Je rád, že už dávno nechal zabudovat i v Rachelině bytě spoustu kamer a mikrofonů. Teď je může využít ke špiclování Racheliných kroků, hovorů i činů.
       Jenže zatím pozorování nešťastné Rachel nepřináší kýžený výsledek. Žena je ve sprše, brečí, lituje se a užírá žalem. Až teprve po chvíli Jimmymu dojde, že to, co stéká Rachel po tváři a mísí se s horkou vodou ze sprchy, jsou slzy štěstí.
       Jakmile odejde Rachel do práce, pošle Wolfa i s týmem do bytu, aby ho pořádně prohledali. Mimo jiné také přes telefon a kamery nasměruje Wolfa do stejné pozice, v níž se Rachel v koupelně rozzářila. Jak už jsme říkali, Wolfe je mazaný. Stojí v koupelně, točí se kolem dokola a nic nevidí. Pak ho to trkne, vezme sprej z poličky a postříká velké zrcadlo. Rozprášený jemný aerosol odhalí na zrcadle nápis: „15:00, Café Michel“
       „Fajn, tak je necháme se potkat,“ lstivě si mumlá Jimmy před obrazovkou, kam se přenáší signál z nainstalovaných kamer v Rachelině bytě. Majitel Allcomu okamžitě rozjede akci. Nechá vyhledat ženu co nejpodobnější vizáže a postavy Rachel, pořídí ji stejné šaty a pošle do zmíněné kavárny. Pomocí mikrofonu v jejím uchu a kamery v jejím knoflíku sleduje dění.
       
       Michael je u stolu jako na trní. Už tu ta osoba měla být. Najednou zaslechne, jak se nějaká žena ptá po Michaelu Jenningsovi. Ukáže se jí a vyzve, aby si sedla ke stolku, od něhož má Michael prima výhled po kavárně i do ulice, zády ke vchodu.
       Mladou ženu ve slunečních brýlích Michael nezná, i když mu připadá povědomá. Představí se mu jako Rachel Porter (jo, to je možné, co si pamatuje, viděl ji naposledy před třemi lety).
       „Ty si na mě nepamatuješ, viď?“ sladce švitoří nastrčená Rachel a snaží se dokázat Michaelovi, že ho stále miluje a že mu chce pomoci.
       A Michael si skutečně nic nepamatuje.
       Rethrick si toho je vědom, proto nasazenou volavku diriguje přes mikrofon: „Michael by se nekamarádil s holkou, která si nechá všechno líbit. Přitvrď, dostaň z něj způsob, jak odblokovat stroj.“ Rethrick si také všimne na stole položené obálky. Sice nevidí dovnitř, ale při své inteligenci si domyslí, že takhle nějak by šlo dokázat to, co Michael v posledních hodinách vyvádí. „Seber mu tu obálku,“ zní další instrukce. A instrukce Wolfovi a zbytku týmu dávat nemusí; už je rozdal před rozmístěním do okolí kavárny. Proto na Michaelovu hlavu míří dalekonosná puška se zaměřovačem, Wolfe s prstem na spoušti čeká na dokončení mise Michaelovy domnělé snoubenky.
       „Nasazenka“ se naklání a vášnivě Michaela líbá.
       Michaelovi se ve vymazané části paměťového centra zčistajasna zjeví pár útržků odstraněných vzpomínek: modré Racheliny oči, blonďaté vlasy, uhrančivý pohled, když ji viděl poprvé na party u Jimmyho – a především sladký dotyk jejích rtů ….
       Tohle není Rachel.
       Michael nestačí domyslet konsekvence svého zjištění do nějaké akce.
       Vzduchem proletí nacpaný batoh, udeří Jimmyho agentku do hlavy a pošle ji k zemi.
       Vzduchem proletí kulka z Wolfovy pušky a rozbije vitrínu se sladkými zákusky.
       Nepravá Rachel v bezvědomí leží na podlaze.
       Pravá Rachel při vědomí leží vedle ní.
       Michael je pod stolem také, nenadálým vývojem vyplavený adrenalin mu vyjasnil mysl do nebezpečně použitelného stavu.
       Sebere obálku, Rachelin batoh i Rachel samotnou a vypadne pryč z potencionálně ostřelovaného prostoru.
       Připadá si, jako kdyby s Rachel žil už několik let. Jejich útěk je podobný útěku jedné jediné osoby – tak mnoho si při koordinaci a plánování příštího kroku rozumí.
       Michael sáhne do obálky a vytáhne autoklíč.
       „Hledej BMW, musí tu někde být,“ křičí Michael na Rachel a zuřivě cvaká tlačítkem na klíči a sleduje, které z mnohých BMW na nedalekém parkovišti zabliká blinkry.
       „Pojď, musíme na jiné parkoviště, tady to tvoje BMW nenajdeme,“ Rachel je jiného názoru a táhne Michaela za ruku někam jinam, na jiné parkoviště, pro jiný dopravní prostředek.
       Rachel zná Michaela více než dokonale a tudíž dobře odhadne, co si mohl Michael tady na tomto místě připravit pro případ útěku.
       
       Motorku!
       „Umím to řídit?“ ptá se Michael Rachel, už v plné rychlosti, na auty přeplněné rušné čtyřproudové vnitroměstské ulici, za zády s několika auty, plnými Rethrickových lidí.
       „Jo, docela obstojně,“ odpoví Rachel.
       Michael jako kdyby teprve po Rachelině ujištění, že s motorkou si důvěrně tyká, získal jistotu držet motorku i s křehkou bytostí těsně za svými zády na dvou kolech ve vzpřímené poloze.
       Uniká, uniká, ale přestože na motorce, není schopen se zbavit pronásledujících aut.
       A tak je honička dovede až do opuštěného areálu jakéhosi závodu. Je tady spousta opuštěných, prázdných a otevřených přepravních kontejnerů, železných konstrukcí, ohromných potrubí, prostě terén pro honičku jako stvořený. Navzdory tomu se Michaelovi nedaří: vytrousí obálku. Proto Rachel seskočí, aby se pro ni mohla vrátit, Michael setřást nějaké ty šmejdy, vrátit se pro ni a zmizet.
       V podstatě se tento plán povede, a proto se Wolfe musí znovu vrátit k Rethrickovi s hlášením o nesplněném úkolu. Rethrick má kromě toho o další vrásku více, protože obdržel hlášení od Stevense, který stále nebyl úspěšný s hledáním hardwarového viru ve stroji.Už brzy to bude, ujišťuje svého chlebodárce.
       
       FBI je stále ve hře.
       Agenti Klein a Dodge nechutně popoháněni státním návladním převracejí každou stopu už poněkolikáté naruby, lícem dopředu, hlavou vzhůru, nohama nahoru i střevy ven. Nechápou hlavně, jak jim mohl Michael utéci. To nemůže být jen samo sebou. Musel si to naplánovat. Ale jak to mohl takhle strašně do nejmenších detailů. Jako kdyby věděl, co se každou další sekundu stane … Jé, to je ono … to je to, co pro Rethricka Jennings sestrojil. Stroj na předpovídání budoucnosti! Všechny ostatní stopy, které mají k dispozici a které teď opět procházejí, jim tuto odvážnou teorii potvrzují. Jsou nyní o mnoho dále než před pár minutami!
       
       Michael a Rachel jsou spolu schovaní před nepřátelským okolním světem. Mají si toho spoustu co říci: Michael o tom, co se stalo za poslední dva dny, Rachel o tom, co se událo v posledních třech letech.
       Michael pochopitelně nemůže zamlčet, že se stal sám sobě adresátem teď už ne zase tak záhadné obálky. Když o tom mluví, napadne ho konečně, že obálka podle již zmíněné průvodky měla obsahovat – a přitom on jich napočítal jen devatenáct. Že by tím posledním předmětem do skládačky byla samotná obálka. A není v ní skleněná lupa proto, že si s ní má prohlédnout čtyři nalepené známky? No, jasně, na jedné z nich je nějaká mikrotečka. Pomocí mikroskopu (nezlobte se, nemusím si vždycky a všechno pamatovat, proto nevím, kde zrovna se tohle a zrovna takhle odehraje …) v mikrotečce najde Michael několik ofocených titulních stránek novin:
       „Společnost Allcom dala světu možnost předpovídat budoucnost…“
       „Stroj předpověděl vypuknutí války…“
       „Svět na pokraji války…“
       „Válka vypukla…“
       Všechny části nejednoduché skládačky jsou na svém místě. Michael skutečně pomohl Rethrickovi dovést ukradenou vojenskou technologii do chtěného konce, zakřivil čas a nahlédl do budoucnosti. Protože však zjistil, co všechno svět čeká a že vlastně lidé spolu začali válčit proto, aby odvrátili předpověděnou válku, sám sobě sabotoval vynález a odstavil ho z používání. Musí úkol dokončit. Ne náhodou je mezi předměty v obálce přístupová karta do Allcomu. Nesmí utéci, naopak, musí se vrátit do ohniska problému a jednou provždy dořešit. A to i navzdory stále jasnějším obrysům noční můry, v níž se vidí na můstku nedaleko Rachelina firemního skleníku, proti němu letící kulku, kulku, která záhy narazí do jeho hrudníku, hrudníku, který vzápětí padá s celým zbytkem Michaelova těla z můstku do desetimetrové propasti skleníkového předsálí.
       Michalův krok předvídá Rethrick, jenž dává příkazy, aby klidně Michaela i Rachel nechali projít až ke stroji. Slibuje si, že tohle by mohla být ta pravá příležitost, jak Michaela nechat, aby uvedl stroj znovu do provozu.
       Michaelův krok předvídá i FBI, která proto obezřetně hlídá sídlo Allcomu, aby jí Jennings, plánující zcela určitě proniknout dovnitř, neunikl.
       
       Jsou před budovou Allcomu.
       Mají plán.
       Ačkoliv sledováni průmyslovými kamerami (jsou si tím skoro jisti, i když o tom nemají jediný důkaz), všude kolem je relativní klid, žádné bezpečnostní opatření nevypadá přísněji jako kdykoliv v minulosti.
       Každý stojí v jiné frontě před kovovými bezpečnostními rámy. Každý z nich skrývá v ruce několik (jeden tři a druhý čtyři, to je logické, když jich je dohromady sedm) ložiskových kuliček. Ve stejný okamžik je pouštějí na zem, kuličky poskakujíce po podleze prolétají rámy, spouštějí poplach náhlého hromadného narušení vstupních procedur do firmy. Michael a Rachel proto mohou použít vstupní kartu do Allcomu u nouzového východu. Vypadá to, že si jich nikdo nevšiml …
       Ale to jen tak vypadá. Několik kuliček v rámech sice mohlo spustit poplach, avšak nemohlo vyřadit z činnosti žádný bezpečnostní prvek. Čidlo ve dveřích, kterými oba vstoupili, zaznamená neautorizovaný vstup a upozorní ochranku. Rethrick se rozhoduje rychle: vykliďte pole, nechte ho projít až ke stroji. Přesně tohle potřebujeme …
       Michael nečekal, že by vše proběhlo tak hladce, tuší nějakou zradu či past, ale velké vrásky mu to nedělá. Vlastně s něčím podobným počítal, je připraven se čemukoliv postavit. Nakonec, pokud jsou jeho sny o osudové kulce pravdivé, pak pozná, kdy se přiblížil jeho konec.
       Jakmile vejdou do sálu se strojem, Rachel chce francouzským klíčem rozbít elektronický panel zámku na stěně.
       „Ne, pozor, to se musí udělat tak, aby to nešlo zvenku jen tak jednoduše otevřít,“ zastaví ji Michael a použije z obálky dva z několika posledních předmětů. Imbusem zámek otevře a tištěné spoje zkratuje zapasováním mince mezi ně. Budou snad mít dost času dokončit to, co si předsevzali.
       Michael chce spustit stroj úplně stejně jako pár hodin před ním Rethrick. A stejně jako on narazí. Stroj se zastaví hned po úvodní sekvenci chybou 41.
       „Zřejmě jsem si ho pojistil,“ uvažuje Michael nahlas. „Ale jak?“
       „Přemýšlej,“ vybízí Rachel.
       „No, nespoléhal bych na nějaké softwarové triky, šel bych spíše do hardwaru …,“ uvažuje Michael dál neméně hlasitým projevem. „Dal bych tam nějakou masitou štěnici. Jo, dal bych ji tam. Ale kam?“
       Ke slovu přijde předpředposlední předmět – polovyplněná křížovka. Michaela napadne, že by mohla v sobě skrývat kód, kam štěnici dal. A taky ano. Michael štěnici nalezne a stroj se rozeběhne. Rozeběhnou se ale i jiné události.
       Rethrickovi lidé se začínají vehementně dobývat do sálu se strojem, což se jim podaří.
       Michael a Rachel unikají vzduchotechnikou (ještě před tím Michael použije předposlední předmět – ostrý náboj; umístí ho do spouštěcího zařízení jedné z mnoha chladicích nádob; až přijde její čas na chlazení a systém otevře ventil, správně nastražený náboj bude vystřelen, prorazí nádrž, dojde k výbuchu a všechno, ale úplně všechno, bude zničeno).
       Pistolníci jsou jim v patách.
       Plnohodnotnou bitvu všichni svedou v Rachelině skleníku. Jeho vládkyně v ní pochopitelně použije všechny místní zbraně a vymoženosti, silným vichrem počínaje, přes urputné krupobití až po nedbalými údržbáři zapomenuté železné tyče.
       Dalo by se říci, že by Michael i Rachel mohli v klidu utéci. Ale Michael je zásadový, ví, že bez události na můstku, ať už znamená cokoliv, odsud neodejde. Před Rachel se tak ale naoko tváří, to proto, aby ji odtud bezpečně dostal. A tak jakoby odchází, nechá projít Rachel, zabouchne za ní východ ze skleníku a rozbije elektronický panel zámku. Rachel je v bezpečí a on se může vydat vstříc předpověděnému, tudíž skutečnému, osudu.
       Michael stojí na můstku.
       S jednou věcí však Michael nepočítal. S proradností a zákeřností Rethricka. Ochranka totiž na můstek přivádí na útěku z budovy zadrženou Rachel a strkají ji směrem k Michaelovi.
       Rethrick vede předsmrtné kecy, z nichž vyplývá jedno jediné: nezemře jen Michael, Rethrick je odhodlán odprásknout i Rachel.
       Michael a Rachel se objímají.
       „Přece to teď nevzdáme,“ šeptá mu Rachel.
       „Neboj se, buď připravená,“ odpovídá Michael a dívá se na hodinky, poslední to použitelný předmět z obálky. Objeví se na nich barevně zvýrazněný nápis GO! Michael strhává Rachel do strany, oba přepadávají přes zábradlí a padají do hloubky pod můstkem. Noční můra ze snů se skoro plní, jen s tím rozdílem, že Michael nemá kulku v hrudi a nepadá sám.
       Tím, kdo má díru v hrudi, je Rethrick, kterého výstřel zasáhl poté, co Michael strhl Rachel pryč z trajektorie kulky, vystřelené ze zálohy.
       Wolfe stojí v ovládací pozici stroje a zkoumá, co ho čeká. Vidí sám sebe stát tam, kde stojí a ovládá stroj. Pak se na obrazovce za jeho postavou objeví ohromná ohnivá koule, rostoucí neuvěřitelnou rychlostí a žhavou silou. Než to vypatlanému Wolfovi dojde, následek Michaelem nastraženého náboje se dostaví v reálném čase. Spálí Wolfa na uhel a rozmetá všechno v dostatečném dosahu na malinké kousíčky.
       Už i FBI je na místě. Sledovali Allcom, viděli Michaela i Rachel, přišli však s křížkem po funuse. Státní návladní zuří – chtěl stroj na předpovídání zločineckých akcí a teď má jen hromadu šrotu a rozemletého betonu.
       „Nějaké stopy po Jenningsovi?“ řve návladní na Dodge.
       „Ne, pane, ale tohle nemohl přežít,“ říká s odvráceným obličejem Dodge. Musí se dívat jinam, návladní by totiž mohl zahlédnout jeho spokojený výraz. Dodge našel mezi troskami neporušené Jenningsovy hodinky (poznal je neomylně, sám mu je přece nasazoval při výslechu), z čehož usoudil, že hledaný muž unikl. Dodgeovi to nevadí, ani Kleinovi. Stroj je zničen, Jennings je evidentně nevinný, proč ho tedy neprohlásit za mrtvého a nedat mu šanci začít nový život ….
       
       Epilog:
       Neznámo jak dlouho poté, neznámo kde.
       Známo je, že Michael a Rachel jsou svobodní, nepronásledovaní, ve společnosti Shortyho by mohla jejich budoucnost tkvět v obchodu se zeleninou.
       Poslední scéna je zastihne na rušné hlavní ulici malého městečka, opírají se o zaparkovanou motorku, tlachají a užívají si.
       Michael uvidí onoho teenagera, který mu v autobuse šlohnul prstýnek. Teenager přepočítává peníze, za výlohou už je vystavena jeho trofej, kterou právě prodal.
       Michael požádá Rachel, aby chvíli počkala a jde do obchodu. Když se vrátí, už je majitelem prstenu, který vzápětí předá Rachel s naprosto jasně definovaným příslibem do budoucnosti.
       
       No, dopustil jsem se na vás, milí čtenáři, jistého přečinu. V epilogu jsem totiž popsal alternativní konec, který se společně s filmem nachází na originálním DVD v sekci bonusů. Já tyhle materiály navíc doslova miluju, proto jsem se rozhodl konce prohodit.
       A teď tedy ten epilog, který je originální součástí filmu.
       
       Neznámo jak dlouho poté (ale ne moc dlouho, jak za chvíli uvidíte).
       Rachel se stará o Shortyho květiny v jeho domácím skleníku, Michael sem stěhuje hlínu.
       Přijíždí Shorty a přiváží klec se dvěma papoušky, o které se Rachel stará od smrti svých rodičů.
       Rachel vyjadřuje velkou radost nad jejich „příjezdem“.
       Když Michael vidí Rachel u klece s papoušky, do mysli se mu vetře neodbytná myšlenka. Tohle mi něco připomíná, tohle bych měl přece vědět … no, jasně …
       Na papírku, uloženém v „kouzelné“ obálce s předměty, bylo napsáno „Tam, odkud vězeň se dívá, poklad dole se skrývá“. Vězeň – to by mohli být papoušci. Tam – to by mohla být klec. Poklad – to vůbec netuším, co by mohlo být.
       Michael otevře klec a odhrne noviny, které kryjí její dno.
       Vytáhne loterijní blanket, na němž jsou vyplněna čísla 17 44 4 26 37 40 22, která tvoří bránu do ráje, ve kterém na Michaela čeká částka někde kolem devadesáti miliónů dolarů, tedy částky, které se vzdal odmítnutím akcií po spolupráci s Allcomem.